Únor 2006

Éterický světák v cylindru a lakýrkách

Jiří Vlastník

K závěti si nechal dopsat: nikdy se nesmí na plátně objevit příběh mého života. Jak bláhové! Sotva se kdy narodí někdo, kdo by alespoň přibližně napodobil herce a aristokrata tance Freda Astaira.

Vždy jsem miloval ty filmy plné pohody s oním usměvavým světákem v cylindru, naleštěných lakýrkách a skvěle padnoucím fraku s nezbytným karafiátem v knoflíkové dírce. Okouzlovaly mě i v době, kdy jsem jako postpubertální rebel chodil s nikdy nehořící dýmkou po městě svého mládí, četl Sartra a hltal na plátně Felliniho, Bergmana či Vláčila.

Jistě, scénáře většiny těch komedií by napsal redaktor regionálních novin mezi svačinou a večeří. Tak jednoduché byly ovšem záměrně. Aby nic neodvádělo pozornost od výkonu herce, zpěváka, skladatele a tanečníka Freda Astaira. Jednoho z největších mýtů dvacátého století.

Je možné, že desítky těch úsměvných příběhů časem upadnou v zapomnění. I když třeba v Paříži, kde je nasadili po třiceti letech do kin, zcela odsunuly na druhou kolej i mnohé filmové trháky současnosti. Jisté však je, že nám zde zůstanou ony nesmrtelné melodie. Vždyť hudbu k Astairovým filmům skládala výhradně elita světových muzikantů - Gershwin, Berling, Porter, Kern. Nebo i sám Astaire. A navždy nás bude okouzlovat jeho geniální taneční umění. Jeho za všech okolností perfektní výkon byl bezpečným kapitálem režisérů a producentů, zlatým pokladem v zemi filmových snů s názvem Hollywood.

Vždy soustředěný a spolehlivý

Na své umění a vynikající formu se Astaire mohl vždy spolehnout. Jeho základní povahovou vlastností byla sebekritičnost, snad až puntičkářství. Byl kritický ke svým filmům i ke svému tanečnímu umění. Nezajímal se o rozměry své slávy, neplánoval, žil pouze současností, plně soustředěn na dokonalost své práce. Když viděl, že stáří z jeho umění začíná ukusovat příliš velká sousta, rozhodl se odejít.

Nechci dál hledat superlativy pro jeho taneční mistrovství. Lépe to vystihnou slova jeho přátel. „Pamatuji se, když tančil v našem společném filmu Holiday Inn, že jsem skrze něj mohl téměř plivnout, jak byl éterický. Opakoval jeden záběr až čtyřicetkrát, než se usmál a řekl - to je ono. Na začátku natáčení vážil 63 kilo, na konci byl o šest lehčí,“ vzpomíná na svého kamaráda Bing Crosby.

Výstižná jsou i slova spisovatele Grahama Greena. „Astaire se svou neskutečnou vitalitou patří spíše do říše fantazie. Nepodléhá fyzikálním zákonům, zemské přitažlivosti, stejně jako je nerespektuje myšák Mickey a další kolegové z Disneyových filmů...“ Co dodat není ani k Astairově práci na filmu Roberta. Skladatel hudby Jerome Kern se s partiturami opozdil. Astaire nastudoval svá taneční čísla bez hudby! A ta se podle nich musela upravovat...

Fred Astaire byl ovšem i herec a se svým hebkým hlasem i dobrý zpěvák. Vždy trochu fantasta, dobrodruh a smolař zvládal své filmové trable vždy s podmaňujícím úsměvem a elegancí. Nebyl žádný krasavec, nemohl zdaleka konkurovat americkým hrdinům té doby se svalnatou postavou a větrem ošlehanou tváří. Vzpomínám si na slavnou Carole Lombardovou, když v časopise Kinorevue hodnotila české filmové milovníky -Schránila, Vnoučka a - tuším - Nového. „Nikdy by je ani nenapadlo vrhnout se do hořícího domu, aby zachránili dívku svého srdce, jak to na plátně předvádí denně celá plejáda amerických supermanů. Ale vedle těchto milých chlapíků se žena přesto cítí mnohem šťastnější...“ Ano, právě prototypem tohoto druhu filmových hrdinů byl štíhlý Fred v cylindru.

Astairovi dobývají Broadway

Frederick Austerlitz se narodil 10. května roku 1899 v Omaze v rodině rakouských varietních umělců. Sám tak již v deseti letech se svou starší sestrou Adélkou účinkuje v musichallech na mnoha místech Ameriky. V roce 1917 zakotvují oba sourozenci v ráji muzikálů - na Broadwayi. Ta si dvojice křehkých, éterických tanečníků brzy všimla... a Astairovým patnáct let ležela u nohou. Oslňují i diváky v Anglii.

Po návratu do New Yorku přichází v roce 1924 jeden z klíčových momentů v životě Freda Astaira. Setkává se s tehdy málo známým muzikantem Georgem Gershwinem a jeho bratrem Irou. Napíší společně komedii Buďte na mne hodná, paní! Obě sourozenecké dvojice od té doby sypou z rukávu jeden taneční a hudební nápad za druhým.

Mnohé z broadwayských muzikálů se později staly předlohou Astairových filmů. V těch se však již Fred musel obejít bez své sestry Adély, kterou považoval za svou nejlepší taneční partnerku vůbec. V roce 1932 se vdala za anglického lorda a odešla na jeho panství. Astaire to nesl velice těžce.

Filmové začátky ve stínu hvězd

S Adélkou se Fred mihl po boku Mary Pickfordové již v roce 1915 ve filmu Cvrček Fanchon. Jeho pozdější vstup do Hollywoodu však nebyl nijak slavný. Ve třicátých letech byl americký filmový muzikál již řádně rozjetý rychlík a naskočit do něj nebylo tak snadné. Při obsazování mladíka z Broadwaye byli producenti značně opatrní. Dostával jen vedlejší role ve stínu přeslavných hvězd. Přejdu rovnou k happyendu - na výkony titulních hrdinů se dávno zapomnělo, i tyto první filmy jsou uváděny jako „Astairovy“.

Tím prvním byla v roce 1933 Tančící Venuše, v níž Astaire zvládl tyrolské tance s takovou dokonalostí, že jména protagonistů, Clarka Gabla a Joan Crawfordové na plakátech značně vybledla. To stejné se přihodilo i Genu Raymondovi a Dolores del Rio v dalším romantickém snímku, Letíme do Ria. Zde přivedli Fredovi jako partnerku mladičkou, půvabnou, ale neznámou tanečnici. Jmenovala se Ginger Rogersová. Nikdo tehdy netušil, že právě z této dvojice vznikne jeden z fenoménů světového filmu.

Ginger a Fred přišli s novým pojetím filmového tance. Místo na okázalé róby a atraktivní kulisy soustředili pozornost přímo na výkon tanečníků. A nejen tanečníků. Fred s odstávajícíma ušima a obličejem spíše úředníčka než kovboje musel najít svou metodu, jak dobývat na plátně srdce partnerek. Jeho zbraněmi byl osobitý humor, šarm, a kde by slova lásky z jeho úst zněla banálně či nechtěně komicky, nastoupil tanec. S Ginger tak vznikla řada brilantních lehkých komedií, které ani po letech nedokážou zarmoutit. Páni v cylindrech, Svět valčíku, Smím prosit, Veselý rozvod, Námořníci jdou, to byly snímky, které Astairovi a Rogersové zajišťovaly spolehlivě přední místa na žebříčcích popularity.

Malá filmová tragédie

Přesto došlo v roce 1939 pro miliony diváků doslova k tragédii. Ginger zatoužila po dramatických rolích (v roce 1940 dostala Oscara za „Slečnu Kitty“) a slavný pár se rozchází. Filmový svět to nesl těžce. Fanoušci dokonce vyhrožovali Fredovi únosem dítěte, pokud rozchod neodvolá. Ginger vše vysvětlila přehnanou Astairovou přísností, ten pak „ponorkovou nemocí“.

Přišlo několik dalších skvělých partnerek - Jane Powellová, Judy Garlandová, Betty Huttonová, Vera Ellenová, Leslie Caronová. Ve filmu Funny Face si s náročným Fredem zatančila a zvládla to překvapivě dobře dokonce i Audrey Hepburnová. Nicméně na dvojici Ginger a Fred vděční pamětníci a snad i noví „objevitelé“ sotva kdy zapomenou.

Frak v civilu? Nikdy!

Astaire neměl novináře příliš v lásce. Přesto se v roce 1961 při natáčení filmu Pleasure of his Company nad svým nejen uměleckým životem trochu zamyslel. „Ano, snad jsem se stal opravdu mýtem,“ reagoval na časté titulky novin. „Obvykle jsem se objevoval jako lehkonohý, veselý, perfektně oblečený lev salonů. Při zhlédnutí mých filmů si mě tak lidé dávali s mými rolemi dohromady. Nemohli se více mýlit! I během zkoušek na natáčení nosím nejraději volné flanelové kalhoty se starou kravatou místo pásku. Košili s rozhalenkou. Tak chodím i doma. Jen když jdu ven, obléknu se krapet komfortněji. Frak v civilu neoblékám nikdy.“

A ona věčně rozzářená tvář? „Není tomu tak vždy. Mívám velké starosti a ty vrásky kolem mých úst nejsou od smíchu. Beru svou práci velice vážně, dávám jí veškerou svou energii a úsilí. Pokud se kritikům někdy nelíbím, dělá mi to starosti, ale o to více se snažím, abych si mohl být sám sebou dokonale jistý. Ale abyste mě špatně nechápali - jinak si života užívám naplno.“

Nádherný člověk Astaire

Fred Astaire byl velkým umělcem. Základem této velikosti byla jeho sebereflexe, úzkostlivá snaha podat vždy dobrý výkon. Dovedl reagovat na vývoj filmu i tance, posoudit, zda na to ještě má. S přibývajícím věkem oprostil své výkony od povrchní komičnosti. Přijímal a dobře zvládal i dramatické role ve filmech Na břehu a Skleněné peklo.

Docela malou návštěvu u šlechtice světového hudebního filmu těžko mohu zakončit jinde než v Duhovém údolí Coppolova velkofilmu Finian’s Rainbow, či hezky po našem v Divotvorném hrnci. Werich s Voskovcem asi posunuli tento muzikál někam umělecky dál. Nicméně v panu Finianovi, jedné z posledních a jako vždy mistrovsky ztvárněných tanečních rolí je zakleto mnohé z herce a nádherného člověka Freda Astaira. Včetně nostalgie nad koncem jedné slavné kapitoly amerického hudebního filmu, v níž Fred Astaire sehrál dominantní úlohu.

Herec a tanečník, milovník golfu, dostihů a biliáru zemřel na zápal plic 22. června roku 1987.

(MFDNES)