Březen 2006

Vzpomeň si na Goldu, Íráne

Amir Oren, Zbyněk Petráček

Scénáře obrany proti jaderné hrozbě Teheránu. První zemí na světě, která bombardovala jaderný reaktor, byl Írán. V říjnu 1980 stíhačky íránského letectva vyslané ájatolláhem Chomejním zaútočily na irácký jaderný reaktor poblíž Bagdádu. Útok, který se uskutečnil několik dní po vypuknutí irácko-íránské války, se nezdařil, stal se však precedentem, jehož je možné obratem využít proti tomu, kdo jej sám stanovil. Z hlediska Izraele není totiž stát, jehož vůdcové otevřeně aspirují na jeho zničení, o nic méně legitimním cílem, než byl svého času Irák pro Írán a vlastně o několik měsíců později, v červnu 1981, i pro Izrael. Izraelský útok se ovšem tehdy setkal s jednoznačným úspěchem.

Nikdo by neměl podceňovat odhodlání Izraele zabránit opakování židovského holocaustu. Nejedná se pouze o propagandu. Náčelník izraelského letectva Eliezer Škedy, jenž by pravděpodobně velel jakékoliv válečné operaci v prostoru mimo přímé sousedství izraelských hranic, opakovaně všem připomíná, že je synem rodičů přeživších holocaust, a přísahal, že podnikne cokoliv, co druhou takovou hrozbu pomůže odvrátit.

Současný íránský režim přitom nezpochybňuje pouze izraelské teritoriální nároky, ale samou jeho existenci. Mezi Íránem a Izraelem je nastolena zásadní nerovnováha. Írán má silnou touhu získat jaderné zbraně, ale postrádá schopnost je vyrobit. Izrael má podle vojenských expertů možnost přerušit životně důležité články íránského výrobního řetězce, ale netouží po tom.

Bez ohledu na skeptické hlasy po celém světě izraelské letectvo již celá léta plánuje, nacvičuje a simuluje nálety na velmi vzdálené cíle od Bagdádu po Tunis nebo cíle dále na východě. Od iráckého útoku raketami Scud v roce 1991 byly takové akce hlavní součástí doktríny počítající se zastrašením nepřítele, což znamená, že k dosažení kýženého cíle není přímo nutné zničit konkrétní cíl. Západní Írán je od Izraele vzdálen 1 300 kilometrů, při cestě tam a zpět je to samozřejmě dvojnásobek, pokud by ovšem Izrael nemohl využít nějakou základnu nebo rakety odpalované ze země či z ponorek. Izrael by také mohl nasadit nějaký prostředek podobný bezpilotnímu letadlu Predator, jaké používají Američané v Iráku nebo Afghánistánu.

Jak je možné takto rozehranou situaci postavit do souladu s prohlášeními, která se dnes z Izraele ozývají? Úřadující předseda vlády Ehud Olmert a ministr obrany Šaul Mofaz v těchto dnech varují, že pokud diplomacie selže, Izrael použije jakékoliv prostředky, aby zabránil Íránu získat jadernou zbraň.

Olmert i Mofaz jsou politici uprostřed kampaně před všeobecnými volbami, v nichž chtějí izraelskou veřejnost přesvědčit, že jejich strana Kadima disponuje lepšími vůdci se zkušenostmi v oblasti národní bezpečnosti než labouristé, které vede neprověřený Amir Perec. Přesto podezření, že si s jaderným tématem pouze pohrávají, nestojí na reálných základech. Spíše se zdá, že se řídí rafinovaným scénářem, který velí volat zároveň hot i čehý.

Izrael nechce stát v první linii kampaně proti íránskému jadernému programu. V jeho zájmu je, aby se vůdčí role chopili jiní globální hráči. Na druhé straně se ale Izrael obává, aby při vzbuzování dojmu, že Írán není jeho problémem číslo jedna, nepůsobil až příliš přesvědčivě.

Nejstřízlivější izraelské hodnocení situace vyjádřené velitelem štábu izraelských ozbrojených sil, generálporučíkem letectva Danem Chalucem, je následující: Íránská hrozba je existenční, ale není bezprostředně naléhavá a nestane se jí ani v roce 2006. Strach ze znovuzahájení nepřátelských akcí ze strany Palestinců nebo přicházejících z Libanonu je mnohem bezprostřednější, i když jsou jejich důsledky méně závažné.

Chaluc nabízí profesionální hodnocení situace, zatímco Olmert a Mofaz chtějí, aby Evropa, členové Rady bezpečnosti OSN a mezinárodní společenství pochopili, že potenciální krize je opravdu vážná. Pokud by kvůli snaze nestát v čele zápasu udělal Izrael chybu a bagatelizoval íránské nebezpečí, poskytl by Evropě pohodlnou výmluvu k tomu, aby se mohla vyhnout zavedení preventivních politických kroků.

Nejcitlivějším rozměrem složitého propletence však není íránský jaderný program, ale naopak ten izraelský. Právě on je příčinou tvrzení, že Washington neposuzuje situaci nestranně, protože poté, co v 60. letech minulého století naléhal na Izrael, aby omezil svůj vlastní jaderný program, od svého tlaku ustoupil a akceptoval situaci. I když existují protiargumenty - Izrael nikdy nepodváděl nadřízené orgány, protože není signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, a nikdy nevolal po zničení Íránu ani žádné jiné země - nebudou v situaci, kdy preventivní politické plány selžou, příliš přesvědčivé a prezident Bush bude stát před krutou volbou: vést nákladnou válku proti Íránu, nebo skoncovat s pozitivní diskriminací izraelského jaderného programu s cílem zabránit Íránu, aby se sám vyzbrojil jadernou zbraní.

Zdá se, že raději, než by zaplatili takovou cenu, se Izraelci a Američané váhavě smíří s existencí jaderného Íránu, pokud se k moci v Teheránu dostane sekulární režim, který podporuje Západ a zříká se podpory terorismu. Perské jaderné ambice sahají až k šáhovi a nezmizí, pokud by moc v Teheránu převzali jeho spojenci. Změna režimu by přinesla změnu politiky – stále by existovala chuť jaderné zbraně vlastnit, ale zmizela by vůle je použít.

Mezitím stojí za povšimnutí poznámka přednesená laureátem Nobelovy ceny Thomasem Schellingem, jedním z tvůrců teorie her a mezinárodně uznávaným filozofem strategií. V rozhovoru Schelling vychvaloval zdrženlivost vlády Goldy Meirové, která se ani v extrémní situaci jomkipurové války neuchýlila k použití jaderných zbraní, a vyzval Írán k napodobení izraelského vzoru, stejně jako příkladu Pákistánu nebo Indie, jež slíbily držet jaderné zbraně pouze za účelem obrany a odstrašení a nikdy je nepoužít. Pro Schellinga stojí íránský jaderný program těsně před okamžikem, kdy se stane realitou, a to do té míry, že navrhuje umožnit Íránu přístup k sofistikovaným technologiím, které mají zabránit chybnému použití jaderných zbraní. Írán možná nemá sebevražedné tendence, ale člověk by si měl být jist, že fanatický ájatolláh neodpálí raketu Šiháb 3 omylem.

Mezi dvěma kameny. Tak se může cítit Izrael po vítězství Hamasu v palestinských volbách. Na jedné straně hrozba íránské bomby, na druhé straně hned za humny vláda islamistů s teroristickou praxí. Přitom ony kameny tlačí společně. Loni Írán nahradil Saúdskou Arábii coby hlavní sponzor Hamasu a jeho prezident Ahmadínežád výsledek voleb uvítal.

Nečekaná a neřešitelná situace? Nikoli tak, jak to může vypadat na první pohled. Na tom, že absolutní většina pro Hamas je špatná, se sice shodne celý liberální svět. Jenže v mnoha věcech se situace projasní, ať už bude Hamas vládnout sám nebo v koalici. Že milice Hamasu dosud neodzbrojily? Že Hamas neuznává stát Izrael? Až dosud to kamuflovala Arafátova, respektive Abbásova samospráva a Západ to nějak překousl, aby nebylo ještě hůře. Teď hůře je a výmluvy ztrácejí na významu. Proč neodzbrojíte své milice, když vládnete a odpovídáte za řádné bezpečnostní složky? To už je přímá otázka, na kterou by měla následovat přímá odpověď. Proč necháváte ve své Chartě článek o zničení Izraele? Proč ho nezrušíte jako před lety Fatah, který se tak stal vyjednávacím partnerem? Nemůžete mít zároveň omeletu i celá vejce. To, co se dalo až dosud pro oči Západu kamuflovat, aby nebylo ještě hůře, získalo transparentnost.

Právě na tyto věci se teď musí soustředit hlavně Evropská unie coby největší sponzor Palestinců. Jistě, peníze do Gazy i na Západní břeh potečou nějak dál, neboť bez humanitární pomoci by tam hrozil hlad, ale Hamas za to bude muset alespoň symbolicky zaplatit. Jedině tak je možné ho kultivovat. V Turecku, kandidátské zemi EU, dnes islamisté vládnou, byť jejich přizpůsobení trvalo dlouho. Ve Svaté zemi to nemůže být jinak. Naděje pak spočívá v již starém klišé – mír se neuzavírá s přítelem, ale s nepřítelem, s tím, který toho musí spolknout více. Za Izrael to byla pravice – jak v roce 1978 s Egyptem, tak loni při stažení z Gazy. V rámci téže racionální logiky by pak palestinský mír s Izraelem měl uzavřít Hamas.

(Respekt, www.respekt.cz)