Březen 2006

Koho volit?

Jiří Pehe

„Není koho volit,“ uslyšíme od mnoha občanů před červnovými volbami do Poslanecké sněmovny stejně, jako jsme to mohli slyšet před volbami předešlými.

A mnoho potenciálních voličů nakonec právě z tohoto důvodu zůstane doma. Je politická nabídka skutečně tak mizerná nebo existují pro voličskou apatii i jiné důvody? A podle jakých kritérií se mají rozhodnout ti, kteří nakonec budou cestu k volebním urnám vážit?

Nezájem o volby má mnoho příčin. „Znechucení politikou“, tak často zdůrazňované v průzkumech veřejného mínění, je samozřejmě vážným problémem. Otázkou ovšem je, co se tímto pojmem vlastně míní. Průměrný občan může být znechucen například proto, že je podle něj politika odtržená od občanů, nebo že existuje viditelná politická korupce. Lze také zaslechnout již zmíněné stesky na malou politickou nabídku.

Způsobů, jak politiku pozitivně ovlivňovat je mnoho, ale rozhodnutí nevolit není jedním z nich. Je jen součástí bludného kruhu. Více než dvě pětiny oprávněných voličů, kteří vůbec nepřišli k volebním urnám v posledních volbách do Poslanecké sněmovny, jenom posilují znechucení politikou; jejich nevyužité hlasy nakonec svým způsobem přispěly k zacementování stavu, proti kterému protestují.

Mezi lidmi, kteří k volbám přijdou, existují v podstatě dva druhy voličů: ti, kteří volí stranu, s jejímž programem se identifikují, a ti, kteří volí nejmenší zlo. V prostředí, v němž si tolik voličů stěžuje, že není koho volit, není ta druhá skupina nijak zanedbatelná.

Zajímavým úkazem české politiky je skutečnost, že vedle velkého množství lidí, kteří nevědí koho volit, existují tvrdá jádra voličů (jakož i jejich mediálních mluvčích) jednotlivých stran, která se projevují vysokou mírou sektářství. Ať už udělají politici a politické strany, které tito voliči nepodporují, cokoliv, je to téměř vždy špatně.

Nesmiřitelná válka různých politických táborů už vedla i k polarizaci médií, z nichž mnohá se chovají, jakoby vedla místo politických stran předvolební kampaň. Tyto postoje nevycházejí ovšem jenom z ideologického zanícení. Mají i další důvod: již zmiňovanou velkou skupinu lidí, kteří „nemají koho volit“ a pokud volit půjdou, budou se rozhodovat na poslední chvíli. Jde o to tyto voliče nějak ovlivnit.

Tvrdá jádra příznivců různých stran si ovšem, jak se zdá, neuvědomují, že právě jejich bojový ryk většinu nerozhodnutých voličů odpuzuje. Jsou to koneckonců lidé, kteří jsou často silně znechuceni nabubřelou jistotou a útočností „profláknutých“ politických matadorů a agresivním prostředím české politiky obecně.

Jak se tedy rozhodnout?

V české politické kultuře je kladen nadměrný důraz na osobnosti. Do tohoto postoje se promítá stejný idealismus, který se promítá do sloganu „není koho volit“. Český volič často nevolí tu kterou politickou stranu jenom proto, že nemá rád toho či onoho (vrcholového) politika dané strany. Nebo naopak určitou stranu nakonec volí kvůli specifickému politikovi.

Voliči, kteří takto uvažují, dost dobře nechápou podstatu české stranické politiky. Silná osobnost v ní může hrát důležitou roli, ale ve skutečnosti vládnou „anonymní“ politické sekretariáty.

Jeden možný tip pro voliče v tomto ohledu tedy zní: pokud už se rozhodujete „koho volit“ podle osobností, snažte se do této v podstatě emocionální volby vnést racionální prvky. Řiďte se nejenom tím, zda je vám politik sympatický či nesympatický (to je v televizním věku velmi ošemetná kvalita), ale také tím, jakou má politickou historii. Plnil v minulosti své sliby? Lavíroval nebo spíše činil (někdy obtížná) rozhodnutí? Dokázal si prosadit svou, pokud byl přesvědčen o tom, že se jedná o dobrou věc?

Abychom byli konkrétní, podívejme se na čtyři předsedy stran, které podle průzkumů mají zatím jako jediné šanci se dostat do sněmovny. Z úst kritiků Jiřího Paroubka nejčastěji slyšíme, že jim vadí jeho „papalášký styl“, populismus nebo ochota spojit se k prosazení svých cílů s kýmkoliv. Nelze ale v podstatě stejně výtky kriticky adresovat Mirkovi Topolánkovi, Miroslavu Kalouskovi nebo Vojtěchu Filipovi?

A není tedy důležitější se zamyslet, z čeho vyrůstá autorita toho kterého politického předáka jak u veřejnosti, tak v jeho straně? Například Paroubek musí jistě mít určité osobní kvality, které mu dovolily sjednotit stranu, jež byla kvůli své rozhádanosti na pokraji politické sebevraždy. Nemusí se nám líbit jeho styl, ale evidentně má jakousi přirozenou autoritu. Topolánek tento druh autority postrádá. Mezi ostatními předáky občanských demokratů je stále méně výrazný, nemluvě o silném vlivu na stranické dění, který přichází od čestného předsedy ODS ve funkci prezidenta. Povolební jednání strany, u níž není jasné, kdo jí řídí, je jen těžko předvídatelné.

Autorita lidoveckého předsedy Miroslava Kalouska se odvíjí od mínění stranických delegátů na předminulém sjezdu strany: „Mirek to zařídí“. Zařizování ovšem není řízení, je to spíše jen umění „v tom chodit“. Podobně si zatím počíná i nový předák KSČM, Vojtěch Filip, který je ve srovnání s bývalým předsedou Miroslavem Grebeníčkem spíše jenom tím, kdo zprostředkovává než skutečně vede.

Můžeme se samozřejmě řídit i minulostí těchto politiků. Zde si asi každý vybere, co chce. Někomu bude vadit Paroubkova minulost v RaJ, někomu Kalouskova minulost na ministerstvu obrany a otázky kolem soukromých financí, dalšímu Topolánkova zamlžená podnikatelská minulost a osmimiliónový byt, jiným zase Filipova spolupráce s bývalou StB. Jinými slovy: pokud budeme „objektivní“, těžko si podle těchto kritérií vybereme. Lepším řešením je zaměřit se na konkrétní politické činy.

Jestliže se budeme řídit tím, co strany nabízejí ve svých programech, záleží hodně na tom, jak vnímáme současnou situaci země. Budeme-li ale následovat většinový názor, podle něhož se České republice daří v poslední době nebývalé dobře, budou na tom ve volbách hůře zejména ty strany, které sázejí na zásadní politické a ekonomické změny nebo přímo experimenty.

Řeč je zejména o ODS a KSČM. Občanští demokraté připravili svůj program v době, kdy byl jejich politický soupeř zmítán vnitřními problémy a ekonomické výsledky země byly spíše průměrné. V takové situaci mohla kritická masa občanů preferovat program zásadních změn, z nichž některé patří do říše sociálně-ekonomických experimentů. I když se ODS na posledním sjezdu pokusila „reformy“ přejmenovat na změny a svůj odpor k sociálnímu státu se snažila utlumit sliby sociálních dávek, za které by se nemuselo stydět levé křídlo ČSSD, její „Modrá šance“ a „Tlustá peněženka“ zůstávají spíše v říši politicko-ekonomického pokusnictví.

Nerozhodnutý volič má tak, pokud jde o další směřování země, tuto volbu: poněkud klopotnou, nicméně v hlavním proudu evropského a sociálnědemokratického myšlení zakotvenou politiku ČSSD; v podstatě evropský křesťansko-demokratický program lidovců, opepřený ovšem dávkou českého provincialismu; nevyzkoušené ekonomické experimenty ODS, vesměs z myšlenkové dílny Vlastimila Tlustého; a komunistický program vynucené tolerance establishmentu a případných krajně levicových změn.

Není také od věci se podívat na nedávnou politickou minulost těchto stran. ODS dostala šanci k experimentům na začátku 90. let s výsledky, které známe. Dopadlo by to tentokrát lépe? ČSSD měla během svého vládnutí světlé i černé okamžiky, ale celkově je její ekonomická politika úspěšná. Lidovci, coby koaliční partner obou stran, si mohou připsat jak zásluhy za současný dobrý stav hospodářství, tak podíl na pobalíčkovém krachu z roku 1997. S komunisty máme jen předlistopadovou zkušenost. Je důvod věřit, že by si tentokrát počínali jinak?

Evropa, korupce, antikomuniusmus

Pro mnoho voličů může být důležité téma Evropské unie. Ti z nerozhodnutých, kteří si myslí, že členství v EU je pro Českou republiku prospěšné, připíší zřejmě ve svém rozhodování body ČSSD nebo KDU-ČSL, které byly součástí vlády, jež dovedla zemi do EU a vyjadřuje i nadále proevpropské postoje.

Pro voliče, kteří by jinak inklinovali k ODS, je právě vztah této strany k EU velkým problémem. Ačkoliv se ODS snaží před volbami mírnit svou protievropskou notu, zůstává plně ve vleku svého ideového guru na Hradě, který by nejradši EU rozpustil a nahradil jakousi evropskou obdobou Organizace spojených národů. Ti, kteří by se v takové evropské budoucnosti cítili bezpečněji než nyní, by rozhodně měli dát svůj hlas ODS. Jinými slovy: těch, kteří budou ODS volit specificky kvůli jejím postojům k EU bude dosti málo.

Znechucení z korupce může hrát též důležitou roli. Zde jsou samozřejmě vždy v nevýhodě vládní strany, protože i případech, kdy se korupční skandály dotknou opozičních politiků, odpovědnost za náchylnost politického prostředí ke korupci, voliči obvykle připisují vládě. V tomto ohledu na tom není současná vláda dobře a nic jí nepomůže poukazování na Pepy z Hongkongu z poloviny 90. let.

Vysvětlit souvislosti mezi zkorumpovanou politickou kulturou, kterou pomohly vytvořit Klausovy ekonomické reformy, jež se neohlížely na vládu práva, a současnými skandály, je příliš složité na to, aby to mělo vliv na rozhodující masu voličů. Stejně problematické je vracet se neustále k opoziční smlouvě, za níž nese svůj díl odpovědnosti i ODS.

Pokud ČSSD nenabídne jasnou protikorupční iniciativu, bude ze současného většinového mínění, že je země prolezlá korupcí, profitovat spíše její politický soupeř. Pro ČSSD je nepochybně problémem i skutečnost, že je u moci už dvě volební období. Voliči, kteří si pročištění českého politického prostředí spojují s jakýmsi novým vánkem, budou spíše upřednostňovat ODS - a to i proto, že politické nabídky v této oblasti nedokázala využít žádná nová strana.

Možná povolební spolupráce ČSSD s komunisty je oblíbeným tématem médií a pravicových politiků, ve skutečnosti je to ale faktor, který nebude hrát důležitou roli. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že to pro většinu levicově orientovaných voličů není důležité. Navíc mnoho voličů vidí, že je komunistická karta používána naprosto účelově. Její zneužívání pravicí může dokonce pravicovým stranám uškodit, pokud jasně neřeknou, že jsou v případě volebního vítězství ČSSD ochotny podat této straně pomocnou ruku tak, aby o spojenectví s KSČM nemusela přemýšlet.

Hlavní problém stran, které jsou momentálně mimo Poslaneckou sněmovnu, zůstává stejný. Pokud nebudou schopny v průzkumech veřejného mínění přesvědčit kritickou masu voličů, že jsou přinejmenším blízko hranice volitelnosti a že hlasy jejich případných voličů tudíž nebudou vyhozeny oknem, mají jen malou šanci na úspěch. Problémem těch několika malých stran, které se teoreticky mají šanci do parlamentu probojovat, je i skutečnost, že všechny už dopředu preferují případnou koaliční spolupráci s ODS - a to dokonce včetně Strany zelených. Tím se ovšem nejen asociují s poněkud radikálním programem ekonomických experimentů ODS a jejím protievropským brbláním, ale také se odřezávají od většinového mínění, že situace v zemi je v podstatě dobrá a potřebuje spíše rozumné korekce než radikální „reformy“.

Je možné argumentovat, že kdyby některé tyto strany připustily spolupráci s ČSSD s tím, že chtějí svým vlivem korigovat její tradicionalistické sociálně demokratické postoje tak, aby celkový program vlády byl spíše liberálně sociální, nezavíraly by si u mnoha voličů zbytečně vrátka. I tak jsou v těžké situaci, protože české volební výsledky opakovaně vykazují poměrně vysokou míru stability, což nedává novým stranám mnoho možností prorazit.

(www.pehe.cz)