Únor 2006

Umění padělané a kradené

Ota Ulč

Slýcháme chmurné předpovědi, že ze světa postupně zmizí vše původní, autentické, originální. Tento náš umělý, přeumělkovaný plastický svět nabízí substituce, náhražky náhražek. Umělé maso. Na Tchaj-wanu již vyrábějí jedlé talíře. Před časem jsem v článku nazvaném „Umění imitovat umění“ dumal, jak že muzejím nezbývá dost peněz nejen na obohacování sbírek, nýbrž i na vystavování toho, co v majetnictví mají. Nemohu-li si dovolit originál, co tedy aspoň imitaci?

Rovněž stále nechodíme na koncerty a daleko víc jsme vystaveni reprodukované hudbě. Začátkem dvacátého století Medici Society v Londýně spolu s firmou v Lipsku začala produkovat kopie, téměř nerozeznatelné od originálů. V roce 1976, firma Polaroid začala v bostonském muzeu umění experimentovat s fotografováním originálů. Výsledky byly tak vynikající, že nynější tzv. Polaroid Museum Replica Collection prodává reprodukce více než sto prací světových mistrů, nezřídka za několik tisíc dolarů.

Do byznysu s napodobeninami se již pustilo mnoho napodobovatelů. V New Yorku existuje galerie s jménem TRUE FAKES – čili „Pravé padělky“, náramný to oxymoron, logický nonsens jako třeba je suchá voda, živý nebožtík či demokratický komunista. Provozovatelé takové galerie se považují za poctivce, však ničeho podvodného se nedopouštějí. Ovšem dnešní poctivá reprodukce se může stát zítřejším klamem. Též dlužno rozlišovat mezi podvodným dílem a podvodným tvůrcem, když třeba posmrtná díla Pablo Picassa vytváří šikovný imitátor Pavel Pinkas z Žižkova. Nikdo zajisté nikdy nespočítá, kolik takových plagiátů pobíhá po světě, kolik sběratelů se v dobré víře raduje z podvodu.

Pokračovatel ale může zazářit nad původním tvůrcem, stejně jako překlad občas přetrumfne originál. Za druhé světové války Hollywood za poměrně málo peněz vyrobil film Casablanca a výsledkem je klasika, úplný kult v černobílém. Připomeňme si: americký expatriot a majitel nočního klubu Rick Blane (Humphrey Bogard), před nacisty prchající jeho někdejší láska Ilsa Lund (Ingrid Bergmannová) a její český manžel s nepravděpodobným jménem Viktor Laszlo. Cynik Rick obětuje svou lásku, manželskému páru umožní únik ze spáru nacistů a sám odjíždí do rovníkové Afriky.

Dočítám se, že jeden hudební kritik uvažuje o napsání pokračování. Že třeba Laszlo se vrátil do Prahy a podílel se na likvidaci Heydricha. Ano, proč ne. Šlechetného Ricka mohla v Africe kousnout moucha tse-tse, nešťastná Ingrid vstoupila do kláštera, stala se z ní jeptiška – misionářka a jako taková svou někdejší velkou lásku potkává, když on zrovna dodýchává na břehu malariálního Konga. Nebo jinak: Vždyť ta Ingrid docela dobře mohla být zakuklená nacistická špionka, která po válce mizí do Argentiny, kde Rick má v pampách farmu s tisícovým stádem dobytka. Možnosti neomezené. Vždyť Othello třeba Desdemonu nedoškrtil a podařilo se ji včas dopravit na resuscitační oddělení. Nedorozumění se vysvětlilo a padouch Jago si to pak pořádně odskákal. Cizoložná Anna Karenina neskočila pod vlak, poněvadž carští železničáři zrovna stávkovali.

Zejména Hollywood dovede hravě položit realitu na lopatky, mnohdy s neblahým dopadem, že například značná část americké mládeže pokládá filmový paskvil J.F.K. režiséra Olivera Stona za směrodatný zdroj vysvětlení okolností o vraždě prezidenta.

Každou chvíli se nějaký potrhlík pokusí zvandalizovat ten který skvost, vzteky rozřezat ty které van Goghovy slunečnice. Výdaje s pojištěním rostou do výše často tak neúnosné, že muzea jsou přinucena své poklady rozprodávat na anonymní, nezřídka japonské či arabské adresy.

Víc než poškození exponátu ale hrozí jeho odcizení. K takovým krádežím dochází nejen v Českého republice, je to celosvětový fenomén, postihující i tak proslule poctivé končiny ve Skandinávii. V srpnu 2004 za bílého (třeba i pošmourného, deštivého) dne dva maskovaní lupiči s pistolemi v ruce si z Münchova muzea v norském Oslu odnesli dva nejslavnější obrazy v hodnotě desítek milionů dolarů, sedli do auta (Audi černé barvy), odjeli a dodnes se po nich marně pátrá. V Americe prozatím největší pohromu postihlo před patnácti lety Boston - Isabele Steward Gardner Museum. Skupina lupičů v policejních uniformách, ti přepadli a svázali dva legitimní hlídače a během jedné a půl hodiny si odborně vybrali nejvzácnější exponáty včetně Rembrandtovy jediné známé krajinky, pěti olejů Vermeera, pěti kreseb Degase. Penězi vyčíslená odhadovaná ztráta: dosáhla 300 milionů dolarů a dodnes zůstává případ nevyřešen.

Z týdeníku U.S. News World Report (10. 10. 2005) se dozvídám, že krádeže uměleckých předmětů - obrazů, starožitností, vzácných knih, všelijakých memorabilií, od šavlí z doby občanské války až po podprsenky Marilyn Monroe, se staly byznysem s obratem čtyř až šesti miliard, rozrostly se do rozměrů třetího největšího černého trhu na světě, pouze obchodování s drogami a zbraněmi je značnější. Jedna úspěšná krádež uměleckých předmětů může vynést víc, než tisíckrát uskutečněné a riskantnější vyloupení banky. Kriminálníkům tyto skutečnosti jsou pak značnou inspirací.

Dosud neexistuje univerzální celosvětová databáze ukradených vzácností. The Art Loss Register, ten prozatím nejdůkladnější zdroj, obsahuje informace o 160.000 uměleckých předmětech, jejichž počet se rozrůstá o 10.000 až 15.000, rok co rok. Mezi nimi je 300 prací Chagalla a 500 Picassů. Pilně si počínají početní experti v policejních řadách Španělska a Itálie. V USA se podaří úspěšně vyřešit jen pět procent případů.

Snadnější bývá skvostu se zmocnit než ho bezpečně zpeněžit. Zcizitelé se mnohdy snaží lup vrátit ze cenu výkupného. Jednat či nejednat? Nastává pak dilema, s nímž se svět musí potýkat ve střetu s mezinárodním terorismem.