Březen 2006

Příběh lágru. Internační tábor a perzekuce Němců v Hranicích (1945 – 1946)

Jiří J. K. Nebeský

(Část 4)

Přetiskováno se svolením autora. Text & typografie Jiří J. K. Nebeský, vydavatel nakladatelství Tichý typ, 753 01 Hranice, Hviezdoslavova 18, www.sweb.cz/tichy-typ, tichy-typ@seznam.cz, +420 608 632 377, rok vydání 2003, náklad 500 výtisků (opravený dotisk, červen 2004), software TEX, písmo Computer Modern, osvit & tisk PBtisk, s. r. o. Vydání knížky umožnilo Město Hranice grantem ve výši 25 tisíc Kč. ISBN 80-239-1307-7

VI. SOUDNÍ DOHRY „REVOLUČNÍCH DOB“

STÍHÁNÍ

Přesto, že podzimní vyšetřování roku 1945 nepřineslo žádné obvinění, došlo ve druhé polovině 40. let k několika soudním procesům, které s událostmi v internačním táboře více či méně souvisely. Většinou se tu prostupovaly přečiny násilné a majetkové, takže celá kapitola se týká zároveň internačního tábora i dalších perzekucí proti Němcům, které jsme probrali v kapitole třetí.

PŘÍPAD PAVLAS

11. července 1945 v 10 h byl zatčen strážný Jaromír Pavlas a na sedm dní dán do vyšetřovací vazby. Byl podezřelý z toho, že internantku Editu N–ovou „svedl k smilstvu“, což vyšetřování potvrdilo, a 30. srpna 1945 byl Pavlas odsouzen Krajským soudem v Olomouci za zločin svedení k smilstvu a přestupek veřejného pohoršení »k trestu těžkého žaláře na dobu pěti měsíců, zostřeného 1 tvrdým ložem měsíčně«.

»Koncem května či počátkem června 1945 přiměl obžalovaný Jaromír Pavlas Editu N–ovou /282/ k souloži, a to jednou v budově internačního tábora u půdy, podruhé na záchodě. Obžalovaný se fakticky k trestnému činu doznal. Hájil se při výslechu dne 12. července 1945 tím, že k souloži došlo se souhlasem N–ové. Při hlavním přelíčení dodal, že to byla N–ová, která ho sváděla vyzývavými pohledy a že nikým nebyl poučen o svých povinnostech jako velitele stráže a že N–ová souložila i s jiným mužem. S hlediska §132 tr. z. III je nerozhodnou obhajoba, že svedená souhlasila se souložemi. Směrodatným je, zda svědkyně N–ová byla svěřena jeho dohledu, což v daném případě bylo. Obžalovaný byl velitelem stráže v táboře a E. N–ová byla v táboře internována. Obžalovaný jako velitel stráže v internačním táboře byl tedy povinen svědkyni dát hlídat, aby snad neutekla, ale zodpovídal v této funkci i za tělesnou a mravní integritu hlídané. Obhajoba, že nevěděl, co bylo jeho povinností, ježto nebyl nikým poučen, má soud za vyvrácenu svědectvím Františka Bögela, správce internačního tábora, který nějaký den po 15. květnu 1945 dal všechny strážné, včetně obžalovaného, nastoupiti, vytýkal jim nepořádky v táboře a upozornil je na to, že jsou za svoje jednání zodpovědní. Tuto obhajobu má soud za vyvrácenu také z toho důvodu, že obžalovaný Pavlas byl vojákem a jako voják již na vojně byl jako každý vojín s dostatek poučen, co si smí jako strážný dovolit či ne. Soud má za vyvrácenu i tu část obhajoby, v níž obžalovaný, a to až při svém třetím výslechu, totiž u hlavního přelíčení, uvádí, že to byla N–ová sama, která ho vyzývavými pohledy sváděla. V těchto vyzývavých pohledech, i kdyby soud připustil, že skutečně jimi obžalovaného častovala, neshledal soud iniciativu k smilnému činu. Naopak shledal soud iniciativnost k smilným činům obžalovaného v tom, že N–ovou zastavil a domlouval se s ní, zda s ním půjde, a potom ji vyvolával ze světnice, jak svědkyně N–ová potvrzovala a obžalovaný sám přiznal. Úsměv není ještě zavdání podnětu k souloži ani výslovným vyzváním či jednáním, jimiž by obžalovanému ke smilstvu dala podnět. Okolnost, že souložila svědkyně ještě s jiným mužem, jak tvrdí obhajoba, je s hlediska § 132 tr. z. irrelevantní. Nerozhodným je z tohoto hlediska také znalecký posudek, který připouští, že svědkyně již několikrát souložila. Mimo to tento znalecký posudek je však v odporu se svědectvím svědkyně, která 13. července 1945 při výslechu u okresního soudu v Hranicích udala, že s nikým před souložemi s obžalovaným nesouložila. Tento odpor sám však není s to, aby otřásl věrohodností svědkyně, ježto její svědecká výpověď usvědčující obžalovaného jest v ostatních svých rozhodných částech v souhlase s faktickým se doznáním obžalovaného. Soud při posuzování otázky iniciativy ke smilným činům musil ještě zvážiti skutečnost, že obžalovaný je ženat a nar. v roce 1915, kdežto svědkyně je nar. v roce 1929, tedy 16letá. Při daném poměru věků jest spíše předpokládati, že iniciativa vyšla od zkušeného muže, tedy obžalovaného, o 14 let staršího. Soud nemohl též přehlédnouti v této souvislosti, že obžalovaný byl odsouzen ke třem měsícům vězení pro § 516 tr. zákona v r. 1943« /283/.

Pavlas se proti rozsudku odvolal a Nejvyšší soud mu 20. prosince 1945 částečně vyhověl – zprostil ho obžaloby v tom, že se dopustil veřejného pohoršení, jinak ale verdikt Krajského soudu potvrdil a trest snížil na čtyři a půl měsíce nepodmíněně. V červnu 1946 se Pavlas pokusil dosáhnout obnovy trestního řízení s tím, že »nyní jsem zjistil, že E. N–ová sama doznala [. . .], že jsem se jí líbil a že se obávala, že by snad byla předána vojákům ruské armády a že proto chtěla se proti tomu zajistiti tím, že si chtěla získati moji přízeň, že mi proto nadbíhala a usmívala se na mne a dávala na jevo, že se jí líbím a že by se mnou chtěla souložiti a že tedy já jsem ji nijak nesváděl, nýbrž naopak ona mne svedla a ona dala k souloži popud svým vyzývavým chováním« /284/.

Ani tentokrát Pavlas neuspěl, ale provedené výslechy nám zajímavě dokreslují některé situace ze života strážných:

»Nevím nic o tom, že by Edita N–ová odsouzenému Pavlasovi nějak nadbíhala a se mu k souloži nabízela, chtějíc tím čehosi dosáhnout. Jmenovaná je mladé děvče a myslím, že neměla ani pojem o tom, že by se podobným způsobem mohla zachránit před vojíny RA a mimo to jako nezkušené děvče jistě ani neměla ujasněné představy o souloži. Já na ni nemohu říci nic špatného. Naproti tomu mohu ale udati, že jmenovaná se právě Pavlasovi líbila. Vzhledem k jejímu mládí jsme právě všichni my ostatní strážní v táboře na Motošíně ji a ostatní mladá děvčata ochraňovali tím, že jsme je před vojíny Rudé armády ukrývali« /285/

»Mohu říci, že jsem pozoroval, že N–ová měla o Pavlase zájem, poněvadž ten s ní jednal inteligentně, usmívala se na něho, podrcévala [!] ho, až mně to bylo nápadné, a také jsem jejímu otci, který byl rovněž internován, řekl, aby si na svou dceru dal pozor a jí domluvil. Když byl tábor přestěhován do nově zřízeného tábora u kasáren děl. pluku č. 108 a začaly se trousit o N–ové řeči a vůbec vyšlo na jevo, že odsouzený Pavlas s ní měl poměr, oznámil jsem případ št. strážm. Tempirovi, který věc začal vyšetřovat. Mimo to byla N–ová z tábora odstraněna a dána na práci k nějakému muži, který s ní měl také poměr. Tak jsem se to aspoň dověděl, také to, že byl k vůli tomu u soudu. Když já jsem se pak jmenované sám zeptal na okolnosti, za jakých došlo mezi ní a Pavlasem k souloži, řekla mně, že když byla požádána Pavlasem, jestli mu chce býti po vůli dobrovolně, řekla, že ano a že s ním byla dvakrát, že to bylo jednou před měsícem a podruhé asi 14 dní před udáním případu. Toto její doznání jsem si zapsal do svého deníku a ten k nahlédnutí předkládám. Podotýkám, že toto jmenovaná mně řekla a doznala před Josefem Závodným, kterého jsem si vzal jako svědka« /286/.

9. ledna 1947 ještě Pavlas naposled žádá o prominutí či zmírnění rozsudku:

»Dopustil jsem se ho [= zločinu] proto, že jsem byl k němu sveden zejména naskytnuvší se mi příležitostí, když v době následující bezprostředně po porážce Němců a po našem osvobození za revolučního kvasu, kdy právní poměry byly ještě naprosto neurovnané a kdy vše německé bylo vítězným vojskem pokládáno za trofej, vládly ještě poměry, které oslabovaly mravní odolnost proti vyskytnuvšímu se pokušení« /287/

Ani s touto „obhajobou“ neuspěl a od ledna do června 1947 si svůj trest v olomoucké věznici odpykal. Byl to kupodivu jediný trest, který v souvislosti se zločiny v hranickém internačním táboře padl. . .

282/ Již citovaný výslech GertrudyF –ové (s. 67) ukazuje, že E. N–ová nebyla jedinou Pavlasovou obětí a že vyšetřování případu rozhodně nebylo bezvadné.

283/ Tj. za hrubé a veřejné pohoršení působící urážku mravopočestnosti nebo stydlivosti. – Rozsudek, 30. 8. 1945. In: ZAOO, KSO, k. 309, sign. Tk VII 537/45

284/ Žádost o obnovu řízení, 17. 6. 1946. In: ZAOO, KSO, k. 309, Tk VII 537/45

285/ Výpověď J. Pechy[*1921], 3. 7. 1946. In: ZAOO, KSO, k. 309, Tk VII 537/45

286/ Výpověď F. Bögla, 4. 7. 1946. In: ZAOO, KSO, k. 309, Tk VII 537/45. – Ach, mít tak tento deník k dispozici!

287/ Prosba o prominutí resp. zmírnění rozsudku, 9. 1. 1947. In: ZAOO, KSO, k. 309, Tk VII 537/45

ZAČÁTEK PŘÍPADU KWIATKOVSKÝ, BOUDA & BÖGL

Ke konci července 1945 v Hranicích propukla hlavní „rozkrádačská aféra“, 27. července informoval Nový směr o tom, že: »Rušné dny zajišťování majetku po Němcích, ať již bytů, domů, hospodářství nebo zařízení, máme za sebou. Majetek byl svěřen péči schopných národních správců a přišel tedy čas, aby byla provedena bilance, aby byl získán celkový seznam majetku a jeho hodnota. Právě tak je aktuelní revise německé otázky a náprava chyb, kterých se ten který orgán v tom shonu, kdy každý něco chtěl nebo žádal, snad dopustil. Osoby, zúčastněné pomocnými pracemi pro Národní výbor, jsou v jednotlivých nejasných případech vyšetřovány, záznamy jsou doplňovány, jsou zjišťovány přestupky a je pravděpodobné, že dojde i k potrestání některých osob. Jsou zajišťovány osoby, které nečekaly na příděl a řešily si tuto otázku samy, je šetřena spolehlivost osob, které se v rušných dobách k této práci dobrovolně přihlásily. V Hranicích bylo již provedeno několik zatčení a domovních prohlídek u osob, které často navštěvovaly pohraniční území, kde se prostě bez dovolení zásobily různými věcmi. Přišel čas revise, a ta bude přísná; bude také podnětem k tomu, aby politické strany očistily své řady od živlů, které se do jejich řad v rušné době vetřely« /288/.

Tentýž den, kdy vyšel tento článek, byl v 15 h zatčen člen MNV Karel Kwiatkovský, ve 23:15 pak i II. náměstek MNV a současně referent pro zajišťování německého majetku a velitel internačního tábora Vladimír Bouda a s ním i jeho táborový zástupce František Bögl.

Pro zjednodušení řízení byl Kwiatkovského případ veden zvlášť. Následná obžaloba dávala Kwiatkovskému za vinu, že »blíže nezjištěného dne v polovině roku 1945 v Hranicích věci z důvodu jeho veřejného úřadu mu svěřené a cenu 500 Kč převyšující za sebou zadržel resp. sobě přivlastnil, a to: 1 radioaparát zn. „Ideál“ /289/ v ceně 1000 Kčs, 1 obraz, olejomalbu od malíře Pinkavy v ceně 1000 Kč a obraz „Náves“ /290/ v ceně nezjištěné, čímž spáchal zločin zpronevěry podle trestního zákona § 181, trestný podle § 182 tr. zákona I. sazby« /291/.

Bouda s Böglem pak byli zatčeni pro krádeže národního majetku a další zločiny. Ve vazbě však pobyli jen několik hodin, protože hned 28. července ve 12 h byli propuštěni /292/. »Vězeňská bezpečnostní stráž zjistila, že se Bögl a Bouda 28. července 1945 na chodbě okresního soudu v Hranicích domlouvali na zapírání, a proto znovu 2. srpna 1945 oba vzala do vazby, a to již z toho důvodu, že jejich propuštění vyvolalo v občanstvu roztrpčení« /293/.

288/ Provádí se bilance národního majetku. In: Nový směr, č. 11, 27. 7. 1945, s. 1

289/ Tamtéž

290/ Pro kunsthistorikydo dejme, že autorem obrazu byl podle dalších dokumentů jistý Kraus.

291/ Zpráva, 9. 8. 1945. In: ZAOO, SZO, k. dod. 78, sign. St 2084/45

292/ Kwiatkovský byl propuštěn 30. července 1945

VSUVKA: ANONYM NA DR. PALÁTA

3. srpna 1945 kdosi z Hranic na stroji napsal a rozeslal ministerstvu spravedlnosti, Státnímu zastupitelství v Olomouci, veřejnému žalobci při Mimořádném lidovém soudu v Olomouci a dalším institucím dopis, v němž nařkl soudce okresního soudu v Hranicích Stanislava Paláta /294/ z několika trestných činů. O obsahu dopisu se dozvídáme:

»Dr. Palát byl obviňován, že za okupace se v Kelči denně opíjel a sháněl jídlo pro svého patrona, nějakého Ketnera, německé národnosti. Aby prý zahladil stopu a umlčel lidi ze svého okolí, udal prý a nechal zavřít svého domácího Richtra /295/. Tento prý by mohl pověděti, co se odehrávalo v bytě Paláta, s kterým tento pálil slivovici, a co měl za kšefty s nějakým Paličkou. Nyní prý praskla v Hranicích afera s Národním výborem, proč prý pustil Boudu z vazby okresního soudu a ty ostatní, a že prý to učinil jen proto, poněvadž prý s nimi, tj. s Boudou a jeho společníkem, byl prvé noci na krádeži („rabunku“) u Němce Prilingera. Paní okresního soudce Paláta a paní Dra Běhounka mají prý ukradené kožichy a odvezly si je do Meziříčí, odkud pochází. Má prý býti dále vyšetřeno, co advokát Dr. Pešek odnesl z vypáčených beden od Němce stavitele Nellhübla, který prý ho při tomto páčení přistihl. Dále prý má býti vyšetřeno, co viděla paní Vojáčková z ulice Lipnické v Hranicích, jmenovitě kdo prý chodil v noci tam do domu nějaké Plebálové. Dále má prý býti vyšetřeno, proč si Běhounek nechával dělat prošívané deky u nějakého Seidla, který byl zatčen co kolaborant« /296/.

Vyšetřování proti dr. Palátovi, dr. Vladimíru Běhůnkovi a dr. Peškovi nepotvrdilo pocity anonyma a Palátův podíl na některé z krádeží německého majetku se neprokázal. Dne 20. prosince 1945 bylo vyšetřování zastaveno – »Pokud tkne se domnělého propuštění neoprávněného V. Boudy a F. Bögla ze soudní vazby [. . .] nelze ani v této trestní věci prokázat, že by propuštění V. Boudy a F. Bögla ze zajišťovací vazby okr. soudu v Hranicích stalo se nějakým neoprávněným způsobem« /297/.

Je třeba dodat, že anonymem sdělené styky dr. Paláta s Němci byly následně předmětem kárného řízení pro služební přečin podle prezidentského dekretu č. 105/1945 Sb. /298/, ale tzv. kárný nález z 18. června 1946 Paláta osvobodil /299/. – Rozsudek mj. probírá, zda jako trestný čin posoudit či neposoudit, že si Palát tykal s vládním komisařem Kettnerem /300/, nebo zda bylo přečinem chodit na velikonoční pomlázku do rodiny železářského obchodníka Rudolfa Pommera. . /301/.

293/ Zpráva, 7. 8. 1945. In: ZAOO, SZO, k. dod. 78, sign. St 2085/45

294/ Palát byl později v letech 1947–1950 předsedou hranického MNV (čili starostou).

295/ Syn domácího (jinak štábního rotmistra) Jana Richtra, Augustin, ve stejné době podal SNB v Hranicích na Paláta 4 trestní oznámení. Proti Janu Richtrovi bylo u ONV vedeno vyšetřování pro urážku prezidenta republiky, branné moci ČR a Rudé armády.

296/ Zpráva, 21. 11. 1945. In: ZAOO, SZO, k. dod. 78, sign. St 2176/45

297/ Zpráva, 21. 11. 1945. In: ZAOO, SZO, k. dod. 78, sign. St 2176/45

298/ Tento dekret o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců ze 4. října 1945 patří ke „speciálním“ retribučním dekretům.

299/ Kárný nález, 18. 6. 1946. In: MZAB, VSZB, sign. B 14/45

300/ Naštěstí pro dr. Paláta: »tykání obviněného s Kettnerem spočívalo na donucení«.

301/ »Obviněný prý odmítl, oni ho však přemlouvali, až se jim to podařilo. Obviněný prý prohlásil „konečně, co bych nenařezal Němce“ a šel s nimi do bytu. [. . .] Za těchto okolností skutečná účast obviněného na pomlázce u manželky Němce Pommera nespadá podle názoru kárného soudu pod pojem společenského styku s Němci, jak ji má na mysli dekret č. 105/45, poněvadž šlo o zcela nahodilý styk při projevu tradičního velikonočního veselí, který v místních poměrech v Hranicích nevyvolal v české veřejnosti žádný nepříznivý ohlas.«

PŘÍPAD BOUDA & BÖGL POKRAČUJE

Na konci srpna tedy začalo vyšetřování trestných činů, z nichž byli obviněni dva čelní představitelé internačního tábora. Bouda byl podezřelý z pokusu o znásilnění jedné z internantek a z krádeží majetku zabaveného Němcům, Bögl taktéž z krádeží a z toho, že »po zatčení v létě 1945 v táboře pobil« Annu Wellartovou.

Vyšetřování se táhlo dlouho. Podezření se neomezovala pouze na Boudu, Bögla a Kwiatkovského, ve spise figurovala jména řady lidí, proti nimž nakonec vyšetřování zahájeno nebylo, nebo o něm alespoň nevíme. Druhou centrální postavou aféry byl první náměstek MNV Alois Hlobil, »který zval ruské vojíny do skladišť nashromážděného německého majetku a rozdával jim vše dle jejich přání. Teprve později se podařilo bezpečnostním orgánům usvědčiti Aloise Hlobila z důvěrnictví Sicherheitsdienstu /302/, byl zatčen a dodán do vazby krajského soudu v Novém Jičíně. Tam však onemocněl a byl předán do nemocnice, kde však na vnitřní chorobu před skončením průvodního řízení zemřel« /303/. 12. října 1945 jej jeho strana (KSČ) odvolala z funkcí a »Čs. strana národně socialistická žádá o svolání mimořádné schůze MNV za účelem projednání záležitostí, týkajících se p. A. Hlobila« /304/.

V říjnu 1945 byl také Bögl odvolán z funkce správce internačního tábora a 2. listopadu 1945 zrušilo plénum MNV členství v MNV Hlobilovi, Boudovi a Kwiatkovskému /305/. Tento politický dopad aféry ovšem zdaleka nelze považovat za „potrestání viníků“.

Jejich případ se vyvíjel dál. V říjnu 1945 byl spis předán Státnímu zastupitelství v Novém Jičíně, avšak teprve v únoru 1947 byly vznesena obžaloba. Dne 3. října 1947 se konalo u Krajského soudu v Novém Jičíně hlavní přelíčení.

302/ Tj. nacistické bezpečnostní služby.

303/ Zpráva Okresní kriminální úřadovny, 25. 8. 1947. In: AMV, A 2/1, k. 57, inv. j. 1765. – A. Hlobil zemřel 23. července 1946, nekrolog in: Ruch, č. 15, 26. 7. 1946, s. 2 říká, že byl »zakladatelem organisace KSČ v Hranicích«.

304/ Zápis ze 7. schůze radyMNV , 25. 10. 1945. In: SOkAP, MNVH, i. č. 1

305/ Zápis ze 12. schůze pléna MNV, 2. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, i. č. 25. – Zajímavá informace se dochovala v pokusu ministerstva vnitra o zmapování „porevolučních událostí“ v kraji. Čteme v ní, že V. Bouda byl »soudně zbaven svéprávnosti, kloní se k NS« [= národním socialistům] a F. Bögl »KSČ, vyloučen ze strany« – AMVK, A 2/1, k. 57, inv. j. 1765

UPUŠTĚNÍ OD ŽALOBY

Pojďme se podrobněji seznámit s obžalobou a činy, z nichž Bouda a Bögl byli obviňováni, ale nebyli z nich obžalováni.

Zpráva o zamýšleném postupu ve věci F. Bögel a spol. z ledna 1947 se nejprve zabývá dalšími osobami, které byly v souvislosti s případem podezřelé ze spáchání trestných činů – konstatuje, že Hlobil je již mrtev a Kwiatkovský bude souzen zvlášť. Dalšími obviněnými byli Ludvík Wellart, který měl v létě 1945 »navést Bögela, aby pobil Annu Wellartovou«, a František Michalčík, jenž se měl ve stejné době dopustit »násilného smilstva na Marii P–ové«.

Michalčík »tvrdí, že byl jednou úplně opilý a že si není vědom, zda ve stavu opilosti v létě 1945 v hotelu Brno souložil s Marií P–ovou. [. . .] Sice P–ová jako svědkyně udala, že obviněný F. Michalčík v létě 1945 na ní soulož násilím vykonal, ale vzhledem na to, že několik svědků udává, že Němky Libuše K–ová, Anna L–ová a Marie P–ová nepožívají dobré pověsti, nelze plně P–ové věřiti, zvlášťě, když tato jako Němka v revoluční dobu vůči osobám, které tehdy byly zaměstnány v táboře pro Němce, byla zřejmě zaujata. Ostatně nelze vyloučiti, že šlo v daném případě o takový stupeň násilí, jak předpokládá trestní zákon §125, a že vzhledem na tehdejší revoluční dobu P–ová nakonec k souloži s Michalčíkem dobrovolně svolila, došlo-li k ní vůbec.

M. P–ová nařkla též obviněného Vladimíra Boudu ze zločinu pokusu násilného smilstva na ní v noci na 17. neb 18. května 1945, což ale obviněný V. Bouda s rozhodností popřel. Vzhledem na pochybnou hodnověrnost P–ové nelze vyloučiti, že i v případě Boudově nejednalo se o pokus násilného smilstva, že Bouda, jak to tvrdí, vůbec s P–ovou nic neměl.

Obviněným V. Boudovi a F. Böglovi kladlo se dále za vinu, že napomáhali k páchání násilných smilstev na Němkách v táboře neznámými partyzány, příslušníky RA, resp. osobami převlečenými do uniforem RA, tím, že dávali těmto osobám za účelem soulože Němky z tábora k dispozici, resp. dávali strážným v táboře (Sochorovi, Spudilovi, Jedličkovi, Pavlasovi a Siegelovi) příkaz, aby odvedli za účelem souloží Němky do hotelu Brno. Že tak obviněný V. Bouda a F. Bögl a další strážní, kteří nejsou uváděni jako obvinění a jako obvinění nebyli slyšeni, činili, vychází z obsahu spisu najevo, ovšem dle svědků Ferdinanda Beinhauera, Františka Bubna, Josefa Závodného, Otty Staňka, Františka Šrota a Čeňka Klusta činili tak pod nátlakem se strany neznámých velitelů partyzánů resp. velitelů Rudé armády, a to často pod záminkou, že Němky jdou na práci, a pod vyhrůžkami, že v případě, že se postaví na odpor, budou zastřeleni, takže jde o exkulpační /306/ důvod podle trestního zákona §2 g. Mimo to vzhledem k tehdejší revoluční době nelze vyloučiti u žadatelů přesvědčení, jakož i u osob, které žádostem v naznačeném směru vyhovovaly, resp. napomáhaly, při čemž v prvé řadě to byl V. Bouda a F. Bögl, že soulože s Němkami, byť vynucené, jsou jakousi formou spravedlivé odplaty ve smyslu §1 zák. 115/46« /307/.

Logika a morálka této zprávy je děsivá. Zejména ve srovnání se zachovanými výslechy poškozených žen a také v porovnání se soudním výrokem olomouckého soudu v případě J. Pavlase. Další obvinění se týkala majetkových záležitostí:

»U V. Boudy při domovní prohlídce nalezena dále pokladna v ceně 7.000 Kčs, která byla zabavena Němci, obviněný však tvrdí, že měl tuto pouze v úschově pro nedostatek místa někde jinde ji uskladnit a že o ní příslušný činitel MNV věděl, což potvrzuje svědek Sobotka a Dr. Šlachta, takže nelze v tom spatřovati další faktum krádeže.«

Podobně byly u Boudy a Bögla nalezeny pistole, zřejmě zcizené Němcům, o nichž tvrdili, že je potřebují k výkonu služby v »koncentračním táboře«, a jakmile své funkce skončí, že je odevzdají.

»Dle svědkyně Anny Wellartové obviněný F. Bögl tuto po zatčení v létě 1945 v táboře pobil a prokazatelně pouze lehce poranil (trestního zákona §411), vzhledem však na nevyvrácenou obhajobu obviněného Bögela, že chtěl tak vykonati odplatu na Wellartové z důvodu, že svého času jeho a Ludvíka Wellarta udala u německých úřadů, jest zřejmo, že tento čin směřoval ke spravedlivé odplatě ve smyslu zákona 115/46. Mimoto obviněným F. Böglovi, případně i V. Boudovi, kladlo se za vinu, že odcizili A. Wellartové při zatčení 13.000 Kčs a 130 RM, prsten v ceně 125 Kčs a náušnice neznámé ceny a Augustinu Tyralíkovi asi 18.000 Kčs a dalších 8.000 Kčs, náramkové hodinky, stříbrné hodinky, nožík a kolo, ale v tomto směru vzhledem na výpovědi svědků Augusta Tyralíka, Josefa Závodného a nevyvrácené obhajoby obviněných není v tom směru proti jmenovaným důkazů« /308/. Tím končí zpráva výčet činů, z nichž podezřelí obviněni nebudou.

306/ Tj. vyviňující.

307/ Zpráva, 21. 1. 1947. In: ZAO, SZNJ, k. 6, sign. St 850/45

308/ Zpráva, 21. 1. 1947. In: ZAO, SZNJ, k. 6, sign. St 850/45

OBŽALOBA

Obžaloba z 25. února 1947 viní Bögla a Boudu, že:

»A/ odňali pro svůj užitek cizí věci movité z držení a bez přivolení níže uvedných osob:

1/ F. Bögl, byv již 2x pro krádež trestán:

a/ Amálie Swiderské zlatý prsten bez očka v ceně 300 Kčs, zlatý řetízek v ceně 650 Kčs, dvacetidolar v ceně 300 Kčs, náušnice s briliantem v ceně 1.000 Kčs,

b/ Alexandra Sterze kasetu se stříbrným příborem, pozůstávajícím ze 7mi nožů, 6 vidliček, 6 kávových lžiček a 4 desertních nožů v úhrnné ceně 2.000 Kčs,

c/ neznámých vlastníků: pár dámských polobotek barvy mahagonové, pár polobotek z černého semiše, pár polobotek barvy mahagonové, pár polobotek barvy hnědé, pár pánských kombinovaných střevíců, černé dámské šaty, žlutočernou halenku, černé kombiné, tmavé květované šaty, květované šaty šedočerné, halenku se sukní, zelené dámské šaty, dámský svetr, dětské šaty, černou sukni, žluté kombiné, halenku se sukní barvy světlehnědé s bílými květy, dámský kostým černé barvy s proužky, dámské černé šaty s bílými ornamenty, dámské černé šaty, kus vlněné deky, dámskou světlemodrou tašku, 6 povlaků na zhlavce, 2 bílé povlaky na peřiny, 8 dámských kalhot, 3 ubrusy, 4 dámské košile, 2 ubrusy bílé a 1 ubrus s červeným vzorem, pánskou hedvábnou šálu, bílý povlak na polštář, dámské růžové pyjama, 3 dámské košile, kus trikotinu, 9 dámských kapesníků, 11 pánských kapesníků, 3 bílé ručníky, krémový ubrus ručně vyšívaný, pánské bílé punčochy, dámské hnědé rukavice, dámské pletené rukavice, pánské rukavice tmavožluté z vepřovice, pánské rukavice pletené šedé barvy, pánské kožené rukavice barvy hnědé, dámskou noční košili žlutou, dámské prací šaty světlemodré, dámské krajkové šaty hnědé, půl šedé deky, tři dámské kapesníky, kapesník vyšívaný, pár žlutých tkaniček do střevíců, kovový náhrdelník ve formě knížky – vše v ceně asi 3.000 Kčs,

2/ V. Bouda:

a/ Jana Procházky pušku s dvěma náboji do brokovnice a 10 náboji do kulovnice – vše v ceně 3.000 Kč,

b/ Karla Procházky stojací hodiny v ceně 400 Kčs, 6 ručníků v ceně 90 Kčs, 2 záclony v ceně 150 Kčs, 2 plátěné ubrusy neznámé ceny a asi 20 kusů látek po 3 m v ceně kol 2.000 Kčs,

c/ Marie P–ové: 11 3/4 litru různých likérů neznámé ceny,

3/ Bögl a Bouda ve společnosti jako spoluzloději: ještě s dalším spolupachatelem věci v ceně přes 500 Kčs A. Swiderské, a to 48 zlatých mincí, a to: desetidolar v ceně 150 Kčs, 3 dukáty za 900 Kčs, 33 desetikorun v ceně 8.910 Kčs a 11 dvacetikorun v ceně 5.940 Kčs – vše toto v ceně 15.900 Kčs – tudíž úhrnem Bögel s věcmi sub. 1 a Bouda s věcmi sub. 2 věci hodnotu 2.000 i 20.000 Kčs převyšující,

B/ F. Bögl věci ukradené ukryl, případně na sebe převedl, a to: zlaté náušnice se safírem v ceně 200 Kčs, pozlacené náušnice s granáty v ceně 100 Kčs, látku s přípravou na pánský oblek a dámský plášť neznámé ceny, stojací hodiny v ceně 400 Kčs, 6 ručníků v ceně 90 Kčs, 8 zbytků látky v ceně 200 Kčs, 2 záclony v ceně 150 Kčs a dámský kožich per 4.000 Kčs, při čemž z ceny věci (dám. kožich) bylo mu povědomo, že krádež byla spáchána způsobem, který ji činí zločinem, a při čemž hodnota věcí na něho převedených převyšuje 2.000 Kčs,

C/ V. Bouda, opětovně smilnými činy, a sice řečmi vždy před několika různými ženami a případně muži, mravopočestnost a stydlivost urazil hrubě a způsobem, budícím veřejné pohoršení,

čímž spáchali:

ad A/ Frant. Bögl a Vlad. Bouda zločin krádeže dle trestního zákona §171, 173, 174 IIa, 179 a F. Bögl také dle §176 IIa tr. z.,

ad B/ Frant. Bögl zločin podílnictví na krádeži dle trestního zákona §185, 186a,b,

ad C/ V. Bouda dle trestního zákona §516 přestupek. [. . .]

Důvody:

Obviněný F. Bögl po 5. květnu 1945 stal se vedoucím konc. tábora pro Němce v Hranicích na Motošíně. Správcem tohoto tábora, resp. osobou dohlížející na tábor, byl obviněný V. Bouda, který současně byl 2. náměstkem předsedy MNV a referentem pro zajišťování německého majetku. Šlo o orgány revoluční, postrádající schválení zákonných činitelů, jejich úřední kompetence nebyla právně vymezena. Tito při zajišťování Němců a kolaborantů zabavovali těmto různé věci a z části si je nechali, resp. jeden druhému z těchto věcí něco dal. [. . .] V zahradě vily, kterou obviněný František Bögl v r. 1945 v Hranicích obýval 309, 24. července 1945 při domovní prohlídce SNB nalezl věci uvedené sub. A/1c v kufře, který byl zakryt a maskován. Obviněný Bögl nemohl vůbec prokázati, že je poctivě nabyl, a výslechem manželky obviněného F. Bögla zjistil SNB, že se jedná vesměs o věci různých neznámých Němců, kterým obviněný tyto věci „zabavil“, to jest odcizil, jak z vylíčeného zřejmo vzhledem na místo úkrytu a okolnost, že je nepřihlásil a do domovní prohlídky neodvedl a vzal je k sobě bez vědomí příslušných činitelů. [. . .] Mimo to obviněný F. Bögl doznává, že ze zabavených věcí Němců, a sice Ludviky Kutschové, obdržel od Aloise Hlobila kožich v ceně 4.000 Kčs a od Josefa Závodného zlaté náušnice se safíry a pozlacené náušnice s granáty, kteréžto věci také Závodný ze zabavených věcí vzal /310/. [. . .]

Ad. C/ Dle svědkyň Anny L–ové, Libuše K–ové a zejména Ferdinanda Beinhauera obviněný V. Bouda v létě 1945 opětovně, a to vždy před více lidmi přítomnými, mluvil s Němkami v táboře nanejvýš oplzle, zejména když odcházely na práci do města /311/, jako slovy: „maršdrb. . ., už jseš vydrba.. ., jaké měli ti Rusi oca. . ., už máte plné pi. . . a pod.?. Je nepochybno, že tyto necudné řeči Boudovy prýštily z podrážděnosti jeho pohlavního chtíče, nebo směřovaly k tomu, aby pohlavní pud Boudův nebo jiných osob byl drážděn. Je nepochybno, že tyto nanejvýšne cudné řeči byly způsobilé vzbuditi veřejné pohoršení a vzhledem na hořejší výpovědi také toto vyvolaly« /312/

309/ Teplickou vilu Rézi (č. p. 870) dostal Bögl do tzv. národní správy.

310/ Prokurátor zároveň navrhl zákonné potrestání Josefa Závodného, Böglova nástupce na místě správce internačního tábora, pro přestupek krádeže movité věci pod 2.000 Kčs.

311/ Tvrzení obžaloby, že ženy »odcházely do města na práci«, je vzhledem k jejich výpovědím těžko pochopitelným eufemismem.

312/ Spis obžalovací, 25. 2. 1947. In: ZAO, SZNJ, k. 6, sign. St 850/45

ROZSUDEK NAD BOUDOU & BÖGLEM

3. října 1947 vynesl Krajský soud v Novém Jičíně nad Böglem a Boudou rozsudek – »oba obžalovaní byli od žaloby zcela osvobozeni«. Zásadním argumentem pro osvobozující rozsudek byl fakt, že »vůbec prvá lhůta pro beztrestné přihlášení věcí nabytých z majetku Němců, ať krádeží či zpronevěrou,« končila teprve 31. července 1945 /313/, zatímco prohlídky proběhly už 24. července, navíc o »tzv. přidělování vědělo více osob a z části k tomu i Hlobil, jako první náměstek, dal souhlas, či jiní činitelé, při čemž se ujišťovali vzájemně obvinění i Hlobil, že věci hodlají a budou musiti přihlásit«, takže soud došel k »logickému závěru a přesvědčení, že oba obvinění měli úmysl přihlásiti věci neprávem získané při prvé přihlašovací akci [. . .], nelze jim imputovati úmysl zlodějský či defraudační, a že tudíž ve směru subjektivním nelze u nich mluviti o trestných činech. [. . .] K tomu nutno uvážiti, že Bouda i Bögl, kteří jsou politickými vězni s dlouholetým vězením v koncentračních táborech, stejně jako jiné persekvované osoby a odbojové složky, v prvé revoluční době byli jistě subjektivně přesvědčeni, že věci zajištěných Němců v prvé řadě tvoří zdroj pro oprávněnou náhradu jejich za škody jim neb jejich příbuzným způsobené okupanty, i když byli si vědomi toho, že budou musiti věci pak přihlásiti a odkoupiti. Za přestupek dle trestního zákona §516 (sub C/ žaloby) neuznal soud u obviněného Boudy, ježto neuvěřil svědkům, pro což měl podklad ve špatné pověsti dvou svědkyň« /314/.

Státní zástupce dr. Masařík sice nejprve ohlásil tzv. zmateční stížnost, 14. listopadu 1947 ji však stáhl, čímž se případ definitivně uzavřel.

313/ Zpráva, 7. 8. 1945. In: ZAOO, SZO, k. dod. 78, sign. St 2085/45: »Ad ilustrandum přikládám plakát Národního výboru o odevzdání národního majetku, podepsaný i obv. Boudou, v němž se hrozí provinilcům přísným potrestáním.«

314/ Zpráva, 14. 11. 1947. In: ZAO, SZNJ, k. 6, sign. St 850/45

ROZSUDEK NAD KWIATKOVSKÝM

Stejný výsledek měl o rok dříve i případ K. Kwiatkovského. Krajský soud v Novém Jičíně jej 23. prosince 1946 osvobodil. Důvodem byla změna výpovědi – zatímco v obžalovacím spise z 10. září 1946 čteme: »svědek Josef Váňa potvrdil výslovně, že žádný radioaparát Kwiatkovskému nepřidělil«, při soudním líčení »Váňa připustil možnost, že obžalovaný žádal, aby mu vydal potvrzení o tom, že mu bylo přiděleno radio, které už vyzvedl ze skladu«. . . /315/.

Tak skončila hranická „rozkrádačská aféra“ z léta 1945, úzce související s událostmi v internačním táboře. Zůstane otázkou nakolik byly důvody osvobození jednotlivých protagonistů věrohodné /316/, ovšem přímo údiv budí způsob, jakým bylo nakládáno s výpověďmi poškozených žen. Pokud by stejní prokurátoři a soudci měli tehdy posuzovat přímo násilnosti v internačním táboře, nelze vyloučit, že by všichni svědci byli označeni za nedůvěryhodné, vždyť se jednalo o Němce »zřejmě zaujaté« proti svým věznitelům, a navíc mohli mít strážní pocit, že mučení je vlastně »jakousi formou spravedlivé odplaty«, kterou legalizoval zákon č. 115/1946 Sb.

315/ Zpráva, 24. 2. 1947. In: ZAO, SZNJ, k. 6, sign. St 916/45

316/ Zvlášť když uvážíme, že argument o nevypršené lhůtě pro »beztrestné přihlášení nabytých věcí« se ve výpovědích obžalovaných při vyšetřování vůbec neobjevil, byl použit teprve při přelíčení.

FILTROVAT AŽ K NEVINNOSTI

Když se probíráme jednotlivými vyšetřováními, která s internačním táborem nějak souvisejí, a zejména genezí obvinění, narážíme několikrát na stejný vývoj – obvinění z nejzávažnějších, tedy násilných deliktů se ve výpovědích svědků objevuje, ale vyšetřování je vedeno jiným (hospodářsko kriminálním) směrem, takže obžaloba nakonec ani dotyčného neobviní z násilných činů, přestože při znalosti kontextu je evidentní, že stranou tak zůstaly zjevné zločiny. A tato znalost kontextu měla být vytvořena především policejním vyšetřováním.

Jinými slovy: v drtivé většině případů pozorujeme nevůli „orgánů činných v trestním řízení“ skutečně najít a potrestat viníky.

DOBOVÁ REFLEXE PERZEKUCÍ

Jak se Hraničané vyrovnávali s tím, že čeští strážní v internačním táboře terorizují místní Němce? A věděli o tom vůbec?

Vzhledem k počtu internovaných, strážných i kvůli příbuzenským vazbám, táhnoucím se napříč národnostmi, je jisté, že táborová zvěrstva nemohla být utajena. Dotýká se jich zřejmě už novinový článek z 19. května 1945:

»Jedni míní, že v internačním táboře se děje křivda těm, kteří 6 roků již svou přítomností v hostinci či společnosti naháněli hrůzu a zavírali ústa mnoha vlastencům, a neslyší přitom těch mnoha, kteří z nacistických táborů přišli a vyprávějí o hrůzách v nich. Jiní říkají, že se proti Němcům tam umístěným, a vůbec z Hranic, postupuje příliš benevolentně. Chceme říci, že se vůči internovaným Němcům postupuje zrovna tak, jak oni postupovali a jak se chovali vůči nám« /317/.

Ač občas v textech narazíme na tvrzení, že »otázka Němců nemůže býti posuzována paušálně« /318/, zjišťujeme, že jím autoři nikdy nezpochybňují oprávněnost paušálních perzekucí, jen v jednotlivých případech nacházejí „výjimky z pravidla“. Zvrácená logika kolektivní viny Němců a kolektivní zásluhy Čechů tak v poválečné době v hranických písemnostech nikde zpochybněna nebyla.

Argument oprávněné odplaty /319/ se pak do omrzení opakuje při každé příležitosti; vrcholí v policejním hlášení vrchního strážmistra F. Kotaly:

»Jelikož v této revoluční době nebyly o internačních táborech vydány žádné směrnice, byl tábor přizpůsoben z části táborům nacistickým, ovšem s tím rozdílem, že se v nich taková zvěrstva, jako v táborech německých, nepáchala. Kázeň byla tuhá. Nacistická zpupnost a neposlušnost byly v rámci přeškolení (Umschulungu) trestány kázeňskými tresty tělesnými« /320/.

Logickým důsledkem této všeobecně sdílené „ideologie převratu“, v níž dosud utlačování trestají utlačovatele stejnými metodami, bylo nejen vybudování paralely mezi Čechy (Židy) v období války a poválečnými Němci, ale i připodobnění chování nacistických Němců a poválečných (převážně komunistických) Čechů. Této pointy si dobové texty samozřejmě nemohly všimnout.

V místních novinách se o českých zvěrstvech explicitně vůbec nepsalo /321/, což svědčí o základní neochotě zabývat se tématem i ve chvíli, kdy probíhalo z podnětu ONV vyšetřování zločinů.

Krásnou ukázkou eufemizace problému a jeho ukrývání je vzpomínkový text táborového správce J. Závodného, v němž je teroru věnována jedna mnohoznačná věta: »Staly se také nepřístojnosti v táboře« /322/.

317/ A. M. [Alfa Musiol], Vzájemné podezřívání dosud trvá. In: Nový směr, č. 1, 19. 5. 1945, s. 1. – Na předválečný hranický Přehled navázal v květnu 1945 orgán Národní fronty Nový směr (č. 1 je zároveň Přehledem č. 25/XI. roč.), který byl v dubnu 1946 přejmenován na Ruch a změněn v orgán KSČ, v červenci 1948 byl zastaven.

318/ Štěpánka Minaříková-Řezáčová, Otázka Němců nemůže býti posuzována paušálně. In: Nový směr, č. 15, 24. 8. 1945, s. 1

319/ Což je v pravém slova smyslu „revanšistický“ argument.

320/ Hlášení SNB, 12. 12. 1945. In: AMVK, A 15, inv. j. 35

321/ A téma rozkrádání zabaveného německého majetku bylo exponováno také jen okrajově.

322/ Vzpomínka J. Závodného, 8. 12. 1948, In: SOkAP, MNVH, k. 52, č. 29

VII. KONEC NĚMCŮ V HRANICÍCH

ODSUN

Po roce perzekucí čekal české Němce odsun. V dubnu 1946 se mohli hraničtí čtenáři dočíst: »Pro odsun Němců se počalo upravovati v Hranicích sběrné středisko. K prvnímu transportu dojde asi počátkem května. Jelikož mnozí Němci již dnes chtějí odcházeti ze zaměstnání z důvodů příprav k odsunu, upozorňujeme všechny zaměstnavatele na to, že Němci mohou být ze zaměstnání propuštěni jen na základě svolávacího lístku do sběrného tábora. Tyto svolávací lístky budou okresním národním výborem včas rozeslány všem Němcům určeným k 1. transportu« /323/.

Sběrné středisko pro celý hranický politický okres bylo zřízeno na přelomu května a června 1946 v konfiskované Czeikeho/Čajkově cihelně (dnes součást areálu Sigma II). V čele střediska stál velitel /324/, jemuž podléhal 1 hospodář, 6 strážných a 1 hasičská hlídka, při odsunu dále pomáhalo 5–6 příslušníků SNB.

Do amerického okupačního pásma Německa bylo vypraveno z Hranic celkem 6 transportů /325/:

transport (č.) datum čas mužů žen dětí* dětí**

I. (68.156) 3. 7. 1946 22–23 h 357 675 161 6

II. (68.180) 20. 7. 1946 21 h 367 680 143 10

III. (68.214) 4. 8. 1946 18:58 h 395 670 124 11

IV. (68.225) 10. 8. 1946 ? h 368 681 141 10

V. (68.253) 24. 8. 1946 18:58 h 408 681 106 6

VI. (68.285) 9. 9. 1946 17:58 h 301 486 78 5

celkem: 2196 3855 753 48

* do 6ti let / ** do 1 roku

Se soustřeďováním osob do cihelny se začalo 25. června 1945. Technickou stránku odsunu si ukážeme na posledním transportu – 28. srpna vydal přesídlovací referát ONV směrnici k odsunu, která určovala, kolik zhruba lidí, z které vesnice a v kolik hodin se má ve středu 4. září dostavit do sběrného střediska.

Např:

Hranice (auty) na 8 h asi 38 osob

Polom (povozy) na 9 h asi 128 osob

Ranošov (auty) na 12 h asi 96 osob

Bělotín (povozy) na 13 h asi 6 osob atd.

Výběr konkrétních osob byl zřejmě v rukou místních národních výborů. Ve sběrném středisku byli lidé ubytováni a prošli zdravotní prohlídkou. 9. září odpoledne byl k vedlejší koleji, vedoucí do cihelny, přistaven vlak.

»Transport doprovázel voj. doprovod v síle 1 důstojník a 1+10 mužů. [. . .] Odsunutí Němci byli vybaveni dostatečně zavazadly ve váze 70 kg pro 1 osobu. Zdravotní opatření byla během sběru a odsunu provedena dokonale a podle sdělení úředního lékaře MUDra Rottera byl stav všech odsunutých osob velmi dobrý. Průběh sběru a odsunu byl hladký a pořádek nebyl v žádném směru narušen. [. . .] Vlak s odsunovanými Němci byl odvezen do amerického okupačního pásma v Německu a byl předán v Chebu« /326/.

Sběrné středisko bylo zlikvidováno k 15. září 1945, »dozor nad zbývajícími Němci v počtu 26 osob, nacházejícími se ještě ve sběrném středisku, převezme 15. září civilní stráž, určená ONV Hranice« /327/.

323/ Odsun Němců na obzoru. In: Ruch, č. 1, 19. 4. 1946, s. 2

324/ Nejdříve vrchní strážmistr Josef Purger z Hustopeč, později vrchní strážmistr Karel Urbanec z Lipníku.

325/ Výkazy. In: SOkAP, ONVH, k. 330. – Jiný dokument: Sběrné středisko Němců, likvidace, 5. 4. 1948. In: SOkAP, ONVH, k. 331 uvádí, že mimo to byli Němci z Hranicka dodáváni do sběrného střediska v Novém Jičíně (od 30. dubna do 31. října 1945 to bylo celkem 96 lidí), v Rýmařově (16. srpna 1945 13 lidí) a Svatobořic (11. listopadu 1945 7 osob).

POČET (NE)ODSUNUTÝCH

»Po osvobození zůstalo v hranickém okrese 7.788 osob německé národnosti. [. . .] Ze sběrného střediska bylo odsunuto 6.853 osob německé národnosti. Prostřednictvím sběrného střediska v Novém Jičíně bylo z Hranicka odsunuto 81 osob, prostřednictvím sběrného střediska v Rýmařově 13 osob. Sedm osob nemocných a transportu neschopných bylo dopraveno do tábora ve Svatobořicích, odkud mají býti odsunuti nemocničním vlakem. Dobrovolný odjezd do Rakouska byl povolen 53 osobám, takže celkem bylo z okresu hranického odsunuto 7.007 osob. V okrese hranickém zbývá ještě 753 osob německé národnosti, z nichž jest 654 osob českého původu neb žijících ve smíšených manželstvích a 99 osob, jejichž žádosti o vynětí z odsunu cestou milosti (přestárlí, příbuzní českých občanů a pod.) budou rozhodnuty ministerstvem vnitra. K jarnímu odsunu v měsíci dubnu jest připraveno prozatím 28 osob, tento počet se však podstatně zvýší o osoby, jimž žádosti o vynětí z odsunu cestou milosti nebudou kladně vyřízeny« /328/.

Bohužel málokterý výkaz zviditelňuje svou metodiku, takže vedle právě citovaného textu, který mluví o 753 Němcích, kteří zatím odsunuti nebyli, existuje zhruba ze stejné doby podrobný výkaz ONV /329/, který říká, že ve správním okrese Hranice zůstává:

celkem mužů žen dětí* důvod

0 Němců, kteří mají legitimaci specialistů,

22 10 10 2 Němců, kteří mají prozatímní osvědčení o čs. státní příslušnosti (vzor B),

986 322 396 268 Němců žijících ve smíšeném manželství,

56 14 36 6 Němců vyňatých z odsunu rozhodnutím MV cestou milosti,

0 Němců, kteří prokázali, že byli antifašisty,

399 125 215 59 Němců českého původu,

123 34 64 25 Němců podléhajících odsunu**.

1566 Němců celkem

* do 14 let / ** U nich se s transportem počítalo, ale z nejrůznějších důvodů roku 1946 odsunuti nebyli; zčásti to byli také lidé, kteří čekali na proces před mimořádným lidovým soudem.

Nepoměr mezi německými muži a ženami, kteří zůstali v ČSR, i mezi těmi, kteří byli odsunuti do Německa, nasvědčuje tomu, že zhruba každý druhý muž zahynul ve válce. . .

»Němci ze smíšeného manželství zůstali neodsunuti. Některým z nich bylo vráceno českosl. občanství. Nezletilým dětem vesměs. Přestárlí Němci, přes 70 let, za něž se některá česká rodina zavázala, že bude se o ně starati do jejich smrti – ti byli také ponecháni v obci« /330/.

326/ Hlášení, 10. 8. 1946. In: SOkAP, ONVH, k. 330

327/ Hlášení, 19. 9. 1946. In: SOkAP, ONVH, k. 330

328/ Bohuslav Hajzner, Zprávy k prvému pololetnímu okresnímu sjezdu. In: Okresní věstník pro správní okres hranický, č. 2–3, 15. 2. 1947, s. 17. – Seznam Němců odsunutých z hranického okresu podle příjmení: Index odsunutých Němců. In: SOkAP, ONVH, i. č. 26

329/ Seznam, nedatováno. In: SOkAP, ONVH, k. 323

PŘÍMO V HRANICÍCH

V samotných Hranicích vypadají čísla následovně: k 1. lednu 1945 žilo v Hranicích 8.065 Čechů a 1.019 Němců /331/, tedy zhruba ve stejném poměru jako před válkou. 8. srpna 1945 to bylo už 8.545 Čechů a jen 712 Němců /332/.

Výkaz k 1. listopadu 1946 /333/ – tedy po odsunu – říká, že původní počet Němců v obci byl 642 a v současnosti v Hranicích zůstává 438 Němců /334/.

Z toho tedy vyplývá, že bylo odsunuto 202 Hraničanů. Toto číslo zhruba potvrzuje také jmenný seznam odsunutých /335/, z něhož vyplývá, že Hraničané byli odsouváni v rámci I., II., IV. a VI. transportu – bylo jich celkem 200, z toho 136 žen a 64 mužů.

Počet odsunutých v následujících letech rozšířili lidé, kteří odcházeli do Německa individuálně formou tzv. „jednotlivého odsunu“. Hlášení o škodních událostech shromážděná ve fondu Ost-Dokumentation /336/, evidují dalších 51 utečenců s původním bydlištěm v Hranicích, kteří se na seznamu odsunutých neobjevují /337/.

Z tohoto zmatku, do kterého by světlo mohl přinést jen specializovaný výzkum, se zatím zdá, že po válce z Hranic odešlo 200 – 300 Němců. Mezi nimi také několik postav našeho příběhu – Viktor Fromm, Vilemina K–á, MUDr. Bruno Thavon, Štěpánka K–á, dr. ing. Albert Schattauer, Friedrich Sander, Gertruda F–ová a někteří další.

Přirozeně ještě víc se čísla rozcházejí v pokusech vyčíslit počet neodsunutých Němců. Proti zmiňované cifře 438 stojí jmenovitý seznam všech osob německé národnosti včetně osob českého původu, které v Hranicích zůstaly /338/. Ten obsahuje 278 osob, u naprosté většiny z nich nacházíme poznámky »český původ«, případně »smíšené manželství«, takže když se plánovaný jarní odsun roku 1947 neuskutečnil a ČSR se rozhodla pro přesun Němců z pohraničních okresů a jejich rozptýlení ve vnitrozemí, v úvahu k takové akci připadalo pouze 11 hranických Němců /339/.

330/ Vzpomínka M. Zeniuka, 25. 1. 1949. In: SOkAP, MNVH, k. 52, č. 35

331/ Z tohoto čísla snad lze usuzovat, že Němci židovského původu, vyvraždění ve vyhlazovacích táborech, byli v průběhu války číselně nahrazeni „novými Němci“ českého původu. Je ovšem také možné, že do čísel už se promítly přesuny obyvatelstva vlivem blížící se fronty.

332/ Eva Zelová, Hranicko v letech 1945–1948. Roč. práce, FPFSU. Opava, 1998, s. 65

333/ Počet osob něm. národnosti. In: SOkAP, ONVH, k. 323

334/ Podobně z 55 drahotušských Němců jich v obci zůstalo 51. Z ryze německých obcí okresu ovšem byla vysídlena drtivá většina německého obyvatelstva – ze 103 boňkovských Němců zůstávalo 16, z 1 116 potštátských 23 a z 1 125 bělotínských jen 4

335/ Seznam odsunutých Němců v roce 1946, nedatováno. In: MMGH, Fond dokumentace, sign. 303/81/1

336/ Schadensfällen in Mährisch-Weisskirchen. In: BAB, OD.

337/ Neobjevují se ovšem ani na seznamu neodsunutých Němců! S výjimkou Aloise a Marie Jamborových, o kterých už byla v této knížce řeč. Nebyli odsunuti, ale později se vystěhovali do Německa. Pro dokreslení jejich příběhu ještě protokol z výslechu B. Miháčové, 19. 10. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 180: »Šila jsem po devět roků u pí. Jamborové, z toho tři roky za okupace. Vím jen tolik, že když přišli Němci, p. Jambor se hned k Němcům přihlásil, ale paní Jamborová nechtěla a mně říkala, že ona k nim nepůjde. Pozorovala jsem, že kvůli tomu dochází mezi nimi k neshodám; u stolu spolu ani nemluvili, jednou došlo přímo k rvačce mezi nimi, když p. Jambor chtěl, aby ona s dcerou šla do německé zábavy v Sokolovně, čemuž se obě bránily. Pak se stávalo, že mi zůstávala pí Jamborová dlužna a jednou mi řekla: „Tak už jsme v tom“ – a vykládala mi, že se jim finančně špatně daří, že její muž nedostává žádné práce od Němců, protože rodina není k nim přihlášena, přitom ale dodávala, že ona žádnou ruku zdvihat a nikam chodit nebude.«

338/ Seznam německých příslušníků, nedatováno. In: MMGH, Fond dokumentace, sign. 304/81/1

339/ Hlášení SNB, 25. 11. 1947. In: MMGH, Fond dokumentace, sign. 302/81/1

ZÁVĚR

Přes všechny nejasnosti z těchto čísel zhruba vyplývá nejenom to, že z Hranic byla odsunuta jen asi třetina, maximálně polovina hranických Němců, ale také podivuhodný fakt, že mezi lednem 1945 a červnem 1946 tu klesl počet Němců o jednu třetinu až polovinu /340/.

Pokud nemá pravdu ojedinělé tvrzení o poválečném zavraždění asi tří set hranických Němců /341/, či nedošlo-li v nějaké podobě k tzv. divokému odsunu, zdá se, že důvod tohoto pohybu je právě v tolikrát zmiňované prostupné hranici mezi Čechy a Němci, která bilingvní Čechy a Němce přesouvala vlivem politické situace jednou k Němcům, podruhé k Čechům bez ohledu na všemožné legislativní překážky.

Potomci těchto Němců jsou dnes většinou Češi. A vysídlení Němci v sobě mají spoustu „české krve“. Buďme si toho dobře vědomi, když mluvíme o „nich“ a o „nás“.

340/ Pohyb obyvatel na konci války na těchto číslech může mít podle našeho názoru jen menší podíl.

341/ Citované svědectví F. Schneidera, s. 66

6. srpna 2003

ZKRATKY:

AMVK Archiv ministerstva vnitra (Brno-Kanice)

BAB Bundesarchiv (Bayreuth)

GPU Gosudarsvennoe Političeskoe Upravlenie, i. č./ j. inventární číslo/ jednotka k. karton

KSČ Komunistická strana Československa

KSO fond Krajský soud Olomouc

MMGH Městské muzeum a galerie Hranice

MNV(H) (fond) Městský národní výbor (v Hranicích)

MV ministerstvo vnitra

MZAB Moravský zemský archiv Brno

NBS Národní bezpečnostní stráž

NKVD Narodnyj Komissariat Vnutrennich Děl

NSDAP Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei

OD fond Ost-Dokumentation

ONV(H) (fond) Okresní Národní výbor (v Hranicích)

SdP Sudetendeutsche Partei

SNB Sbor národní bezpečnosti

SOkAP Státní okresní archiv Přerov

SS Schutzstaffel der NSDAP

SZNJ fond Státní zastupitelství Nový Jičín

SZO fond Státní zastupitelství Olomouc

VSZB fond Vrchní státní zastupitelství Brno

ZAO(O) Zemský archiv Opava (pobočka Olomouc)

ZNV Zemský národní výbor

N / Č úředně uváděná národnost internanta

REJSTŘÍK OSOB (Uvedené stránky v knížce neodpovídají stránkám v tomto internetovém vydání - pozn. red. CS-magazínu.)

Babecký, Gustav 71

Bärtl, František 42

Běhůnek, Vladimír 81

Beinhauer, Ferdinand 20, 22, 36, 40,

42–47, 57, 59, 63–67, 74, 83

Benisch(ová), Marianne 26, 28

Bernátek, Miroslav 33

Bialek, Walter 55, 64–65

Bittner, Leo 51, 54–55, 58

Bög(e)l, František 38–40, 42–43, 45, 52,

54–56, 59–65, 67, 70, 74–75, 77, 79–86

Bouda, Vladimír 26, 35, 38–40, 43, 46,

52–65, 67–70, 72–74, 79–86

Broskovič, Michal 63

Bruckner, Pius Leo 32

Buben, František 41–42, 83

Bureš, Josef 44

Čech 53, 56

Čížek, Antonín 40

David, Vilém 56, 63, 66

Dolák, Josef 39

Dohnal, Al. 47

Dombek, Jan 57

Dorotík, Čeněk 39

Eliášek 65

Elišák – viz Eliášek

Frais, František 24

Fritsch(ová), Marie 58

Fromm, Viktor 44, 46, 53, 57, 61, 92

F–ová, Gertruda 67, 68, 72, 77, 92

Gallaš, Josef H. A. 16

Gavalčík, Jan 41, 42

Gayer, Rajmund 23, 60

Gazdoš, Jar. 34

Gebhardt, Friedrich 32, 58

Gröger, Jan 44

Gross, Alois 64

Hajzner, Bohuslav 42, 90

Hamšík, Vladislav 29

Haneška (Hanuška), Josef 34

Heider, Emil 49

Helbig, Karel 22

Helbigová, Emilie 22

Heller 22

Hirsch 56

Hlobil, Alois 30, 38, 43, 57, 82, 85–86

Hodinová, Heřma 18

Hoffmannová, Gertruda 33

Holík 53

Horňák 75

Hornik, Otto 55–58

Jambor, Alois 22, 36, 92

Jambor, Alois ml. 36

Jamborová – viz Janečková

Jamborová, Marie ml. 36

Janečka, Augustin 18

Janečková-Jamborová, Marie 18, 92

Jedlička, A(da)lbert 41, 52–53, 55–57, 63,

67, 83

Jeschke, František 24

John 16

Juratsch, Karel 33

Kapinusová, Věra 32

Keller, Benedikt 16

Kettner, Karel 24, 32–33, 80–81

Kinzel, Hugo 58

Klein, František 60

Klösel, Josef 36

Klust, Čeněk 59, 61, 65, 83

Knöbl, Jan 34

K–á, Štěpánka 68–71, 92

K–á, Vilemína 69–71, 92

Kopka, Dobroslav 34

Kotala, František 76, 88

Koudela, Josef 22

Koudelová, Leopoldina 22

Kovářová, Anna 47

Kraus 80

K–ová, Jiřina 71–72

K–ová, Libuše 72–73, 82, 86

Kunz, Otto 60

Kutschová, Ludvika 85

Kwiatkovský, Karel 79, 80, 82, 86–87

Lamatschek, Jindřich 32

L–ová, Anna 72–74, 82, 86

Losert 22

Macek, Alois 47, 75

Machanec 62–63

Machnerová – viz Schattauerová

M–ová, Marie 71

Mařík 60

Masařík 86

Matějka, František 23, 59–61, 66

Miháčová, Berta 92

Mihula 75

Michalčík, František 68–71, 82

Milián, A. 40

Minaříková-Řezáčová, Štěpánka 88

Mück, Richard 66

Musial, František 38–39, 48–49, 74

Musiol, Alfa 87

Nacházel, Ladislav 34

Něček, Rudolf 34

Nehyba 62

N–ová, Edita 25–26, 77–79

Nelhieblová, Marie 25

Niederle, Lothar 44

Ohnutek 60

Ostřanský 76

Otáhal, V. 33

Palát, Stanislav 80–81

Palička 80

Pavezka, Hubert 53–54

Pavlas, Jaromír 39, 55, 67, 68–71, 77–79,

83

Pavlíček, Boh. 25

Pecha, Jaroslav 57, 79

Pešek 81

Pe(t)schl 65–66

Pinkava 80

Plachký, Friedrich 18, 34

Plebálová 81

Plch, Josef 34, 42

Pommer, Rudolf 60, 81

Popp, František 57, 58

Popp, Ludvík 18

95

Pranič, Karel 63

Prilinger 81

Prillingerová, Betti 66

P–ová, Marie 68–71, 82–84

Prochaska 45

Procházka, Alois 50

Procházka, Jan 84

Procházka, Karel 84

Prudilová, Eliška 30

Přikryl, Alois 52, 59, 65, 67

Pukl, Jaromír 60

Puklová, Margita 30

Purger, Josef 89

Rábl, Adolf 34, 42

Radmil, František 53–54, 56–57, 63, 65,

72, 75

Reichert Hugo 63

Richtr, Augustin 80

Richtr, Jan 80

Rosenbaum – viz Jedlička

Rotter 90

Rýpar 57

Rýpar, Josef 32

Řehula 62–63

Řezáčová – viz Minaříková

Samek, Jaroslav 47, 58

Sander, Friedrich 38–39, 52, 58, 66, 75, 92

Sander(ová), Anna 58

Sander(ová), Ilsa 52, 58, 75

Satánek, Zdeněk 45

Sedláček, František 33

Seidl 45, 81

Seniuk – viz Zeniuk

Schattauer, A(da)lbert 32, 57, 65–67, 75,

92

Schattauerová, Hildegarda 57

Schestag, František 32

Schneider, Franz 35, 47, 61, 66, 92

Schnölzer, Vilém 32–33

S(ch)widerská, Amálie 84–85

Schwiderski, Augustin 32, 58

Siegl, Antonín 38, 56, 59, 61, 63, 70–71,

83

Slavíček 62–63

Slezák 57, 63, 72

Smitko (Smítka), Emil 59, 62, 64–65, 75

Sobotka 83

Sochor 57, 63, 83

Spudil 83

Spühl, Eduard 63

Stáhalová, Marie 32

Staněk, Otto 83

Sterz, Alexandr 53–54, 57, 84

Stromel, František 63

Svoboda, Oskar 23

Synek, Jan 42

Šlachta, Rudolf 83

Šromota, František 18

Šrot, František 83

Tajsik, Jindřich 57

Tempir 79

Thavon, Bruno 49, 55–57, 62, 64, 66–67,

73, 92

Tyralík, Augustin 53, 60, 63–64, 84

Urban 58

Urbanec, Karel 89

V–á, Gunigunda 71

Václavík - viz Watzlawik

Váňa, Josef 87

Vat(t)er 65–66

Vávra 57

Vojáčková 81

Watzlavik, Evžen 48

Watzlawik, František 18

Wellart, Ludvík 82–83

Wellartová, Anna 81–83

Wolf 22

Wolf, Ferdinand 75–76

Wolfová, Marie 75–76

Zaoral, Arnošt 62

Závodný, Josef 37, 39–40, 45–46, 50, 59,

62, 79, 83–85, 88

Závodský, Artur 32

Zeniuk, Michal 29

OBSAH (Uvedené stránky v knížce neodpovídají stránkám internetového vydání - pozn. red. CS-magazínu.):

5 Předmluva

7 I. Češi a Němci

14 II. Národnostní poměry na Hranicku

24 III. Poválečná perzekuce hranických Němců

34 IV. Internační tábor/y v Hranicích

51 V. Násilí v lágru

77 VI. Soudní dohry „revolučních dobT

89 VII. Konec Němců v Hranicích

93 Zkratky

94 Rejstřík osob

96 Obsah

Tento dotisk opravuje první vydání (říjen 2003, 600 výtisků) na stranách 17 (sčítání lidu), 34 bibliografický údaj v pozn. 108), 50 (rok likvidace), 36 (identifikace hotelu Moravia), 94-95 (index). Jinak je vydání zcela shodné. Na závěr nově připojujeme resumé v němčině a krátký dodatek.

Die Geschichte des Lagers – Das Internierungslager und die Verfolgung der Deutschen in Mährisch-Weisskirchen (1945 – 1946). Das Buch „die Geschichte des LagersT beschäftigt sich mit dem Thema der Verfolgungen von Deutschen, die sich in den Jahren 1945 – 1946 in der mährischen Stadt Hranice (Mährisch-Weisskirchen) abspielten. Im ersten Kapitel wird zunächst allgemein das Verhältnis zwischen tschechischen Deutschen und Tschechen im Verlauf der gemeinsamen Geschichte charakterisiert. Das zweite Kapitel betrachtet das Zusammenleben der Tschechen und Deutschen in Weisskirchen und seiner Umgebung vom 16. bis zum 20. Jahrhundert. Der Autor versucht deutlich zu machen, dass die Germanisation oder Tschechisation der dortigen Bevölkerung meist nicht durch eine Zuwanderung von Zugehörigen des anderen Etnikums verursacht war, sondern nur durch Änderung der nationalen Identifikation von Seiten der Bevölkerung selbst. Neben Bewohnern, die entweder nur die deutsche oder nur die tschechische Sprache beherrschten, existierte im Region eine breite bilinguale Bevölkerungsschicht, die sich unter Einfluss von politischen, ökonomischen und kulturellen Drücken abwechselnd zur tschechischen und deutschen Nationalität bekannte. Die am stärksten zur Germanisation beitragende Gruppe in der Stadt waren die weisskirchener Juden, die paradoxerweise während der deutschen Besatzung der tschechischen Länder fast völlig ausgelöscht wurden. Im dritten Kapitel beschreibt der Autor die vielseitigen Verfolgungen der weisskirchener Deutschen und der „Neudeutschen“ (d. h. Tschechen, die sich während der Okkupationszeit zu deutscher Nationalität bekannten) – Einschränkungen der Bewegungsfreiheit, die Pflicht das Abzeichen „NT zu tragen, Enteignung, Entledigung von der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft, sprachsgebundene Persekutionen, Zwangsarbeiten usw. In den zwei darauffolgenden Kapiteln wird sorgfältig die Geschichte der drei Internierungslager, in denen die Weisskirchener Deutschen im Mai 1945 in Haft genommen wurden, beschrieben. In den ersten Wochen kam es dort häufig zur Folterung der Gefangenen, Frauen wurden von Mitgliedern der Lagerwache, Soldaten der Roten Armee und sogenannten Partisanen vergewaltigt. Mindestens neun Menschen kamen bei Folterungen im Hauptinternierungslager zu Tode. Der Text geht von aus dieser Zeit erhaltenen Polizeiprotokollen aus. Das sechste Kapitel behandelt die Ermittlungen dieser Straftaten und die darauffolgenden Gerichtsprozesse. Eine Grozahl der Schuldigen wurde niemals verurteilt und diejenigen, die für schuldig erklärt wurden (in den meisten Fällen handelte es sich um Eigentumsrechtsdelikte) wurden nachträglich freigesprochen. Im letzten Kapitel wird in Kürze die im Sommer 1946 ablaufende Abschiebung der Deutschen aus dem Weisskirchener Region beschrieben. Der Autor weist auf die Missverständnisse bezüglich der Anzahl der abgeschobenen Deutschen und der, die in der Tschechoslowakischen Republik geblieben sind. Aus dem gesamten Bezirk Weisskirchen wurden mehr als 7000 Menschen ausgebürgert. Aus Weisskirchen waren es ca. 200-300 Deutsche, wobei ungefähr die gleiche Anzahl in der Stadt blieb. Der Autor gelangt zu dem Schluss, dass sich heute in der Tschechischen Republik die Nachkommen einer Reihe von damals als Deutsche verfolgten Weisskirchnern zur tschechischen Nationalität bekennen und auch eine beträchtliche Zahl von Menschen tschechischer Abstammung nach Deutschland abgeschoben wurde.

DODATEK

Při dalším promýšlení a zkoumání tématu, které nastalo také vlivem (místy zuřivými) diskusemi nad již vydanou knížkou, jsem si uvědomil, že zcela stranou zůstalo téma Hraničanů, jimž (částečně) židovský původ přivodil řadu perzekucí za nacistického režimu – a vzápětí po osvobození byli (jako německy mluvící) internováni v hranickém lágru. I jejich případ je vlastně netypický, ale rozhodně tragický.

V dubnu 2004 vyšla kniha Václava Bednáře, Bohumíra Indry a Jiřího Lapáčka Kronikáři města Hranic (Hranice, 2004), která obsahuje mnoho zajímavých informací k soužití česky a německy mluvících Hraničanů od 19. století až do roku 1945. Zejména pro druhou kapitolu Příběhu lágru přináší mnoho nového.

K citaci dobového nenávistného článku na straně 32 zdůrazňujeme na žádost dcery Věry Kapinusové, že věta »ačkoliv soud přiznal její vinu« nemá oporu v dochovaném soudním spise (ZAO, Mimořádný lidový soud Nový Jičín, Ls 124/45).

22. února 2004 jsem se setkal s Jiřinou K–ovou, dosud žijící exinternantkou. Snad se v budoucnu dočkáme zpracování jejích vzpomínek na tuto dobu. Pro téma této knížky je klíčové, že podle jejích zkušeností bylo v motošínském táboře ubíjeno v prvních týdnech 4 až 5 lidí denně. Osobní odhad zněl cca 250 zavražděných v průběhu května a června 1945. Její (již zemřelý, tehdy čtrnáctiletý) bratr tyto mrtvé osobně odvážel na hranický městský hřbitov. V této souvislosti nabývá nové váhy svědectví Franze Schneidera (s. 66).

Zpátky