Únor 2006

Z batohu mezi vědeckou elitu

František Houdek

Objevy imunologa Emila Skamene otvírají medicíně cestu k lékům předcházejícím infekčním chorobám. Druhou světovou válku přežil díky mimořádnému osobnímu štěstí a hrdinství svých nejbližších. Od té doby, jak říká, „splácí dluh osudu“. Daří se mu to kromobyčejně úspěšně. Emil Skamene patří ke špičce světové imunogenetiky. V současnosti řídí největší kanadský biomedicínský ústav.

Od útlého dětství malému Emilu Skamene občas zavrtalo hlavou, proč se tak výrazně nepodobá svým dvěma sourozencům - vypadal prý mezi nimi „jako káče mezi labutěmi“. Až jednou v roce 1969, už jako doktorand v Americe, dostal dopis, v němž jistá paní Steigerová požadovala peníze za to, že mu její manžel kdysi zachránil život... Pro vysvětlení Emil zajel za rodiči do Düsseldorfu. Nevěřil vlastním uším.

Batole ve sklepě

Narodil se 27. srpna 1941, ovšem nikoli svým stávajícím rodičům a nikoli v Praze, kde vyrůstal, nýbrž v Bučači na Předkarpatské Ukrajině. Jeho skutečnými rodiči byli manželé Kleinerovi, které dosud považoval za tetu a strýčka zahynuvší za války. Kleinerovi jako Židé tehdy tušili, co je na Němci obsazovaném území čeká, a rozhodli se zachránit alespoň své dítě - pošlou je k příbuzným do Prahy.

Doktorka Frederika Skamene, sestra Bena Kleinera, sehnala tip na jakéhosi Josefa Steigera, českého Němce pracujícího pro gestapo. Za propašování dítěte přes frontu a několikery hranice mu nabídla veškeré rodinné jmění.

Poprvé z převozu sešlo, maličký Emil se zrovna zmítal v horečkách. Čekání na druhý pokus už strávil schovaný ve sklepě. „Rodiče si tam se mnou pořád povídali, proto jsem už v roce a půl obstojně mluvil polsky. Poslední dva měsíce mi pořád dokola vyprávěli, jak už brzy pojedu za hodným strýčkem a tetičkou. To vysvětluje, proč jsem byl celou cestu v ruksaku zticha...“

Do protektorátní Prahy dorazil po dvoudenní cestě vlakem jako osmnáctiměsíční batole - a začalo úporné utajování. Jak nevzbudit pozornost sousedů, když se v rodině zničehonic objeví děťátko? Čím je nakrmit, když nemá své potravinové lístky? Tím spíš, že pan Skamene je kvůli židovské manželce vyhozen z místa pojišťovacího úředníka a jeho žena už dávno musela zavřít ordinaci... Pokaždé, když se ozval domovní zvonek, zavřeli Emila na záchod, aby nespustil polsky. Na procházky s ním vyrážejí na Olšanské hřbitovy, kde bývá liduprázdno. Však nedosti. Začínají chodit povolání do transportů. Zatímco o Emila a jeho sestru-sestřenici se přechodně starají přátelé na venkově, pan Skamene se vyhýbá nástupu do zvláštního tábora tím, že mu přátelé pokaždé zařídí hospitalizaci v nemocnici. Podobným způsobem Frederika několikrát uniká Terezínu. Když už nemá jinou možnost, nechá se od bývalých kolegů nakazit bacily tyfu.

V pařeništi talentů

Jako školák Emil vynikal v mnoha oborech; na medicínu ho poslala maminka. Po promoci uspěl v konkurzu do Ústavu experimentální biologie a genetiky ČSAV. Jeho ředitel Milan Hašek patřil k oslnivým zjevům české biomedicíny. Poté, co v roce 1953 spoluobjevil významný jev imunologické tolerance, jako první u nás začal pracovat v oboru neinfekční imunologie. Shromáždil kolem sebe řadu mimořádně talentovaných lidí a vychoval z nich vynikající badatele. Díky své nebojácnosti a dobrému politickému postavení je nejen dokázal zaštítit proti tlakům komunistického režimu, ale jako mezinárodně respektovaný vědec jim i zařizoval stáže na nejlepších pracovištích v zahraničí.

Emil v ústavu studoval genetické zákony imunologických reakcí u myší a slepic, a to pod vedením vynikajícího haškovce Juraje Ivanyie. Výsledkem bylo několik společných publikací v prestižním týdeníku Nature. V létě 1968 mu profesor Hašek zprostředkoval účast na světovém transplantačním kongresu v New Yorku. Konal se v září. Po příjezdu sovětských tanků Emil využil otevřených hranic a v podstatě uprchl do Německa, v kapse Haškův dopis pro profesora Paula Russella. To byl špičkový transplantační imunolog a šéfchirurg Harvardu. „Paul se objevil na mé přednášce, trochu si se mnou popovídal a nazítří za mnou přišel s letenkou do Bostonu a s dekretem na místo začínajícího vědeckého pracovníka ve fakultní všeobecné nemocnici v Harvardu.“

Lovec genů

Krátce nato se Emil dozvěděl pravdu o svém dětství. Ta jako by mu dala křídla pro jediný cíl: co nejvíc prospět lidem. V roce 1974 získal i klinickou nostrifikaci, takže vedle výzkumu mohl také léčit (mimochodem, výsady přímého styku s pacienty se nevzdal dodnes). V roce 1984, kdy se stal profesorem, už vedl největší vědecké centrum nemocnice.

Věren pražskému školení, dál kráčel cestou lovce těch genů, které kontrolují imunitní reakce proti infekcím a transplantátům. Koncem osmdesátých let identifikoval u myší gen, který ovlivňuje vnímavost k tuberkulóze tím, že nutí makrofágy (buněčné žrouty bacilů) pracovat výrazně nadprůměrně. Objev vyvolal revoluci v celém imunologickém uvažování. Dosud se totiž myslelo, že takzvané infekční nemoci vznikají prostě vystavením organismu příslušným bacilům. Skamene teď nabízí směr, jak posilováním buněčné imunity bránit přímo nástupu infekce, a nikoli jako dosud jen čekat, až nemoc propukne, a pak ji brutálně léčit antibiotiky.

V následující studii Skamene našel „protituberkulózní“ gen i u lidí. A poněvadž příroda nedělá nic nelogicky, dá se čekat, že organismy disponují obdobnými geny zprostředkovanými brzdami i proti jiným nakažlivým nemocem.

Dalekosáhlé možnosti

„Umím si představit ,genetickou chirurgii‘, jíž bude do izolovaných buněk makrofágové linie nemocného pacienta zaveden gen rezistence k chorobě. Po návratu do těla nemocného budou buňky vyzrávat ve funkční makrofágy schopné velmi účinně hubit mikroby. A jednou pak mohou nastoupit léky, které specificky a směrovaně zastoupí v makrofázích geneticky předurčeného člověka úlohu defektního genu,“ nechává se výsledky Skamene unést imunolog Ctirad John.

Zní to jednoduše, ale výzkum vedoucí už jen k této naději byl nepředstavitelně komplikovaný, jehla v kupce sena by se hledala snáze. Skamene si napřed v myším genomu vytipoval potenciálně zajímavé geny. Jelikož se různé geny mohou navzájem ovlivňovat, vypěstoval takové sorty myší, které mají vždy většinu genomu totožnou, ale v několika vybraných genech se liší. Tato zvířata vystavil bakteriím tuberkulózy. Potom u nich sledoval vývoj nemoci a současně i funkci oněch vybraných genů - nesmírně citlivými metodami určoval v krvi zvířat koncentrace jednak „posilovače makrofágů“ syntetizovaného genem, jednak protilátek vytvářených některými bílými krvinkami.

Dvě budovy jeho života

Vědecká komunita zareagovala: v roce 1997 zvolila kanadská Royal Society (obdoba naší Učené společnosti) profesora Skamene řádným členem, dva roky nato pro něj kanadská vláda otevřela největší biomedicínské vědecké centrum v zemi. V roce 2000 dostal Mendelovu medaili Akademie věd ČR, před pár týdny pak i nejvyšší ocenění, které může lékař v Americe získat: titul mistra Americké lékařské koleje.

Ihned po listopadu 1989 se profesor Skamene vehementně přihlásil k obrozené vlasti. Jako kapacita ověšená tituly neváhal dokončit obhajobu vědecké hodnosti kandidát věd, kterou musel přerušit v osmašedesátém. Zve mladé české vědce do svého ústavu. Spolupracuje s českými badateli na vysokých školách a v Akademii věd. Zprostředkoval dvěma našim nemocnicím desetimilionové dary od českého rodáka v Kanadě.

Když loni organizoval a řídil celosvětový imunologický kongres v Montrealu, kolosální to akci pro 7 000 účastníků, pozval na něj hned šedesát českých kolegů. „Všem zařídil slevu u Českých aerolinií, všem zajistil ubytování zdarma u místních rodáků. Celé to bylo úžasné, odborně i lidsky,“ vzpomíná imunoložka Helena Tlaskalová.

A když letos v květnu přednášel na veřejném zasedání Učené společnosti, zahájil obrázky dvou „budov jeho života“: lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a ústavu na McGillu.

Profesor Skamene má tři děti, každou chvíli „očekává“ čtvrté vnouče. Miluje chození po horách a cykloturistiku. Rád poznává cizí země. Za hlavní smysl svého života však stále považuje vědu a její uplatnění v lékařské praxi. „Budu pracovat, dokud budu moci. Ale ať se mi případně podaří cokoli, proti tomu, co osudu dlužím, to bude málo.“

Proč jsem odešel

Už na Harvardu jsem dostal vlastní granty a začal publikovat v americké odborné literatuře. V té době jsem se ještě vrátit chtěl, věřil jsem, že se doma situace uklidní. Roku 1971 si mě vyhlédla kanadská skupina z McGill University v Montrealu a předložila mi nabídku, která se neodmítá: vybudovat oddělení buněčné imunologie a imunogenetiky na jejich slovutném výzkumném ústavu. Dostal jsem pozici, prostory i prostředky na jejich vybavení, měl jsem volnou ruku k angažování nejlepších vědců. A doma v Československu přituhovala normalizace. Kostky byly vrženy.

(MFDNES)