Březen 2006

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 8)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Objevit Ameriku

Jak známo, Ameriku objevil před drahným časem jistý pan Kolumbus a po něm nesčíslné miliony přistěhovalců dobrovolných i nedobrovolných, takže se může zdát, že nezbývá již mnoho k objevení pro návštěvníka těchto pozdních časů. Přesto je pozoruhodné, jak houževnatě se drží určitý obraz Ameriky a Američanů v obecném povědomí evropského člověka; a jak velice jiná bývá skutečnost, s níž se střetne, dá-li si tu námahu a pustí-li se do Ameriky sám. Ještě stále může stát za to, objevovat Ameriku.

Když jsem se před bezmála už čtvrt stoletím odhodlával odejít do exilu, míval jsem všelijaké představy. To se ví, ono na představách houby záleželo; uprchlíkovi se někde namanula dobrá příležitost, někam ho zavála náhoda, někde mu v hrsti přistál skromný vrabec, jemuž byla dána přednost před holuby na těžko dosažitelných střechách, a exulant skončil tam, kde skončil. Ale snít zakázáno nebylo; i představoval jsem si ... což takhle někam do Kanady. Do kraje nekonečných lesů a jezer, jak jsme o nich zpívávali romantické dumky u trampských ohňů. Nebo do širých prostor Austrálie, do krásné a bohaté Jižní Afriky ... nebo konečně snad i do USA... Ne, tam raději ne, zaháněl jsem tu představu. Ne že bych něco měl proti Americe, ale šla pověst o tom, jak to v ní chodí, a nic moc se mi nelíbila. Mluvilo se o zemi, obydlené lidem povrchním a uspěchaným, nemajícím chvilenku času na kousek přívětivého posezení, jelikož musí bez ustání kvaltovat za nějakým byznysem. O světě bezcitně neurvalém, v němž obstojí jen ten, kdo se dovede ohánět lokty. O zemi, v níž jsou peníze králem. O Američanech, kteří se pro samý spěch ani kloudně najíst nedovedou, takže si někde narychlo strčí karbanátek mezi dvě žemle, polijí to celé kečupem, vestoje spolykají a už se zase ženou.

I znechtělo se mi života tak uříceného. Dovedu pracovat, ale mám rád i své chvilky pohody, své knížky, klábosení s přáteli, mám své koníčky, které mi sice žádný majlant nevynesou, ale nacházím v nich hodnoty jiné, jichž bych se nerad vzdával.

Nu, beztak to bylo jedno. Vrabec v podobě bytu a zaměstnání byl nakonec uloven v končině nepříliš romantické, zato nedaleko české hranice, což má v těchto časech své přednosti. Ukázalo se rovněž, že řečený vrabec snáší celkem obstojná vajíčka; ne že bych zbohatl, ale stačilo to k slušnému živobytí a dost brzy jsem si mohl splnit i svůj největší sen, totiž poznávat svět. Po nějakém čase jsem se pustil i do té Ameriky, a obrázek spěchem šílících byznysmenů se mi zakymácel. Při druhé návštěvě se rozplynul; a navštíviv zemi neomezených možností potřetí, nahradilo mi jej poznání, že když už jsem jednou opustil zemi svého zrodu, nikde na světě bych nežil tak rád jako v USA.

Je to krásná a mnohotvárná země; ale nade vše se mi líbí mezi americkými lidmi. Jsou vlídní, otevření, přátelští, nekomplikovaní (což není totéž jako omezení), rádi si popovídají a na člověka zpoza oceánu si najdou ochotně čas. Předsudků ohledně jazyka či odstínu pokožky znají mnohem méně než srovnatelný občan evropský, ať se už cokoliv vykládá o americkém rasismu. Lámu svou angličtinu, jak se dá, ale nikdo mračně neodstoupí - hle, cizinec. Hon za byznysem je možná údělem několika burziánů, ale průměrný Američan je neuspěchaný a usměvavý. Úsměvy od ucha k uchu, kam člověk pohlédne, bylo to první, co mě v Americe zaujalo; v mé evropské nedůvěřivosti se vynořilo podezření, není-li to jen taková maska, za níž se skrývá kdovíco, ale nebyla. Hallo! How are you? Welcome!

A jsou to - což se sice často omílá, ale přes tu spoustu vody může být skutečnému významu toho slova těžko rozumět - lidé svobodní. Nejen ve smyslu obvyklých občanských svobod, nýbrž i způsobem, jakým je člověku ponecháno, aby sám za sebe zodpovídal. Mnohem méně než jiné země svazuje Amerika své občany regulemi, nařízeními, paragrafy, příkazy, zákazy, směrnicemi, výnosy a fermany všeho druhu. Nevládne úřední názor, že občan je volně pobíhající šílenec, který by ublížil sobě i jiným, kdyby nebyl každý jeho krok přesně vymezen. Předpokládá se, že slušný a svéprávný člověk už sám ví, jak se má o sebe postarat. Nesložitost a nebyrokratičnost amerických společenských pravidel někdy až vyráží dech, takže by se chtělo zvolat jako v tom starém sovětském vtipu: vot, kakoj to chaos! Ale není žádného chaosu, všechno běží funkčně a rozumně, veskrze rozumněji než v zemích, kde je úředně stanoven každý pšouk. Snad právě díky tomu není americkému občanu nesnadno se usmívat. Cítím, že bych o tom měl něco napsat, protože v jistém ohledu je Amerika objevena velmi nedokonale.

1. Babylon jménem Los Angeles

Z kterého konce novodobý objevitel Ameriku načne, je jeho věc, ale snad by to nemuselo být zrovna Los Angeles. Už kvůli tomu obrovskému letišti, kde člověk přibyvší z mnohem přehlednějších poměrů běhá jako ten blázen a neví, kam se vrtnout. Zatím však podnikněme krok druhý: vyjeďme do losangeleských ulic.

Pravím vyjeďme, ne vyjděme. Někam vycházet nemá naprosto žádný smysl a také to nikdo nedělá. Nenachodíš toho moc v městě, jehož podobu si lze představit tak, jako by se rozkládalo od Prahy k Děčínu a od Chomutova k Liberci. Ostatně je nepřesné mluvit o městě; ať jsem třeba kamenován, ale tvrdím, že Los Angeles vůbec žádné město není, spíš doširoka dodaleka zastavěná plocha. Mám totiž pro udělení titulu město jiná měřítka: nějaký historický střed, k němuž se všechno sbíhá, krásné náměstí, vznosná katedrála, zámek či citadela, obchodní a správní centrum s výstavnými budovami ... nic takového zde není. Jen přízemní domečky kam oko dohlédne i kam naprosto dohlédnout nedokáže, což svědčí aspoň o tom, že pozemky se zde šetřit nemusí. Palmové i jiné aleje, kvetoucí keře a rozličná zeleň, o níž za čas návštěvník zjistí, že je tu jaksi do odvolání; kdyby nebylo důmyslně vybudovaného systému automatického kropení, rozkládala by se zde poušť. Občas je někde mezi těmi domečky čtvercové parkoviště a kolem něj uspořádané obchody, banky a krámy, tu a tam hospoda, benzinová pumpa a jinak už zase jen ty domečky, jako osnova a útek se křižující ulice, přičemž východo-západně orientovaná osnova nese vesměs název street, kdežto severojižní útek je avenue. Je to jednoduché a návštěvník se v tom brzy vyzná, třebaže mu v prvních chvílích z té nekonečnosti jde hlava kolem.

Jiných pamětihodností je v Los Angeles pořídku. Jsou zde pláže a nábřeží, na nichž lze dokonce potkat živé a pěšky se pohybující lidi, z nichž aspoň tři čtvrtiny tvoří rybáři. Kdesi leží zakotven koráb jménem Queen Mary, největší osobní loď všech dob. Byl by schopen plavby, ale nikdo to po něm nežádá; i tráví zde své dny jako předmět turistického obdivu. Při vyslovení jména Los Angeles se ovšem automaticky vybaví i Hollywood; budiž tedy řečeno, že je to jedna ze čtvrtí, od ostatních se ničím zvlášť nelišící, hrst mrakodrapů, dálnice, ošatka bank a pak už zase domečky, domečky, benzinové pumpy, streets a avenues. Ledaže je to čtvrť, počítaná mezi solidnější.

Chtěl jsem trochu lehkovážně napsat, že čtvrti Los Angeles musí být odděleny dálnicemi, aby se daly od sebe poznat; cítím však nutnost ten údaj opravit. Čtvrti se od sebe liší, a jak. Je zde takový ... třeba Compton. Nebo South Central nebo Inglewood. Kdybyste tam přišli, ani možná nic zvláštního nezpozorujete, aspoň ne hned. Jen auta jsou o poznání starší než jinde, domečky maličko zašlejší a uprášenější, ale ještě pořád nic, co by bylo srovnatelné s chudinskými čtvrtěmi jiných koutů světa. Nezámožný panelákový Pražák by v nich bydlel, a jak rád. Ledaže jsou zdi pokryté čmáranicemi ... ale to se přece najde všude, ne? Co se týče čmáranic, není snad nad Prahu na celém božím světě, a nikdo si z toho nic zvlášť nedělá.

Jenže v Americe je tomu jinak: čmáranice na zdi značí - pozor! Zóna zločinu! Nevstupovat! A kdyby evropský návštěvník z neznalosti do takového Comptonu vstoupil, pravděpodobně by k němu za nějakou minutu přijelo policejní auto, sir, raději tudy nechoďte, je to nebezpečné, nasedněte, my vás odvezeme jinam.Tady to je, o čem tak ráda mluví televize: ta zlá, brutální Amerika, v níž se střílí a vraždí a policajti pořádají honičky s loupežníky. Nebo přesněji, s loupežníky ani ne, protože každý rozumný loupežník má aspoň nějaký cíl, něco zpeněžitelného ukrást, nějak se obohatit. Tady se vraždí bez důvodu, jen tak, aby řeč nestála. Čtvrti vládnou zločinecké bandy povyrostlíků, válčící mezi sebou navzájem o zóny vlivu, v nichž mohou obchodovat s drogami a zároveň je konzumovat, čímž se přírodní koloběh uzavírá. Být povyrostlíkem a nenáležet k žádné partě je nesnadné až nemožné; mladík, dospěvší v tomto prostředí do určitého věku, je nucen se k některé přidat, nechce-li být bit střídavě od všech. Ovšem k přijetí je nutno vykonat mužný kvalifikační skutek; i jde takový usmrkanec a třeba zastřelí bezdomovce, hrabajícího se v popelnici. Nebo cizího člověka, který sem kdovíproč zabloudil. Policajti vědí, proč každého posílají pryč. Také už jsou pomalu jediní, kteří sem ještě zajíždějí, bezsmyslný zločin už vyhnal řemeslníky, poštu i jiné služby a zůstávají už jen čmáranice na zdech a zdrogovaní hajzlíci.

Bylo mi řečeno, že zdejší policie napočítala kolem dvou tisíc zločineckých tlup, čímž se Los Angeles řadí mezi americkými velkoměsty k horšímu průměru. Jsou však i nebezpečnější, například Miami.

Jak k tomu mohlo dojít? Je Amerika tak zlá? Tak sociálně bezcitná, jak se rádo říkává, takže chudoba, nezaměstnanost a celková bezvýchodnost žene mladé lidi k zločinu? Naprosto ne. Amerika sice neoplývá, pravda, sociálními zákony na ochranu toho či onoho, ale chudý, nezaměstnaný a bezvýchodný je v ní jen ten, kdo bezpodmínečně chce. Jinak stačí prolistovat jedny dvoje noviny, vyhledat si zaměstnání a druhý den už se pracuje a vydělává. Problém tkví v něčem jiném, je mnohem hlubší a nesnadno řešitelný. Ba dokonce bych řekl, že vyřešen ani být nemůže, protože by to odporovalo zákonům přírodního vývoje.

Ty drobet přiuprášené, ale jinak nenápadné uličky, do nichž je lépe nevstupovat, takové nebyly vždycky. Jen se nějak stalo, že nájemné či cena pozemků v nich byla nižší než jinde, takže se sem začalo stěhovat spíš chudší publikum. S ním i všelijaká holota, ještě ne organizovaná do vrahounských part, ale hlučná, nepořádná a bezohledná. Američan, jak ještě o tom budeme mluvit, bývá člověk mnohem méně vázaný na místo pobytu a s daleko lehčím srdcem se stěhuje než jeho evropský protějšek; a tak, stane-li se pobyt v některé čtvrti obtížný, kdo má o stovku dolarů v kapse víc, sebere se, prodá domeček a frr ... uletí pryč. Někam, kde je pořádněji a počmárané zdi neohlašují zónu zločinu.

Když tento proces trvá několik desítiletí, vytvoří se dva absolutně odlišné světy: pořádek, zámožnost a bezpečí v jedné části města, a hned za rohem zchátralost, drogy a ostrá střelba pro nic za nic. Lidský rod, v němž už od konce třetihor není a nemůže být rovnosti, se zase jednou začal štěpit: na jedné straně vývojového kmene pučí větve života a dalšího rozvoje schopné, na druhé straně větve odumírající, s životní mízou stále chabější a jedovatější, až ... co my víme. Co víme, nač vymřeli neandertálci.

Je asi marné snažení chtít vrátit do Comptonu a Inglewoodu normální, funkční život, spíš bude nutné se od jejich zločinu oddělit, nechat jejich vražedné party, ať si řádí, ale jen mezi sebou. Což se víceméně děje. Amerika v tom není příliš jiná než zbytek vyspělých zemí Západu, jen v ní vývoj pokročil nejdál. Německo, Francie a jiné končiny už také urazily po této cestě hodný kousek, ale ještě si pořád myslí, že se stala nějaká chyba, již je možno napravit, že je nutné a možné rozštěpenou společnost znovu svést dohromady. Američané už si to nemyslí. V království českém ... nu, nepřestěhoval-li by se i v něm ledakdo milerád, aby měl pokoj od holoty? Ale není kam. Zatím. Štěpení společnosti však pokračuje i v Čechách, ledaže její životaschopná a zakrňující vývojová větev jsou nuceny rády-nerady žít pospolu a všechno je počmárané. Až pomine bytová nouze i jiné důvody, odvěký, přirozený vývoj vše vyrovná, až se možná nestačíme divit. Pročež se neračte ošklebovat nad Amerikou, sociální kritikové. Ona jen je, jako v mnohém, napřed.

A ještě o něčem se chci v té souvislosti zmínit. Americké právo, americký soudce, americký policajt jsou poněkud jiné jevy než jejich evropské protějšky. Mnohokrát byla již Amerika kritizována citlivými duchy za nekompromisní soudcovskou přísnost i za nepříliš jemné manýry svých policajtů. Dalo by se říci, že obsluhujíce klientelu například v takovém Comptonu, ani moc jemnocitní být nemohou, ale to není tak zcela podstatné. Proti zásadě přísné nestrannosti, jíž jsou zavázány evropské instituce toho druhu, je americký soudce i policajt velice stranický: stojí jednoznačně na straně slušných lidí. Lidská práva jsou pěkná věc, ale mělo by se mezi nimi rozlišovat: právo a důstojnost slušného člověka by měly mít přednost před důstojností a právem lidského odpadu. To je ovšem požadavek, pro který je možno být v Evropě označen za pravicového radikála, ba za fašistu. V Americe je tomu jinak a důsledkem toho je ... nu, například to, že policajt není terčem pohrdavých vtipů, nýbrž požívá úcty a podpory veřejnosti.

Ještě je možno udělat si výlet do hollywoodských ateliérů a poznat, jak se dělají všelijaké filmové triky a švindle, povím vám, co jsem to viděl, neuvěřím už, ani když se někdo ve filmu poškrábe za uchem. Druhým oblíbeným cílem výletů je proslulý Disneyland, nad jehož komerční pouťovostí je opět rádo se ošklíbáno, ale ono není tak jisté, je-li k tomu skutečně důvod: co se týče řemeslné dovednosti, vyráží disneylandský spektákl tu a tam dech. Jiní národové jsou mistry dejme tomu ve výrobě sýrů a ještě jiní se pyšní starobylostí své kultury. To, pravda, Amerika nemůže, ale má také něco, v čem je nepředstižitelným mistrem: v umění výroby iluzí. Jděte se podívat do Disneylandu, opovrhovači americkou nekulturností, a pak vyprávějte.

To by tedy bylo Los Angeles a je čas vyjet ven, do krásné přírody Skalistých hor. Ovšem vyjet ... to se řekne. Jak? Veřejná doprava dohromady neexistuje, ani městská, a z meziměstské jen řídká autobusová síť. Železnice dodýchala v USA jako první a ukázala zbytku světa, jakým směrem asi půjde budoucnost. Současný Američan se pohybuje do vzdálenosti nějakých tří čtyř set kilometrů autem; co je nad to, absolvuje letadlem. Ostatně i v Evropě se začíná se zpožděním něco takového projevovat. Vždycky jsem si myslel, že své služby nepřetržitě zdražující dráha dojde na konec svých možností, až cenou dožene taxík. Mýlil jsem se; nikoli taxíky, nýbrž letadla jdou dráze velmi úspěšně po krku. Jet vlakem dejme tomu z Vídně do Madridu by už dnes mohl jen blázen nebo zanícený vláčkař, jelikož je to potěšení dvakrát tak drahé a nesčíslněkrát pomalejší a upocenější, než podnikneme-li tentýž výlet letadlem. Do Prahy to vyjde zhruba nastejno, ale asi už ne dlouho. Evropské, původně státní letecké společnosti dlouho zuby nehty udržovaly zdání létání jako čehosi luxusně mahárádžovského, co si lidský červ s normálním příjmem může dovolit tak jednou do roka, jestli vůbec. Vývoj ale nezastavily, vznik privátních společností a tím i konkurence rovněž ne. Z mahárádžovského dopravního prostředku se stal prostředek lidsky dostupný, ale ještě stále činí ceny letů v Evropě dvoj- až trojnásobek cen amerických. Až donedávna. Kdo chce vidět, jak bude vypadat budoucnost, ať se koukne do Ameriky; to platí pro dopravu zrovna tak.

V přítomné době se i v Evropě začínají vynořovat společnosti, neposkytující cestujícím sice žádný třeskutý komfort a servis, zato ale za zlomek ceny. Přijdeš, koupíš si lístek, nastoupíš a letíš, jako autobusem. Bývalé státní linky s armádami zřízenců a složitou byrokratickou strukturou se sice brání jako lvi, ale už je vidět, že se neubrání. Má-li stát zpáteční letenka z Hamburku do Mnichova padesát euro a vlak dvě stě ... kdo by ještě jezdil vlakem?

Tak zcela dostihnout Ameriku asi Evropa nemůže. Aby byla letiště s napojením na mezinárodní síť v obcích velikosti Českého Brodu či Soběslavi, aby se lítalo z Vysočan do Braníka, k tomu asi nedojde, na to je nad Evropou příliš málo vzduchu. V Los Angeles tomu tak je; město má kolem třiceti civilních letišť, a kdo se chce dostat například ze Santa Moniky do Ontaria, rozmyslí si jet autem, jelikož to obnáší celodenní výlet.

Ještě chvíli zůstanu u amerického létání, protože se má poslední americká cesta kolem něj dost točila. Náš synek tou dobou absolvoval v Los Angeles soukromou pilotní školu, a když se dověděl, že přijedeme, zajásal: jé, to je prima, já si vezmu nějaké letadlo a uděláme vejlet. I letěli jsme nad Grand Canyonem, přistáli v barevně zářícím moři světel Las Vegas, ale proto bych se o té věci nezmiňoval. Nedovedu si ale představit, že by v podobném zařízení evropském mohl někdo říci představenstvu - koukejte, přiletí mi na návštěvu staříci, já si vezmu letadlo a proletím se s nimi. Oh! Těch lejster, těch zákazů, reglementací, paragrafů, kliček a háčků, a nakonec by to samozřejmě vůbec nešlo. V Americe ... optat se, domluvit a je to.

Víte, míval jsem napojení na jistou americkou firmu; v jejích stanovách bylo možno se dočíst toto: Ačkoliv stvrzujeme kontrakty i písemně, přesto pokládáme dané slovo a stisk ruky za dostatečně závazný. Nu, naši slavní tržní odborníci? Stisk ruky ... to by to dopadalo, a nejen v Čechách. Nekomplikovanost, na důvěře založené společenské i hospodářské styky, i to je Amerika. Nelze jí než závidět.

Pro návštěvníka z Evropy z toho vyplývá jediná možnost: najmout si auto. O půjčovny není žádná nouze. Stojí možná za zmínku, jak taková operace probíhá. Přistoupím k pultu, za nímž stojí úhledný gentleman. Sotva mě zočí, roztáhne rty k bodrému úsměvu a vystřelí po mně chlupatou prackou k mužnému potřesení: »I'm David,« představuje se hlaholivě. Poněkud otřesen bouřlivostí přivítání vyslovím své jméno, ale můj synek, který už ví, jak to v Americe chodí, mě dloube do boku. »To se nedělá,« poučuje mě. »Nikdo se tady nepředstavuje příjmením, to by se pokládalo za povýšenost. Křestní jméno stačí.« A opravdu, Američané snad nosí svá příjmení jen kvůli telefonnímu seznamu. Prodavači v supermarketech, úředníci, servírky v hostincích a jiné takové osoby jsou opatřeny štítkem, aby zákazník věděl, s kým mluví, ale na cedulkách stojí jen: Bob. Sandy. Jessica. John. Což možná poněkud ztěžuje přesnou identifikaci řečené osoby, ale zato navozuje vlídnou, důvěrnou atmosféru.

Podepíši smlouvu, David si udělá otisk kreditní karty, a tím by byl obchod uzavřen. »Až se vrátíte, dejte klíčky tamhle na ten stůl, kdybych tady nebyl,« chystá se loučit. Já ještě otálím, protože se mi obnos na lejstře zdá být nějak nápadně nízký. Ne že bych něco měl proti levně půjčenému autu, ale... »Je v ceně zahrnuto pojištění?« vyzvídám. »Oh, vy chcete insurance,« dí chápavě, sáhne do šuplete pro jiné lejstro a hned se mi cena už nezdá být tak příliš nízká.

Rovněž toto je Amerika. Na našem starém kontinentu by se mě nikdo neptal, cena by automaticky obsahovala pojištění a nikomu by ani nepřišlo na mysl, že by je zákazník třeba také mohl nechtít. Tady je možno se rozhodnout: vzít si auto bez pojištění, jezdím bez maléru již čtyři desítiletí, tak proč by se mělo něco schumelit zrovna teď. Jenže kdyby se schumelilo, milý David by vzal otisk karty, poslal jej do banky a já bych koukal na to nadělení.

To je totiž svoboda: moci si vybrat. Pro Američany věc absolutně samozřejmá, nikdo, ani stát a ani všichni svatí mu nemohou vnucovat, oč třeba nestojí. Stojí-li, řekne si o to sám. Můj spolužák, který nějaká léta pracoval v americké nemocnici jako lékař, mi sdělil, že k němu chodila dobrá čtvrtina pacientů nepojištěných, což evropským uším zní jako holá hrůza: jak k tomu ti chudáci přijdou, že musí platit ty hrozné tisíce? To u nás máme zdravotnictví bezplatné. Máme stát, který nám poskytuje životní jistoty.

Stát poskytovatel ... opravdu? Zběžně počítám ... nu, nejsem zrovna správný příklad, protože jsem strávil v Německu jen posledních patnáct let svého pracovního života, ale běžný domorodec jich má kolem čtyřiceti. Za tu dobu bych zaplatil na povinné zdravotní pojištění bez nějakých drobných čtyři sta tisíc marek. Od toho odpočtěme každoroční chřipku, povrtání v zubech, jeden vyoperovaný žlučník, na starší kolena sem tam prášky proti tomu či onomu ... vychází mi, že odečtu-li to všechno od uvedené sumy, vyplatilo by se mi náramně nepojistit se. Jelikož bych ušetřený peníz patrně nechoval v štrozoku, nýbrž uložil na úrok, mohl bych z přebytku třeba postavit vilu. Nebo aspoň tolik neškudlit na svých cestách. Také by se ovšem mohlo stát, že bych byl prolezlý těžkými nemocemi, podstupoval operaci za operací a z nemocnic pomalu nevyšel; v takovém případě bych měl smůlu podobnou jako při bouračce s nepojištěným autem. Pročež bych se přece jen dal pojistit, ale udělal bych to sám a bez erárního poskytování, jehož velmi podstatná část se roztratí v rozbujelé sociální byrokracii.

Sám uvážit, sám rozhodnout, přijmout riziko nebo nepřijmout, to je svoboda. Způsobuje, že Američan je hoden názvu občan. My v Evropě jsme navzdory všem velkým řečem ještě stále do značné míry nikoli občané, nýbrž poddaní.

2. O divočině, medvědech a ochraně přírody

Dostat se z Los Angeles ven je deprimující záležitost. Hodiny hodinoucí se odvaluje kulisa dálnice, a když se po těch hodinách ohlédneš, jsou ty domy kolem ještě pořád Los Angeles. Trvá dlouho, než se za zábradlím udělá něco jako krajina. Totiž pokud lze tímto slovem nazývat holé kopce, kamenité stráně, suché křoví. Jižní Kalifornie má i své slavné zemědělství, pomerančové sady, vinice a pole bavlny, ale to všechno jen díky skutečnosti, že kdesi za těmi kamenitými horstvy a pouštěmi teče řeka Colorado. Vlastně ani tak neteče, nýbrž stojí nadržená do řetězu přehrad. Kdyby si Colorado kdysi v prvohorách nezamanulo, že si proláme svými kaňony cestu do moře zrovna tudy, nebylo by ani pomerančových sadů, ani bavlny, ba ani Los Angeles i s celým slavným Hollywoodem by nebylo, neboť to všechno stojí a padá s jeho vodou. Ale je možno si užít i přírody toho jména hodnější, zamíříme-li do hor jménem Sierra Nevada. Leží v nich velké kalifornské národní parky, z nichž nejznámější je Yosemite.

Nikdo si ovšem nesmí pod slovem park představovat něco jako Stromovku. Také ale to není v evropském smyslu slova rezervace. Jde o kus horské krajiny, velikostí něco nad rozlohu vévodství lucemburského, jíž někudy probíhá úzký a klikatý proužek silnice, někde je pár hotelů a kempinků, ale jinak jen neporušená divočina, v níž dnes jako před tisícem let jsou jediným dopravním prostředkem vlastní dvě nohy. Nesmí se zde nic stavět ani těžit, ale také zde návštěvník nechodí krajinou, v níž jsou stromy v početní rovnováze s tabulkami zákazů, jako je tomu nezřídka v národních parcích evropských. Kdo chce, může tudy vandrovat a čundrovat, pěšky nebo na koni, a když přijde večer, někde se uprostřed divočiny utábořit. Ledaže je v takovém případě doporučeníhodné oznámit ten úmysl rangerovi, kdyby se něco přihodilo, ona skutečná divočina dovede být mrcha.

Napadá mě cosi, o čem se v Evropě hojně a rádo mluví, píše, hlásá a hubou mele, na politické programy zadělává, kdežto v Americe se spíš jedná. Pokud jste to neuhodli, mám na mysli ochranu přírody a vůbec životního prostředí. Určité toho náznaky jsem zpozoroval už dřív. Letěl jsem například malým sportovním letadlem nad řekou Colorado blízko jejího vtoku do Mexika; ze všeho nejvíc mě zaujala skutečnost, že řečená veleřeka je po mnoha tisících kilometrů svého toku čistá jako sklo. Nebo snad ještě čistší. Z letadla je vidět každý kámen na dně; nevím, jestli by sklo vykazovalo takovou míru průzračnosti. Jelikož znám i jiné veletoky včetně evropských (o jiných světadílech ani nemluvě), vím, jak vypadají jejich spodní části. Obvykle by sis ve vodě prst před očima neviděl.

Na hranici státu Nevada jsem navštívil horské jezero Tahoe, jinou z proslulých krás. Není to nějaké pleso mezi skálami, ale vodní plocha o velikosti některého z menších evropských států. Také se nenalézá v pusté divočině; na jeho březích leží několik městeček a hromada roztroušeného osídlení, automobilový provoz je značný a roje letních návštěvníků se v zimě střídají s lyžaři. Nevím, co se děje s organickými a jinými odpady po všem tom lidstvu, ale jezero ... nechci už zase mluvit o sklu. V životě jsem neviděl průzračnější vodu. Byla v tom podzimním čase už dost studená, ale neodolal jsem a vlezl do ní; i zdálo se mi, že neplavu, nýbrž se vznáším v křišťálovém prostoru, v jehož čirosti není rozdílu mezi vodou a vzduchem.

Ale abych se vrátil do Yosemite. Nepozná jej, kdo se neodhodlá vylézt z auta, obout boty a projít jím aspoň v jednom směru napříč, po horských stezičkách divočinou, podél jezer, před očima skalnaté štíty a v nejvyšších polohách sněhová pole. Dalo by se též hovořit o jelenech a jiné zvěři, nebojácně okukující poutníka z bezprostřední blízkosti, americká zvěř je vůbec mnohem důvěřivější než evropská ... ale to bych zase odbočoval. Za největší zázrak jsem považoval toto: ačkoliv jsem parkem prošel kolem třiceti kilometrů, po stezičkách tu méně, tu více frekventovaných, až se v závěru frekvence blížila poměrům na Karlově mostě, nenašel jsem kousíček odpadku. Ani papírek, ani plastikový sáček, ba ani špačka z cigarety, jejichž odhazování přece jinak kuřáci všech zemí pokládají za své vydržené právo. Ty stezičky nikdo neuklízí, jak by také mohl; a přesto...

Není v Americe tolik povyku kolem životního prostředí a nezakládají se jeho jménem politické partaje. Zato Američané vědí, co je to ohleduplnost a zodpovědnost ve vztahu k němu. Ne ve vládních a partajních prohlášeních, nýbrž každý pro sebe.

Viděl jsem v některých koutech světa přírodní parky a rezervace velmi přísné a pečlivě udržované; jenže hned za jejich hranicí se rozkládal hřbitov. Vykácený, vypasený, do lupínku spotřebovaný, až mě napadalo, není-li celá ta slavná rezervace jen takové alibi pro absolutní zničení přírody všude mimo ni. Nutno zdůraznit, že hranici Yosemite poznáš podle tabulky u silnice, ale krásná, čistá příroda se rozkládá i dál, všude po horách a údolích, než hory přejdou na západní straně v obdělanou rovinu a na východě v nevadskou poušť. Nebylo tomu tak vždy, ale dnešní Amerika má k své přírodě úctu a dovede s ní zacházet.

Dbá však o pořádek v divočině i policie o něco přísnější. Policie chlupatá a huňatá, barvy černé. Americký černý medvěd není krvelačná bestie, z čistého potěšení napadající pocestné, to jeho větší a světlejší příbuzný grizzly dál na severu v Kanadě už je o dost netýkavější. Ale naučil se, že kde se vyskytují výletníci, může být k nalezení ledacos dobrého na zub. Není přitom zvlášť vybíravý. Dobrý na zub je v jeho pojetí zamaštěný papír, dočista nevyškrábaná konzerva, voda z brambor, pár nudlí z polévky, vylitých na zem. Bez zajímavosti pro něj není ani mýdlo nebo zubní pasta. Přitom má čenich velice kvalitní a lákavou vůničku zachytí na míle, i kdyby to byl jen ten papírek od svačiny. Pročež si výletník musí dát náramný pozor, co mu od ruky odpadne, nechce-li dostat poněkud neotesanou návštěvu. Slyšel jsem všelijaké historky; třeba o rybáři, který na břehu čistil svůj úlovek a pak si šel lehnout, tak jak byl, do stanu. Rybinu ucítil medvěd, drápem si otevřel stan a milému rybáři jeho zamatlanou košili svlékl; to se ví, že ne zvlášť decentně.

Kdepak. Odvrátit medvědí laskominy vyžaduje značnou důslednost. Všechny papíry spálit, prázdné konzervy ne zahrabat, protože i pro ty by si medvěd přišel, ale pečlivě vypálit v ohni. Na noc se převléci do čistého a nemít u sebe ani ten kousek mýdla. Nic nenechávat ležet; kdo je v kempinku s autem, má všechno umístit do kufru, protože volně v autě ležící lahůdky medvěd vyčenichá a proláme se k nim. Kdo jde pěšky, má si vzít velký plastikový pytel; do něj se na noc umístí všechno jedlé i jedlost připomínající, pytel se uváže na dlouhou šňůru a pověsí na větev, aspoň pět metrů vysoko a tři metry od kmene. Dodrží-li se všechna pravidla, je černý medvěd hezké a nijak útočné zvířátko. Na nepořádníky a rozhazovače odpadků je to však policajt velmi rázný.

Pravda, házet kolem sebe nečistotou se nevyplácí ani jinde; všude u silnic je vidět co deset mil cedule s upozorněním, že littering podléhá pokutě 1.000 dolarů, v Nevadě dokonce 2.000 dolarů! To už si každý rozmyslí otevřít dveře a vysypat popelník. Vůbec je Amerika vůči rušitelům zákona a pořádku o dost přísnější než evropské země, v nichž jako by někdy ohledům na práva a důstojnost neřádů byla dávána přednost před důstojností slušných lidí. Větší či menší zaodpadkování je vzhledem k různým důstojnostem v evropských městech jev, s nímž je nutno se smířit, nemá-li se člověk vzteknout. Naproti tomu je naprostá čistota hlavním znamením amerických měst, nikde se neválí odpadky ani nejsou zdi počmárané ohavnostmi, leda ve vyhlášených zónách rozkladu. Ne že by neexistovali fešáci, kteří by rádi čmárali a rozsévali neřádstvo, ale bojí se. Mohlo by se jim snadno stát, že by kolem silnic sbírali papírky jako členové tzv. chain gangs; to jsou skupiny trestanců, spoutaných navzájem řetízky a konajících své práce pod dozorem pistolníka. Také v tom je rozdíl: Amerika pochopila, že bezohledný lump se musí bát. Evropa se tohoto prostého zjištění zatím ještě ostýchá.

Hlavní sezóna už odezněla a ve vyšších polohách začíná padat sníh, ale lidí je ještě pořád všude dost, zejména dědečků a babiček v obytných karavanech. To jsou v Americe všude hlavní cestovatelé. Američan má mnohem méně dovolené než my - aspoň placené, protože seknout na půl roku s prací a vydat se do světa není žádný problém, peníze našetřené mívá a práce se po návratu sežene snadno. Když pak přijde do důchodu, všechno si vynahradí. V Čechách je starý člověk, nemající jiný příjem než svůj důchod, politováníhodný chudák. V západnější Evropě je na tom líp, ale také tam musí úderem důchodu značně slevit ze svých nároků, a státní zabezpečovací aparát, trpící permanentní prázdnotou svých pokladen, mu dává najevo, že by měl co nejdřív umřít. Americký stařík se tolik nespoléhá na oficiální důchod, jako spíš na vlastní úspory a pojistné renty, a mívá peněz jako želez. Koupí si tedy velikánský obytný vůz, někdy hotový luxusní byt na kolečkách, a objíždí s ním Ameriku od Aljašky po Mexiko, podle toho, kde je zrovna hezky. Není nic neobvyklého, že dědeček s babičkou jsou na cestách šest měsíců do roka, a jsou i takoví, kteří žádné pevné sídlo nemají a pořád jen popojíždějí. Jsou obvykle při dobré náladě, povídaví a zvědaví, takže se od nich člověk hodně doví. Pokud jim ovšem rozumí, oni Američané někdy melou tu angličtinu dost svérázně.

Abych řekl, moc se mi ten americký způsob líbí. Už jsem také ponoukal ženu - pojď, nech se dát do důchodu, pořídíme si nějaký vehikl, aby se v něm dalo spát, zrušíme byt a budeme jezdit z konce na konec aspoň po té naší Evropě. Ale co byste řekli, ona o tom nechce slyšet. Někde prej bydlet musí. Pravda ovšem je, že člověk není v Evropě na stará kolena tak hýčkaný. Americký stařík neboli senior citizen je všude samá sleva, všechno má za polovic nebo docela zadarmo, dokonce i v hospodě se levněji nají, sám jsem to vyzkoušel. Cenové úlevy totiž neplatí jen pro vlastní občany, jak by tomu bylo rozuměno jinde, nýbrž pro každého. Hle, sociální opatření.

3. Nevadskou pouští do Utahu

Na východní hraně Sierra Nevady skončí lesnatá divočina, ne zrovna jako když utne, ale dost brzy. Krajina poušťovatí, jen v některých deštivějších horských koutech ještě zůstává les. Bývá smíšený z amerických smrků, proti evropským mnohem štíhlejších, a osik. Osiky se právě začínají barvit do žluta a do oranžova, drobné kříčky do červena, místy ještě zůstává jemná zeleň, a když tou paletou prosvitne slunce, je všechno zlaté, až oči přecházejí. Nastal americký podzim neboli indiánské léto, mnohem jasnější, barevnější a zářivější, než bývá totéž období u nás. I když to prý ještě nic není, říkali nám znalci, máme prý se sebrat a jet někam na východ, do Vermontu a do Maine, tam září javorové lesy jasnou červení, to je teprve krása. Nu, snad až příště.

Pak už je všeho definitivně konec, jezerem Tahoe opouštíme Kalifornii a vstupujeme do Nevady. Je to stát, tuším, na druhém místě v USA odzadu co do obydlenosti a ani se tomu nedivím; sám nevím, co bych v té pustině pohledával. Leda bych si ovšem potrpěl na herny, kasina a jiné peleše neřesti. Ono je to všechno jinak; kdo by dal na akční filmy a televizní seriály, mohl by dojít k závěru, že v Americe panují uvolněné mravy, ba že je to hotová Sodoma. To by ovšem byl značný omyl; už jen chovat se v USA podle běžných evropských obyčejů by mohlo vést k střetu se zákonem. Dámy, slunící se bez horního (ba, ó hrůzo, nezřídka i bez spodního) dílu plavek, jsou u evropských vodstev běžný obrázek, kdežto v Americe by si taková dáma koledovala o odvedení v řetězech. Konfliktní situace může dokonce nastat, pobíhá-li občan doma v negližé a je na něj z ulice vidět. Ani americká mládež není tak náramně uvolněná, jak se může zdát z televize; mládenec se hezky dlouho vodí s dívkou za ručičku, než je ruka v rukávě. Veškerá americká morálka je vesměs taková drobet starosvětská, venkovská a pobožná, moderní doba se svou liberalizací a relativizací do ní tolik nepronikla jako do evropské. Nároky na mravopočestnost se v podrobnostech liší od státu ke státu, mezi nimiž na prvním místě stojí mormonský Utah; tam je prý dokonce zákonem stanoveno, že polibek na veřejnosti nesmí trvat déle desíti vteřin. Jen tak na ně, na nemravy!

Na doupata hazardu je pak Amerika obzvlášť háklivá. Jen s málo výjimkami: jednou z nich jsou některé indiánské rezervace, což právě neodpovídá představě rudého gentlemana, ale doba je zkažená. Druhou je stát Nevada.

V Nevadě nic není, jen pouště a herny. Bývaly zde výnosné stříbrné doly - dodnes se nevadská auta pyšní nápisem Silver State - jenže stříbro dostříbrovalo, takže nevadští představitelé stanuli před otázkou, z čeho teď brát daně. Vyřešili to skvěle. Jako obvykle, příkazy a zákazy se cudnost nepřikuká, jen se hřích přemístí tam, kde je mu volněji; té zákonitosti bylo využito a příjmy se státní kasičce jen tak hrnou. Bez konkurence je v tom smyslu ovšem Las Vegas, ale i jiné obce se činí, jak mohou. Jak již je v USA pravidlem, že největší město státu nemusí být nutně hlavní, i v Nevadě sídlí vládní úřady v poměrně nevelkém Carson City. Jakožto hlavní město se ohlašuje bílou klasicistní stavbou, nesoucí podle římského vzoru jméno Kapitol, v níž je umístěna vláda. Je dost mrňavý, člověku až přijde divné, kam se tam vejde celý ten houf ministrů, státních sekretářů, referentů, vrchních i spodních radů a jiných pumprdentů, nezbytných k vykonávání státních funkcí; v Německu by se do takového baráčku nevešel ani okresní úřad. Zato ... koukej, tamhle je nějaký velký kostel! Ale když se přijde blíž, ukáže se, že to není kostel, nýbrž zase nějaká herna, jen jí pro lepší efekt přistavěli kostelní věž. To na rozdíl od jiných států Unie, kde zase bývají kostely, vypadající jako hospoda, případně jako kůlna na hrábě.

Amerika totiž hostí náramnou spoustu nejrozličnějších církví. Některé se do ní uchýlily z Evropy před pronásledováním, jiné vypučely z americké lidové zbožnosti, a to květy občas dost podivnými. Pravil jistý proslulý Francouz, že Francie má toliko jednu církev, zato ale tři sta omáček; Američané naopak mají tři sta církví, ale jen jednu omáčku. Což mohu zčásti potvrdit.

Kdekoliv je na Divokém západě městečko s padesáti domečky, je z toho aspoň deset kostelů, modliteben a jiných svatostánků: zde, hle, taková jako stodola, ale na střeše je křížek a nad vchodem nápis - Modlitebna metodistické církve. O kousek dál je kůlnička s ještě menším a nahnutějším křížkem, a je to třeba Chrám Sjednocené církve spravedlivých bratří. A tak to jde pořád, až jsi za městem.

Mimoto ale dovede být takové městečko velice rázovité jistým kovbojsko-rodokapsovým folklórem. Americký Západ si náramně potrpí na svou pionýrskou tradici, a některá venkovská městečka dovedou být přímo k pomilování: dřevěné chodníky, falešné štíty, saloony s lítacími dveřmi, samé sedlo, chomout, laso, průkopnické vozy pod plachtou, houpavým krokem se klátí postavy jako vystřižené z Limonádového Joea. Tady už se z relativně krátké historie dokázala vyvinout pečlivě pěstovaná a pyšně sdílená tradice.

A kde je dějin přece jen málo, dají se nějaké vyrobit: jedu takhle krajem, když náhle zočím směrovku, nesoucí nápis Historical Site, historické místo. Vydám se tam, vidím dva zaprášené stromky a pod nimi velký štít s textem: »Na tomto místě přepadli roku 1887 indiáni poštmistra Wheelera, natloukli mu a ukradli poštovní zásilky.« Hle, jak se dělají dějiny a národní hrdost.

A to už jsme přejeli Nevadu, Utah je na dostřel koltu, snáší se noc a s ní otázka, kdepak budeme dnes nocovat. Na samé hranici je naštěstí motel, a to takový, jaký může být pouze na tomto místě a pak už nikde jinde na světě. Státní hranice jej dělí na dvě části a probíhá lokálem. Na straně východní, v Utahu, jsou pokoje, kancelář a vůbec zařízení, o nichž se nepředpokládá, že by se tam páchaly nemravnosti, a když, zhasne se na to. Objednat si lze jen kafe a limonádu, jiné nápoje zákony mormonského státu nedovolují. Západně neviditelné hranice je sál; a tam ... hrací stoly, ruleta, jednorucí banditi v celých řadách, kulečník, karban, pivo a gin teče proudem, prostě co jen si může přát srdce prostopášníkovo.

Mimoto je v Utahu soustředěna většina amerických národních parků. Ne že by to byl stát tak přírodně skvělý; valná jeho část sestává z bělošedých jílových a písčitých pustin, čímž silně připomíná výsypky hnědouhelných dolů české lokality Ledvice-Prunéřov. Ale jsou tu též místa skutečně ohromující, a to ne scenérií lesů, hor a divokých řek jako jinde, nýbrž nejroztodivnějšími skalními útvary. Sedm národních parků je roztroušeno po pláních Utahu, ale nejpěknější je asi Bryce Canyon: rozlehlá krajina erozí rozrytého barevného pískovce, bludiště skalních špiček a věžiček, štíhlých i boubelatých, sytě červených až rudých, oranžových, žlutých, hlubokánské strže mezi nimi, až to všechno tak trochu připomíná skalní město pod Hrubou skálou, jen těch barev je víc a les je sušší a řidší. A veverky jsou tu krotší, jako všude v Americe, a jsou tak legrační, že se na ně člověk nemůže vynadívat. Nejsou to veverky po stromech lezoucí a zrzavé se štětičkami na ouškách, nýbrž šedivé, po zemi běhající, zvědavé až drzé. Kromě nich ještě všudy šmejdí kapesní veverky jménem chipmunk, velké tak do dlaně, štráfaté jako divoké podsvinče a ještě hbitější, zvědavější a legračnější. Jsou všelijaké americké zvláštnosti a rázovitosti, ale pravím, že bez veverek by Amerika nebyla Amerikou.

Jiný je park skalních oblouků, všechny jako Pravčická brána, zvaný Arches. Je velkolepý, ale už spíš jako muzeum k okukování než jako kus přírody k vandrování. Východiskem k němu je městečko Moab - mormonská sídla nesou zhusta biblická jména - ale tu mě přechází pomyšlení na krajinné divy, neboť vysloviv název tohoto města, zmocňuje se mě ještě dnes pocit přejedenosti; byl jsem tam totiž v hospodě na večeři. Čímž na chvíli odbočím k jinému tématu a začnu povídat o amerických jídelních obyčejích. Jsou úděsné.

Nechci ohrnovat nos nad americkou kuchyní. Mnozí tak rádi činí, a jsou i tací, kteří v pobouření nad ní se srocují a rozbíjejí jídelny firmy McDonald's, ale nebudu se k nim připojovat, jelikož se domnívám, že když někomu něco nechutná, nemusí to jíst. Rovněž není pravda, že by se Američané výhradně živili karbanátky, zaklapnutými do rozříznuté žemle a politými kečupem. Taková strava se sice vyskytuje, ale je dost i jiného výběru. Úděsnost spočívá v něčem jiném, totiž v těch příšerných kvantech, jaká bývají hostu předkládána ke zkonzumování. Cizinec takhle vstoupí do hospody, říkaje si, že ani kór moc velký hlad nemá, takže to spraví nějaká maličkost. Prozkoumá jídelní lístek, vyhledá něco, co by dle ceny vypadalo na malou porci, a učiní objednávku. Za nějakou chvíli přichvátá servírka a umístí na stůl něco, nad čímž se našinec zmůže jen na zaúpění - jéžišmarjá. Talíř jako kolo od vozu (měřil jsem to: 40 cm), a na něm - hora. Fudžijama jídla, a kolem ještě nižší pohoří všeho možného. Nevrdloužu! Pozřít se to nedá, ani kdyby si člověk týden předem uložil hladovku. Kdo si dá něco dražšího, může směle nasytit celou početnou rodinu. V zásadě souhlasí, co bylo uvedeno na jídelním lístku, tedy nějaký steak, pizza obřích rozměrů nebo cokoli jiného, ale k tomu kopec rýže, náklad pomfritů, salátu jako pro kozí stádo a mnoho jiného. K zapití se nejvíc čepují americké černé bublinky jako Coke či Pepsi-Cola, nebo také kafe. Nejsa kafař, nemohu o americkém kafi vydat kvalifikovaný posudek, avšak znalci se shodují v úsudku, že stojí za starou bačkoru; sám pouze zjišťuji, že je řídké, vodnaté. Zato je zadarmo a každý se jím může nalít až po tipec. Bublinek je nutno zaplatit jen první skleničku; poté už můžeš chodit a nalévat si a nalévat, až se ti dělají černé bubliny u uší. Říká se tomu systému refill a je to zrádná věc; bublinky chutnají, ale žízeň nezahánějí, takže do sebe - když je to zadarmo - naliješ víc, než je zdrávo. Co se piva týče, u něj už žádný refill nepanuje, a taky že ani nemusí; jako americké kafe, ani pivo nestojí dvakrát za moc. Nejrozšířenější značka nese povědomé jméno Budweiser, a jsem toho názoru, že by snad měl budějovický magistrát tomu pivovaru vyhlásit válku, jelikož to, co produkuje, je přímo rouhání se božstvům piva. V každém případě a ve srovnání s evropskými hospodami, v nichž sklenička nějakého pití činívá velmi podstatný díl účtu, je v Americe možno na účet nedbat a nalívat se do sytosti i daleko přes ni.

Ač jsem ve svých mladých letech platil za pověstného žrouta, tady jsem narazil na meze svých objemových kapacit, aniž se Fudžijama na talíři podstatně snížila. Mnoho Američanů však na žádné meze nenaráží, majíc své kapacity vypěstované věru znamenitě. Nechci zase opakovat to, co jsem už pravil o Tahiťanech, ale hroší postavy jsou pro Ameriku tohoto času příznačné. Bývalo za minulých časů zvykem zobrazovat bohatého buržuje jako tlustého pána s doutníkem v hubě, kdežto proletářům byla vidět žebra. Snad tomu tak bývalo, ale nyní se situace od základu změnila. Američan, zejména z takových těch středních, měšťanských kruhů, s dobrým platem a postavením, bývá vysportovaný a štíhlý. Zato velká část prostšího lidu se valí životem jako funící a obtížně se pohybující koule sádla a zpocených faldů, páni i dámy, nezřídka i dítka, která si rovněž už v útlém věku zadělávají na hrocha a jsou v desíti letech - velmi doslova - širší než delší. Co spolu doma takový manželský pár dělá a jak došlo k těm dětem, si na mou duši nedovedu představit. Snad že to bylo už dřív a nyní je již jejich veškerá vášeň soustředěna v pupku.

Není to nepochopitelné, když je člověk vidí tak úspěšně do sebe ládovat ty Fudžijamy a zalévat je hektolitry bezplatných cukernatých roztoků. Hroší fazona není omezena na žádnou rasu, hojně se vyskytují hroši bílí, stejně hojně hroši černí, o něco víc hroši nahnědlí, mexikánští, avšak ze všech nejhrochovatější dovedou být rudí gentlemani. Kdyby takový Vinnetou chtěl dnes cválat prérií, nesměl by se vyšvihnout na mustanga, nýbrž na slona, jelikož by ho žádný mustang světa neunesl.

Ke všemu tomu neuvěřitelnému konzumu přistupuje i naprostý nedostatek pohybu. Američan je zvyklý na velké rozlohy, a u vědomí, že pěšky nikam nedojde, sedá do auta i kvůli dvaceti metrům; tím nezbytnější je ale vyrovnat ten deficit nějakým sportem. Kdo má jako jediný sport dřepění za půlmetrovým talířem...

Nutno ovšem zdůraznit a důtklivě vyslovit, že americký hroch žije převelice zdravě. Nač v krámě padne zrak, všechno je tukuprosté, cukruprosté, cholesteroluprosté a vůbec prosté skoro všeho; může být až s podivem, z čeho tedy ta hmota sestává. Občanstvo chodí kolem regálů bádaje, aby zakoupená potrava neměla ani půl kalorie navíc. Potom se ovšem zbaští toho tuku- a kaloriíprostého materiálu na posezení půl metráku.

K tomu přistupuje, že na rozdíl od Evropy se v Americe tolik neliší ceny hospodské od krámských, takže moc neušetří ten, kdo nakoupí a doma uvaří. Z toho důvodu se americký proletář chodí stravovat do levnějších hospod, konzumuje tam ta kola od vozu, a vše jde svým koloběhem dál. Korunou žravých orgií jsou však hospody, v nichž jen zaplatíš vstupenku jako v biografu - není zvlášť drahá - a pak už se jen baští a baští, jí a požírá, kdo chce, může se prožrat jídelním lístkem odshora dolů a pak zase zpátky, a navrch i tašky na střeše, kdyby toho bylo málo. Vývinu hrochů se není co divit.

Už bych měl toho jídla pomalu nechat, ale nemohu, dokud ještě neučiním jednu poznámku. Víte, všechno by se mi v Americe líbilo, až na chleba a sýr. Jelikož - kromě vína - to pro mne jsou dvě nejzákladnější jídelní rozkoše, nevím, co bych si v Americe natrvalo počal. Místo chleba konzumují Američané jakousi naporcovanou vatovitou hmotu, již lze zmáčknout a ona se zase rozepne do původního objemu. Chléb to chutí nepřipomíná a vlastně to nepřipomíná vůbec nic, jelikož chuti žádné v tom není. Jedině jedlý je french bread neboli bagety, třebaže se francouzskému originálu blíží také jen velmi vzdáleně. Proč se neprosadí a miliardy nevydělá nějaký český nebo německý pekař, to nevím.

Se sýrem je to pokud možno ještě horší. Bývají ho dva druhy: jeden takový naoranžovělý, nesoucí jméno cheddar, druhý je bílý a pyšní se názvem mozarella. Chtělo by se mi zase začít o vyhlašování války, ale nechci se opakovat. Všechny jmenované i jiné napodobeniny slavných evropských sýrů chutnají stejně, totiž nijak. Jako by člověk žvejkal nějakou matlavou cihlu. Čím to je, že národ, který dobývá vesmír a špacíruje po Měsíci, nedovede uplácat kus slušného sýra, je jedním z tajemství přírody.

4. Ruty šuty Arizona Texas...

jóhóhó, zpívávali jsme při kytaře, opojeni kouzlem rodokapsové romantiky. Obstarožnější soudruzi na nás hleděli úkosem, jelikož se jim nelíbila ta Arizona s Texasem, krajiny to jak známo imperialistické; a tak, abychom potěšili jejich v proletářských bojích zkornatělá srdce, jsme změnili text a pěli - ruty šuty Ukrajina Donbas, jóhóhó, ale co byste řekli, oni se šklebili ještě nevlídněji. Pak se někomu zachovejte.

Ale vy, mládeži, třeba nevíte, co to byly rodokapsy; uvádím tedy, že šlo o rozdrbané sešity romanticko-dobrodružných příběhů, odehrávajících se zpravidla v státech amerického Západu, a jejich hrdiny byli kovbojové, padouši, krásné rančerky a taková společnost. Všechno v nich nakonec vždycky dobře dopadlo a švarný kovboj si vzal krásnou rančerku, k čemuž mu řehtal jeho věrný kůň. Třebaže bych soudil, že rodokapsy ještě byly hotovou studnicí oduševnělosti proti současným televizním seriálům, bolševik je nemiloval a zakazoval, prohlásiv je za brakovou literaturu. Tím víc k nim však lnulo naše romantické srdce; a tuším dokonce, že i svou zatím poslední americkou cestu jsem směroval do kovbojských států Jihozápadu v podvědomé naději, že zde shledám něco z atmosféry starých rodokapsů. Nemýlil jsem se ani tak příliš.

Podzimu přibývalo, když jsme vyjížděli z Utahu na východ. Nebylo to původně v plánu, ale odbočili jsme, když jsme se v krásných, barvami podzimu a sněhem svítících lesích pohoří La Sal v Utahu dověděli, že to ještě nic není, máme prý zajet do Colorada, tam že budeme koukat. A opravdu, koukali jsme. Za městečkem Cortez se zvedají hory Uncompaghre (ví indiánský pámbu, jak se to vyslovuje), cesta stoupá stále výš podle jakési řeky a co minutu musíme tajit dech, barevnost a krajinná krása byla opravdu bez konkurence. Zlatooranžové osikové lesy se střídaly s temnězelenými smrčinami, temná jezera pod modrou oblohou, rozeklané skalní štíty, vše už pokryté prvním sněhem... Ale myslím, že nad krásou amerického podzimu už jsem se rozplýval, takže přejdu k jinému tématu.

Colorado je pěkný stát, a tak jsme po něm ještě nějaký čas jezdili, představujíce si, kde by se nám v té končině tak líbilo a obhlížejíce pěkné domečky. Moje choť je totiž na domečky velmi zatížená, patrně proto, že žádný nemáme. Ono zase kdybychom nějaký měli, měl bych po cestování - takový domeček dovede udělat z člověka pěkného otroka - takže radši platím činži a cestuji. Ale za kouknutí člověk nic nedá. V Americe ostatně bydlí v domečku skoro každý, protože to není takový výdaj jako třeba v Německu, i když americké domečky nebývají tak dokonale božíhodové, připomínajíce mnohdy poněkud objemnější chatu pod Medníkem. Nejvíc by se mi ale líbila přenosná obydlí, jaká lze často potkat na amerických silnicích: jede velký tahač a na nákladní ploše trůní domeček. Popřípadě půlka domečku, jde-li o obydlí větší, které by se na jeden tahač nevešlo. To některý Američan, pár let už v bázni Boží bydlící v Oklahomě, si řekl, že už ho to tam nebaví, že už to má okoukané, takže se sebere, zavolá trajler, naloží svůj domeček a stěhuje se třeba do Oregonu. Tam domeček složí, napojí na vodu, proud a kanalizaci, pověsí obrázky na zeď a za pár hodin už zase bydlí dál.

Má to něco do sebe, snad bych se v takovém případě možná nechal o domečku přesvědčit. Ale to u nás v Evropě nejde, k tomu asi patří ta stěhovavá nátura, která Američanům zůstala v genech z dob, kdy se vydávali osidlovat v krytých vozech Divoký západ. I mnohé jiné složky americké povahy jsou vysvětlitelné tímto dědictvím, zejména schopnost a vůle se postarat sám o sebe.

Ještě je v Coloradu zajímavý park Mesa Verde s indiánskými sídlišti z předhistorických dob, vypadá to trochu jako hliněný panelák nalepený na skálu, a pak už územím indiánské rezervace kmene Mountain Ute přejíždíme do Arizony. Hned za hranicí rezervace se rozkládá veliké kasino a svádí k hazardním hrám i jiným prostopášnostem. Indiánské rezervace jsou království sama pro sebe, mají svou vlastní samosprávu a své zákony a ze zákazů si nic nedělají. Je to pro rudé gentlemany takhle pěkný zdroj příjmů; bylo mi řečeno, že příslušníci některých malých indiánských kmenů, jejichž rezervace se nachází uprostřed nadmíru ctnostného státu, prý patří k nejbohatším lidem v USA.

Kromě kasina vyniká rezervace Mountain Ute, jsem nucen říci, pěkným nepořádkem, jemuž pocestný v USA už třeba odvykl. Silnice jsou lemovány střepy lahví od kořalky i jinými odpadky, a co se na nich děje takhle v noci, je asi lepší nevidět. Po nějaké hodině se z území kmene horských Ute udělá rezervace kmene Navajo, což se projeví tím, že hned je střepů v příkopech míň, asi že jsou Navajové nějaký pořádnější kmen. Nebo že není po ruce kasino, z nějž by bylo možno v noci jezdit v nachmeleném stavu a vyhazovat flašky oknem. Jinak není vidět dohromady nic, jen fádní pustina, skály, tu a tam stěhovací domeček a kolem něj sbírka aut v různém stupni rozpadu, děti, psi, slepice, staré indiánky a jiné tvorstvo. Mohlo by být záhadné, čím se tvorstvo živí; krávu nebo ovci je občas nějakou vidět, ale ne zase tolik, aby to uživilo celý národ Navajo a zaplatilo mu ta auta.

Ale je tomu tak, že americká vláda platí indiánům, kteří jsou ochotni žít v rezervacích a udržovat tak jakés takés povědomí kmenové jednoty, jež v občanském živobytí v městech brzy zaniká. Vládne ve Starém světě názor, že rezervace jsou jakási trestní území, kam bílý uzurpátor nahnal původní obyvatele a ti tam nyní chtíce nechtíce musí přebývat; ale to je dost hloupá a zlovolná pověra. V rezervaci žije ten, kdo chce, někdy aby mohl dodržovat tradice, někdy kvůli té podpoře. Kdo raději pracuje, vydělává a vůbec vede život jako každý jiný americký občan, není mu bráněno, leda že už musí žít za své.

Avšak pozor: nepříliš poutavý obzor se náhle zaježí skalními věžemi a objeví se povědomá krajina oblasti, zvané Monument Valley - Údolí pomníků. Je to táž krajina, která bývá zobrazována na reklamách cigaret Marlboro: ostře řezaně hledící kovboj, ovinutý řemením všeho druhu, si mužně zapaluje cigaretu a v pozadí se vypínají rudě zbarvené skalní útvary, jaksi opravdu připomínající obří pomníky. Je to ovšem švindl: mužného kovboje by odtud hnali svinským krokem dřív, než by si stačil zapálit své cigárko, jelikož Monument Valley náleží k navajské rezervaci a žádná bledá tvář, ostře řezaných kovbojů nevyjímajíc tu nemá co provozovat živnosti. Pročež také, třebaže je Monument Valley krajina nad obyčej nádherná, nenáleží do výčtu národních parků, ba ani do nižších kategorií chráněných území, ačkoliv už za ně byly vyhlášeny mnohem všednější končiny.

S Navaji tu pocestný přijde do styku tím způsobem, že si najme džíp s indiánským řidičem, aby ho tím skalním bludištěm povozil. Sjízdná cesta totiž mezi skálami a vyschlými řečišti nevede, jelikož se Navajové úspěšně ubránili vládním návrhům, že se jim tady něco takového postaví. To tak, bledé tváře by si po Monument Valley jezdily samy a rudý muž by přišel o výdělek.

Kmen Navajů patří v USA k nejpočetnějším a jejich rezervace je nejrozlehlejší. Přesto není zcela jisté, jestli za několik generací zde z obojího ještě něco zbyde. Už teď je v rezervaci jaksi dost prázdno: jedno roztahané městečko, občas domeček, mezi skálami tu a tam tradiční navajská chýše z jalovcových kmenů omazaných jílem. Staří lidé v nich občas ještě bydlí, ale z mladších už nikdo; kdyby nebylo výdělku z turistického ruchu, rezervace by se asi značně vylidnila. Mnohým menším a stranou ležícím rezervacím se to také už buď stalo, nebo slouží za indiánské domovy důchodců, a když v nich zemře poslední stařeček, nezbývá než je zrušit. Měl jsem trochu příležitosti sledovat navajský provoz a poslouchal jsem: starší lidé spolu hovoří čímsi nesrozumitelným, to je tedy navajština, i když z ní každou chvíli vpadají do angličtiny. Ti mladší navajsky také ještě dovedou a z úcty tak mluví se staršími. Mezi sebou už ale jen anglicky.

To znám. I my, starší a staří emigranti, mezi sebou mluvíme česky. Také naše děti tak s námi obcují, protože chtějí vyhovět rodičovskému rozmaru. Ale pusťte k sobě dva emigrantské harantíky a už slůvka českého neuslyšíte. Vozíval jsem dřív našeho kluka na skautské tábory a občas jsem tam zůstal přes noc; byl to český oddíl a vedlo se to tam trochu jako za Koniáše - němčina byla zakázaná, a kdo jí zahovořil, byl pokárán. Ale zatroubila se večerka, děti zmizely ve stanech ... a už to z každého drnčelo jen samou němčinou. S tím se nedá nic dělat, takovou sílu má jazyk okolí.

Ani staří indiáni už ovšem neběhají po stepi s péry v účesu, ale ještě se svých obyčejů drží a zazlívají bledým tvářím, že jim ukradly Ameriku. Mladí jsou ale jiného názoru; bez bílých, říkají, by ještě stále vedli život sice plný tradic, jemuž však v dnešním srovnání nelze říkat jinak než holá a beznadějná bída. Nakonec se tím ukradením nestalo nic tak hrozného, uznávají.

Stepi a polopouště se střídají se zalesněnými horstvy, nikdy bych na základě rodokapsů netušil, že je Arizona tak lesnatá země. Okolí Flagstaffu stojí za pár dní průzkumných projížděk, leda že je dost zima; čekal bych tady, na zeměpisné úrovni Maroka či Kréty, že tu budou panovat koupací temperatury, ale mohu si nechat takové choutky zajít, leda bych se osvědčil jako zdatný otužilec. Rodokapsy totiž neuvádějí, že se Arizona převážně prostírá v nadmořské výšce přes 2.000 metrů, a to už začátkem října ve vodě zebou palce u nohy.

Jméno Flagstaff značí v překladu Vlajkový stožár, což je ještě pro zeměpis Divokého západu dost umírněný název. Lze nalézt i obce a jiná místa se jmény jako Dead Horse (Pošlý kůň), Drunk Indian (Ožralý indián), Dirty Devil (Špinavý čert), ba dokonce i Old Crazy Woman (Stará bláznivá bába). Dost se divím, že se proti poslednímu ještě neozvaly nějaké feministické spolky. Jména vznikala tak, že jel třeba vládní inspektor koňmo po kraji a potkal nalitého indiána nebo našel v křoví chcíplého koně; i vzal mapu a bedlivě do ní tuto pozoruhodnost zanesl. Pouze nevím, kdo kde potkal špinavého čerta, ale i to by se jistě nějak vysvětlilo.

Pěkný je původ jména arizonského městečka Show Low, vůbec dost intenzivně kovbojského. Značí zhruba - Ukaž, co máš vespod! Pověst praví, že děkuje za své jméno jistému kovboji, který v místním saloonu vyhrál v partičce karet celý ranč se vším všudy, když odkryl nejspodnější list.

K jihu pak krajina prudce klesá ze svahů Apačských hor do nížiny, mexická hranice je nedaleko, a na rozdíl od výše položených končin je tu opravdu jako v peci. Do šíře a do dálky je rozvleklé druhé největší arizonské město Tucson a poblíž něj zve k návštěvě málo známý státní park Saguaro (státní park stojí v hodnosti o stupeň níž než národní).A pravím, že kdo jsi srdce kovbojského, neváhej a jeď tam. Protože Saguaro ... toť esence divokozápadní romantiky. Zde je to, ona bájná, kaktusy se ježící krajina, však je znáte, jsou vysoké jako telegrafní tyč i mnohem víc a vyčnívají z nich do pravého úhlu zalomená ramena. K tomu je všude spousta jiných druhů kaktusů, některé dosud rudě a žlutě kvetou, i různé jiné trní, také chřestýši tu mají být a jiná taková havěť, slunce pálí, nezamžený obzor Apačských hor na straně severní, na jižním konci nížiny už Mexiko ... inu všechno, všecičko, jak se patří. Chlapci z Rikatáda ženou svoje stáda po mexické hranici, prozpěvuji si a jsem celý unesen, na což moje rodina, v trampsko-rodokapsové romantice nevyrostlá, jaksi nechápavě zírá: zbláznil se, ten náš táta? Co se má pořád co smát a divně si pobroukávat? Ale já to vidím, vidím před sebou jako namalované, tadyhle u té skály by mohl stát švarný kovboj s kolty po čertech nízko zavěšenými, v mužném náručí krásnou rančerku, u vysokého kaktusu by stál přivázaný věrný kůň, a to všechno by bylo zarámováno velkým srdcem na znamení, že rodokaps, jak již jinak být nemůže, dobře skončil, právo zvítězilo a padouši dostali svou porci olova do žeber.

I taková, zaplať Bůh, je pořád ještě Amerika. Ať se mi nezmění, než zase přijedu!

(říjen 1996)

Přepisuji tyto poznámky nedlouho poté, kdy se svět dosti znatelně pootočil: islámský terorismus vyhlásil džihád západnímu světu a Amerika se chopila úkolu světového šerifa, který nikterak není nestranný, nýbrž po čertech straní slušným a pořádným lidem. A třebaže ledakdo ze starého zvyku usilovně hledá chlupy v americké polívce, toto je jisté: má-li někdo sílu a vůli postavit se do čela svobodného světa a vést jej do boje proti padouchům, je to americký kovboj. Ten, který si zachoval mravní hodnoty, v Evropě často vysmívané a z módy vyšlé, smysl pro čest a fair hru a odhodlání svobodného člověka vzít své záležitosti do vlastní ruky.

(únor 2002)

(pokračování)