Březen 2006

Mezi rudoarmejci a esesáky

Alexandre Gajdamacký

Někteří Lotyši bojovali za Hitlera, jiní za Stalina. Které ocenit a které odsoudit? Západní a východní odboj? V Česku ideologizace těch či oněch bojovníků za svobodu opadla po listopadu 1989. V Lotyšsku, okupovaném zprvu Sověty, pak Němci a posléze opět Sověty, kde Stalina považují za nepřítele stejného kalibru jako Hitlera, šedesát let staré nevraživosti trvají – a navíc představují žhavé téma. Lotyšský boj za svobodu se odehrával celý na východní frontě, aktéři boje se ovšem činili na obou jejích stranách, takže, chtě nechtě, pomáhali buď nacistům, nebo komunistům. To je jádro sporů o veterány v 2,5 milionové zemi, kde třetinu populace představují etničtí Rusové. Ke kterým veteránům se hlásit a ke kterým ne? Společnost lotyšských „národních vojínů“, složená většinou z bývalých vojáků německé armády, má kolem 800 členů, Asociace vojáků protihitlerovské koalice, nástupce sovětské Společnosti veteránů války, čítá něco kolem 3 000 osob.

Hon na sovětské partyzány

Ruská média uvádějí, že před několika lety lotyšské úřady „vyhlásily sovětským veteránům válku“. Mediálně nejsledovanější případ „nacistické štvanice“ je spojen se jménem 80letého Vasilije Kononova. Válečný hrdina ze sovětských časů byl obviněn, že se v roce 1944 ve vesnici Mazne Bati podílel na vraždě devíti civilistů, mezi nimiž byly tři ženy (jedna dokonce těhotná). Kononov vysvětluje, proč je postříleli a upálili: byli to kolaboranti, aktivně spolupracovali s hitlerovci a právě měli za sebou účast na zákeřném přepadu sovětských partyzánů. Lotyšský soud nakonec překvalifikoval původní obvinění bývalého rudého partyzána z válečných zločinů na „banditismus“. Zločin je tudíž dávno promlčen. Rozjásané Rusko zdravilo Kononova jako triumfátora a Putin mu udělil čestné ruské občanství.

Takových případů je dnes v Lotyšsku kolem desítky. Například 83letý Nikolaj Larionov, bývalý spolupracovník státní bezpečnosti, byl odsouzen k 5 rokům vězení za účast na deportaci půltisíce lidí z Lotyšska na Sibiř v roce 1949. Bývalý ministr státní bezpečnosti sovětského Lotyšska Alfons Noviks dostal doživotí za to, že velel represáliím proti celým vrstvám obyvatelstva. Bývalí čekisté Michail Fartbuch, Jevgenij Savěnko, Nikolaj Tess, Janis Kirštejns, Trofim Jakušonok a Vasilij Kirsanov byli za stejné hříchy buď odsouzeni k odnětí svobody, nebo minimálně strávili nějaký čas ve vyšetřovací vazbě.

Moskvě se to nelíbí: Proč pronásledujete jen sovětské veterány? Proč zůstávají nepotrestáni ti, kteří sloužili Hitlerovi? Proč v Austrálii dodnes klidně žijí Konrads Kalejs a Karlis Ozols, kteří za války vraždili Židy? (Patřili k vyhlazovacímu Arais Kommandu, které se dobrovolně zapojilo do „konečného řešení židovské otázky“, v jehož průběhu zahynulo 70 tisíc židovských občanů Lotyšska a 20 tisíc dalších většinou ze střední Evropy.) A proč tomu lotyšské úřady jen nečinně přihlížejí? Riga se hájí tím, že po válce bylo v SSSR i na Západě odsouzeno na 30 tisíc lotyšských kolaborantů, ale naopak ti, kteří se podíleli na sovětském teroru proti obyvatelstvu země, se většinou v klidu dočkali solidního veteránského důchodu anebo zemřeli a byli pochováni jako váleční hrdinové. Co se týče Kalejse a Ozolse, lotyšské státní zastupitelství požádalo Moskvu o informaci o těchto osobách z archivů KGB. Rusko však z neznámých důvodů tyto údaje poskytnout nechce a případ uvízl ve slepé uličce.

Kdo je uznaný odbojář

Před několika měsíci lotyšský parlament zamítl návrh zákona „O statusu bojovníků protihitlerovské koalice ve druhé světové válce“ předložený členy ruskojazyčné opozice. Ta se marně snažila prosadit, aby se status sovětských veteránů, vojáků i partyzánů, přiblížil ke statusu účastníků národního odboje, k nimž patří mnoho veteránů dvou lotyšských divizí Waffen SS (v žargonu „legie“). Ti první totiž žádné uznání nemají, zatímco ze 700 registrovaných odbojářů jich polovina sloužila v „legii“. Kamenem úrazu je zákon „O statusu účastníka hnutí národního odboje“ z roku 1998. Týká se veteránů, kteří se podíleli na obnovení Lotyšské republiky vyhlášené v roce 1918. Proto se na sovětské partyzány nevztahuje – vždyť ti bojovali za něco úplně jiného.

Účastníkům lotyšského národního odboje má ministerstvo obrany brzy začít vyplácet speciální důchod. Mají také daňové úlevy a jisté výsady týkající se zdravotních služeb. To se prosovětského odboje netýká. Přitom zákon „O obětech politických represí“, který skýtá podstatně větší balík finančních výhod, nerozlišuje mezi těmi, co byli odvlečeni do sovětského gulagu, a vězni nacistických lágrů. Za každý rok strávený v tom či onom táboře dostávají dvojnásobný důchod. Status odbojáře může sice teoreticky získat i sovětský partyzán, jenž válčil proti Němcům, ale jen tehdy, pokud po válce odešel mezi „lesní bratry“ a pokračoval v boji proti sovětským okupantům. Takových případů je sice málo, ale existují.

Moskvě se tato selekce veteránů nelíbí zejména proto, že „legie“ patřila k jednotkám SS. Lotyši ovšem upozorňují, že šlo o Waffen SS, a sice proto, že do wehrmachtu mohli pouze němečtí občané. A dále: žádný „legionář“ nikdy nebyl odsouzen za válečné zločiny. Všichni, kdo po válce putovali na Sibiř, dostali obrovské tresty za „vlastizradu“. Ani Stalin je ale nevinil ze zločinů proti lidskosti.

Dokud žijí veteráni

Bojovali lotyšští „legionáři“ proti Rudé armádě za Hitlera, nebo za nezávislost? Kolaborovali více, či méně než jiné národy? (Měli dvě divize SS, Estonci jen jednu a Litevci žádnou.) To už dnes nelze tvrdit s jistotou. Němci považovali Lotyše za dobré vojáky a dost jim důvěřovali (stejně i slovenským jednotkám u Stalingradu). Ale kvality lotyšského vojáka byly obecně známé. Například lotyšští střelci byli elitou bolševické Rudé gardy za občanské války.

Mnohem aktuálnějším problémem pro tamní etnické Rusy je získání lotyšského občanství, dnes ho má jen polovina z nich. Takže se zdá, že přes veškeré výhrady je Lotyšsko pro slovanské menšiny atraktivní. Nicméně, jak už to bývá, válka neskončí, dokud žije alespoň jeden její veterán.

Proti třem okupacím

Lotyšsko podle svého oficiálního podání i školních učebnic zažilo ve 20. století tři okupace – dvě sovětské (1940 – 41, 1944 – 91) a jednu německou (1941 – 44). V srpnu 1939 se v Moskvě Molotov a Ribbentrop tajně dohodli, že pobaltské státy budou patřit do sovětské „zóny vlivu“. Tvrdí-li tedy někdo, například v Rusku, že Lotyši si v červnu 1940 stalinské okupanty dobrovolně pozvali, je to stejně pravdivá informace, jako že „lotyšská legie SS“ byla dobrovolnická. Ve skutečnosti se dobrovolně přihlásilo sotva 10 – 20% příslušníků, ale pak Němci sáhli po mobilizačních opatřeních. V ozbrojených silách třetí říše sloužilo od 110 do 140 tisíc Lotyšů (z toho kolem 30 tisíc ve dvou divizích Waffen SS). Měli na vybranou tři možnosti: buď je Němci odvedou, nebo rovnou postřílejí, anebo se jim podaří utéci do lesa. Mnozí volili variantu „legie“ i proto, že trvalo riziko návratu sovětských okupantů.

Co se týče národního protiněmeckého odboje v Lotyšsku, existovalo kolem 10 malých skupin orientovaných na západní Spojence, ale Němci je všechny rozbili. Nejúspěšnější z nich byla Ústřední rada ustavená na jaře 1943. Pravidelně přes Švédsko informovala Spojence o situaci v zemi, vyhlásila boj proti Hitlerově i Stalinově režimu, agitovala za sabotáž rozkazů okupantů. Gestapo se jí pak dostalo na stopu a většinu členů zatklo.

Sovětské partyzánské hnutí v roce 1944 představovaly tři až čtyři oddíly, které se skládaly asi z 800 bojovníků. „Národní základna“ (jako v Bělorusku a na Ukrajině) tady chyběla. Z pamětí lotyšských partyzánů je patrné, že rádi chodívali do běloruských lesů, protože tam to bylo bezpečnější. Proč je obyvatelstvo nemělo v lásce? Hlavním důvodem byl nejenom strach před Němci, ale především odmítání všeho sovětského jako okupačního a protilotyšského. Před rokem 1939 bylo – i podle strategických plánů generálního štábu – za potenciálního nepřítele č. 1 považováno Německo. Ale stačil jeden rok sovětské okupace, aby v létě 1941 Lotyši vítali Hitlerovy vojáky s květinami.

První vlna sovětských deportací Lotyšsko postihla už v roce 1941, kdy NKVD několik tisíc lidí rovnou postřílela a přes 15 tisíc představitelů inteligence odvezla na Sibiř. Druhá vlna přišla až v roce 1949. Měla zničit lotyšské rolnictví a zároveň podlomit podporu „lesních bratrů“ (od roku 1945 v lesích bojovalo 20 tisíc ozbrojených mužů). Ale i navzdory tomu partyzánská válka pokračovala až do roku 1956. Zřejmě nejdéle v poválečném SSSR.

(Respekt, www.respekt.cz)