Únor 2006

Byla to od nás trochu drzost

Martin Valášek

Rozhovor s Ondřejem Matějkou, Petrem Mikšíčkem a Matějem Spurným o česko-německém komplexu, Antikomplexu, Zmizelých Sudetech, krajině a falšování dějin.

Kdy vzniklo sdružení Antikomplex a jaké je jeho zaměření?

Matěj Spurný (MS): Antikomplex vznikl na jaře 1998. Tehdy se nás sešlo šest nebo sedm, což je takový náš tradiční počet, já byl tehdy ještě na gymnáziu, ostatní začínali studovat na vysoké škole. Zajímal nás problém sudetských Němců a jejich vyhnání, chtěli jsme rozvířit diskusi, dát věci do pohybu. Několik měsíců jsme se scházeli po kavárnách, debatovali jsme, vymýšleli, co a jak, a abychom se nějak institucionálně ukotvili, založili jsme občanské sdružení. Zdálo se nám, že česká společnost se neumí kriticky postavit ke stinným stránkám své vlastní minulosti. Příčinu jsme spatřovali - a do velké míry stále spatřujeme - v chybějícím sebevědomí, v jakémsi komplexu méněcennosti. A proti tomuto komplexu jsme chtěli bojovat - proto jsme si dali název Antikomplex. Mezi naše prvotní aktivity, které mimochodem provozujeme dodnes, patřily výjezdy do gymnázií, kde jsme se studenty diskutovali o česko-německých vztazích a o vyhnání, v poslední době pak hlavně v souvislosti s pohraničím a krajinou. Obvykle s námi jezdíval nějaký host, například Petr Pithart, Karel Schwarzenberg, nejčastěji publicista Petr Příhoda, katolický kněz Anton Otte a někdejší český velvyslanec v Německu František Černý - tedy lidé, kteří mají nějakou autoritu a kteří toho na rozdíl od nás prožili mnohem víc.

Nebylo troufalé pasovat se po několika kavárenských schůzkách do role věrozvěstů nového pohledu na odsun a česko-německé vztahy?

MS: Viděno z dnešního pohledu to od nás byla trochu drzost. Mladí pražští intelektuálové přijedou do Chomutova, Liberce či Litoměřic a všem vysvětlí, jak se to doopravdy má s dějinami. Za některá naše tehdejší vystoupení v gymnáziích a seminářích bychom se asi dneska dost styděli. Opravdu se divím, že nás odněkud nevyhodili. Měli jsme ale pocit, že pravda je na naší straně a že to, s čím přicházíme, je něco úplně nového. Tehdy byla navíc velká poptávka po mladých lidech, kteří nejsou spjati s diskusí o vyhnání v disentu, kteří si toto téma vezmou za své a začnou se jím zabývat.

Ondřej Matějka (OM): Zkušenost z těch raných výjezdů do gymnázií byla někdy opravdu děsivá. Nezapomenutelným zážitkem, při kterém se dodnes potím, byl pro mne výjezd do Liberce, odkud ještě ke všemu pocházím. Po semináři mi jeden kamarád na rovinu řekl, že takhle by to teda opravdu nešlo. Zajímavé je, že nikdo jiný, ani naši hosté, kteří nás doprovázeli, nás na úskalí těchto akcí, při nichž dvacetiletí mladíci vyjíždějí dávat rozumy, neupozornil. Dost radikálně jsme se vymezovali vůči české společnosti, měli jsme pocit až jakéhosi mesiášství, byli jsme přesvědčeni, že víme, jak by česko-německou otázku měli všichni ostatní vnímat, a zpočátku jsme ani nebyli příliš otevřeni autentickým českým pocitům. Nedocenili jsme fakt, že jsme válečné a poválečné období nezažili, a že tím pádem je dost obtížné o něm vyprávět starým lidem. Docházelo ke střetům osobních prožitků a moudrosti vyčtené z knih, a navíc z knih jen jednoho typu. K věrohodnějšímu postoji a k sebereflexi jsme se propracovávali postupně a docela složitě. Bylo to podobné, jako když jsem se coby student gymnázia náhodou dozvěděl, že přímo v centru Liberce, kde je dnes prodejna koberců, byl internační tábor Němců. A vlastně ještě dřív, než jsem se vnitřně vyrovnal s tím, co pro mne tento fakt znamená, zařadil si ho do širších souvislostí, promyslel a vyvodil z toho nějaké poznání, snažil jsem se s ním hned seznamovat ostatní. Podobně tomu bylo s Antikomplexem - chyba byla v tom, že svoji "terapii" jsme řešili tím, že jsme poznání nutili jiným, místo abychom si to nejprve srovnávali sami v sobě.

MS: Zpočátku jsme si mysleli, že je dobře, když na besedách dochází k radikální polarizaci názorů, že když nám začnou lidi nadávat, tak to je ta pravá diskuse, v níž všichni pochopí, že všechno je jinak. Dnes víme, že z tohoto stavu není východiska, že tím debata v zásadě končí.

Tehdy jste ještě nepracovali se srovnávacími fotografiemi různých míst českého pohraničí, jako je tomu v projektu Zmizelé Sudety?

OM: S nápadem využít fotografie přišel Petr v roce 2001. Antikomplex v té době trochu přešlapoval na místě. Pořádali jsme semináře, zvali různé hosty, ale zároveň jsme byli trochu na rozpacích. Diskuse byly zajímavé, hezké, ale oslovovaly velmi úzký okruh lidí. Navíc na ně chodili pořád ti samí, a to jak příznivci, tak oponenti.

Petr Mikšíček (PM): V září 2000 jsem se vrátil ze své sudetské pouti, z Waldgangu, a hned na začátku semestru jsem na fakultě objevil plakát lákající na seminář Zapomenutá země, který měl být v servitském klášteře v Nových Hradech. A protože šlo o oblasti, kterými jsem se v posledních týdnech potuloval, na seminář jsem vyrazil. Potkal jsem se tam s lidmi z Antikomplexu a začal docházet na jejich pravidelná setkání, nejdřív do Klubu techniků na Novotného lávce a poté do kavárny Arco. Na jaře 2001 jsme se dohodli, že rozjedeme nějaké nové aktivity a že zkusíme využít fotografie. Měl jsem představu, že bychom měli méně vnucovat a přesvědčovat a více ukazovat, předkládat fakta. Ať si každý udělá názor sám. Podařilo se nám na různých místech sehnat okruh lidí, kterým šlo o podobnou věc jako nám, pátrali jsme po starých fotografiích a vyjížděli fotit do pohraničí. Důležitý byl pro nás na začátku například domažlický Zdeněk Procházka, který už v první půli devadesátých let vydával průvodce Českým lesem a využíval přitom konfrontace starých fotografií se současným stavem.

OM: Zdeněk Procházka má velkou vnímavost vůči krajině, kterou dokáže úžasně interpretovat. To, že i krajina se dá interpretovat, jsem do té doby netušil. Zpětně jsem si uvědomil, že právě setkání s krajinou pro mne mělo iniciační rozměr. Nikoli tedy knížky, které by mi doporučil třeba Emanuel Mandler, ale krajina okolo Liberce, o níž jsem sice přemýšlel, ale nedocházelo mi, že toto přemýšlení se dá nějak uchopit.

PM: Spoluprací s Antikomplexem se završila moje snaha o určité zakotvení. Studoval jsem kulturologii a štvalo mě, že neexistuje žádný Kulturologistán, kam bych mohl odjet a bádat, a že celý obor je hrozně obecný. Od počátku studií mě zajímala krajina jako fenomén, jako médium, jako němá tvář společnosti, z níž lze vyčíst ohromné množství informací, které dnešního člověka sice často příliš nezajímají, ale o to více mohou vypovídat o společnosti jako takové, o vývoji naší země. V tomto směřování mě utvrdila moje sudetská cesta. Začal jsem se zajímat o chůzi, číst knížky o útěcích do divočiny, o krajině. Při koncipování výstavy Zmizelé Sudety jsem si najednou uvědomil, že právě Sudety jsou tím nejvhodnějším terénem pro kulturologické studium, že je to taková zaniklá civilizace, můj Kulturologistán, který si přímo říká o komplexní zpracování.

Kdy se staly Sudety a krajina v pohraničí vaším tématem? Formovalo nějak místo, odkud pocházíte nebo kam jste od dětství jezdívali na chalupy, vaše vnímání krajiny?

MS: Navázal bych na to, co říkal před chvíli Ondřej. Já jsem taky začal v Antikomplexu z úplně jiné strany, ale pak jsme díky Petrovi našli něco, co je mnohem autentičtější, co není jen nějaká konstrukce, vypreparovaný argument. Dětství jsem prožil v Krkonoších, konkrétně na Rennerovkách a pak v Modrém dole, nad Pecí pod Sněžkou. Když člověk vyroste v takovémto prostředí, má k tématu Sudet samozřejmě blíž. Jako dítěti mi mnohé připadalo normální, protože to tak bylo vždycky, ale tak zhruba v patnácti šestnácti jsem si začal klást některé otázky: třeba proč máme v Krkonoších tak málo přátel, kterým by opravdu ležela na srdci tamní příroda, proč často vznikají tak úděsné stavby, proč se nikdo nestará o to, co bylo dříve s velikou poctivostí vybudováno. Také jsem začal vnímat rozdíl mezi většinou českých obyvatel a těmi několika starousedlíky; začal jsem pátrat po tom, jak je možné, že to jsou napůl Němci. Patřila mezi ně i moje paní učitelka z první a druhé třídy a ta mi vyprávěla mnohé o tom, jaké to bylo v Peci před válkou a hlavně v prvních poválečných letech.

OM: Pro mne bylo určující Liberecko. Měl jsem své oblíbené cesty, kterým jsem říkal "Sudetská highway". Například trasa Liberec - Tanvald. To je prakticky jednolité, téměř nepřerušené osídlení. Je tam plno starých polorozpadlých textilních továren, do toho železnice, která je v dost zbědovaném stavu, a řada chátrajících domů. Bylo mi vyloženě líto, že tak nádherná krajina musí vypadat zrovna takhle zuboženě. Při našich besedních vyjížďkách s politiky a historiky se ukázalo, že i pro některé z nich bylo rozhodující, když si koupili chalupu v pohraničí a začali se více rozhlížet po svém bezprostředním okolí.

PM: Já jsem odmalička jezdil na chalupu do Rudného v Krušných horách. Znal jsem se dobře s místními kluky, kteří tam bydleli nastálo, hráli jsme fotbal, v obilí vysekávali srpem vzkazy letadlům, běhali za holkami. Byl to takový stav blažené nevědomosti. Ani rodiče mi k minulosti tohoto kraje nedokázali mnoho říci. Když jsme minuli nějakou ruinu domu a já se ptal, co to bylo, tak mi říkali, že to tady bylo vždycky, že je to součást zdejší krajiny. Do Přebuz pro chleba jsme chodili přes rozpadlé vesničky, jednou jsme dokonce našli s bráchou v lese truhlu a v ní samopal. Stejně jako všichni ostatní jsem to pokládal tak nějak za normální. Všechno mi došlo až po Waldgangu. Spíše než o sudetské Němce mně však šlo spíše o prostředí jako takové, tedy ne o to, že tam nejsou Němci, ale že tam jsou Češi, kteří se o to prostředí moc nestarají.

Výstava a kniha Zmizelé Sudety (Das verschwundene Sudetenland), kde prostřednictvím srovnávacích fotografií mapujete proměny česko-německého pohraničí, je nejznámějším projektem Antikomplexu. Které regiony jste zahrnuli, kolik výstav se uskutečnilo a kolik knih se prodalo?

OM: Na počátku bylo pět regionů: Broumovsko, Krkonoše, Doupovské hory, Český les a Krušné hory. Potom přibylo dalších pět: Šumava, Novohradské hory, České středohoří a Hrubý a Nízký Jeseník. Momentálně zpracováváme Chebsko. Chybí nám poměrně široký pás na severu, například Liberecko, ale tam je problematika natolik zmapovaná, že bychom neměli co nového přinést. Knih, to jest výstavních katalogů, jsme prodali přes osm tisíc. Výstav bylo kolem pětadvaceti, kromě tuzemska jsme vystavovali například v Drážďanech nebo Berlíně.

PM: Výstavu jsme měli připravenou na jaře 2002, ale to bylo bohužel zrovna období, kdy vrcholila předvolební kampaň a kolem sudetoněmeckého tématu se začala stupňovat nacionální hysterie, která okrajově zasáhla i nás. Například se ukázalo, že Muzeu hlavního města Prahy, s nímž jsme byli domluveni na zapůjčení výstavních prostor, se najednou nehodíme do celkové koncepce. Nakonec se ale i v tomto případě potvrdilo úsloví, že všechno zlé je k něčemu dobré, protože při srpnových záplavách bylo muzeum zatopeno, a tak bychom o výstavu možná přišli. Po nepodařeném jednání s Muzeem hlavního města Prahy - kde bychom mimochodem ani nemuseli platit pronájem - se nám po několikaměsíčním intenzivním hledání jiných prostor podařilo v prosinci 2002 pronajmout na tři týdny za pětatřicet tisíc korun výstavní síň Novoměstské radnice. To byla naše první oficiální výstava.

MS: Během prvního půl roku jsme využívali vlastní kontakty. Po Novoměstské radnici následovala pražská Filozofická fakulta, pak Olomouc, Drážďany a Nejdek. Potom už se nám začali ozývat lidi sami. Najednou jsme měli plný kalendář na rok dopředu.

V rámci výstav většinou pořádáte různé semináře, besedy nebo setkání s místními lidmi. Jakou s tím máte zkušenost? Jaké reakce se nejčastěji objevují?

OM: Základní zkušenost je taková, že výstavě lidi rozumějí. Často i ti, kteří na seminář přijdou s tím, že jsme určitě placeni Landsmannschaftem a že teď to těm Sudeťákům nandají, se nakonec smysluplně zapojí do diskuse a jsou dá se říci spokojeni. Většinou ty místní lidi neznáme, ale občas nám někdo řekne, že speciálně "na nás" přišli nějací komunisti, ale že nakonec nevystoupili. Je zajímavé, že více problémů jsme měli v místech, kde Němci nikdy nežili, například v Hranicích na Moravě (v Hranicích na Moravě Němci žili – pozn. red. CS-magazínu), kde nám někdo počmáral výstavní panely, nebo v Telči. Se zcela jiným přijetím jsme se setkali v Německu. Zde jsme prezentaci pojímali více jako zprávu o tom, že Češi nejsou natolik zabedněný nacionalistický národ, který si hájí svoje Benešovy dekrety, ale že jsme rovněž schopni reflektovat citlivé otázky naší minulosti i přítomnosti. Ohlas byl nesrovnatelně větší. Projevovalo se to třeba v počtu účastníků semináře. Když u nás přijde padesát lidí, tak v Německu sto padesát. Když u nás navštíví výstavu pět set lidí, v Německu pět tisíc. To svědčí o tom, jak je ta která společnost vůbec ochotná někam chodit. I v Německu ale narazíme na stereotypní představy. V Lipsku na vernisáži se mě například jeden pán ptal, jestli mě nevyhodí ze školy, když se zabývám tímto tématem. I takový obraz má v Německu Česká republika - země Václava Klause a parlamentu, který jednomyslně odhlasoval nedotknutelnost Benešových dekretů. My se tento zjednodušující obraz snažíme poněkud komplikovat.

MS: Už v Praze na prvním semináři pořádaném u příležitosti výstavy jsme si uvědomili, že jsme vykročili z dosavadních zajetých kolejí, že je to najednou něco jiného. Přišli tam jiní lidé, než kteří chodili dříve, a to se pak opakovalo i v pohraničních městech. Na seminářích obvykle převládají dvě skupiny lidí, staří nebo naopak naši vrstevníci. Zpočátku jsme měli obavy, že nám ti starší budou nadávat, že jsme prosudetští a že ničemu nerozumíme, ale oni často vystupují velmi pozitivně a řeknou nám spoustu nových důležitých informací. Najednou je i z jejich vyprávění zřejmé, že svět není černobílý. Někdy se sice stane - zvláště na místech, kde moc takových besed či setkání neproběhlo - že se na nás někdo oboří, že nemůžeme vědět, co se tam odehrávalo, že si máme nejdřív přečíst nějakou knížku a že jsme asi stejně placený Sudeťáky. Ale to je spíše výjimečné.

V knize jsou ukázky zápisů z výstavní kroniky. Jeden z ohlasů vám například vytýká "falšování dějin", "jednostrannou prezentaci česko-německých dějin", postoje "jako by roky 1933 - 1945 neexistovaly". Jak na seminářích reagujete na tyto - zřejmě očekávatelné - postoje, výhrady vůči dekontextualizaci fotografií?

OM: S takovými otázkami se setkáváme překvapivě málo. Hlavní argument ale je, že nám jde o něco jiného, o Sudety jako takové, v nichž - jak říkal už Petr - dnes žijí Češi a s nimiž si tak trochu nevědí rady. Na to většina lidí přistoupí, vidí, že nic nefalšujeme ani nepředstíráme. Samozřejmě se najdou i takoví, kteří nám nevěří. Nedávno za námi v Nejdku v Krušných horách přišel jeden pán, říkal, že zpočátku byl podezřívavý, co to vlastně s těmi Sudety zamýšlíme, a že měl zpočátku tendenci nám, mladým, připomenout, co dělali Němci za války. Když si ale přečetl katalog a Petrovu Sudetskou pouť, byl prý překvapen, jak je náš postoj vyvážený.

MS: Během seminářů je to ještě jiné než na samotných výstavách. Jestliže v kronikách k výstavě je zhruba deset procent zápisů, jež nás kritizují za ahistoričnost, pak na seminářích je takovýchto postojů mnohem méně, protože mluvené slovo a fotografie, které promítáme, jsou ještě přesvědčivější než samotná výstava. V rozšířeném vydání knihy se ostatně v úvodním textu snažíme vysvětlit, co děláme a proč to děláme.

PM: Když vysvětlujeme základní myšlenku našich Zmizelých Sudet, čím dál častěji si uvědomuji, že si nejsem jist, jsou-li Češi schopni žít svoje, české Sudety. Navázat na tradici kraje a nějak ji, po svém, rozvinout. Naštěstí si už lidé začínají uvědomovat, že Sudety nejsou tabu, že to není ďábel, kterého je třeba vymítat, ale že se dá o nich přemýšlet a diskutovat. Dochází tak k určitému zcivilizování výrazu Sudety, a o to nám jde. Jednomu kamarádovi, který s námi chtěl spolupracovat, jsme řekli, ať fotí na Doupovsku. Tvrdil, že by ho odtamtud lidi vyhnali, že tam nejezdí ani původní němečtí obyvatelé. Čím zdevastovanější je původní osídlení, tím více se místní lidé obávají, že jim to bude vyčítáno. Když pak ve druhém vydání Zmizelých Sudet vyšly fotky z Doupovska, říkal nám ten kamarád, že se situace změnila, že slovo Sudety metamorfovalo ze strašáka v otázku "Co s nimi?". Lidé ho oslovují, žádají ho, ať jim přiveze knížky, dokonce mu na jedné radnici nabídli, ať toho nafotí víc a udělá tam stálou výstavu. Čili najednou jako by se s tou knihou měnily i nálady v pohraničí.

Máte více takových zpětných vazeb?

PM: Po výstavě a semináři v Nejdku mi říkal starosta, že najednou jsou místní sběratelé ochotni půjčovat své fotografie ke skenování. Do té doby se každý bál dát fotografie z ruky, dokonce je nechtěli půjčit ani do školy.

MS: Bylo by dobré zdůraznit, že samotná kniha nebo výstava, kterou někam pošleme, nestačí. Aby to nevypadalo, že tady v Praze se něco zrodilo a najednou z toho pohraničí ožívá. Hrozně důležití jsou místní lidé, kteří se o tuto problematiku aktivně zajímají a které náš projekt posílí. Například v Tachově, kde jsme byli několikrát, vznikla regionální skupina Zmizelé Sudety, která už samostatně funguje.

PM: Dozvěděli jsme se, že učitelé krajinné ekologie na vysokých školách používají naši knížku jako výchozí materiál, na jehož základě vysvětlují proměny krajiny.

OM: Nebo se na nás obrátil místostarosta Oseku, který řešil otázku změny územního plánu a stavební regulace a přemýšlel, jak to udělat, aby se na místě zaniklé obce Dlouhá Louka nestavěly nějaké zrůdnosti, ale aby se naopak smysluplně navázalo na tradici onoho místa. Poprosil nás, jestli bychom jim nemohli moderovat diskusi o změnách územního plánu. To už jde sice hodně mimo naše původní záměry, ale pro moderaci takovéto diskuse se dal náš projekt použít. Najednou všichni viděli, že ono území není jen tak k volnému zastavění, ale že má určitou tradici a že je třeba ho vnímat v širších souvislostech.

Projeli jste prakticky celé pohraničí. Je možné říci, kde je to z vašeho hlediska nejhorší? Kde čas stále stojí?

MS: To lze jen těžko porovnávat. Všude jsou zárodky něčeho pozitivního. Každá oblast má své specifické problémy. Někde je to málo peněz, jinde hodně peněz, ale v nesprávných rukou. Někde, například na Liberecku, to ekonomicky výborně klape, ale zase se tam hodně budov bourá, protože je dost peněz na novostavby. Tachovsko bylo dlouho jakoby na konci světa, takže se tam léta nic nedělo, ale když tam přijedeme, tak na besedu přijde sto lidí a horlivě diskutují. Na Broumovsku měli zase svého času problémy něco prosadit, ale nakonec se jim podařilo uskutečnit hodně akcí.

PM: Obecně je asi stále nejhorší situace v Podkrušnohoří, na Chomutovsku a Mostecku, od Kadaně nahoru k Teplicím. To je totální zmar.

MS: Výhodu mají samozřejmě kraje, které jsou nějak hezké, kam lidi rádi jezdí. O takové lokality se každý začne starat spíše než o poddolované oblasti.

OM: Bohužel neexistuje nějaký kontinuální či celistvý proces obnovy Sudet. Jsou to spíše centra, která se shodou okolností nebo díky štěstí chytila, ale na mnoha místech pokračuje rozpad a leckde se i dokoná. Jsou vesnice v západních Čechách, například v okolí Mariánských Lázní, které očividně spějí k zániku. Třeba jen proto, že se v jejich okolí nenašel nějaký zaměstnavatel.

Projekt výstavy a knihy Zmizelé Sudety byl úspěšný, výstava pokračuje v dalším tažení Čechami, knih se prodalo několik tisíc kusů. Co bude Antikomplex nebo jeho jednotliví členové dělat dál?

PM: Výstava Zmizelé Sudety po třech letech zvolna odchází na výminek. Bude instalovaná v delších, zřejmě půlročních cyklech.

OM: Byli bychom rádi, kdyby výstava nakonec skončila v Muzeu Němců v Čechách, které by mělo být v budoucnu otevřeno v Ústí nad Labem. Právě jsme dokončili její polskou mutaci. Všechno je přeložené, a tak už letos na podzim začne druhý, polský život Zmizelých Sudet. Naštěstí se o to nebudeme muset starat, protože se v Polsku našli lidé, kteří si vzali výstavu za svou. Začne ve Vratislavi a bude pokračovat do dříve německých regionů, jako je Olsztyn nebo Jelenia Góra. Všichni nám říkají, že v Polsku je to politicky napjaté a že to bude problém. Tak uvidíme. Rádi bychom k naší české výstavě připojili i dva výstavní panely, jež by se týkaly polské části Sudet, kde je situace podobná té naší. Krom toho se rýsuje možnost udělat knížku příběhů ze Sudet. Je to kraj s pohnutou minulostí, který produkuje obrovské množství pozoruhodných příběhů. Chtěli bychom, aby se tam odrazila celá typologie regionu, jáchymovskými uranovými doly počínaje a odsunutými či neodsunutými Němci konče.

MS: Na podzim pojedeme do Postupimi, kde převezmeme od německé instituce Deutsches Kulturforum Östliches Europa cenu "Georg-Dehio-Kulturpreis" - za připomínání a péči o německé dědictví ve středovýchodní Evropě. Finanční podporu, která je s cenou spojená, chceme použít zejména na kompletní přebudování a zpřehlednění našich internetových stránek; ty jsou již dnes hojně navštěvovány a v budoucnosti mohou sloužit jako portál pro všechny lidi, kteří se zajímají o současný vývoj Sudet.

PM: Se Zmizelými Sudety volně souvisí projekt Krajina za školou pro žáky a učitele základních a středních škol. Podobnou cestou, jakou jsme se ubírali my při koncipování knihy Zmizelé Sudety, půjdou i žáci nejen v České republice, ale i ve Velké Británii, Německu, Polsku, Maďarsku a na Slovensku. Je to možnost, jak předat zábavnou a účinnou metodu zkoumání krajiny, kultury a historie místním mladým lidem, jak je aktivně zapojit do života obce a otevřít jim cestu k lokálním dějinám, památkám a krajině. Výsledky své práce budou moci prezentovat na internetu, prostřednictvím výstavy či knihy. Plánujeme projekt Typologie změn pohraniční krajiny, kultury a společnosti, k němuž nás inspiroval Bohuslav Blažek. Rádi bychom projekt dotáhli do konce už kvůli jeho památce. Chceme popsat hlavní změny, které určily ráz pohraničí v minulém století. Dále disponujeme dost unikátní sbírkou leteckých fotodvojic předválečné a současné krajiny. Fotografie pocházejí z Vojenského kartografického ústavu. Jejich cyklus bude spolu s výstavami Typologické změny pohraniční krajiny a Znovuobjevené Krušnohoří putovat po republice. Výstava a kniha Znovuobjevené Krušnohoří jsou zaměřeny na centrální Krušné hory. Kniha vyjde asi koncem září. Vernisáž bude zřejmě na podzim nebo v zimě. Možná přímo na krušnohorském Klínovci. Její hlavní cíl je pomoci obnovit význam tohoto "kulturního Olympu severozápadu". Dodnes je vnímán spíše jako nejvýše položené parkoviště v České republice, které dominuje zpustošeným Krušným horám. Opak je ale pravdou. Klínovec býval významným turistickým a kulturním centrem celého českého severozápadu a přilehlých německých oblastí. Obdobně je to s celými horami v rámci České republiky. Krušné hory vzkvétají a je dobré o tom vyslat zprávu. Výstava je doprovodným programem aktivit Nadačního fondu Klínovec na obnovu místního hotelového komplexu.

Ondřej Matějka (1979) studuje historii a politologii na FF UK v Praze. Byl mluvčím Česko-německého fóra mládeže (2001 - 2003), členem Koordinační rady Česko-německého diskusního fóra (2003 - 2004). V současnosti je jednatelem Společnosti Bernarda Bolzana. Je členem sdružení Antikomplex a spoluautorem výstavy a knihy Zmizelé Sudety.

Petr Mikšíček (1977) vystudoval kulturologii na FF UK v Praze. Za diplomovou práci o sociokulturním vývoji česko-německého pohraničí ve 20. století získal v roce 2004 Cenu Josefa Vavrouška. Na jaře 2005 vydal knihu Sudetská pouť aneb Waldgang (Dokořán 2005), na podzim 2005 vyšla jeho publikace Znovuobjevené Krušnohoří, která bude doprovázet stejnojmennou výstavu o proměnách Krušných hor. Je členem sdružení Antikomplex a spoluautorem výstavy a knihy Zmizelé Sudety.

Matěj Spurný (1979) vystudoval historii na FF UK v Praze. Publikuje články o problematice česko-německých vztahů, jeho práce o českém meziválečném nacionalismu vyšla v Časopise Národního muzea. V letech 2004 - 2005 studoval jako stipendista Studienkolleg zu Berlin moderní německé dějiny na Humboldtově univerzitě. Je jedním ze zakladatelů sdružení Antikomplex a spoluautorem výstavy a knihy Zmizelé Sudety.

(www.souvislosti.cz)