Březen 2006

Na okraj aféry Osthoff aneb Okouzlení islámem

Luděk Frýbort

To už dneska mají v Iráku takový průmysl: povstalci nebo jiná zločinná verbež chytnou bledou tvář, někam ji zavlekou, vyhrožují, kalašnikovy šermují, až najednou - hle: bledá tvář je propuštěna, ovšem za jakýchsi podmíneček, o nichž se její krajané málokdy něco konkrétního dozvědí. Jak by ne; podmínečky bývají vyčísleny mnohamístnými sumami, o nichž demokratické vlády nerady hovoří, jelikož by jim občanstvo to šeredění daňovými prostředky mohlo mít za zlé. Pomalu to už ani nestojí za podrobnější zprávu. Nedávno však ta obehraná písnička zazněla výstražnějším tónem: iráčtí povstalci polapili jistou paní Susanne Osthoff, státní příslušnost německá, povoláním archeoložka. Vykonali kolem ní obvyklý kalašnikovový tanec, načež ji za blíže neurčených podmíneček propustili. Běžný případ?

Kdoví. Hned od začátku se v něm cosi zdálo neladit. Archeologické povolání paní Osthoff by v zásadě souhlasilo, ledaže je nevykonává; zabývala se v Iráku humanitární činností, pod kterýmžto termínem si nedůvěřivější pozorovatel může představit ledacos a patrně se ani nezmýlí. Rovněž její německé občanství neznamená víc než razítko v pasu; se svou rodnou zemí se řečená dáma dávno rozkmotřila, nenavštěvuje ji, ba ani s vlastními příbuznými neudržuje kontakt, ledaže jim hodila na krk dcerku, asiže jí byla při té humanitární činnosti na obtíž. Dcerku jména arabského, též tatíčka arabského, inu, poarabila se paní Osthoff, na islám přestoupila, nordickou hlavičku šátkem zahalila, dokonale se s krajem na Tigridu identifikovala, nic evropského nebo západního na ní nezůstalo, až na ten německý pas, pochopitelně. Ten spolu s vírou Kristovou neodvrhla, jelikož se může hodit. Jakž se právě prokázalo.

Další podrobnosti pak vycházely najevo, jako když se salámu uřezává. Německé vyslanectví v Bagdádu, kam se paní Osthoff po svém propuštění odebrala, se zprvu chovalo shovívavě, ale najednou jako když šídlem píchne, obrátilo a požádalo iráckou vládu, aby té humanitární dámě neobnovila vízum. Další kolečko salámu naznačilo proč: úředníci vyslanectví, asi už větřící neplechu, poslali paní Osthoff se vysprchovat a mezitím jí prohledali kapsy. A čeho se nedohledali než svazečků dolarových bankovek, pěkně gumičkou převázaných. Srovnali čísla sérií, a koukejme: byly to tytéž dolárky, co je zbrusu nový německý pan ministr zahraničí rád nerad únoscům vyklopil. Což bylo trapné, jelikož pan Steinmeier ještě nedlouho předtím v televizi vykládal, že na žádné podmínky nepřistoupil a žádné tisíce ani miliony výkupného nezaplatil, to že teroristé jen tak paní Osthoff propustili, že se jim její mohamedánský kukuč líbil. Bylo pak kolem toho nějakého psaní a dohadování, až pan ministr udělal za vším tečku: ty tisíce dolarů byly přesně týž obnos, o nějž povstalci paní Osthoff při únosu obrali, a teď, když dostali to výkupné, jí zase do kapsy strčili. Člověk se až musí divit, jací jsou to dobráci svědomití, tihle teroristé.

Což mohlo stačit panu Steinmeierovi a s nějakým pobubláváním i tisku a televizi, ale osobě na vysoké politice nezúčastněné může všelicos vrtat hlavou. Nebo abych to řekl rovnou: skládám si tu křížovku, a co mi z ní vychází, vypadá nejinak, než že paní Osthoff, věrná dcera islámu a srdcem Iráčanka, svým bratřím ve víře a patrně též ve zbrani k znamenité sumičce napomohla. A byla by ochotná napomoci podruhé i potřetí, pokaždé s kalašnikovovým tancem a ostatními folklorními prvky, kdyby jí na ministerstvu vízum prodloužili. A jestli se mýlím, pak asi ne o mnoho.

Ani to by ale nestálo za velký rozruch, kdyby se jednalo o ojedinělý případ. Bohužel se nejedná; neupadla v zapomnění jiná dcera islámu, tentokrát původu a pasu belgického, která se do svatého džihádu zapojila rovnou tak, že opásavši se trhavinami obětovala svůj život, aby zahubila několik křižáků a přisluhovačů amerického Satana. A není vyloučeno, že se takové případy budou množit, jelikož konverze k islámu začíná být v módě. Přiznám se, že je mi mírně šimravo kolem žaludku, čtu-li v novinách článeček dejme tomu nějakého Františka Opršalého, českého to muslima. Článeček plný míru a pochopení, avšak...

Co vlastně vede mladého a jistě ne hloupého Němce, Belgičana, Čecha k tomu, že se přikloní k víře Prorokově? Náhle pojaté přesvědčení o pravdě všech pravd, vyjádřené koránem? Nejsem nakloněn tomu věřit; sám jsem prostudoval korán i jiné základy muslimské věrouky, a nenašel jsem v nich nejen nic, co by mě mohlo i náznakem přesvědčit, ale ani slůvka nějaké původní nebo aspoň zajímavé myšlenky, všechno je povrchně opsáno ze starších náboženských soustav, z křesťanství, židovství, zoroastrismu. Odvážím se výroku, že není druhé tak neoriginální, jalové, myšlenkově mělké nauky, než jakou zvěstoval lidstvu archanděl Džabráíl ústy Muhammadovými, marxismu nevyjímaje. S tím tedy na mě neračte chodit, čeští a jiní takoví muslimové.

Nebo se jedná o celkem běžnou snahu nehotové dušičky zaujmout, upozornit na sebe něčím neobvyklým, případně zaprovokovat si, drobet dožrat svého měšťáckého tatínka? Stádní pud, jemuž lidské mládě podlehne a oddaně se zařadí do nějakého ideového houfu, protože životní zkušenosti ještě k vlastnímu názoru nedozrály? To už spíš, poslední století bylo takových hnutí mysli plné, a ani dnešek není výjimkou. Přesto cítím, že ani tím jsem se nedobral kořene záhady. Ještě jednou si všechno představím ... mladý Evropan, všemi čtyřmi zakotvený ve své civilizaci, ve svém životním způsobu, jímž může mnohomluvně pohrdat, ale vyvléci se z něj nemůže ... a bum bác, najednou je z něj muslim. To bude něco jiného a mnohem obtížněji pojmenovatelného než vyčtená konverze nebo mladistvý exhibicionismus. Řekněme ... okouzlení. Fascinace. Iracionální vzplanutí, jemuž nerozumí ani postižený sám a vyvíjí se dál vlastní automatikou až k těžko předvídatelnému výsledku.

Vím totiž, o čem mluvím. Dodnes má ta vzpomínka nádech trapnosti, ale je už přes půl století stará, takže se k ní mohu přiznat: sám jsem byl ve svých telecích šestnácti nebo kolika letech takový vyjevený osel, celý okouzlený islámem. Kdyby tehdy byla po ruce nějaká mešita, kde bych se mohl dát zaregistrovat, nejspíš bych to býval udělal. Vzpomínám si i na výhybku, která mě na tuhle kolej svedla: byl jí jistý dobrodružný film s dějem položeným do mahdistického povstání v Súdánu koncem devatenáctého století. Asi to musel být velmi inspirativní film, protože se pamatuji, že tenkrát blbnula celá třída. Divoké tváře v bílých burnusech ... křivé šavle nad hlavami řítící se velbloudí jízdy ... vášnivá cizokrajná muzika ... kvílivé volání z ochozu minaretů ... davy křepčící ve víru válečného tance ... podmanivá atmosféra zrovna ke krájení ... dnes už tomu nerozumím. Ale zaujal jsem se tenkrát až po uši pro všechno arabské a islámské, hltavě jsem četl, kdeco mi z toho oboru přišlo pod ruku, vlastnoručně jsem vydal tři čísla (tuším) třídního časopisu Mohamed, přednášky v Orientálním ústavu jsem pilně navštěvoval, do kurzu klasické arabštiny se přihlásil a dva roky ten nelehký jazyk studoval, až... Nu, naštěstí nic moc. Žádného Talibanu ještě tou dobou nebylo, jen Čepičkova armáda. Ta mě na dva roky pohltila, a než ten čas uplynul, vypařilo se mi islámské zaujetí z hlavy.

Co mi v ní zůstalo, jsou drobty arabštiny a znalost písma. Dosti obsáhlé povědomí o dějinách islámu, jeho různých školách a sektách, základy islámské věrouky. Později jsem si ty spíš teoretické vědomosti doplnil přímou zkušeností s orientálním způsobem myšlení, takže dnes mohu psát fundovanější články na toto velmi aktuální téma, než kdybych tenkrát ten podmanivý film nezhlédl. Jinak se spíš všemu divím. Byl jsem to já, ten potřeštěný mládeneček, usilovně se snažící navléci si nepadnoucí kůži mohamedána? Co mě to chytlo? A proč zrovna mě? Co bych - Bůh uchovej - býval schopen ještě vyvádět, kdyby mě tvrdá realita života v bolševismu nepřivedla na rozumnější myšlenky?

Pročež aspoň vím ... nebo ne, vědět se ta věc nedá, ale tuším, jak a jakými cestičkami mohla dojít paní Osthoff tak daleko, že se uvolila dělat volavku teroristickým vyděračům. A s ní jiní, dospěvší k téže nebo podobné službě nenávistnému islamismu. Bane, to není vymývání hlav, jak se rádo píše, to je fascinace. Divný šíp, jenž za příhodných okolností vnikne do mozku oběti a zpřehází jeho závity. Naštěstí ještě věda nevybádala, které jsou zmíněné okolnosti a jak k nim dochází, takže je nelze navodit uměle, jak by se bojovníkům džihádu bezpochyby líbilo. Ale podceňovat šíp fascinace nesmíme. Nesmíme si říkat - on se sice tenhle Frantík Opršalý dal na machometánství, ale je to Čech, Evropan, nebude přece takový blázen, aby... Nemusí být, ale může. Logické chování nefascinuje. Fanatismus ano. Rozum si přebere informace a vyřadí z nich nesmysl, zvrácenost, šílenství. Okouzlení nevyřazuje, nýbrž vstřebává to, co s ním souzní, samo v sobě hledá a nachází potvrzení. Ostatně nejen okouzlení islámem.

Není totiž pochyb, že evropský konvertita se stratégům džihádu do jejich plánů velice hodí. Někdejší shovívavá korektnost a s ní zlatý věk terorismu je pryč; mládenec neklamně arabského vzezření s ruksakem na zádech vzbudí ve voze podzemní dráhy pozornost i méně podezíravých lidí. Frantík Opršalý s týmž ruksakem projde bez povšimnutí. I můžeme se spolehnout, že v boji proti křižákům a sionistům bude do tohoto zdroje saháno stále častěji a až do samého dna. Zatím leží dno dost mělko, ale kdoví. Kdoví, kde leží mez, za níž se z ojedinělého podivínství stává móda nezralých, po pozornosti bažících dušiček.

Nechci se dovolávat orwellovských způsobů, ale snad bychom si mohli všímat známek okouzlení. Pozorně sledovat ty, kteří zničehož nic začnou vyznávat učení tak nevěrohodné, jako je islám; učení, které nemůže přesvědčit, ale může fascinovat. Vím o tom své, protože jsem si sám svou chvilku pokušení prodělal.