Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Březen 2006


Muslimská záplava a Evropská unie

Emanuel Mandler

Muslimské demonstrace a násilnosti vyvolaly v minulých dnech vzrušené diskuse o svobodě projevu a jejích mezích i o právu muslimů na násilnou odpověď. Méně již – a byl mezi nimi i velmi energický příspěvek našeho ministra zahraničí – o povinnosti Evropy bránit malé Dánsko.

Evropa Dánsko ani sebe nebránila. A tak jsme mohli vidět zatím snad největší ostudu Evropské unie. Na její členský stát byly uvaleny hospodářské sankce, rozvášněný dav vypálil dánské vyslanectví a zneuctil dánskou vlajku a Evropa tomu nečinně přihlížela. Katolická církev se zabývala hlavně morální nepřístojností listu, který otiskl karikatury Proroka, z hlav státu jednoznačně odsoudil muslimské nepřístojnosti – prezident Bush. Nezdá se, že by vzájemná solidarita evropských států stála na morálních základech.

Jenže v konturách zmíněné situace se skrývají další prvky. Zejména strach. V tom se nynější evropský appeasement podobá appeasementu západoevropských států v třicátých letech. Vojensky slabé západoevropské mocnosti se nedokázaly včas postavit proti Hitlerovi a doufaly že ho svým ustupováním obměkčí. Jak to dopadlo, všichni víme.

Také dnes jsou národní evropské státy proti muslimské potopě slabé. Co je taková Francie proti spojeným silám islámu? To by se musely „křesťanské“ státy spojit a vytvořit mocný celek. A nestačilo by spojenectví vojenské. Nepřítel dokáže, jak je vidět na příkladu Dánska, využít i obchodu a dalších „nebojových“ aktivit k tomu, aby neposlušný evropský stát poškodil (přitom má v zásobě další mocnou zbraň, ropu).

Spojení Evropy v jeden celek by bylo zapotřebí rovněž proto, aby muslimské státy dostaly šanci k mírovému soužití. Toto spojení by sice mělo výrazný vojenský aspekt, samo o sobě by však sloužilo mírovým účelům. Byla by to mírová výzva muslimům, aby si rozmysleli, zda je lepší s takovou Evropou obchodovat nebo válčit.

Mluvíme tu o spojení evropských států. Ale toto spojení tu přece už je – Evropská unie. Ta je ovšem teprve na počátku integrace. Integrace, která klopýtá a škobrtá. Je škoda a je to špatně, když se evropské státy především přou o hospodářské spolupráci a o dotace z evropských fondů, protože především by se měly domlouvat o integraci, hlavně vojenské, o spolupráci s paktem NATO a se Spojeným státy i o tom, kolik kdo za to vše zaplatí. Svrchovanosti mají evropské státy dost, hlavně by měly usilovat o evropskou suverenitu.

Náš prezident to vidí opačně. Je proti další evropské integraci, protože bychom prý za ni platili dalším snížením státní suverenity. Přitom evropsko-muslimský konflikt vrhl na tento spor tak ostré světlo, že je v něm zcela zřejmé, oč jde. Pokud národní evropské státy budou omezovat svou svobodu a občanská práva, aby nevyvolaly konflikt s muslimským světem, budou stále víc – a samy! – ohrožovat svou suverenitu.

Není nesnadná odpověď na otázku, zda je integrace za účelem zvýšení obranyschopnosti Evropy nutná. Je životně důležitá. Bohužel to málo mění na skutečnosti, že v současném konfliktu stačilo, aby evropské státy projevily o něco víc zmužilosti a nemusely by se propadnout až k samé hranici zbabělosti.

Ale protože právě to se v nynějším konfliktu stalo, dá se očekávat, že radiální islamisty povzbudí výsledek evropsko-muslimského konfliktu k tomu, aby příště zašla jejich agresivita ještě dál.



Zpátky