Březen 2006

Pozor na pískání na kuráž

Luděk Frýbort

Mám posledního půl roku takové nepříjemné svědění: nebude ze mne zase exulant? V běžné české terminologii se někdy mluví o exulantech, což zní o něco ctihodněji, nebo trochu namrzleji o emigrantech, nicméně je mezi oběma odrůdami rozdíl. Emigrant je člověk, který se odněkud prostě a krátce vystěhoval. Na druhé straně hranice se z něj stává imigrant, někdy vítanější, jindy méně. Toť vše. S exulantem už to není tak jednoduché; tento termín předpokládá zásadní nesouhlas s řádem věcí v původní vlasti; obavu o majetek, svobodu i život, nebo jen o čest a sebeúctu (jsou lidé, že na takové věci dají); návrat do země otců podmiňuje exulant radikálním zvratem poměrů z totalitních v demokratické. A není-li takové vyhlídky, jakáž pomoc, zařizuje se v hostitelské zemi nadosmrti.

V tomto smyslu jsem v běhu posledního půldruha desítiletí byl a dosud jsem emigrant. Žiji v jiné zemi, protože jsem v ní zapustil kořínek, ostatně je jednoho skoku do tmy v životě dost, rovněž že bych se asi obtížně srovnával s některými svérázy své staré domoviny. Ale mohu do ní kdykoli přijet, mohu vyjadřovat nesouhlas s její politikou a psát utrhačně o jejích představitelích, aniž mi hrozí postih pro znevažování veličenstev. Mohu se potěšit s její krajinou, s rodným jazykem a přáteli, a pak zase jet bez překážky zpátky. Mé postavení se tak v zásadě neliší od občana řekněme švédského, který se kvůli teplu na stará kolena usídlil ve Španělsku. Plášť exulanta jsem svlékl před šestnácti lety a rád jej přenechám těm, kteří například utekli z Kuby.

Ledaže jsem si myslel, že jej svlékám nadobro, a ono kdoví. Jakési varovné zvonky jako bych slyšel znít: pozor, zemičko česká, pozor emigrante, neodříkej se pláštíčku, protože by se ti zase mohl hodit. Určím také hned okamžik, v němž by se tak mohlo stát: až bych opět zatoužil spatřit kraje mého mládí, ale z obav o své bezpečí a třeba jen o tu sebeúctu bych si to potěšení odpustil. Že je taková možnost nepravděpodobná? Sám bych byl rád. Ale jak již řečeno, jisté varovné zvonky...

Nebudu hned začínat s červnovými volbami. Ale pozoruji v posledním čase jistou nervozitu v českém tisku: až trochu křečovitě se ujišťují četní autoři a myslitelé, že k žádné renesanci nesvobody nemůže dojít, i kdyby se komunista s pomocí ďábla a páně Paroubkovou zase uhnízdil ve vládě. Že přece máme demokracii a parlamentní řád, rovněž jsme členem NATO a Evropské unie, takže jaképak strachy. Což přečteno jinak naznačuje, že páni autoři dobře vědí, jak nedopečená je zmíněná demokracie a zač stojí onen řád. Jak by NATO i EU naložily s členem, jejž posedl komunistický ďábel, je také nejisté; i pískají si na kuráž.

Abych uvedl příklad: psal nedávno pan Ruml, proč kvůli pozdvižení kolem jednoho zrušeného pořadu nepoběží do televize se spacím pytlem v podpaždí - je to teď prý úplně jiné než před pěti lety, kdy tak v čele mnoha jiných učinil. Nuže, vydolujme z paměti onu aféru: zabažily tenkrát partaje opoziční smlouvy po vyšší míře moci, než jakou jim skýtá demokratický mrav, i rozhodly se kromě jiného podřídit svému komandu televizi. Jenže to nevyšlo; odbojní zaměstnanci televizi obsadili, na Václavském náměstí se k jejich podpoře shromáždil statisícový dav, a ve strachu, aby z toho vření ještě nepovstala nějaká nová síla a nesmetla je, raději si oposmluvní panstvo nechalo své choutky zajít, aspoň na čas.

Teď srovnejme, co se v dosti podobné situaci děje dnes: dohromady nic, leda trocha toho psaní. Na Václaváčku ticho, spacáky zůstávají ve skříních, a nějaká nová, z postkomunistického handlu nevzešlá síla, jaká tehdy mohla povstat, kdyby se vůdcové rebelie nezastavili v půli cesty ... nikdy jim nezapomenu, že na sebe tu zodpovědnost vzali, ale vycouvali z ní. Leč zpátky k panu Rumlovi: dnes prý žádné rebelie netřeba, pravil, jelikož sociální demokracie má proti sobě silnou, dobře fungující opozici. K jejím úkolům patří střežit svobodu slova...

Běda! Je pan Ruml tak důvěřivý, nebo tak zapomnětlivý? Svobodu slova mají střežit titíž pánové, kteří za časů spacákového pozdvižení jevili nejlepší chuť jí zakroutit krkem? Týž pan Langer ... dnes může pochopit, že i v demokratické společnosti je nutné o svobodu slova neustále pečovat... Aj, aj! Ó, šidítko dušičky smutné! Nebude tomu naopak? Nepoběží ctný pan Langer a s ním veškeré modré ptactvo otesat svobodu slova podle svého, jestli se mu zdaří zmocnit se vládních židliček? A třeba i - nevylučujme nic - ve spolku s nějakými Marťany?

Mějme soucit s dobrým a sympatickým panem Rumlem. Jeho věty, to už není pískání na kuráž, to je píseň rezignace. Tak nějak mohlo být českému sedláčkovi po bitvě u Chlumce, když seděl s hlavou v dlaních a truchlivě přemítal: co bude větší zlo? Robota pod starým panstvem, nebo když nás pán prodá Trautmannsdorfovi? Vzít do rukou vidle k nové rebelii už se neodhodlal, bývalo by to marné. Výběr mezi větším a menším zlem je poslední naděje zklamaných, naděje lichá, protože i menší zlo bývá dost zlé.

Vraťme se však k té svobodě slova: byly, tuším, nějaké řeči o tiskovém zákoně. Nevzbudily velké vzrušení, spíš zase pískání na kuráž: ono to nebude tak hrozné. Přece i jiné země mají tiskové zákony, ostatně má být český tiskový zákon ušit dle rakouského střihu, tak čeho se bát. Ó svatá prostomyslnosti! Nenapadne nikoho, že jistí pánové dovedou všeho použít a zneužít k upevnění panovačné moci a k umlčení odporu, i kdyby převzali tiskový zákon království nebeského?

Ale snad píši inkoustem přespříliš černým, zajisté že svoboda slova zrušena nebude, i kdyby se naplnily zlé předpovědi a vládu vytvořili Marťané s panem Paroubkem, případně i bez něj. Nebude třeba, tak pošetilé byly totality staršího typu, že zakazovaly, nařizovaly, a komu se to nezdálo - do Jáchymova s ním! Na nás se zubí vlídnější bestie, můžeme jí říkat demokratická totalita. Nepřichází zhurta jednoho únorového dne, nýbrž polehoučku, po měkkých tlapičkách, kdo nechce, nemusí ani nic zpozorovat. Jen tuhleta drobná administrativní úprava, tamhleto omezeníčko, účelné zjednodušení nebo zase dodateček, občas omyl, ale podívejme se, co nám uniklo, napravíme, ale teď ne, je moc práce ... až nakonec, nu, svoboda slova.

Každý si může psát co chce, jenže nenajde vydavatele. Každý může vydávat co chce, jenže když nebude šlapat v řadě - prásk přes uši tiskovým zákonem! Ovšemže tím jemným, ohleduplným, dle rakouského mustru ušitým, ledaže maličko upraveným. Teprve se o něm mluví, ale jako bych ho už měl vytištěný před sebou: požadavek vyváženosti, a co to slovo obnáší, o tom zase rozhodujeme my, demokraté třídy de luxe. A ochrana osobnosti, prosím pěkně, zvlášť některé. Jsou totiž osobnosti velmi choulostivé, šišatější slůvko, a hned se žaloby sypou, náhrady milionové, který pan redaktor by si to nerozmyslel. A utajené skutečnosti, do nich se vejde cokoliv. A presumpce neviny. A státní zájem. Až nakonec ... ale co bychom si povídali, že.

Totéž pak platí o veškeré oblasti politické. To jen Hitler byl takový trouba, že odstranil demokracii, a Gottwald, že zavedl vládu jedné strany. To my ... jen běž pěkně volit, občánku. Partají ... partají máš k výběru habaděj. Jenže si nic nevybereš; vol jak vol, pokaždé zvolíš nás, chlapce, co spolu chodíme. Nebo také rudého vzadu, kdyby nám hlásky nestačily. Jsou lidé, co říkají - není koho volit, i mávnou rukou a jedou na chatu, no, jenom víc takových. A kdyby mělo být voličů jako muzikantů před ránem, tím líp, o to méně se musí bát postkomunistický velmož o své bydélko, leda by ho vlastní bratři a soudruzi vyštípali.

Demokracie? Ale jakpak by ne. Když to platí i v Zimbabwe, proč ne u nás: demokracie je, když se pořádají volby. Když je jedna partaj u vlády a druhá na vystřídání, jedna za osm, druhá za deset bez dvou. Pro lepší zdání se mezi sebou mohou občas poštířit, ale pokaždé se nějak dohodnou. Parlament, který jedná, jedná, ale ničeho se nedojedná. Soudy soudí, soudí, ale ničeho se nedosoudí. Policie vyšetřuje, vyšetřuje, ale nic nevyšetří. A když i vyšetří - imunita, imunita až za hrob a ještě o kousek dál.

Nejdřív se pobouřené občanstvo všelijak vzteká, po Václaváčku poskakuje, prapory a hesly mává, ale tu fázi máme chválabohu za sebou. V druhé fázi se sice ještě pořád vzteká, ale už jen tak doma před televizí a nejvýš v hospodě; také ještě někdo občas něco kritického do novin napíše, ale právě že jen napíše, dobře utěsněné uši má zástupce lidu, ničeho neslyší. Dobře utěsněné uši, toť důležitý instrument demokracie vyššího typu. V třetí fázi se občánek uklidňuje, zvyká si, a aby mu kolem duše těžko nebylo, už i všelijaké dobré stránky na svém postavení shledává, na kuráž si píská. Až nakonec ... nu, třeba i kolem tribun mašírovat bude, mávátky mávat, demokraty v kloboucích nadšeně zdravit. Ale to jsem už asi přehnal, tak tedy žádní demokraté v kloboucích, jen tatíčkové národa na nejvyšších stupních veřejné obliby, sláva ti, osvícený panovníče, milostivě nám vládni! Počkejme maličko, a jestli všechno půjde, jak má, i tatíček Zeman se na prvním místě žebříčků zaskví.

Taková je demokracie - neříkejme hned totalitní, ale demokracie na míru, ne jako železná klec, ale jako síť. Můžeš sebou mrskat, ale ven se nevypleteš, takže je lepší si na ni zvyknout. Jaký vůl byl Lenin! Nemusel revoluci dělat, nepřátele lidu do týla střílet, jen polehoučku šroubeček utahovat, demokracii na míru utužovat, a dosáhl by taky svého, jestli ne líp a trvanlivěji.

A tak vám nevím: mám si oprášit exulantský fráček? Demokracie na míru je na postupu, ale nemyslím si, že by to mělo být jako za stara a já se musel bát do vlastí českých nohou vstoupit, abych nebyl uvržen do ťurmy. Spíš jen že si v nich budu smět tiše pod nos foukat a všechno ostatní ... ne že by bylo zakázáno. Jen to bude dokonale marné, volání do ucpaných uší nejen milostivého panstva, ale už i poddaného lidu. A ještě chci připomenout těm, kteří by se stejně jako já v takové vlasti cítili nevolně: exulantské fráčky se dnes už bohužel nešijí, čí země padla vinou vlastní neprozíravosti ďáblovi do pazourů, ten už nemá kam přijít a požádat o azyl. Takže co: nechat pískání na kuráž a raději vzít do rukou vidle? Ale nedoufám v to příliš.