Březen 2006

Mimina na vývoz

Tereza Nosálková

Zpráva z belgických novin, že proslulý hrdina a zachránce životů za rwandské genocidy Paul Rusesabagina organizuje v Bruselu adopce rwandských sirotků mimo jiné i do Česka, zní úplně logicky. Kde jinde nabízet opuštěné africké děti než v zemi, jejíž občané propadli novému charitativnímu trendu jménem „adopce na dálku“. Ale pokud Rusesabagina opravdu přijde, zjistí, že rodičovství vyjádřené peněžními dary je něco jiného než „fyzické“ osvojení. Co se totiž toho druhého týče, patří Česko v mezinárodním ohledu k čistě „vývozním“ zemím. Ročně si cizinci odvezou z českých kojeneckých a dětských domovů desítky „neadoptovatelných“ dětí, které tady odmítnou nejen jejich biologičtí rodiče, ale i všichni jejich domácí náhradníci.

Rozmyslete se, maminko

Opuštěné děti, které už v Česku nikdo nechce, mají několik charakteristických znaků. Například se v jejich rodině vyskytuje závažný psychiatrický nález, sebevražda či těžká duševní nemoc. Nebo mají viditelné tělesné vady jako třeba rozštěp patra, zrakové či sluchové handicapy. Šance na náhradní rodinu v tuzemsku také nezvyšuje romský původ. „Od nás z ústavu odešlo do ciziny čtrnáct dětí. Až na jednu holčičku byly všechny romského původu a zdravé,“ vypráví primářka kojeneckého ústavu v pražské Krči Jaroslava Lukešová. Proč se zdejší zájemci o adopci těchto dětí bojí? „Většinou říkají, že vyrůstali poblíž romské komunity a podle této zkušenosti si romské dítě vzít nechtějí. Důležitým argumentem jsou také obavy, ‚co by na to řekli lidi okolo‘,“ říká primářka Lukešová. Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí a sama pěstounka pěti romských dětí, dodává, že nejsilnější tlak přichází často z okruhu nejbližších. „Příbuzní na to nejsou připraveni. Bojí se větších výchovných problémů nebo že se adoptované děti budou kamarádit s romskými dětmi, které nejsou úplně vzorné,“ říká Vodičková.

Krčský kojenecký ústav sídlí v secesním zámečku uprostřed rozlehlého parku. Do nového dne se v ústavních místnostech – v kulisách rodinného prostředí probouzí devadesát dětí. Není jim víc než tři roky. Matky těchto dětí mají šestinedělí na to, aby se rozhodly, zda dají dítě k adopci, nebo si vezmou čas na rozmyšlenou. Podle ředitelky Lukešové se polovina dětí vrátí k matce, necelých padesát procent mimin se dostane k adopci. Buď matka uvolní dítě svým podpisem, nebo se o to postará soud po uplynutí dvouměsíčního „žádného zájmu“. Problém nastává, pokud si matka svůj čas na rozmyšlenou prodlužuje občasným telefonátem nebo návštěvou v duchu „jen se přijít podívat“. Nejsmutnější jsou případy, kdy děti plynule přecházejí do ústavní péče pro starší děti. „Ročně nám odcházejí tak dvě tři děti. Rodina nesouhlasí s adopcí a soud ji nezbavil rodičovských práv, protože ,něco‘ projevují,“ říká Lukešová. Přitom první měsíce života hrají velkou roli: člověku se do mysli vtiskují zásadní vjemy a život v milující rodině je oproti sebelepšímu ústavu vždycky výhra.

Na výletě ke kořenům

Včasné svolení k adopci je tak pro nechtěné dítě zvednutým palcem ukazujícím k lepší budoucnosti. Nicméně jak už bylo řečeno, existují výjimky.

Pokud se dítěti nepodaří najít v Česku rodinu do šesti měsíců od svolení k adopci, putuje jeho jméno do registru brněnského Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který tady zprostředkovává mezinárodní adopce. Vznikl v roce 2000, kdy Česko podepsalo tzv. Haagskou úmluvu, a od té doby se vede i centrální statistika: ročně odtud putuje k náhradním rodičům do zahraničí v průměru padesát dětí. „Počet žadatelů je vyšší než počet dětí v registru,“ říká vedoucí úřadu Petr Sedlák. Přesto některé děti zůstávají – ty opravdu hodně nemocné či mentálně postižené.

Nejčastější cílovou zemí zdejších nemilovaných duší je Francie, Německo a skandinávské země. „Ti rodiče opravdu touží po dítěti, jsou spolehliví. Pro ně je to dítě, od kterého nic neočekávají. Nebojí se, co řekne okolí, nezajímá je, jakou školu má či nemá šanci vystudovat,“ vysvětluje Petr Sedlák jak to, že se zahraniční rodiče našich „neadoptovatelných“ nebojí. „U nich doma žije daleko více etnik, žijí tam dlouhodobě a lidé v tom vyrůstají,“ doplňuje ho Lukešová.

Ještě nikdy se nestalo, že by se adoptované dítě muselo z ciziny vracet do českého ústavu. Sociální pracovníci státu, který dítě přijímá, zasílají do země původu pravidelné zprávy, jak se přírůstek v nové rodině i kultuře zabydlel. „Chlapec je zdravý, hodný, málokdy nemocný, mluví velmi dobře dánsky – to bylo po roce od osvojení,“ čte Lukešová z jedné takové zprávy prokládané fotografiemi rodinné pohody, na nichž mezi blonďatými severskými hlavami vyčnívá romský chlapec. „Děti v jiné kultuře i rodině vynikají v dobrém slova smyslu. Bývají například téměř stoprocentně pohybově a muzikálně nadané. Rodiče nám píšou, na jaké kroužky děti chodí,“ dodává primářka. Děti se také vracívají do svého „rodného“ kojeňáku. „Jedna rodina se přijela podívat po patnácti letech. Rodiče jim nechali česká jména. Chlapec byl František, děvče Kateřina,“ vypráví Lukešová. Mají tyto děti výchovné problémy, jichž se čeští adoptivní rodiče obávají? „Nemám o tom informace,“ říká primářka. „Vím jenom, že jeden chlapec měl v pubertě neklidné období. Když přijeli sem, podíval se, kde si ho rodiče vybrali, odkud přišel. Tatínek pak volal a říkal, že když našel kořen, je mnohem klidnější a jeho chování se velmi zlepšilo.“

Kolumbijská spojka

Smluvních zemí Haagské úmluvy je zhruba padesát, děti tak na základě tohoto systému mohou za svými rodiči putovat přes celou zeměkouli – z Jižní Ameriky přes Evropu až třeba do Číny.

Brněnský úřad má na starosti také adopce, kdy čeští rodiče žádají o osvojení dětí ze zahraničí. Za svoji šestiletou historii ovšem podobný případ řešil pouze dvakrát: jednou si česká rodina přivezla dítě ze sousedního Slovenska a teď zcestovalá dvojice chce adoptovat dítě z Kolumbie.

Země Haagské úmluvy se dělí do dvou skupin – státy původu a státy přijímací. Česká republika, která patří do té první skupiny, je tak ve společnosti zemí Jižní Ameriky a jihovýchodní Asie. Mezi země, kde žije nejvíce adoptovaných dětí ze zahraničí, patří tradičně státy západní Evropy a Spojené státy americké. Američané také s touto globální formou adopce začali – po druhé světové válce tak pomáhali evropským válečným sirotkům.

(Respekt, www.respekt.cz)