Březen 2006

Před potopou?

Emanuel Mandler

Hořící budovy velvyslanectví v Bejrútu a Damašku symbolizují fakt, že epocha nenávisti valné části muslimského společenství k postkřesťanskému světu nekončí, ale pokračuje a bude pokračovat.

Evropa až dosud chápala muslimské státy stejně jako sama sebe - jako součást pokojného globálního světa. Jednou musela přijít na to, že jde o omyl. A mohlo to být za nesrovnatelně dramatičtějších podmínek než tentokrát. Muslimský svět pojímá Evropu odlišně: jako cizí svět, který bude polidštěn teprve tehdy, až se obrátí na pravou víru, k islámu.

I když můžeme říci, že proti sobě stojí muslimský a "křesťanský" svět, je to nepřesné tvrzení. Muslimské společenství je sice rozptýleno do mnoha států, hnutí a sekt, je však nepoměrně víc integrované než postkřesťanská euroamerická kultura. Naneštěstí Alláh není tak milosrdný jako křesťanský Bůh a velká část muslimů nemá daleko k tomu vidět ostatní etnika a společenství optikou kolektivní nenávisti. Politika a ostatní oblasti života společnosti nejsou u muslimů důsledně odděleny od náboženství, což zpomaluje hospodářský a technický pokrok těchto zemí a vede k chudobě značných vrstev obyvatelstva, které jsou o to ochotnější bojovat proti "sionistům a křižákům".

Nyní tedy v řadách jistých, a to početných vrstev muslimů vyvřela nenávist vůči Evropanům. Jak se má Evropa bránit, když je sama vnitřně rozpolcená a slabá? Sama zmenšila svou moc tím, že nebrala vážně ochranu, kterou jí poskytovaly Spojené státy. Evropa a Spojené státy k sobě patří a je trapné, musí-li to evropským státům dát najevo agresivitou kdokoli zvenčí. Snad nynější muslimsko-evropský konflikt bude dobrý aspoň k tomu, aby si elity v důležitých evropských státech uvědomily, že Evropě hrozí nebezpečí a že je může překonat jen s pomocí Ameriky. A to není vše. Hrozící konflikt by jim měl připomenout, že Evropská unie musí co nejrychleji pokračovat v integraci. Rozpolcená Evropa podlehne komukoli – třebas Eskymákům.

Euroamerická civilizace by ovšem neměla zapomenout, že k ní patří ještě někdo další. Uprostřed celého tolik odlišného afroasijského světa, v němž žijí a projevují se mírné, neutrální i drasticky teroristické proudy a hnutí, existuje malý demokratický Izrael. Pochopení, že tento demokratický stát je součástí naší civilizace, přesahuje mnohonásobně svým významem rozlohu a lidnatost židovského státu. Izrael je ohrožen podstatně víc než Evropa a neobejde se bez zahraniční podpory V současné době jej podporují jen USA. Kdyby však židovský stát podporovala i Evropa, byla by to výzva muslimům, aby uzavřeli opravdový mír s Izraelem - a to by opět bylo bylo východiskem k lepšímu vztahu k Evropě.

Nynější konflikt evropského a muslimského světa má co říci rovněž Evropě samé. Hlasy na obou stranách Atlantiku (a také u nás) upozorňují, že svoboda nemůže být bezmezná. V hranicích opravdové svobody je rovněž zakotvena úcta k víře ostatních, ať už jsou to muslimové nebo buddhisté. Evropský tisk, který otiskoval prorokovy karikatury, se choval svobodně, ale nebral ohled na úctu k víře těch, kteří uctívají Alláha. Jeho chování tedy nebylo svobodné zcela a úplně. Mělo by to být závažné poučení, jak máme chápat svobodu.

Samozřejmě, je to poučení také pro nás doma, v Česku. Ale hlavně pro celou Evropu. Říše svobody se rozprostírá se po celém světě, není omezena na evropsko-muslimské vztahy. Jednou snad dojdou i evropské státy k pochopení, že svobodu je třeba bránit děj co děj a že je pro ni zapotřebí i ledacos obětovat. Zatím Evropa deklaruje občanská práva, ale většinou praktikuje politiku appeasementu vůči těm, kteří občanských práv nedbají. Výzva radikálních islamistů by ji měla probudit. Rusko nás před potopou nezachrání. Chceme-li se před ní zachránit, nezbývá než stavět přehrady.