Březen 2006

Žena, která byla vždy sama sebou

Petra Mandíková

Byla velmi krásná, ale žádným tělesně vyzývavým způsobem. Nemluvila hlasitě a nechovala se teatrálně. V době kultu vyumělkovaných hvězdiček byl její oduševnělý půvab vskutku osvěžující výjimkou. Vždyť byla také považována za „první přirozenou herečku Hollywoodu“. Ingrid Bergmanová však nezaujala jen vzhledem, ale především nepřehlédnutelným talentem. Za své herecké výkony získala tři Oscary, což se podařilo překonat čtyřmi vítězstvími pouze Katharine Hepburnové.

Díky laskavé noblese a klidnému nadhledu, které z ní vyzařovaly, působila přinejmenším jako aristokratka. Stockholmská rodačka Ingrid Bergmanová se však 29. srpna 1915 narodila do mnohem skromnějších poměrů. Švédskému bohémskému malíři a fotografovi a jeho německé ženě, měšťansky vychované dívce.

Rodičovského tepla a zázemí si příliš neužila. Maminku ztratila tříletá, později i tetu, která ji po matčině smrti vychovávala. Otec zemřel, když jí bylo dvanáct. Byl to však on, kdo rozpoznal její dramatický talent a kdo ji - tehdy jedenáctiletou -vzal prvně do divadla. Jak později vzpomínala ve svých pamětech Můj život, v té chvíli, kdy poprvé uviděla činohru, se rozhodla stát herečkou: „Vždyť ti dospělí lidé na jevišti předváděli totéž, co já jsem si zkoušela sama doma před zrcadlem. A ještě jim za to platili! Mohli z toho žít. Vůbec jsem to nechápala a tehdy jsem řekla nahlas tatínkovi, že tohle chci jednou dělat taky.“

Pianistka Anita

Po úspěchu v ochotnickém představení na gymnáziu jí doporučili dramatickou školu při stockholmském Královském divadle, kde později studovala. „Všechno najednou vypadalo tak jednoduše a snadně. Spadl ze mne strach a bázlivost. A pochopila jsem, čím to je.“ V podstatě plachá a nesmělá dívka se na divadelních prknech našla. A i když zpočátku bez odezvy, představila se brzy i filmovým divákům.

Skutečným průlomem bylo pro Ingrid Bergmanovou v roce 1936 melodrama Intermezzo, v němž ztvárnila mladinkou pianistku Anitu, jejíž láska s ženatým houslistou nemá budoucnost. Film jí o dva roky později navíc otevřel dveře do Hollywoodu, protože příběh manželského trojúhelníku zaujal producenta Davida O. Selznicka k natočení amerického remaku. V hlavní roli opět s ní. Snímek sklidil obrovský úspěch, navíc dal vyniknout jejímu přirozenému půvabu, protože její partner, tehdy populární herec Leslie Howard, známý jako představitel Ashleyho Wilkese z Jihu proti Severu, vedle ní působil se svou typickou strojeností přímo toporně.

Jeden film - Čtyři kamarádi - natočila Bergmanová i v předválečném Německu, kam se produkce UFA snažila v rámci Goebbelsovy propagandy soustředit nadějné dívky z celé Evropy. Nebyla však naivní jako Lída Baarová a jiné mladé herečky, v Berlíně nezůstala a z původně lákavé tříleté smlouvy se jí podařilo vymanit. Ostatně v té době už byla nejen vdaná za zubního lékaře Pettera Lindströma, ale i těhotná. Druhá nabídka k cestě do Ameriky ji zastihla ve chvíli, kdy ji naplno zaměstnávalo mateřství. S vidinou další práce se i s manželem a dcerou Piou přestěhovala do USA. Netušila, že ji žádný film nečeká, že Selznick ji pozváním do Ameriky pouze vytáhl z Evropy před sílící nacistickou hrozbou. Bergmanová se však nemínila spokojit s nečinností nebo s hostováním na Broadwayi a neustále producenta bombardovala žádostí o roli. Dočkala se.

Milovaná hvězda

Byla přesvědčivá jako Marie v dramatu Komu zvoní hrana, kam si ji vyžádal autor předlohy Ernest Hemingway, s Alfredem Hitchcockem natočila filmy Rozdvojená duše, Pověstný muž a Pod obratníkem Kozoroha, ve filmu si zahrála i svou oblíbenou divadelní postavu Johanku z Arku.

A to už měla doma Oscara za ztvárnění ženy terorizované ziskuchtivým manželem v psychothrilleru Plynové lampy z roku 1944. Tato role přitom byla původně psána pro jinou herečku stejně jako o dva roky dříve osudová žena Ilsa v kultovní klasice Casablanka. Byla to však Ingrid Bergmanová, kdo ze všech kaváren světa vešel právě do té, již provozoval zahořklý americký světoběžník Rick. Málokoho by dnes při pohledu na slavný milenecký pár napadlo, že mimo plátno působili docela komicky. Představitel cynických tvrdých chlapíků Humprey Bogart byl totiž o půl hlavy menší a všechny společné scény natáčel v polobotkách na vysoké podešvi nebo na dřevěném stupínku.

Představ si, dnes jsem viděl film, ve kterém nehrála Ingrid Bergmanová - i takové vtipy se nesly ve čtyřicátých letech filmovými studii. Byla skutečná hvězda, ale uvěřitelná. Diváci ji milovali, protože se s ní mohli ztotožnit. Její přirozený vzhled, který zpočátku hollywoodské producenty vyděsil, se stal v pozlátkovém prostředí její největší předností. Sama Ingrid Bergmanová se navzdory všem úspěchům v Hollywoodu šťastná necítila a další sedmiletou smlouvu odmítla. V troskách bylo také její manželství.

Okouzlena Rossellinim

Koncem čtyřicátých let viděla v nějakém zapadlém kině film Řím, otevřené město italského neorealisty Roberta Rosselliniho. Byla okouzlena i šokována výpovědí i jeho filmovým viděním a zatoužila v něčem takovém hrát. Obratem mu proto napsala: „Milý pane Rossellini, ... pokud byste potřeboval švédskou herečku, která umí velmi dobře anglicky, německy nezapomněla… a italsky umí říci jen,Ti amo‘, pak jsem připravena přijet a natočit s vámi film.“

Zanedlouho skutečně odjela vstříc novému vztahu i jednomu z největších skandálů Hollywoodu. Nebyla ještě rozvedená, když se svět dozvěděl o jejím těhotenství. „Je tak čestná, že dá raději přednost skandálu před lží,“ prohlásil odvážně na její obranu režisér Jean Renoir.

Ostatní si to nemysleli. Narození syna Roberta neprobíral pouze bulvární tisk, ale také Senát. Herečka čelila nechutným pomluvám, útokům ze stran ženských spolků i katolické církve, byla zavalena stovkami nenávistných dopisů a odvrátila se od ní také spousta bývalých kolegů.

Na dno a opět vzhůru

Uspokojení jí nepřinesly ani filmy, od kterých si tolik slibovala. Počínaje mnohde zakázaným dramatem Stromboli, natočila s Rossellinim šest stylově originálních snímků, které nebyly špatné, ale co je hlavní, nebyly ani úspěšné. Nebyly to příběhy, ve kterých by diváci chtěli svou milovanou hvězdu vidět. Rossellinimu pro změnu jeho příznivci neodpustili odklon od poválečného neorealismu.

Neúspěch střídal neúspěch a po finančním debaklu následoval také rozpad manželství, z kterého se narodila ještě dvojčata Isotta a Isabella, dnes známá jako herečka a dlouholetá tvář firmy Lancome. Bergmanová se octla znovu na dně.

Vyčerpána evropskými neúspěchy i životem po boku majetnického muže, který jí bránil natáčet s jinými filmaři, podala žádost o rozvod a s úlevou přijala roli nepravé dcery posledního ruského cara ve filmu Anastázie. Návrat do Ameriky to byl triumfální, ztvárněním falešné princezny získala druhého Oscara i přízeň diváků. Bylo jí dvaačtyřicet a byla znovu na vrcholu.

V dalších letech pracovala pro film i televizi, hostovala na divadle, natočila komedii Kaktusový květ a v roce 1975 získala třetího Oscara za vedlejší roli staré dámy v detektivce na motivy Agathy Christie Vražda v Orient expresu.

Chtěla žít, ale umírala

Nejslavnější švédská herečka pod režijní taktovkou nejvýznamnějšího švédského filmaře. I tak bychom mohli nazvat její jedinou spolupráci s neméně známým krajanem a jmenovcem - nikoli příbuzným - Ingmarem Bergmanem. Komorní drama Podzimní sonáta z roku 1978, které spolu plánovali deset let, zůstalo jejím posledním filmem. Postavu světoznámé klavírní virtuosky, která před lety opustila své dcery a po letech se vrací a bilancuje svůj život, považují mnozí za její životní roli.

Film se však stal především bolestnou konfrontací herečky s realitou. A je v tom opravdu jakási smutná symbolika, že na plátně vidíme nemocnou starou ženu, jejíž „obnažená“ tvář vyjadřuje zklamání, smutek a především zoufalou chuť žít ve chvíli, kdy sama Ingrid Bergmanová věděla, že umírá. Rakovinu prsu u ní lékaři zjistili už v roce 1970, měla za sebou opakovanou léčbu a smrti vzdorovala hlavně díky aktivní práci. Poslední léta prožila v Londýně, kde také v den svých sedmašedesátých narozenin zhoubné nemoci podlehla.

Zanechala nám nezapomenutelnou a dodnes okouzlující Casablanku, ale především vědomí, že žena může být i navzdory životním prohrám sama sebou. Ingrid Bergmanová taková byla po celý svůj život. Lidsky statečná, čestná a inteligentní, aniž tím ztrácela na svém ženském půvabu či zranitelnosti.

(MFDNES)