Březen 2006

Věděl generál o Češích, kteří mučili Američany?

Jan Gazdík

Supertajný archiv vojenského zpravodajství se zcela výjimečně otevřel. Šéf zpravodajství Miroslav Krejčík zveřejnil svazek o jednom z nejkontroverznějších českých generálů, jenž v roce 1968 utekl do USA, protože mu zde hrozil kriminál za podvody s auty a trhavinami.

„Od útěku Jana Šejny uplynula pěkná řádka let, ale pro americké spojence jde o citlivou kauzu, o niž se stále zajímají,“ vysvětluje mluvčí rozvědky Ladislav Šticha. Šejna v roce 1996 Američany šokoval výpovědí o tom, že v československé polní nemocnici, která v roce 1953 působila v Koreji, byli zajatí američtí vojáci mučeni (šlo údajně o pokusy s použitím drog) a poté popravováni. Více říci nestačil, krátce nato zemřel.

Zveřejněním dosud nepřístupného Šejnova svazku chce rozvědka odpovědět na letitá podezření o temné roli československé vojenské mise v korejské válce. A jaký je výsledek osmiměsíčního pátrání Milana Macáka? Badatel tvrdí, že rozporuplný. Dohledal sice unikátní výpovědi českých aktérů v korejské válce, ale vždy, když už se zpravodajci domnívali, že nalezli „horkou korejskou stopu“, spadla jim čelist zklamáním.

„Kdykoliv jsem narazil na zmínku o Koreji či odkaz na archivy Ústřední vojenské nemocnice, pod niž ta polní spadala, tak byla příslušná složka doslova vybílena,“ říká Macák. Někdy ho z roku skartace až trápila černá můra. Všechny se totiž vztahují k jedinému roku - 1988.

Přesto se některé informace zachovaly. Ve zprávě důvěrného Šejnova přítele generála Rudolfa Babky z Koreje se například píše, že přinutil jednoho z rozvědčíků zanechat neúnosné činnosti: „Ihned po příjezdu do Koreje navázal zmíněný soudruh kontakt s tamními orgány a zapojoval se do operací. Tuto činnost prováděl do doby, než se to stalo politicky neúnosné, a na moji radu od toho upustil.“ Na tuhle závažnou zprávu, která by mohla o Koreji leccos vypovědět, však nenavazují další informace. Historik Radek Schovánek přesto tvrdí, že i když je skartace důležitých dokumentů důkladná, nelze nikdy říci, že se nedá nic dohledat. „Něco se vždy může najít i po mnoha letech,“ tvrdí Schovánek.

Nejrozsáhlejší likvidace dokumentů se na rozvědce odehrávala v letech 1962, 1964 a 1989 a vždy to mělo své důvody: ať to souviselo s pádem režimu nebo s rehabilitacemi obětí komunistických represí. Proč Američané tolik věřili Šejnovi, jenž kvůli přepychovému životnímu stylu, na který si zvykl, kradl v Československu ve velkém?

Měli k tomu prý dobrý důvod. Historik Antonín Benčík totiž jen náhodou objevil v archivu operačního sálu generálního štábu výpověď kapitána E. Vasiliaka, který Šejnovi pár dnů před jeho útěkem předal tisíce mikrofilmových snímků tajných vojenských dokumentů včetně situace v protiletadlové obraně Československa. „Tvrzení o Koreji ale nikdy nedokázal,“ připomíná Benčík.

Mimořádný je i další krok armádních zpravodajců. Dosud nepublikované informace o Šejnovi zveřejňují na svých internetových stránkách www.vzcr.cz.

(MFDNES)