Březen 2006

Pamuk prolomil tabu

Zora Hesová

Třicet tisíc Kurdů tu bylo zabito a též milion Arménů, a skoro nikdo o tom nemluví, proto to dělám já, a za to mě nenávidí.“ Tuto větu pronesl v rozhovoru pro curyšský Tages-Anzeiger loni v únoru Orhan Pamuk. Světově proslulému tureckému spisovateli vynesla obžalobu s hrozbou až tří let vězení, nacionalistické reakce, nadávky, dokonce i nařízení jednoho vesnického starosty pálit jeho knihy. Nyní, 22. ledna, byl Pamuk rozhodnutím ministra spravedlnosti obžaloby zbaven, nicméně kontroverze kolem jeho výroku odkryly konfliktní povahu turecké cesty do Evropy.

Hanobil turectví

Pamuk se stal jedním z hlavních symbolů evropské debaty v Turecku a turecké v Evropě. Obžaloba za pouhé vyjádření názoru, navíc názoru podle všeho pravdivého, potvrdila varování všech kritiků vstupu Ankary do EU. Uznání genocidy na Arménech v roce 1915, respekt k etnickým menšinám a dodržování základních lidských práv, jako je svoboda projevu, patří k podmínkám tureckého členství. Když byl potom v létě Pamuk předvolán k soudu a obviněn z „hanobení turectví“ a „urážky tureckých ozbrojených sil“, neboť si dovolil zmínit turecká tabu, znamenalo to pro mnohé jasný důkaz: Buď Turecko do Evropy nepatří, anebo právě svoboda projevu a řešení historických traumat konfesí je jakýsi kritériem, které jeho připravenost ukáže. Proto byla obžaloba ostře kritizována.

Olli Rehn, evropský komisař pro rozšíření, označil Pamukův proces za lakmusový test toho, jak upřímně Turecko chce plnit podmínky členství. Rehn řekl doslova: „Ne Orhan Pamuk, ale celé Turecko stojí před soudem.“ Před začátkem procesu v prosinci vydalo osm světově proslulých spisovatelů, mezi nimi Gabriel García Márquez, Günter Grass, Umberto Eco, John Updike and Mario Vargas Llosa, vyjádření na podporu Pamuka. Zahájení procesu byli přítomni evropští poslanci v čele s Danielem Cohn-Benditem a účastnili se pouliční bitky s nacionalisty před budovou soudu. Pamuk byl zkrátka symbolem boje prozápadního, liberálního a evropského Turecka proti Turecku zpátečnickému, nacionalistickému a neevropskému.

Hrozba ale nakonec vyšuměla. První den procesu, 16. prosince, oznámil soudce, že obžaloba musí být schválena ministerstvem spravedlnosti, neboť se na Pamukovy výroky z února 2005 vztahuje retroaktivně. Část obžaloby byla potom ještě v prosinci stažena, v lednu pak ministr své povolení nedal a celý skandál byl vyřešen mimo soudní síň. Toto zdánlivě polovičaté řešení nelze vidět jako ústupek tureckých nacionalistů západním tlakům, ale spíš zdůrazňuje komplexní povahu problému. Evropská veřejnost totiž zjednodušila na ideologický střet velmi složitý proces, jakým Turecko prochází.

Liberalizace a její paradoxy

Prvním paradoxem procesu byl článek 301 trestního zákoníku. Ten totiž odsouhlasil parlament v červnu 2005 jako jednu z rychlokvašených legislativních reforem, kterými se Turecko na poslední chvíli přiblížilo podmínkám pro započetí rozhovorů. Novela se týkala hlavně lidských práv – práv žen, sexuálních deliktů a mučení ve vězení – ale ironií osudu právě nový zákoník rozšířil možnosti postihovat veřejné projevy neladící s nacionální ideologií. Turecko má v tomto směru tradici. Dnešní premiér Erdogan byl sám odsouzen v roce 1999 na čtyři měsíce za přednes islamisticky znějících veršů. Po volbách v roce 2002 pak musel parlament odsouhlasit zvláštní zákon, aby se Erdogan jako trestaný vůbec mohl stát premiérem. Dnešní vládní strana tudíž stála dlouho na straně perzekvovaných a minulé praktiky jí nelze připisovat. V dnešních tureckých vězeních nesedí podle Human Rights Watch už žádný intelektuál za vyslovení názoru. Na druhou stranu běží až 60 procesů proti novinářům a nakladatelům za vyjádření sporných názorů, většinou se ale protahují, končí zproštěním nebo pokutou, někdy i vítězstvím. Procesy jsou v Turecku běžnou záležitostí, mezi aktivisty za lidská práva není výjimkou mít jich za sebou desítky. S represemi v bývalém východním bloku je ale nelze srovnávat: nestojí za nimi monolitní stát, existuje možnost odvolat se a mezi soudci panují různé názory. Pamukův případ byl několikrát soudy odmítnut, až se ho chopil lokální soud v Pamukově vlastní čtvrti.

Tato názorová škála je druhým paradoxem. Soudy jsou na vládě nezávislé, v Turecku ale stát jako instituci brání celá kemalistická společenská vrstva od učitelů přes soudy, policii a armádu, která považuje odkaz Kemala Atatürka, silný otcovský stát, za nedotknutelný základ existence Turecka. Stát, devlet, je nenapadnutelná hodnota a rigidní instituce, která stojí nad ideologickými konflikty, ale často i nad principem osobní svobody. S tím souvisejí historická tabu. Stát stanoví i pojetí dějin. Jak Pamuk zdůrazňuje, ve školních učebnicích je úcta ke státu dána spolu s určitým názorem na minulost a v ní dosud nemá arménská tragédie ani kurdská separátní identita místo. To však neznamená, že tabu jsou nehybná. V posledních letech se pod vládou umírněných islamistů Turecko společensky liberalizuje. Proces je to ovšem pomalý, neboť v první řadě nejde o revizi minulosti, o uznání historických faktů a přiznání vin vůči minoritám, ale hlavně o změny mentalit a politické kultury.

Proti fanatismu

Orhan Pamuk patří právě k těm, kteří se snaží literaturou, ne politickým střetem, prezentovat i jiné pohledy na skutečnost. Vyrostl v rodině sekulární technické elity a začínal psát v 70. letech, kdy zuřily ideologické boje mezi extrémní levicí a nacionalisty. Vědomě se jich neúčastnil a věnoval se historickým, experimentálním až postmoderním románům, z nichž orientální alegorie Nový život se stala tureckým bestsellerem. Politické texty začal psát až v poslední době. Ve svém románu Sníh se snaží obejít tradiční politické rozdělení společnosti na kemalisty, nacionalisty a islamisty tím, že zprostředkovává ideologické pozice a kritizuje jejich vlastní klišé a fanatismus.

Snaha vstoupit do Evropské unie, nesená zdánlivě paradoxně právě umírněnými islamisty, je jedním z hlavních motorů společenských změn. Stát a jeho nositelé ustupují od autoritářské politiky vůči Kurdům, vlastní minulosti a pomalu se otevírají i arménské otázce. Minulý květen se měla konat konference o Arménech v osmanské říši. Nejprve byla na dvou istanbulských univerzitách zakázána, ale konala se nakonec ve třetí. Uznání genocidy nepadlo, nicméně bylo prolomeno tabu o arménské otázce vůbec veřejně hovořit. Změny jsou samozřejmě i symbolickou mincí evropským partnerům a nemají vždy podporu celé společnosti – v Turecku naopak sílí odpor proti tomu, co je vnímáno jako jakýsi evropský diktát. Právě pro křehkost změn byl i Pamuk kritizován za nezodpovědné výroky pronesené například v Turkish Daily News. Nezodpovědné ne proto, že by byly nepravdivé, ale proto, že ohrožují cestu Turecka do Evropy – a tedy důležitý společenský modernizační projekt – dalším skandálem jak uvnitř země, tak i v Bruselu. Ministr spravedlnosti Pamuka vyzval k omluvě, ale proces nepovolil. Radikálnější komentátoři zase skandál uvítali jako důkaz o nutnosti dalších reforem.

Mezi dvěma křesly

Celoživotním tématem Orhana Pamuka je komplexní setkávání Východu a Západu, ideologie a individualismu. Jeho četnější politické projevy v posledních letech, mj. na obranu slavného kurdsko-tureckého spisovatele Yašara Kemala i Salmana Rushdieho, ukazují, že pomalu nastává čas se otevřeně postavit minulosti, nejen jejím černým stránkám, ale především – jak sám říká – jejím velkým idejím. Od těchto idejí se totiž odvíjí i tendence stát se Západem za cenu zapomenutí na veškerou vlastní minulost nebo zredukovat Turecko na kulturu v jakési folklorní podobě.

Pamuk se během procesu dostal do ohniska střetu nacionalistů a liberálů, do situace, proti které ve skutečnosti píše. Kritizuje totiž nejenom fanatický nacionalismus ve své zemi, ale i klišé a konzervativní postoje uvnitř Evropy vůči vlastním tureckým menšinám i Turecku. Vměšování Evropy do tureckých sporů pak situaci ještě komplikuje, nutí jej – jak Pamuk hořce podotýká – vybrat si strany. Pamuk se sám vyhnul pojmu genocida a brání turecký vstup do EU. Podle jeho vlastního vysvětlení skandálu v magazínu The New Yorker právě radikální změny v přibližování se globalizovanému Západu vyvolávají strach ze ztráty identity a nacionalistické reakce, úměrné dosažené liberalizaci politického systému. To je ale problém, se kterým si Turecko musí poradit samo.

(Respekt, www.respekt.cz)