Březen 2006

Mučení nad námi

Emanuel Mandler

Plameny z dánských a norských velvyslanectví v Bejrútu a Damašku zasunuly do pozadí všeobecné pozornosti evropské rozhořčení nad poťouchlými Američany. Zprávy některých novin o letech amerických letadel nad naším subkontinentem neobyčejně otřásly svědomím Evropy. Bylo zřejmé, že v Bulharsku, Polsku nebo Rumunsku či ještě v dalších východoevropských zemích mohou být utajené věznice, ve kterých CIA mučí vězně, zejména vězně podezřelé z terorismu nebo napomáhání terorismu. Rada Evropy pověřila švýcarského senátora Dick Martyho, aby vedl vyšetřování o těchto věcech. Je to už takřka 14 dní, co Dick Marty vydal o tomto vyšetřování předběžnou zprávu. V ní vyčítá evropským vládám, že se staví nevšímavě k přeletům letadel CIA. O utajovaných vězeních se příliš nerozepisuje, protože v Evropě žádná nenašel.

Přestože v samotné Americe se o zákazu či povolení mučení v případech ohrožení státu velice diskutuje, v Evropě je věc jasná: předpokládáme, a tedy víme, že letadla CIA převážejí vězně do cizích zemí k mučení. Evropa nemá Spojené státy v oblibě a tato kauza se nesmírně hodila k posílení antiamerických tendencí. Když si člověk otevřel zpravodajství televize, dost se o tom dověděl.

Ale zatímco hned po reality show upoutávaly pozornost publika tajemné přelety amerických letadel přes Evropu, o pár tisíc kilometrů na východ se v naprostém utajení dělo cosi podivně středověkého. Nikdo o tom nevěděl, ale konec konců aspoň střípky pravdy vyšly na světlo denní: v ruské armádě se rozmohla šikana. Jistě, šikana panuje v mnoha armádách, ale ta ruská je zvláštní. Nejde tu o to, kdo bude dělat rajóny, nebo převezme jisté povinnosti za starého mazáka; výsledkem této šikany jsou zmrzačení vojáci. Dvěma už museli amputovat obě (!) nohy. Ovšem pozor, informace v Rusku a z Ruska se dostávají na veřejnost více než neochotně, pokud možno vůbec ne.

Dala by se tedy čekat veřejná debata o tom, kolik vlastně vojáků postihla v Rusku šikana natolik, že jsou doživotně zmrzačeni, kolik může být natrvalo psychicky postiženo, zda se dá předpokládat, že "výstupem" šikany mohou být i mrtví. Ruská vojenská šikana je extrémně pohoršlivá, nicméně je to šikana, příznak minulého a současného století, a její analýza je nepochybně užitečná.

Taková debata o ruské šikaně by ovšem měla být mnohovrstevná. Ve skutečnosti souvisí ruská šikana se situací v Rusku a také s tím, jak Evropa Rusko chápe a posuzuje. Značné přecenění Ruska jako málem demokratického státu souvisí s tím, jak my "na Západě" chápeme demokracii plochým způsobem. Stačí, abychom se dozvěděli, že se v té které zemi zdařilo hlasování (hlasovalo přijatelné procento voličů, množství mrtvých a raněných nepřesahuje únosnou míru), a hned víme, že se v příslušné zemi usídlila demokracie. Ve skutečnosti je sice svobodné hlasování pro demokratické uspořádání poměrů nutné, ale neznamená nic jiného než počátek, od něhož se politika může vyvíjet mnoha směry. Poměrně spolehlivě lze zjistit, jakým směrem se bude vyvíjet, už před volbami a formálně to nemusí mít s volbami nic společného. V Rusku (například) signalizuje potlačování demokracie už postup státu proti neziskovým organizacím. V podstatě lze říci, že tam, kde jsou občanská sdružení potlačena pod únosnou mez, stává se demokracie formalitou.

Je několik takových příznaků polocarského politického vývoje v Rusku. Je potom na evropských demokraciích, jak upraví svůj vztah k tomuto důležitému státu; zatím to vypadá tak, že země Evropské unie mají hlavně velké iluze o ruské demokracii.

Chápu, že jsme se těmito myšlenkami dostali daleko od šikany a od amerického mučení kdesi na světě. To vše ale nepochybně souvisí s tím, jak tyto věci chápe politika a jak je podávají média.