Březen 2006

Dějiny Židů na Slovensku

Ján Mlynárik

(Část 10)

10. Bubnová palba Vatikánu: Burzio – Tuka

Nitranský biskup Kmeťko odmítl „národní princip“, který měl ospravedlnit zločin na slovenských Židech a zavrhl „rasový princip“ jako obludný. Ve své argumentaci Tisovi v listopadu 1943 uvedl, že v důsledku civilizačního stupně se u cikánů nebo talmudistických Židů může objevit větší počet zločinů, „ale sama lidská příroda je ve všech rasách asi stejně nakažena dědičným hříchem“ – tedy zločinci se v určité míře vyskytují v každém národě, společnosti, rase. Podle výskytu deviantních lidí nelze kolektivně odsuzovat ani národ, ani rasu. Kmeťko, domýšleje osud národa v době, kdy neplatí ani boží, ani přirozené, ale ani lidské zákony, došel k apokalyptickému názoru:

„(…) rasový princip může být pro malé národy – tedy i pro slovenský – nebezpečný, protože jej větší národ může použít i proti nim s tím, že prohlásiv sama sebe za dokonalejší rasu a území těchto národů za svůj životní prostor, buď donutí malý národ k asimilaci, anebo jej vystěhuje.“

Tady si Kmeťko, nitranský biskup, dovolil napadnout nejvyšší mocnosti, v jejichž stínu se Slovenská republika nacházela, totiž vyvolený německý národ „nejdokonalejší árijské rasy“ a z toho vyplývající nacistickou doktrínu Lebensraumu – životního prostoru. Jenže takovýto hazard s právem, zákony, národy si může dovolit jen „větší národ“, který použije sílu proti malému národu buď k jeho asimilaci, nebo k vysídlení. Jestliže totiž pošlape základní principy lidské morálky a práva malý národ a bude to činit ve shodě s národem větším či velkým, může jej postihnout to, co připravil „své“ menšině či rase. Nechť potom předstoupí před dějiny: jak slovenský národ obstojí ve světle práva božího a přirozeného?

Kmeťko došel ve výkladu řešení židovské otázky k názoru, že toto řešení bylo falešné, nespravedlivé a zlé a že se mělo postupovat úplně jinak:

„Židovskou otázku je možno řešit na jiném základě, a to na základě spravedlnosti, která si žádá kárat hříšníka (…). Ale pronásledovat někoho jen za rasovou příslušnost je nespravedlivost, neboť křivda se – zajisté vedle mnoha viníků – děje i mnoha nevinným. Řešení židovské otázky bylo skutečně ,revoluční‘, tedy neuvážené a ve způsobu provedení nejednou nespravedlivé a kruté. Náš lid se zarazil nad vynášením bezmocných starých lidí a na smrt nemocných, jakož i nad hospodařením s jejich movitým majetkem. Časem se o tom rozepisovaly i noviny a ještě víc se o tom šušká a podezírají se vysoce postavené osoby.“

V argumentaci katolických hodnostářů tehdy často zazněla obava, jak jejich činy obstojí před světovými dějinami a celým křesťanstvem; z toho lze vytušit dosah a význam, jaký se již roku 1943 genocidě slovenských Židů připisoval. Zodpovědnost před soudem dějin vedla vysoký katolický klérus k absolutnímu odmítnutí rasového principu jako základu kolektivní viny Židů a jejich likvidace. Byl to ovšem výsledek systematického a vytrvalého působení vatikánské diplomacie, jež stála v pozadí postupné přeměny stanoviska slovenských biskupů od pasivity či tiché podpory genocidy k jejímu důraznému odmítnutí.

G. Burzio svou aktivitu neomezil jen na episkopát: navštívil prezidenta Tisa, předsedu parlamentu Sokola, ministra školství Siváka a další vysoké představitele, jež žádal o zásah proti obnovení deportací. 10. dubna 1943 poslal kardinálu Maglionemu obsáhlou zprávu, v níž jej informoval o textu a okolnostech pastýřského listu episkopátu, jakož o i svých služebních aktivitách. Uvedl, že „obávané nové deportace Židů ze Slovenska se ještě nezačaly uskutečňovat, ale nebezpečí ještě nepominulo, ba naopak, zdá se, že je jen otázkou času a prostředků“. Uvedl, že „stav nepokoje a úzkosti“, vyvolaný Machovým projevem, nepominul a že dopis nitranského biskupa ze 17. února 1943 adresovaný předsedovi vlády Tukovi „zůstal bez odpovědi a zjevného účinku“. Tedy – hrozba nových deportací se nenaplnila, což však neznamená, že vláda změnila svůj záměr. Burzio dále uvedl, že začátkem dubna 1943 dostal důvěrnou informaci o tom, že Tuka svolal schůzi svých úředníků, s nimiž projednal přípravu nových deportací. Protože Burzio psal o vládě, upřesnil tento pojem: „(…) když hovořím o vládě, myslím tím především předsedu vlády a ministra zahraničních věcí Dr. Vojtecha Tuku a ministra vnitra pana Alexandra Macha: oni nesou největší odpovědnost za to, co se na Slovensku dělo proti Židům.“

Mezi uvedenými nejvyššími představiteli státu, které Burzio navštívil, nemohl chybět ministr zahraničních věcí a předseda vlády Tuka. Z Burziovy audience u něj 7. dubna v 11 hodin se zachovaly dva záznamy – jeden z úřadu vlády Slovenské republiky a druhý ve zprávě Burzia Maglionemu. V této zprávě Burzio mimo jiné napsal:

„Není nic protivnějšího a více ponižujícího než rozhovor s touto osobou, kterou někteří nazývají sfingou, někteří maniakem a jiní zase cynickým farizejem.“

Vzhledem k závažnosti tohoto rozhovoru uvádíme oba záznamy simultánně; vycházíme ze záznamu úřadu vlády a doplňujeme jej zprávou Burziovou.

„Burzio: Přicházím z příkazu Vatikánu, abych odevzdal demarši. Předtím Vám však musím položit otázku, neboť na Vaší kladné, případně záporné odpovědi závisí, zda demarše je aktuální. Má otázka zní, zda je pravda, jak to údajně bylo oznámeno z úředních míst, že se má pokračovat ve vyvážení Židů na Ukrajinu.

Tuka: Zpráva je správná.

Burzio: V tom případě podávám demarši. Vatikán žádá, aby bylo upuštěno od dalšího vyvážení Židů.

Tuka: Cizí moc je oprávněna intervenovat u vlády v tom případě, když jde o jejího státního příslušníka anebo o člena patřičné národní skupiny. Nerozumím však, na jakém základě intervenuje Vatikán ve věci slovenského státního příslušníka, který není členem katolické církve. Demarši odmítám a neberu ji vůbec na vědomí.

Burzio: Slovensko je katolickým státem a Svatý stolec pokládá za své právo a povinnost upozornit slovenskou vládu na státní akty, které se nesrovnávají s katolickými zásadami.“

Záznam úřadu vlády s Burziovou zprávou je téměř totožný. Zajímavý je však Burziův text:

„Když jsem mu vysvětlil příčinu své návštěvy, viditelně se rozhněval a mrzutě řekl: ,Monsignore, nechápu, co má Vatikán do činění s Židy na Slovensku. Dejte vědět Svatému stolci, že já tyto kroky odmítám.“

Burzio pokračuje: „Nereagoval jsem na nezdvořilou a vulgární odpověď a podotkl jsem, že Svatý stolec se nevměšoval a ani se nemíní vměšovat do vnitřních záležitostí Slovenska; požádal jsem jej, aby považoval kroky, které jsem podnikl z pověření Svatého stolce, za skutek diktovaný výlučně motivy lidskosti a křesťanského milosrdenství; dodal jsem, že nepovažuji za nevhodné vměšování, když se připomíná humánní a křesťanské cítění vládcům státu, který podle slov jeho ústavy ,spojuje na základech přirozeného práva všechny morální a hospodářské síly lidu do křesťanského a národního společenství.‘ – ,Stát není a nemůže být křesťanský!‘ – mínil Dr. Tuka – ,Není takový článek v ústavě, který by prohlašoval Slovensko za křesťanský stát. A potom, když jde o Židy, je zbytečné odvolávat se na princip křesťanství a humanity. Nechápu, proč mi chtějí zabránit, abych splnil své poslání, jímž je zbavit Slovensko tohoto moru, této bandy zločinců a gangsterů.‘“

V záznamu úřadu vlády Tukovo „poslání“ o osvobození Slovenska od „bandy zločinců a gangsterů“ pochopitelně chybí. Tuka ještě dodal, pokud šlo o katolický ráz slovenského státu, že někdejší porýnská arcibiskupství nebo Maltézský řád byly ústavně katolickými státy, ale Slovenská republika takovým státem není.

Záznam úřadu vlády pokračuje:

„Burzio: Je pravda, že podle ústavy se má Slovenská republika řídit křesťanskými zásadami. A vyvážení Židů se těmto zásadám protiví.

Tuka: Od kdy je křesťanskou zásadou, že nežádoucí a nebezpečný živel musí být trpěn mezi křesťanským národem? Když za staré éry byly statisíce Slováků nuceny jít za chlebem do USA, do Kanady, do Francie a opustit rodinu, zakročil Svatý stolec u patřičné vlády, aby netrpěla poměry, které vyhánějí Slováka z rodné země?

Burzio: Ti vystěhovalci nebyli posazeni do vlaku četníky.“

Tato část rozhovoru v Burziově zprávě zní:

„Upozornil jsem pana ministra, že není spravedlivé považovat za zločince – a podle toho s nimi jednat – tisíce žen a nevinných dětí, které byly mezi deportovanými v minulém roce.“

Poté Burzio cituje Tuku s výroky, které úřední záznam „taktně“ obešel:

„Když jde o opatření takového významu a dosahu pro celý národ, vláda nemůže brát ohled na maličkosti. Židé jsou asociální rasou, která se nedá asimilovat; jsou zhoubným a ničivým živlem, který se musí vytrhnout z kořenů a odstranit bez jakýchkoli ohledů. Povězte mi však, monsignore, zda církev nebo Svatý stolec protestovaly, když byl náš slovenský lid, ožebračovaný židovskými vykořisťovateli, nucen hromadně emigrovat do Ameriky? A proč neprotestovaly, když se uskutečnila výměna italského a německého obyvatelstva v Tyrolsku, a v jiných podobných záležitostech? I biskupové a slovenský klérus se do této záležitosti zbytečně zamíchaly a zastávají se Židů; to dokazuje, že židovský živel má na Slovensku ještě velký vliv, a to je další důvod, aby tomu byl navždy učiněn konec.“

Ze záznamu úřadu vlády vypadla část o „zamíchání biskupů a kléru“ do židovské otázky a tato pasáž je zformulována všeobecně: „Je příznačné, že židovský světový vliv je tak mocný, že ve prospěch Židů Vatikán zakročuje.“

Záznam vlády pokračuje:

„Burzio: Ano, zakročuje, protože Vatikán dostal hodnověrné zprávy, že na Ukrajině se s vyvezenými Židy zachází krutě, že je tam vraždí.

Tuka: Takovéto zprávy jsem slyšel i já. Ba dokonce mi bylo úředně hlášeno, že jeden ze slovenských biskupů si stěžoval, že prý Židé vyvezení na Ukrajinu se hromadně střílejí, že prý si musí nejdříve vlastnoručně vykopat hrob, na jehož okraji je zastřelí a hodí do něj. Stal se prý případ, že matku zastřelili, hodili do hrobu a kojence, jehož držela na prsou, živého hodili do hrobu za ní. Ba měl se stát případ, že z mrtvol Židů se vařilo mýdlo. Když jsem se o takovýchto zprávách dozvěděl, požádal jsem německé úřady, aby mi umožnily poslat na Ukrajinu studijní komisi, jež by prošla židovskými osadami a o své zkušenosti podala veřejnosti zprávu, jež by vyvrátila hrůzostrašné pověsti rozšířené židovskou propagandou.“

Burziova zpráva je obsahově totožná s úředním záznamem, ale přece je přesnější:

„/Burzio:/ Vaše Excelence bezpochyby zná kolující smutné zprávy o krutém osudu Židů deportovaných do Polska a na Ukrajinu. Celý svět o tom hovoří. Kdybychom jen na okamžik připustili, že stát nemusí přihlížet k normám přirozeného práva a ke křesťanským přikázáním, nemyslím si, že by mohl v zájmu své prestiže a v zájmu budoucího blaha svého národa nepřihlížet k mezinárodnímu mínění a k soudu dějin.

/Tuka:/ Nemám přímé informace, jež by mi umožňovaly věřit podobným povídačkám šířeným židovskou propagandou. Mám však v úmyslu vyslat komisi, jež by se přímo přesvědčila o podmínkách Židů, deportovaných ze Slovenska. Kdyby se ukázalo, že zprávy o ukrutnostech jsou pravdivé, nedovolil bych, aby byť jediný Žid překročil slovenské hranice. Vzpomněl jste soud dějin: když budou dějiny jednou hovořit o dnešním Slovensku, vzpomenou, že v čele vlády stál čestný a odvážný muž, který měl sílu osvobodit svou vlast od největší pohromy. Co se týče mezinárodního mínění, víme, že se dělí na dva proudy: jeden mi nepůsobí starosti a druhý mne nezajímá, protože ho řídí nebo ovlivňuje židovská propaganda. Lituji,“ měl tu bezohlednost dodat, „že ani Vatikán není zcela imunní vůči podobnému vlivu.“

Burziovi jako by se při pokračování ve zprávě o rozhovoru s Tukou udělalo špatně – neodpustil si komentář:

„Má cenu, abych referoval Vaší Eminenci o dalším průběhu mého rozhovoru se šílencem? Není naděje, že by na takového nadčlověka mohly působit argumenty dotýkající se svědomí. On jim však předešel a opakuje to, co mi již řekl, i když jsem se chránil dotknout se té otázky: ,Vím, co je dobré a co je zlé; jsem přesvědčený a praktikující katolík; chodím denně na mši svatou a velmi často chodím i k přijímání. Se svým jednáním jsem spokojen; pro mne největší autoritou, vyšší než biskupové, vyšší než církev, je mé svědomí a můj zpovědník.‘“

Z úředního záznamu tato sebechvála Tuky jako poctivého katolíka vypadla, podobně jako výrok o tom, jak jej bude jednou hodnotit historie. Úřední záznam pokračuje:

„Burzio: Tak co bude s vyvážením Židů?

Tuka: Židé, kteří jsou pro slovenský hospodářský a kulturní život potřební a chovají se slušně, mohou zůstat na svém místě nerušeně. Ostatní jakožto nežádoucí, ba škodlivý živel půjdou na Ukrajinu.“

Burziova zpráva:

„/Burzio:/ Dal jsem mu poslední otázku: ,Mohl bych aspoň oznámit Svatému stolci, že deportace Židů ze Slovenska se nekonají z iniciativy slovenské vlády, ale pod vnějším tlakem, když toto je všeobecný názor, ba přímo přesvědčení?‘

/Tuka:/ ,Ubezpečuji Vás na mou křesťanskou čest, že je to naše vůle a naše iniciativa. Je pravda, že mi byla nabídnuta možnost realizovat můj plán, a já jsem ji, přirozeně, neodmítl.‘“

V úředním záznamu tato pasáž chybí. Jako by zaznamenávající úředník či jeho pozdější cenzor chtěli zodpovědnost za genocidu zakamuflovat a „slovenský podíl“ na ní vyabstrahovat. Burzio chtěl podat Tukovi pomocnou ruku a rád by oznámil do Vatikánu, že vše se děje na nátlak Třetí říše: vlastenec a bojovník – zachránce slovenského národa Tuka vzal zodpovědnost před soudem lidí i dějin hrdinsky na sebe. Snad nechtěně tím vyrazil Tisovi argument z rukou jeho obhajoby před Národním soudem, že za všechno odpovídají Němci.

Závěr úředního záznamu:

„Burzio: Tak co mám odpovědět do Říma?

Tuka: Nebezpečný židovský živel půjde na Ukrajinu, někteří mohou být umístěni v koncentračních táborech i tady, jinak prosím, aby se Vatikán do slovenských politických věcí nevměšoval. Demarši vůbec neberu na vědomí.

Burzio: Je to nehumánnost, takto krutě zacházet s Židy. Dovoluji si poukázat ještě na to, že světová veřejnost již nyní odsuzuje počínání slovenské vlády a po skončení války to může mít pro slovenský národ neblahé důsledky.

Tuka: Co je ta nehumánnost? Židé budou hromadně usazeni mezi sebou ve zdravých bytech, budou se moci živit svou prací, založit rodinu, uživit ji a spravovat sami sebe podle svých zvyků. Tedy budou žít v malé židovské vlasti. Je pravda, že budou muset konat těžkou tělesnou práci. Ale jaká humanita vyžaduje, aby se Slováci dřeli a Židé tu žili z jejich mozolů v hojnosti, přepychu, bez práce, jen ze samých podvodů? Co se týká té vzpomínané světové veřejnosti, jsou na světě dva druhy veřejného mínění. Jedno ovlivňují a dělají Židé a druhé dělají poctiví lidé. To první nás nezajímá. A po válce? Vy jste sice nevyslovil, ale myslel porážku Osy. Nuže, v tom případě, ať už sem přijdou Židy vedení Angličané a Američané, nebo Židy vedení bolševici, Slovensko by čekal stejný osud, jaký stihl nešťastnou Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Vy jste byl diplomatickým zástupcem Svatého stolce v Litvě, snad máte zprávy o tom, kolik bylo po obsazení Litvy bolševiky zavražděných, odtržených od rodin a odvlečených na Sibiř. A já mám úřední, hodnověrné zprávy, že mezi zavražděnými a odvlečenými nebyl ani jeden Žid, ba naopak, když bolševici obsadili Litvu, tamější Židé udávali litevské vlastence a dostali od bolševiků významná místa ve státní správě.“

Tuka před Burziem předvedl jádro propagandy o „židobolševismu“, což byl teoretický základ útoku ľuďáků proti slovenským Židům. Burziovi nicméně potvrdil, že Židé pokřtění před úředně stanoveným termínem – měl na mysli Židovský kodex – nebudou deportováni, stejně tak nebudou vyvezeny „živly užitečné pro stát“ a ti, kteří dostali výjimky. Pravda, výjimkáři museli jít k revizi, neboť „je mnoho falšovaných dokumentů a často docházelo i ke korupci“.

Burzio si na závěr své zprávy kardinálu-státnímu sekretáři Maglionemu poznamenal, že Tuka jej přesvědčoval, „že násilná a hromadná deportace je jediným prostředkem k osvobození Slovenska od ,židovského moru‘. Na Burziovu poznámku, že nedotknutelným právem každého je, aby nebyl trestán bez předchozího odsouzení, Tuka žoviálně odpověděl, že vězení nikoho nenapraví, „mám o tom devítiletou zkušenost“.

Burzio: „Nechtěně řekl pan Tuka nejpřesvědčivější pravdu a jedinou upřímnou věc během celého rozhovoru.“

Burzio odcházel po rozhovoru s Tukou s úlevou; Tuka nakonec řekl:

„Jako úředník Vatikánu jste vykonal svou povinnost, i já vykonám svou; my zůstaneme přáteli, ale Židé odejdou.“

G. Burzio jen těžce strávil Tukovu aroganci, ale mohl do Říma hlásit, že jeho zákrok měl přece jen pozitivní účinek. Dramatický rozhovor nezůstal za zavřenými dveřmi, ale jeho obsah se rychle roznesl.

Burzio: „Jako první na něj reagoval prezident republiky, který si mě dal zavolat poté, co byl o rozhovoru informován, a vyslovil mi své politování nad chováním a odpovědí ministra zahraničních věcí. Udělal i určité důvěrné prohlášení, ale prosil mne naléhavě, abych je neoznámil písemně, ale případně jen ústně.“

Věc měla svou dohru i ve vládě, jež zasedala 10. dubna 1943. Tuka zde o rozhovoru s Burziem referoval. Ministr Sivák bezprostředně poté poslal za Burziem svého posla se zprávou, „že všichni ministři protestovali a vyjádřili se, že intervenci Svatého stolce pokládají za čest“. Posel dále oznámil, že ministerská rada se ihned rozhodla, aby byla zastavena deportace čtyř tisíc Židů, k níž ministr Mach již vydal rozkaz. Navíc se vláda usnesla, že pokřtění Židé bez ohledu na datum křtu nebudou deportováni a v případě ostatních Židů se bude postupovat diferencovaně a „odstraní se jen živly skutečně škodlivé pro stát“.

I navzdory těmto optimistickým zprávám nebylo nebezpečí deportací slovenských Židů zažehnáno. Vatikánská diplomacie pokračovala neztenčenou měrou v boji proti dokončení genocidy i v květnu 1943. Na 1. květen 1943 si Maglione povolal Sidora. Ten 2. května 1943 hlásil do Bratislavy, že Maglione dostal hlášení o plánech deportovat i pokřtěné Židy; opíral se o Machův projev, publikovaný v rozhlase a v novinách. Dále Sidor hlásil o Maglioneho prohlášení:

„Mám vědomost o tom, že slovenští biskupové se ve svém nejnovějším pastýřském listu postavili proti tomuto úmyslu vládních kruhů. Svatému stolci je nemilé slyšet takovéto zvěsti z toho Slovenska, v jehož čele jako prezident státu stojí římskokatolický kněz, a Svatý stolec neví, co si má vlastně o takovýchto úmyslech vlády myslet.“

Sidor byl v rozpacích, neuměl najít odpověď; prý může jít o komunisty, jichž se chce vláda v zájmu ochrany státu zbavit. Kardinál mu odpověděl, „že přece všichni nemohou být komunisté“. Pokud by šlo o bolševiky, vláda má přece zákonné prostředky, jak je pacifikovat na domácí půdě. Maglione vyslovil přání, aby Tuka ve Vatikánu osobně vysvětlil, „proč právě katolické Slovensko řešilo židovskou otázku takovou ostrou formou“. Chtěl od Tuky odpověď na otázku, zda ví o tom, „jaký osud postihl ty židovské lidi, kteří byli v rámci protižidovské akce deportováni ze Slovenska“. Sidor žádal, aby jeho zpráva došla i prezidentu Tisovi.

Zájem o zastavení deportací Židů na Slovensku kardinál Maglione potvrdil i 4. května 1943 telegramem internunciovi v Istanbulu Roncallimu, v němž uvedl, že Svatý stolec „opětovně intervenoval u slovenské vlády ve prospěch neárijců se zvláštním zřetelem na mládež“. Maglione dále oznámil, že Vatikán „se nyní“ zasazuje za to, „aby bylo zastaveno veškeré přesídlování Židů žijících na Slovensku“.

5. května 1943 Státní sekretariát doručil Karolu Sidorovi ostrou protestní nótu proti perzekuci a vyvražďování slovenských Židů. Nóta rekapitulovala vatikánské aktivity již od roku 1941, kdy státní sekretariát protestoval proti Židovskému kodexu a vyslovil „hluboké politování“ nad nařízením slovenské vlády, „jež stanovilo zvláštní ,rasový‘ zákon obsahující mnoho ustanovení v otevřeném rozporu s katolickými principy“; tehdejší nóta č. 8355/41 z 12. listopadu 1941 požadovala, aby byl Židovský kodex odvolán, anebo patřičně přepracován do té míry, „aby se co nejméně příčil katolickému svědomí“. Bohužel, to se nestalo. Nóta to vyjádřila formulací: „Svatý stolec (…) pevně doufal, že slovenská vláda, tlumočíc tak i cítění svého lidu převážně katolického vyznání, nikdy neuskuteční násilné odstranění osob patřících k tzv. ,židovské rase‘. Proto Svatý stolec přijal s upřímným žalem zprávy, že se taková přesídlení z území republiky uskutečnila. Tento žal nyní ještě vzrůstá, protože podle zpráv přicházejících z různých stran se zdá, že slovenská vláda má v úmyslu uskutečnit totální vysídlení Židů žijících na Slovensku, nešetříc ani ženy a děti a nevyjímajíc ani ty, kteří vyznávají katolické náboženství.“

Nóta se odvolávala na Machův ružomberský projev a na hrozbu vysídlení „zbylých“ dvaceti tisíc Židů. Dále se v ní píše:

„Svatý stolec by (…) nedostál svému boží mandátu, kdyby neodsoudil ta ustanovení a opatření, která těžce postihují lidi v jejich přirozených právech pro jednoduchou příčinu, že patří k určitému plemenu. Především nemůže být katolické církvi lhostejný bídný osud jejích dítek, která, často násilně odtržena od rodinného krbu, se dostala do mimořádně bědných poměrů a často zůstala dokonce bez potřebné náboženské asistence, takže je ve vážném nebezpečí i jejich víra. Žal Svatého stolce prohlubuje i skutečnost, že taková opatření jsou uskutečňována v národě s hlubokými katolickými tradicemi a za vlády, jež se prohlašuje za následovnici a strážkyni těchto tradic.“

Nóta obsahuje závažná prohlášení o tom, že katolická církev „nejenže přijímá do svého lůna osoby jakéhokoli původu, ale se stejnou mateřskou starostlivostí bude bdít nad celým lidstvem v úsilí vzbudit a rozvíjet mezi všemi lidmi city bratrství a lásky ve smyslu učení evangelia“.

Vatikán tak vzal pod svou ochranu nejen „židokatolíky“ – konvertity, ale všechny lidi, jimž se ubližuje. V tom smyslu končí i zmíněná nóta s nadějí, že slovenská vláda bude revidovat a patřičně modifikovat „rasová“ ustanovení, jež platí na území státu, „a odstraní z nich to, co je v rozporu s principy práva přirozeného a božsky pozitivního, a mezitím zastaví zmíněné přesídlování“.

K nótě si Maglione poznamenal, že Sidorovi ústně vyložil její základní myšlenky; „ubezpečoval mne, že se opatření, jimiž hrozil ministr vnitra, neuskuteční“.

Ministerstvo zahraničních věcí Slovenské republiky tentokrát reagovalo rychle: již 10. května 1943 dostal Sidor instrukce, jak má na nótu odpovědět. Stanovisko vysvětluje, že Machův projev je třeba chápat v tom smyslu, jak se na vystěhování Židů usnesla vláda, totiž že státu nebezpeční Židé budou vystěhováni, Židé, kteří nepracují – a to pokřtění i nepokřtění – budou koncentrováni ve zvláštních táborech a Židé s výjimkami prezidenta a ministrů nebudou rušeni v soukromém životě. Vláda slíbila, že po dohodě „s úřady Velkoněmecké říše“ vyšle do Polska zvláštní komisi „složenou z katolického i protestantského kněze, z jednoho úředníka a novináře“, aby zjistila, v jakých podmínkách Židé žijí a zda pokřtění Židé ze Slovenska mohou v koncentračních táborech vykonávat své křesťanské náboženské povinnosti“.

Žádná komise pochopitelně vyslána nebyla a Vatikán se nadále obával hrozby deportací. Proto Maglione 23. května 1943 Burziovi připomněl snahu „docílit zastavení dalších deportací neárijců“ a žádal systematické informace „o předmětné záležitosti“. Dne 2. června 1943 telegramem opět požádal Burzia o informaci, „zda již bylo vystěhování Židů zastaveno“, a žádal zprávu, zda bratislavská vláda udělila vízum patnácti stům židovských dětí na žádost Jewish Agency for Palestina. Burzio 4. června 1943 oznámil, že vystěhování Židů nepokračuje („ještě je stále zastaveno“) a přesídlení děti „je jen ve stadiu příprav“ – vláda nerozhodla o vízech. Akce přesídlení dětí, připravovaná mezinárodními židovskými organizacemi, ilegální skupinou v Ústředně Židů a Slovenským červeným křížem, se kvůli odporu Třetí říše nerealizovala.

Z roku 1943 je známa ještě Burziova zpráva do Vatikánu z 11. června: „Kromě zcela výjimečných zpráv, doručených ilegální cestou, není možné získat informace o osudu padesáti tisíc Židů deportovaných ze Slovenska.“ Italské vyslanectví 29. srpna 1943 informovalo Vatikán, že opět začala protižidovská kampaň, a sice prohlášením Macha, že dojde k revizi falšovaných křestních listů a hospodářských výjimek a jejich majitelé budou postiženi.

To však byla tečka za plány ľuďáků deportovat zbytek slovenských Židů – na pokračování genocidních akcí se již nedalo vážně pomýšlet. Německá branná moc na všech frontách druhé světové války byla na ústupu a kolaborantské režimy Třetí říše začaly rekapitulovat své dílo a pomýšlet na poválečné účtování.

V té době – od konce jara 1943 – slovenské ministerstvo zahraničí spolu s episkopátem obnovilo úsilí, aby mezi slovenským státem a Vatikánem byl uzavřen konkordát a současně aby nitranské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství. Vatikán měl dost důvodů, aby prvnímu požadavku „v době války“ nevyhověl, a odkládal jej, stejně tak během války nemínil přetvářet církevní strukturu diecézí. Ukázal vlídnou tvář alespoň v tom, že povýšil (v květnu 1944) biskupa Kmeťka na arcibiskupa; byla tím nepochybně zhodnocena i Kmeťkova angažovanost v židovské otázce.

Protože se proti obnovení deportací vedle vytrvalého odporu Vatikánu rozhodně postavil katolický episkopát a zesílil i odpor mezi liberálními příslušníky ľuďáckého vedení ve vládě a Státní radě, roku 1943 ze Slovenska nejenže neodjel žádný transport s Židy, ale 10. srpna 1943 se vláda rozhodla, že další deportace nepřicházejí v úvahu a izolace „neárijských“ občanů se bude dít prostřednictvím pracovních táborů na Slovensku. Rozhodnutí vlády bylo ráznou odpovědí radikálním fašistickým silám, jež neustále požadovaly definitivní vyřešení židovské otázky, tedy vyvezení všech Židů za hranice státu. V létě 1943 dal Tuka 14. oddělení ministerstva vnitra příkaz k urychlenému vyvezení pěti tisíc Židů do jejich „nových domovů na východě“. Dálo se tak na nátlak německé vlády, která chtěla pět tisíc slovenských Židů společně s třiceti tisíci českými občany Protektorátu nasadit na práce v Třetí říši. Proti tomuto požadavku se postavil Imrich Karvaš, ministr školství Sivák a u prezidenta Tisa intervenoval nitranský biskup Karol Kmeťko. I když německá místa svůj požadavek odůvodňovala argumentem státní bezpečnosti, totiž že Židé a Češi vyvíjejí činnost, která údajně byla a je slovenskému státu nepřátelská, a úspěch akce chtěli zaručit tím, že se měla uskutečnit tajně, aby o ní nevěděl ani prezident, dokud transporty nepřekročí hranice, zpráva se dostala na veřejnost a rozhodnutím vlády, jejímuž zasedání tehdy předsedal místopředseda vlády Mach, byl německý požadavek, či spíše intrika, zamítnut.

Německo bylo postojem slovenské vlády hluboce zklamáno. Dosud se její návrhy i příkazy na Slovensku plnily: slovenský stát již roku 1942 deportoval dvě třetiny svých židovských obyvatel, Říši za ně dokonce platil. Žádný jiný stát v německé mocenské sféře nesplnil v tak velké míře, vlastními administrativními, mocenskými a dopravními prostředky nacistické přání na vysídlení Židů, jak to učinila právě Slovenská republika. Zdůrazňovalo se to v německém tisku a organizátorům se dostávalo chvály, na což byli ľuďáci hrdí. V logice věci se předpokládalo, že zbylá třetina slovenských Židů bude vyvezena bez problémů na jaře a v létě 1943; nacisté věřili svým radikálněľuďáckým spojencům. Proto i německý vyslanec H. Ludin tehdy přikazoval důsledně pokračovat v antisemitské propagandě, ale „nezaujímat stanovisko“ vůči pastýřskému listu katolických biskupů a „vyhýbat se jakémukoli tlaku na slovenskou vládu, pokud jde o otázku vystěhování Židů“. Předpokládalo se, že k završení zločinu automaticky dojde ze slovenské strany. Proto tedy „Berater“ a odborník na Židy D. Wisliczeny působil při přípravě deportací Židů v Řecku a později v Maďarsku.

Nacisté se snažili působit na slovenskou vládu nepřímo. Německý diplomat a novinář P. Schmidt v květnu 1943 na své přednášce v Bratislavě dokazoval, „že židovská otázka není otázkou humanity a náboženství, ale otázkou politické hygieny“, neboť Židovstvo „je zárodkem rozkladu a smrti každého národního organismu“. Byla to nepřímá kritika slovenské vlády, jež tehdy již dostatečně neuskutečňovala „politickou hygienu“. Na schůzi Německo-slovenské společnosti na začátku dubna 1944 v podobném smyslu promluvil i vyslanec Ludin; podle něj „úplné vyřešení židovské otázky je základem nové uzdravené Evropy“.

„Hygienikové Evropy“, za něž se nacisté považovali, ani navzdory svému nátlaku na slovenská vládnoucí místa neuspěli; nebylo to dáno jen slábnoucí prestiží Třetí říše, jež porážkami na frontách ztrácela sílu své autority, ale i růstem odporu vůči nacismu a jeho nositelům, který se ve slovenské společnosti rozrůstal v odbojovém hnutí, jež nakonec vyvrcholilo v ozbrojeném povstání. Tento proud antinacistické rezistence sílil a mohutněl různými aktivitami, jež se do něj vlévaly, přičemž záchrana zbytku slovenských Židů byla důležitou součástí této rezistence. Domníváme se, že dalším vysídlovacím akcím bránila spíše síla rezistence než oslabující se pozice Třetí říše. V roce 1942, kdy se odehrálo hlavní dílo genocidy, nebyla slovenská společnost ještě schopná vlastními rezistenčními silami zabránit zločinu.

Sám občanský odboj neměl jasno, co Židům vlastně hrozí. Vedoucí odbojové skupiny Demec dr. Michal Zibrín ve zprávě o situaci na Slovensku z 13. srpna 1943 napsal dr. Juraji Slávikovi, který působil v zahraničním odboji: „O Židech příliš nemluvte, to není sympatické. Lid neschvaloval všechna svinstva, ale nechce všechno zase zpátky. Víš, příliš se nezastávat.“ V dopise z 8. září 1943, datovaném v Istanbulu, Zibrín Slávikovi opakuje: „Méně se starejte o Židy, to není ani populární, (…) a více o Slováky! To by mělo být heslo. Vy je beztak nezachráníte. (…) Mach musí zabíjet, aby měl čím platit. (…) Nu, škoda řeči.“

Historik tragédie slovenských Židů I. Kamenec upozorňuje na „zarážející skutečnost: slovenské protifašistické odbojové složky nezaujaly ve svých materiálech a prohlášeních (…) konkrétní, jednoznačně odmítavé stanovisko k deportacím, i když právě tento čin ľuďáckého režimu svědčil velmi výrazně o jeho antidemokratických, antihumánních a fašistických rysech“. Pomoc odbojových skupin jednotlivým židovským občanům poskytnutím úkrytu či materiální podpory tuto negativní činnost odboje v této době (do roku 1942) nemůže eliminovat. I tento fakt ukazuje, jak hluboce byla slovenská společnost zasažena antisemitismem a jak těžko se z něj proto musela postupně, pomalu, s velkými překážkami vymaňovat.

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha