Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Březen 2006


Není trest smrti jako trest smrti

Pavel Jacko

Nemám na trest smrti příliš ustálený názor. Dobře vím, že australský justiční systém, jako asi každý, dělá chyby a vykonaný trest smrti je neopravitelný. Trest smrti v Austrálii už není, poslední zločinec byl pověšen roku 1965 a žádný stát, ani federální vláda o znovuzavedení neuvažuje. Do akademické diskuse o vyšších morálních principech se mně nechce. Píši pouze na své oblíbené téma: australské sdělovací prostředky a jejich obvyklá „objektivita“.

Málokomu mohlo ujít, že v prosinci 2005 byl v Singapuru pověšen australský občan Tuong Nguyen Van (0,369 kg heroinu) Bylo to ve všech novinách, v rádiu, v televizi a mluvili o tom arcibiskupové, politici, právníci, experti všeho druhu a hlavně - novináři. Nejsem si jist, co si o tom mysleli Australané. Podle sdělovacích prostředků by se zdálo, že téměř všichni bez rozdílu byli proti. Dovoluji si o tom pochybovat. Australané mají poměrně shovívavý přístup k drogám, alkoholu, nikotinu, marihuaně. Není zde příliš té pseudokřesťanské fundamentální netolerance, nechvalně známé ze Spojených států. Neznamená to však, že se jim líbí, co dělá jejich dětem heroin. Jejich tolerance tak daleko nejde a domnívám se, že kdyby se někdy některá z australských vlád pokusila trest smrti obnovit, jako trest za dovoz a prodej heroinu, procento souhlasících by se přehouplo přes padesát.

Nicméně, jak je jejich špatným zvykem, australské sdělovací prostředky vybičovaly obvyklou emocionální hysterii nejprimitivnějšího kalibru. Nejdůležitějším motivem bylo hledání hole na ministerského předsedu Howarda, kterému stále nemohou odpustit, že přes jejich předpovědi vyhrál volby. Napadení nesocialistického Singapuru byl asi motiv druhý a zvýšení tolerance veřejnosti k tvrdým drogám třetí.

S Howardem, zdá se, to nějak nevyšlo - udělal v podstatě co mohl, o nic méně, než by mohla udělat nebo udělala socialistická opozice, kdyby byla u moci. Singapur ovšem je „špatná“ země. Nikdo si asi nedělá iluze, že je to země demokratická a tolerantní. V tomhle kontextu je ostatně celkem jedno jestli Singapur je demokracií nebo ne. USA nepochybně jsou, a přece tam mají trest smrti. Přesto naši svatouškouští novináři bez uzardění tvrdí, že Singapur nemůže, podle svých platných zákonů, tak barbarsky trestat naše občany. Není tam efektivní opozice - což by se dalo, s jistou dávkou škodolibosti, říci i o Austrálii. Obchoduje s korupčními režimy - dá se tvrdit o Austrálii totéž.

Je při tom zajímavé, že se hlavně, a pokud vím, pouze, Singapuru vytýkají styky s Barmou, která pěstuje vysoce výnosný mák. Singapur dokonce v roce 1989 ( to není překlep, skutečně, před šestnácti lety) zařídil do Barmy dodávku zbraní z Belgie a Izraele. Mnohem rozvinutější neprůhlednější styky Barmy s Čínou jsou opomenuty. A také - Singapur vlastní Optus (druhou největší australskou telekomunikační společnost – pozn, red. CS-magazínu). Potřebujete větší důkaz o špatnosti toho režimu? Naši novináři rozhodně ne.

Církve sloužily mše a ronily slzy, ale nejsem si vědom, že by někdy sloužily mše za oběti heroinu a jiných drog. Nechci křivdit, možná, že se někdy tak stalo, ale bez publicity. Ostatně, nikdo je nenutí brát heroin nebo se předávkovat, jak napsal jeden lidumilný čtenář.

Nikoho asi nepřekvapí, že The Bulletin, kdysi kvalitní australský týdeník, který v jednom svém čísle věnoval ze svých 74 stránek téměř 10 tomuto „zločinu proti všem hodnotám civilizace”, tam také měl, asi v zájmu žurnalistické nezaujatosti, celostránkový inzerát pro Singapore Airlines. Bulletin také vesele otiskuje dopisy čtenářů, napadající Singapur, navrhující bojkot jejich zboží a vůbec všeho.

Někdo se možná pozastaví. A co princip? Není hlavním motivem těch novinářů, církevních představitelů a právních expertů jejich hluboký, vysoce morální a obdivuhodný odpor proti trestu smrti jako takovému?

Tři muži ve Vietnamu, Mai Cong Thann (1,7 kg heroinu) Nguyen Van Chinh (1 kg heroinu) Tran Van Thanh ( 0,7 kg heroinu) - slyšeli jste o nich? Jsou to Australané, čekající v komunistickém Vietnamu na popravu. Jenomže podle většiny manipulátorů veřejného mínění komunisté nemohou nikdy udělat nic špatného a vysoké morální principy musí jít stranou. Proto o nich příliš neslyšíte a doufám si tvrdit, ani neuslyšíte. Popravy jsou barbarské nebo ne, podle toho, kdo popravuje.

Z přibližně 180 zemí světa 79 má ve svém trestním zákoníku trest smrti. Rozhodně to není většina, ale také se nedá říci, že je to zanedbatelná menšina. Čína je v „popravčí olympiádě“ roku 2004 na prvním místě s 3 400 hlášenými popravami, Írán daleko vzadu druhý se 159, ovšem s lacinějším, ekologicky nezávadným způsobem, kamenováním. Vietnam je třetí se 64 a Spojené státy až čtvrté s 59 popravenými.

Člověk by myslel, že pokusit se zachránit před smrtí tisíce, odsouzených převážně za ekonomické a politické přestupky, je důležitější než se pokoušet zachraňovat někoho, kdo z chamtivosti byl připraven ničit desítky lidských životů. Ale - Čína je komunistická. A laskavě s námi obchoduje.



Zpátky