Březen 2006

Čachry proradného generála

Luděk Navara Jan Gazdík

Skandál kolem jeho emigrace pomohl odstartovat pražské jaro 1968. Šmelinář Jan Šejna se stal komunistickým generálem. Pak utekl a ochotně sloužil Američanům. Vyzradil, co se dalo. Vypověděl i to, že se totalitní Československo podílelo na mučení amerických vojáků.

Byl považován za komunistu i antikomunistu, prospěcháře, šmelináře, vojenského odborníka i hochštaplera. Ve skutečnosti byl možná vším dohromady. Jan Šejna, přezdívaný „semínkový generál“, budí zájem i dnes. Právě tento týden (od 16. 01. 2006 – pozn. red. CS-magazínu) začalo české vojenské zpravodajství zveřejňovat v internetu nejdůležitější informace ze Šejnova svazku.

Je o ně mimořádný zájem. Málokterý generál se mohl pochlubit, že sloužil Sovětům i Američanům, že připravoval puč, že se kamarádil se synem prezidenta a psal filmové scénáře. Šejna to všechno stíhal. Ovšem po svém: Sověty zradil, k puči nedal rozkaz, prezidentova syna opustil a scénář se žádný nenatočil. Je to možná škoda. Film o životě Jana Šejny by byl hodně zajímavý.

Ze začátku to tak nevypadalo. Šejna pocházel z chudé rolnické rodiny a ani nedokončil střední školu. Za války, ještě jako mladistvý, čachroval s potravinovými lístky. Po válce se v poměrech rychle orientuje a v roce 1946 jako devatenáctiletý vstupuje do KSČ. Je to správná volba stejně jako vstup do armády. Nikde jinde by tak rychle kariéru neudělal. V roce 1954 je už v ministerstvu obrany a stává se poslancem Národního shromáždění a kandidátem ústředního výboru KSČ. Šejnova kariéra začíná být závratná.

Rozmařilý život

„Jediný Šejna mi podal pravdivý obraz o armádě,“ pochválí si ho první tajemník ÚV KSČ a pozdější prezident Antonín Novotný. Šejna se stává šedou eminencí celé Československé lidové armády. To už byl podplukovníkem a stále bez vzdělání. Na přelomu 50. a 60. let se Šejnova dosud asketická osobnost začíná měnit. Důstojník se touží vyrovnat společenské smetánce, která mu stále víc imponuje. Začal si milostný románek se sekretářkou, které slibuje manželství, ale k rozvodu se nemá. Hrozí skandál, a tak sekretářka musí změnit pracoviště. „Šejna vedl nákladný a rozmařilý život. Navíc ho odsunutá sekretářka vydírala, takže jí raději ze svého dorovnával plat, hradil i vybavení jejího bytu. Podle odhadů ho stála sedmdesát tisíc korun, což byla velice vysoká částka,“ říká badatel vojenského zpravodajství Milan Macák.

Šejnovy nároky na životní styl se však stále zvyšují. Plat vysoce postaveného vojáka a poslance mu už dávno nestačí. Když se někde konala pitka, platil za všechny. Zajímavá je i výpověď Šejnova řidiče, který mu podával na poště sázenky sportky. Generál měsíčně prosázel téměř deset tisíc korun, což byl zhruba pětinásobek tehdejšího průměrného platu. „A tak se dal na kšefty s nedostatkovými osobními automobily. V tom klanu byl i syn prezidenta Novotného, s nímž Šejna jezdil na pstruhy,“ pokračuje badatel Macák. Samozřejmě, že jim to procházelo. V roce 1970, dva roky po Šejnově emigraci, Novotný junior důvěrníkovi vojenské kontrarozvědky vypověděl: „Šejna se stal někým, až když jsem se o něm zmínil otci. Do té doby to byl člověk bez peněz, bez větších ambicí a bez vztahu k ženám.“

Kšefty a podvody

Šejna utrácel mnohem víc, než vydělával. Záchranné finanční lano mu hodil tajemník hlavního výboru KSČ při ministerstvu národní obrany podplukovník Jaroslav Moravec. „Vím, jak si pomoci od dluhů,“ řekl mu. Věděl, že zemědělská družstva nemohou plnit plán sklizně travin, protože jim chybí nedostatkové osivo. A tak Šejna zavolal jako poslanec několika zemědělským výzkumným ústavům, které pak jetelová semínka družstvům dodaly. Generál si za to nechal dobře zaplatit. Když to později vyšlo najevo, zrodila se i Šejnova přezdívka „semínkový generál“.

Jenže to už Šejna vězel v podivných kšeftech až po uši. V archivu vojenského zpravodajství se nachází také pozoruhodná tabulka, která ukazuje rozsah Šejnova kšeftování. V tehdejších korunách to byly obrovské částky. Zisk ze semene: asi 300 tisíc, zisk z obstarávání aut: 15 tisíc, vylákání peněz za obstarání bagru: 5 tisíc, zisk za slib opatřit auta (která neopatřil): 66 tisíc, dluhy občanům: Křivánek 4 tisíce, Černuška 7 tisíc, Pelech 10 tisíc, dluh u Státní spořitelny v Praze: 26 816, odcizené peníze vylákané na odměny: 20 tisíc. Navíc na jeho chatě pracovali zadarmo vojáci a zadarmo získal dřevo. Tabulku s rozsahem Šejnových „podnikatelských“ aktivit zveřejnil historik Jan Kalous, který materiály vojenské kontrarozvědky důkladně studoval. „Šejna byl prototypem vysokého funkcionáře tehdejší komunistické strany. Neskrývaný kariérista, který tehdejší systém využíval a zneužíval ve svůj osobní prospěch,“ popisuje Kalous.

Šejna měl dobré krytí: prezidenta Novotného. Lépe na tom být nemohl . To platilo ovšem jen do konce roku 1967, kdy se Novotného pozice začala otřásat. Právě tehdy se v hlavách jeho příznivců zrodil ďábelský plán, který je dodnes obestřen tajemstvím: Novotného podpoří armáda, spiklenci včetně Šejny pošlou na Prahu tanky. Město obsadí vedle tankové brigády i výsadkáři a připraví se seznam tisícovky osob, které budou zatčeny. Historikové dodnes o plánovaném převratu neznají všechny podrobnosti, sám Šejna plán puče později popře. „Armáda asi skutečně chystala vystoupení na podporu Novotného a počítalo se s obsazením Prahy,“ potvrzuje však Kalous.

Jenže puč se nekonal a o podivné kšeftování generála Šejny se začala zajímat policie. Připravuje se, že bude zbaven imunity. Šejna tušil, co by následovalo. Měl z kriminálu panickou hrůzu, před přáteli se nechal slyšet, že by raději spáchal sebevraždu, než by šel do vězení. „Ti vězni dostávají strašně do těla,“ říkal vylekaně.

Korejská záhada

Jenže i on myslel dopředu. Hodně dopředu. Generál Ernest Vasiliak vypověděl, že pro Šejnu od roku 1962 pořídil přes tři tisíce fotografií tajných materiálů z archivů ministerstva národní obrany. I když bylo tohle svědectví později zpochybněno, Šejna věděl, že má na druhé straně železné opony co nabídnout. Dopředu si nechal připravit auto, pro osmnáctiletého syna opatřil diplomatický pas a zřídil si cestovní pojištění. Když do předsednictva Národního shromáždění dorazila žádost o jeho vydání trestnímu stíhání, kdosi ho varoval. Podezřelá je zastupující předsedkyně Národního shromáždění Helena Leflerová.

V únoru 1968 stihl Šejna zmizet. Všude rozhlásil, že jede na Šumavu, ale zamířil do Maďarska. Přes Jugoslávii se dostal do Itálie a tam požádal o pomoc americkou ambasádu. A Američané se už o něj postarali. Okamžitě mu zajistili bezpečí a cestu do USA.

Byl pro ně mimořádně cenný. Jeden z nejvýše postavených dezertérů celého sovětského bloku! V Americe dostal příspěvek 100 tisíc dolarů na nový dům a stal se expertem na východní blok. Začal hrát úplně novou životní roli: stal se antikomunistou. Za železnou oponou nechal manželku a milenku (onu sekretářku, která pořád čekala, že se s ní generál ožení) a hlavně obrovské dluhy. Ve své knize Pohřbíme vás popisuje sovětské plány na ovládnutí Západu. Československé tajné služby ho pečlivě sledují, hodnotí každé jeho slovo. Ale dochází k závěru, že ne všechno je pravda. „Když utekl, prověřovalo se, k čemu měl přístup. Občas fantazíroval nebo si vymýšlel. Dával zprávám reálné pozadí, ale podstata už třeba úplně neseděla,“ popisuje Kalous. Přesto byly škody obrovské. Šejna znal osobně armádní špičky nejen v Praze, ale i v Moskvě. Věděl o mnoha tajných materiálech.

Špionážní služby pátraly po jeho pobytu za oceánem, spekulovalo se dokonce o jeho únosu zpátky. K tak riskantní akci však dojít nemohlo. „Takový pokus by zhoršil vztahy mezi supervelmocemi,“ říká Kalous. Později se na Šejnu pomalu zapomínalo. Československá vojenská kontrarozvědka jeho svazek uzavřela už v roce 1983.

Vypadá to, že tímto datem může skončit i náš příběh. Jenže neskončil a možná neskončí ani v nejbližší době. Šejna v roce 1992 (tři roky po pádu železné opony a pět let před svou smrtí) vystoupil před Senátem USA. Detailně popsal, jak se komunistické Československo podílelo na mučení amerických zajatců z korejské a vietnamské války. Pochopitelně vzbudil zájem.

Šejna vypověděl, že čtyři nebo pět lidí z Jižního Vietnamu bylo internováno ve vile blízko Hradu a šest nebo sedm Američanů v někdejší prezidentské vile ve Slunné ulici v Praze, která dříve patřila armádě. Američané mnohokrát v Česku po svých zmizelých krajanech neúspěšně pátrali. Po listopadu 1989 se tím zabývaly i české úřady. Komise, která podezření prověřovala, dospěla k závěru, že Šejnova fakta jsou neprůkazná. Nově zveřejněný agenturní svazek však nabízí jméno již zemřelého muže, který se Šejnou kamarádil: generál Rudolf Babka. „Z velmi společenského Babky se po návratu z Koreje stal uzavřený člověk se sklonem k pití. Proč se tak změnil, se dnes můžeme jen dohadovat. Musel tam zažít něco hodně ošklivého,“ soudí Macák.

V Šejnově svazku však byly veškeré záznamy, které se vztahují k tomuto období, pečlivě vymazány a skartovány. Vše v jediném roce 1988. Korejská záhada je tedy možná to nejpozoruhodnější, co po sobě proradný generál Šejna zanechal.

(MFDNES)