Březen 2006

Otazníky nad třetí cestou

Emanuel Mandler

Valná většina analytiků, publicistů a žurnalistů se domnívá, že návrat před listopad 1989 („totalita“) není možný. Je tomu tak především proto, že východní Evropa již není pomocí národních komunistických stran ovládána z Kremlu. Naopak, členství v Evropské unii nás chrání před vládou extremistů.

O tom není pochyb. Na druhé straně by bylo lehkovážné, kdybychom se tím nechali ukolébat a domnívali se, že u nás není myslitelný nástup jakékoli, třebas „mírnější“ autoritativní moci. Existence nereformované komunistické strany neustále připomíná to, co bylo před listopadem 1989, a tak je pochopitelné, že právě předlistopadové období tvoří pozadí současné diskuse o situaci naší země. Tato diskuse má závažné motivy. Každá vláda má zajisté své chyby. Paroubkova vláda má chyby i přednosti, podstatné však je, že se bez ohledu na mínění komentátorů liší od všech polistopadových vlád: nastoupila cestu k autoritativnímu způsobu vládnutí. Můžeme to sledovat od brutálního potlačení CzechTeku přes ovládnutí resortu zdravotnictví, výhružky médiím (nejsou zcela plané, viz osud pořadu ČT Bez obalu) a utužení discipliny v ČSSD až po sílící spolupráci s „nereformovanou“ komunistickou stranou. Jde nepochybně o omezování existujících občanských svobod. Pravicové opozici se to nelíbí a liberálně založené části veřejnosti a médií rovněž ne.

V předvolebním čase tu máme dvě strany barikády. Ta vládní a komunistická se přiklání k autoritativním metodám, druhá varuje před hrozícím omezováním svobody (viz například prohlášení „Na obranu občanských svobod“). Ve skutečnosti však existuje ještě třetí cesta. Její zástupce, Jiří Pehe, se ozval, když proti autoritářství vystoupil 19. ledna poměrně ostře a jednoznačně šéfredaktor Mladé fronty Dnes. Jiří Pehe vyjadřuje v polemickém článku „Zbytečné strašidlo třídní války“ (MfD 23. 1.) názor, že zastánci obou táborů zbytečně vidí naši předvolební situaci černobíle. Jistě, říká, „premiéra můžeme kritizovat za jeho některé výpady vůči médiím nebo za to, že některé zákony neváhá schvalovat společně s komunisty. Tvrdit ale, že naší volbou je buď ´Paroubek, nebo svoboda´ (Pavel Šafr, MFD 19. 1.), se podobá účelovým mobilizačním kampaním z 90. let.“ Jiří Pehe se domnívá, že „je téměř směšné, když kritici současného vývoje používají hysterický slovník, který by se hodil spíše do dob vyostřeného třídního boje.“ Podle autora je přemrštěné strašit veřejnost z okleštění demokracie, které by nastalo, kdyby se po letošních volbách sociální demokracie nakonec opřela o KSČM .

Na těchto posledních slovech něco je. Jakýpak strach z toho, co bude po volbách. Vždyť sociální demokracie se opřela o komunisty už nyní a naše demokracie se v současné době pozvolna oklešťuje. Pokud v mírové politické realitě nastane volba mezi svobodou a omezením svobody, bývá „třetí cesta“ cestou do pekel. Můžeme být velmi kritičtí k ODS, můžeme dokonce její existenci a činnost odmítat, ale její srovnávání se sociální demokracií neobstojí. Sociální demokraté se totiž na své cestě k extremismu mohou opírat a opírají o komunisty, což je – jak je už dnes vidět – pro společnost nebezpečné, kdežto na pravé straně politického spektra taková autoritativní opora není.

Jiří Pehe není se svými názory o přednostech třetí cesty izolován. Jsou dokonce tací, kteří dovozují, že Jiřímu Paroubkovi chybí k diktátorskému vládnutí ideologické vybavení; místo programu revoluční proměny společnosti sám uvádí, jak velkou váhu při svém rozhodování přikládá tomu, co si myslí společnost.

Jenže autoritativnímu způsobu vládnutí ještě nemusí stát v čele diktátor a společnost lze pokazit i jinak než revolučně. A bude-li mít Jiří Paroubek málo myšlenek na přeměnu společnosti, soudruzi z levice mu jistě rádi vypomohou.