Březen 2006

Se Špidlou v zádech

Luboš Palata

Za zákaz práce v Německu a Rakousku a dalších zemích EU si můžeme především my sami.

Ministři, kteří spolu právě strávili mezi osmi očima i s překladem třicet plodných minut, už všechno odříkali. Vztahy jsou nejlepší v historii, spolupráce plodná do té míry, že je třeba ji dále rozvíjet, a v hodnocení mezinárodní situace se shodují. „Nyní máte možnost položit otázky,“ ujímá se slova tiskový mluvčí. Chvíle trapného ticha. Pak se někdo přece přihlásí. Všichni v místnosti už vědí, na co se zeptá. Diplomaté předem kroutí hlavou, ministři mají odpovědi naučené slovo od slova. Otázka přesto padne. Nemůže nepadnout. Kdyby náhodou odpověď zněla jinak, než jak ji už přítomní stokrát slyšeli, je to na titulní stranu novin. Ale všichni jsou v klidu, protože kdyby tomu tak bylo, pak by se to v povídavé Praze už dávno rozneslo. Takou „stálou otázkou“ býval termín vstupu do NATO, pak do EU, ještě to jsou Benešovy dekrety, někdy budoucnost visegrádské spolupráce. Poslední dva roky se touto „mantrou“ vztahů mezi Českou republikou a jejím okolím stalo „přechodné období ve volném pohybu pracovních sil“. Přeloženo - zákaz práce v zemích staré unie.

Shodou okolností a přičiněním Grossova podrazáctví se evropským komisařem mimo jiné odpovědným i za tuto oblast stal Čech Vladimír Špidla. I proto jsme si jeho zprávu k zákazu práce v Praze s gustem přečetli. Zvláště když se ukázalo, že tam „svého“ komisaře nemáme nadarmo. Nás se zastal. Rakušanům, Němcům, Francouzům a dalším, kteří trvají na sedmiletém přechodném období pro zákaz práce občanů z nových členských zemí, dal Špidla jménem Evropské komise co proto. „Komise doporučuje, aby členské státy pečlivě zvážily, zda je pokračování restrikcí zapotřebí,“ zní výzva Bruselu. „Volný pohyb není žádný luxus. Je to ekonomicky racionální záležitost a jedna z hodnot definovaná evropskými smlouvami,“ zapsala si Špidlův dovětek naše bruselská zpravodajka Kateřina Šafaříková.

Jistě, Špidla má pravdu. Právo žít a pracovat kdekoli v Evropské unii je jedním ze základních práv občanů unie. Což platí i pro obyvatele těch členských států, jež mají za prezidenty lidi, kteří existenci evropského občanství popírají. Ale od Klause zpět ke Špidlovi.

I Špidla by si ve svém chvályhodném tažení za volný trh práce měl uvědomit dvě základní věci. Tou první je skutečnost, že se zavedením až sedmiletého přechodného období souhlasily před rozšířením všechny členské státy unie, staré i nové. Ano, po dvou letech se měla nutnost tohoto opatření vyhodnotit. Což Špidla učinil, ale to je tak všechno. Ostatně přechodný zákaz prodeje půdy cizincům, který na politickou objednávku čeští diplomaté za „zákaz práce“ vyhandlovali, taky platí. A to, že kromě mystického strachu ze Sudeťáků nebyl nikdy žádný důvod ho zavést, je nad slunce jasnější. A ani k tomu nemusí Brusel vypracovávat žádnou zprávu.

Druhou věcí, kterou je při debatě o volném pohybu třeba přiznat, je fakt, že pracovní trhy ve starých a nových členských zemích nejsou až na výjimky srovnatelné. Pracovní síla je v nových členských zemích podhodnocená a platy neodpovídají ani poměru produktivity práce v naší a vyspělé Evropě. Existují samozřejmě výjimky, jako například Slovinsko nebo Kypr. Ale to jsou opravdu výjimky. Čech horší Portugalce?

Jak je možné, že Česká republika předehnala v hrubém domácím produktu na hlavu Portugalsko a průměrný plat mají přitom Češi poloviční oproti Portugalcům? Cenovými koši to jde zamluvit, nikoli vysvětlit. Je něco shnilého... V kombinaci s regulovanými nájmy a dalšími relikty komunismu jde o „platový dumping“, o kterém Německo a Rakousko v souvislosti s novými členskými zeměmi mluví. Právem.

Vlády nových členů unie, včetně té naší, by měly místo na boj za plné otevření pracovního trhu ve starých členských státech soustředit své úsilí na zajištění důstojných evropských platů. Ve svých zemích. Hlavním cílem totiž nemůže být, aby Češi nebo Poláci mohli pracovat ve Francii nebo Německu. Ale to, aby mohli pracovat doma za podmínek srovnatelných s vyspělými evropskými zeměmi. Dosáhnout tohoto stavu je daleko obtížnější, než se bít v prsa a ukazovat na zlotřilé Němce, Rakušany a Francouze, kteří nám upírají „základní svobodu“ evropských občanů. Ano, pravda je, že upírají, ale z důvodů, za něž neseme sami odpovědnost. Takže na rovinu. Žádný Brusel, Berlín, Vídeň. Za to, že nemůžeme pracovat v Německu a Rakousku a jinde, si můžeme sami.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)