Březen 2006

Poselství Francie Evropě

Emanuel Mandler

Zatímco na jedné straně kanálu stále ještě kroutí hlavou nad kytovcem, který hledal útočiště v Temži, na druhé straně doznívá závažný projev prezidenta Chirana, jehož poselství lze snadno dešifrovat: Francie se bojí.

Samozřejmě, že to francouzský prezident takhle neřekl. Naopak, vyjádřil se v tom smyslu, že Francie se nepřátel nezalekne a pokud by si někdo na ni troufl, použije všech zbraní, které má k dispozici – což tedy znamená včetně zbraní jaderných. To jsme ještě v demokratické Evropě neslyšeli. Dá se předpokládat, že Chiracův projev znamená počátek závažných politických změn.

Tak jako francouzský prezident neřekl, že Francie se bojí, ale že je vůči strachu imunní, francouzské ministerstvo zahraničí dementovalo „pověsti“, podle níž byl Chiracův projev varováním Íránu, vyvíjejícímu nepochybně atomovou zbraň. Kdo by váhal, že jde o Írán? Pravděpodobně však jde i o další státy v severní Africe. Aktivizace radikálního islamismu roste a Francie si toho musí být velice dobře vědoma, když došla až k výhrůžce použití jaderné zbraně.

To vše je až přespříliš zřejmé. A přirozená je i připomínka většiny komentářů, že Francie až dosud jak jen mohla podporovala problematické státy a hnutí a teď je varuje před nepřátelstvím. Přirozeně že není na místě škodolibost, jakkoli by k ní mnozí z nás měli chuť. Připočteme-li ke všem nešťastným okolnostem (viz loňské výtržnosti v pařížských předměstích) to, že Francie hostí miliony muslimských imigrantů s neznámým, pravděpodobně značným počtem radikálních islamistů, je na tom tato krásná země opravdu špatně.

Ani Francie, ani další evropské státy jistě nebudou moci čelit rostoucímu nebezpečí osamoceně. Jak proti němu budou spolupracovat, zda v rámci existujících mezinárodních institucí (NATO, EU) nebo ještě nějak jinak, to je obtížné předvídat. Pravděpodobně však toto nebezpečí povzbudí úsilí o užší evropskou spolupráci. To by bylo důležité i pro nás.

Současné diskuse o Evropské unii se u nás vedou „pragmatickým“, to znamená velmi materialistickým způsobem. Je to pochopitelné, přijetí Česka do Evropské unie přineslo naší zemi zvýšení hospodářského růstu a o to rázněji se teď naši představitelé věnují dohadování, která země a co dostane z fondů Unie ( kupříkladu Václav Klaus rozvíjí diskusi o výhodách a nevýhodách eura), vedou se jednání, jak se Evropa vyrovná s nezaměstnaností, na výrobu jakého zboží budou limity a další podobné věci, které jsou důležité a zajímavé.

Ale diskuse o Evropské unii má ještě další rovinu. Je nepříjemná a raději o ní nechceme vědět. Nicméně i když zřejmě nechtěně, francouzská výzva připomíná, že hospodářská kritéria nejsou pro Evropskou unii prvořadá. Prvořadé je, aby se země Unie sjednotily, protože jen tak mohou odvrátit hrozby, které přijdou, i když to bude Evropu stát mnohem víc materiálních prostředků, než vynakládají dnes. Ale ani sjednocování EU samo o sobě nestačí. Evropská unie si bude muset ujasnit vztah k Rusku, jehož režim kolísá mezi demokracií a carismem, a zejména rychle utlumit antiamerikanismus. Když už francouzský prezident zašel tak daleko, že připomíná francouzské vlastnictví jaderné zbraně, pravděpodobně to znamená, že se situace Spojených států a Evropy sbližuje. Politika si toho zřejmě není zcela vědoma, ale měla by následovat. Spojené státy jsou ve válce s terorismem a většina evropských států je nanejvýš ochotna je v tom nějak podpořit, vstoupit do tohoto boje nehodlají. Je poněkud ostudné, že v Německu se vede spor kvůli dvěma agentům, kteří pomáhali Američanům v Iráku (přestože Německo je neutrální země), a málo pochopitelné, proč EU zkoumá, zda Američané nelétali přes Evropu do zemí, kde by mohly být mučeni zajatci. Francie teď varuje před euronacionalismem sama sebe, ale i nás ostatní. Také Evropa si bude muset uvědomit, že nastala epocha, kdy její civilizaci půjde o přežití.