Březen 2006

Sbohem a Hamas

Zbyněk Petráček, Filip Moravec

V palestinských volbách triumfovali islamisté a všichni se bojí. Byly to nejdemokratičtější volby v arabském světě. Na tom se shodují pozorovatelé místní i zahraniční. Přesto přinesly vítězství islamistů. Anebo právě proto? Ať už zní odpověď jakkoliv, jisté je, že po dvanácti letech vlády sekulárního Fatahu povede Palestinskou samosprávu obávaný Hamas – organizace, která je na teroristickém seznamu Spojených států i Evropské unie.

Bez korupce i zkušeností

Ve čtvrtek propukly obavy a netřeba je vysvětlovat. Jen pro ilustraci: Před deseti lety teroristé Hamasu vyhráli volby izraelské pravici, kterou měl tehdy suverénně převálcovat Šimon Peres coby následník zavražděného premiéra Rabina. Jenže stačilo devět dnů, čtyři bomby Hamasu, šedesát mrtvých, stovky zraněných a vše bylo jinak. Palestinských voleb se tehdy Hamas neúčastnil, minulou středu je vyhrál. Hrozí repríza roku 1996 nebo další intifáda? Podle všeho nikoli, vždyť poslední sebevražedný útok, ke kterému se Hamas přihlásil, se odehrál v srpnu 2004. Obavy panují hlavně z jiného důvodu. Hamas až dosud demokratickou soutěž bojkotoval a teď získal absolutní většinu v situaci, kdy nemá žádné zkušenosti s vládou, neuznává Stát Izrael ani smlouvy, které s ním uzavřely předchozí palestinské administrativy. Pravda, nemá ani žádné zkušenosti s korupcí, což je hlavní příčina jeho vítězství nad Fatahem prezidenta Mahmúda Abbáse. Ale pokud by kvůli jeho nesmiřitelnosti vyschl dosavadní penězovod z Evropy, začali by Palestinci zvažovat, jestli pod úplatným Fatahem nebylo lépe. To také bude hlavní dilema Hamasu: dostát své protiizraelské rétorice a zároveň fungovat jako seriózní lídr Palestinců.

„Vyjednávání s Izraelem nejsou tabu,“ prohlásil těsně před volbami Mahmúd Zahár, jeden z lídrů hnutí v Gaze. Jenže tento nadějný výrok uvedl na pravou míru další gazský lídr Ismaíl Haníja: „Hamas podporuje vznik palestinského státu s metropolí Jeruzalémem na územích okupovaných v roce 1967 – jako prozatímní řešení.“ A máme to na talíři. Pro Hamas je tedy jen dočasné řešení to, co považuje za maximu proslulá rezoluce OSN č. 242, ale s čím na sto procent nesouhlasí ani izraelská levice – návrat do stavu před šestidenní válkou. A aby nebylo pochyb, Haníja upřesňuje: „Hamas bude nadále trvat na hranicích historické Palestiny a odmítat uznání legitimity okupace.“ Jinými slovy, touto pozicí Hamas popírá i neméně slavnou rezoluci OSN č. 181 z roku 1947 o rozdělení Palestiny. Podobně se v rozhovoru pro Lidové noviny vyjádřil kandidát Hamasu v gazském Rafáhu Ghazí Hamad: Ústupky musí nabídnout též Izraelci, zatímco my trváme na ozbrojeném boji proto, že „trpíme v okupaci“. Přitom to říká čtyři měsíce poté, kdy okupace Gazy coby dosud největší izraelský ústupek skončila, a čtyři roky po Cestovním plánu, který stanovil odzbrojení polovojenských jednotek, jako je ozbrojené křídlo Hamasu.

Není tedy divu, že první reakce po volbách byly odtažité. Hamas se oficiálně vyslovil takto: Vyjednávání s Izraelem ani jeho uznání nejsou v naší agendě. Ozbrojený boj bude pokračovat. Úřadující izraelský premiér Ehud Olmert opáčil neméně rázně: Izrael neuzná vládu Hamasu ani nebude vyjednávat s palestinskou vládou, která zahrne teroristickou organizaci.

Zatím u mrazu

Že by definitivní zmrazení? Zatím to tak vypadá. Fatah férově uznal porážku a palestinský premiér Ahmad Kurája odstoupil s tím, aby prezident jmenoval jeho nástupce. Mahmúd Abbás má sice za sebou George Bushe („chceme, aby zůstal u moci“) i evropské lídry, ale doma neměl velkou popularitu nikdy, natož po triumfu Hamasu. Situaci se pokouší zachraňovat návrhem kompromisu: Jako prostředník při vyjednávání mezi Palestinci a Izraelem by mohla vystupovat Organizace pro osvobození Palestiny, kterou ovládá Fatah a s níž má Jeruzalém bohaté zkušenosti.

Na nejistou dobu se připravuje také Izrael. Co se týče příčiny vítězství Hamasu, překvapivě se shodnou pravicový Likud se silně levicovým Merecem: obě názorově vyhrocené strany tvrdí, že důvodem je stažení z Gazy – ale s rozdílným znaménkem. Podle Likudu to Palestinci vnímali coby ústupek teroru, jako slabost. Tento argument nalézá podporu již od roku 2000, kdy pár měsíců po izraelském stažení z jižního Libanonu následovala druhá palestinská intifáda, ale jak nyní zapůsobí na voliče, zatím nelze předvídat. Naproti tomu podle Merecu právě jednostrannost tohoto stažení oslabila Fatah – kdyby se to bylo domluvilo s Abbásem, mohl teď sklidit úspěšnou dividendu. Na reálné rovině se pak shodují původně Šaronova, dnes Olmertova strana Vpřed s labouristy. Obě odmítají jednat s Hamasem, ale obě se sblížily na konceptu jednostranných kroků, tedy na něčem, co Strana práce – preferující rozhovory – až do letoška odmítala. Těsně po palestinských volbách však lídr labouristů Amir Perec otočil: „Nebudeme vyjednávat s organizací, která neuznává právo Izraele na existenci. A budeme-li muset, pak uplatníme jednostranné kroky. Změny v Palestinské samosprávě z nás neučiní rukojmí.“ Zatím ještě není hotova nová palestinská vláda, není ani jasné, zda bude jednobarevná, tedy hamasovsky zelená, nebo koaliční s Fatahem, ale zdá se, že rok 1996 se v izraelské politice opakovat nemusí: doba už není černo-bílá a možnost vlády levého středu úspěch Hamasu nesmaže. Pro voliče možná naopak: Chtějí jednostrannost? Tak ať ji mají a my máme hranice.

O budoucnosti Hamasu a jeho vlády se teprve začíná spekulovat. S Islámským džihádem víme, na čem jsme. Chce nás vidět mrtvé on i lidé v Damašku, Teheránu či z Hizballáhu, kteří mu dávají rozkazy. Ale chce nás vidět mrtvé stále i Hamas? Tak znějí dnešní otázky ve Svaté zemi. Hamas je totiž dnes tam, kde byl Fatah před dohodami z Osla – ani on tehdy neuznával Izrael. A ani Hamas nemusí být názorově a organizačně jednolitý a neštěpitelný.

S Koránem a bez samopalu

Hnutí islámského odporu (Hamas) bylo založeno v roce 1987, jeho historie jako palestinské odbočky egyptského hnutí Muslimských bratří však sahá až do 30. let 20. století. Za svého předchůdce považuje Hamas šejcha Izz al-Dín al-Kassáma (1882 – 1935), který měl k ideologii bratří velmi blízko už jen proto, že se osobně znal s jejich předním ideologem Rašídem Ridá. Učení Ridá vzniklo jako reakce na pociťovaný úpadek muslimského světa a spočívalo zejména v návratu k tradičním islámským hodnotám. Al-Kassám se s Muslimským bratrstvem shodoval zejména v odporu proti židovskému přistěhovalectví, ve kterém viděl ohrožení vize muslimského státu na území Palestiny řízeného podle islámského práva. Organizoval proto nejen politické kampaně, ale i vlastní vojenské jednotky.

Když v prosinci 1987 vypuklo první palestinské povstání proti Izraeli, Hamas zachytil nástup masové lidové nespokojenosti s dosavadní neúspěšnou politikou Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která nejen nedokázala ukončit izraelskou okupaci, ale ztratila i podporu svých arabských spojenců. Vedení v čele s šejchem Ahmadem Jásínem tehdy vydalo oficiální statut o několika článcích, které se zakládaly na Koránu jako hlavním zdroji legitimity boje proti Izraeli. Hamas si začal zakládat na opozici jak proti Izraeli, tak proti veškerým mírovým snahám ze strany oficiální Palestinské samosprávy. I proto se odmítl zúčastnit posledních parlamentních voleb v lednu 1996.

Současná pozice a masová podpora Hamasu je převážně výsledkem druhé intifády. Od jejího začátku Hamas organizuje nejen ozbrojený odpor proti Izraeli, ale vytváří navíc rozsáhlou sociální síť (každá rodina sebevražedného atentátníka například dostává od Hamasu 300 amerických dolarů měsíčně, organizace zakládá nové mešity, školy nebo zdravotnická zařízení). Těží tak z bídy a nespokojenosti v chudších částech palestinských území a tam, kde jsou konflikty mezi Palestinci a Izraelci nejintenzivnější (Gaza, okolí Hebronu). V neposlední řadě jej však podporují i lidé nespokojení s dlouholetou vládou zkorumpovaného hnutí Fatah.

Po obnovení jednání mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou, jež symbolizovalo setkání Ariela Šarona a Mahmúda Abbáse v egyptském Šarm aš Šajchu v únoru loňského roku, přistoupil Hamas na „hudnu“, tedy složení zbraní a příměří ze strany svých bojových jednotek, pojmenovaných po al-Kassámovi. Od té doby se organizace značně umírnila i v protiizraelské rétorice a výroky o zničení židovského státu se ozývají spíše z míst mimo hlavní dění. Politický vůdce Hamasu Chálid Mašál například nedávno hlásal na demonstraci v syrském Damašku, že Hamas se cíle osvobodit Palestinu nikdy nevzdá. Proti němu stojí místní kandidáti v pásmu Gazy či na Západním břehu, kteří si musí dávat pozor na to, co říkají. Extrémně protiizraelská rétorika již totiž nemá u většiny intifádou unavených Palestinců přílišnou podporu. Jedním z nejvýraznějších na této straně je Muhammad Abú Tir z východního Jeruzaléma, který dokonce prohlásil, že pokud Hamas uspěje, bude s Izraelem „vyjednávat lépe a efektivněji, než činil kdokoli před ním“.

Důvodů pro celkové umírnění Hamasu může být však více. Někteří zasvěcení komentátoři tvrdí, že tato změna nastala po zabití šejcha Jásína na jaře 2004, kdy hnutí fakticky ztratilo ideologického vůdce. Skeptické hlasy zase prorokují, že hnutí se rozdělí na oficiální politickou reprezentaci a ozbrojené křídlo, které bude v útocích na Izrael pokračovat. Jisté však je, že už jen účast v letošních volbách značí určitou vnitřní změnu k lepšímu. V rozhovoru pro izraelský list Haarec to potvrdil i jeden z vůdců v pásmu Gazy Mahmúd Zahár, když řekl, že „své stanovy jsme nezměnili. Úsilí o zničení Izraele je ale minulostí. Politickou silou chceme vrátit hranice na pozice před válkou v roce 1967.“

(Respekt, www.respekt.cz)

Zbyněk Petráček, Filip Moravec

V palestinských volbách triumfovali islamisté a všichni se bojí. Byly to nejdemokratičtější volby v arabském světě. Na tom se shodují pozorovatelé místní i zahraniční. Přesto přinesly vítězství islamistů. Anebo právě proto? Ať už zní odpověď jakkoliv, jisté je, že po dvanácti letech vlády sekulárního Fatahu povede Palestinskou samosprávu obávaný Hamas – organizace, která je na teroristickém seznamu Spojených států i Evropské unie.

Bez korupce i zkušeností

Ve čtvrtek propukly obavy a netřeba je vysvětlovat. Jen pro ilustraci: Před deseti lety teroristé Hamasu vyhráli volby izraelské pravici, kterou měl tehdy suverénně převálcovat Šimon Peres coby následník zavražděného premiéra Rabina. Jenže stačilo devět dnů, čtyři bomby Hamasu, šedesát mrtvých, stovky zraněných a vše bylo jinak. Palestinských voleb se tehdy Hamas neúčastnil, minulou středu je vyhrál. Hrozí repríza roku 1996 nebo další intifáda? Podle všeho nikoli, vždyť poslední sebevražedný útok, ke kterému se Hamas přihlásil, se odehrál v srpnu 2004. Obavy panují hlavně z jiného důvodu. Hamas až dosud demokratickou soutěž bojkotoval a teď získal absolutní většinu v situaci, kdy nemá žádné zkušenosti s vládou, neuznává Stát Izrael ani smlouvy, které s ním uzavřely předchozí palestinské administrativy. Pravda, nemá ani žádné zkušenosti s korupcí, což je hlavní příčina jeho vítězství nad Fatahem prezidenta Mahmúda Abbáse. Ale pokud by kvůli jeho nesmiřitelnosti vyschl dosavadní penězovod z Evropy, začali by Palestinci zvažovat, jestli pod úplatným Fatahem nebylo lépe. To také bude hlavní dilema Hamasu: dostát své protiizraelské rétorice a zároveň fungovat jako seriózní lídr Palestinců.

„Vyjednávání s Izraelem nejsou tabu,“ prohlásil těsně před volbami Mahmúd Zahár, jeden z lídrů hnutí v Gaze. Jenže tento nadějný výrok uvedl na pravou míru další gazský lídr Ismaíl Haníja: „Hamas podporuje vznik palestinského státu s metropolí Jeruzalémem na územích okupovaných v roce 1967 – jako prozatímní řešení.“ A máme to na talíři. Pro Hamas je tedy jen dočasné řešení to, co považuje za maximu proslulá rezoluce OSN č. 242, ale s čím na sto procent nesouhlasí ani izraelská levice – návrat do stavu před šestidenní válkou. A aby nebylo pochyb, Haníja upřesňuje: „Hamas bude nadále trvat na hranicích historické Palestiny a odmítat uznání legitimity okupace.“ Jinými slovy, touto pozicí Hamas popírá i neméně slavnou rezoluci OSN č. 181 z roku 1947 o rozdělení Palestiny. Podobně se v rozhovoru pro Lidové noviny vyjádřil kandidát Hamasu v gazském Rafáhu Ghazí Hamad: Ústupky musí nabídnout též Izraelci, zatímco my trváme na ozbrojeném boji proto, že „trpíme v okupaci“. Přitom to říká čtyři měsíce poté, kdy okupace Gazy coby dosud největší izraelský ústupek skončila, a čtyři roky po Cestovním plánu, který stanovil odzbrojení polovojenských jednotek, jako je ozbrojené křídlo Hamasu.

Není tedy divu, že první reakce po volbách byly odtažité. Hamas se oficiálně vyslovil takto: Vyjednávání s Izraelem ani jeho uznání nejsou v naší agendě. Ozbrojený boj bude pokračovat. Úřadující izraelský premiér Ehud Olmert opáčil neméně rázně: Izrael neuzná vládu Hamasu ani nebude vyjednávat s palestinskou vládou, která zahrne teroristickou organizaci.

Zatím u mrazu

Že by definitivní zmrazení? Zatím to tak vypadá. Fatah férově uznal porážku a palestinský premiér Ahmad Kurája odstoupil s tím, aby prezident jmenoval jeho nástupce. Mahmúd Abbás má sice za sebou George Bushe („chceme, aby zůstal u moci“) i evropské lídry, ale doma neměl velkou popularitu nikdy, natož po triumfu Hamasu. Situaci se pokouší zachraňovat návrhem kompromisu: Jako prostředník při vyjednávání mezi Palestinci a Izraelem by mohla vystupovat Organizace pro osvobození Palestiny, kterou ovládá Fatah a s níž má Jeruzalém bohaté zkušenosti.

Na nejistou dobu se připravuje také Izrael. Co se týče příčiny vítězství Hamasu, překvapivě se shodnou pravicový Likud se silně levicovým Merecem: obě názorově vyhrocené strany tvrdí, že důvodem je stažení z Gazy – ale s rozdílným znaménkem. Podle Likudu to Palestinci vnímali coby ústupek teroru, jako slabost. Tento argument nalézá podporu již od roku 2000, kdy pár měsíců po izraelském stažení z jižního Libanonu následovala druhá palestinská intifáda, ale jak nyní zapůsobí na voliče, zatím nelze předvídat. Naproti tomu podle Merecu právě jednostrannost tohoto stažení oslabila Fatah – kdyby se to bylo domluvilo s Abbásem, mohl teď sklidit úspěšnou dividendu. Na reálné rovině se pak shodují původně Šaronova, dnes Olmertova strana Vpřed s labouristy. Obě odmítají jednat s Hamasem, ale obě se sblížily na konceptu jednostranných kroků, tedy na něčem, co Strana práce – preferující rozhovory – až do letoška odmítala. Těsně po palestinských volbách však lídr labouristů Amir Perec otočil: „Nebudeme vyjednávat s organizací, která neuznává právo Izraele na existenci. A budeme-li muset, pak uplatníme jednostranné kroky. Změny v Palestinské samosprávě z nás neučiní rukojmí.“ Zatím ještě není hotova nová palestinská vláda, není ani jasné, zda bude jednobarevná, tedy hamasovsky zelená, nebo koaliční s Fatahem, ale zdá se, že rok 1996 se v izraelské politice opakovat nemusí: doba už není černo-bílá a možnost vlády levého středu úspěch Hamasu nesmaže. Pro voliče možná naopak: Chtějí jednostrannost? Tak ať ji mají a my máme hranice.

O budoucnosti Hamasu a jeho vlády se teprve začíná spekulovat. S Islámským džihádem víme, na čem jsme. Chce nás vidět mrtvé on i lidé v Damašku, Teheránu či z Hizballáhu, kteří mu dávají rozkazy. Ale chce nás vidět mrtvé stále i Hamas? Tak znějí dnešní otázky ve Svaté zemi. Hamas je totiž dnes tam, kde byl Fatah před dohodami z Osla – ani on tehdy neuznával Izrael. A ani Hamas nemusí být názorově a organizačně jednolitý a neštěpitelný.

S Koránem a bez samopalu

Hnutí islámského odporu (Hamas) bylo založeno v roce 1987, jeho historie jako palestinské odbočky egyptského hnutí Muslimských bratří však sahá až do 30. let 20. století. Za svého předchůdce považuje Hamas šejcha Izz al-Dín al-Kassáma (1882 – 1935), který měl k ideologii bratří velmi blízko už jen proto, že se osobně znal s jejich předním ideologem Rašídem Ridá. Učení Ridá vzniklo jako reakce na pociťovaný úpadek muslimského světa a spočívalo zejména v návratu k tradičním islámským hodnotám. Al-Kassám se s Muslimským bratrstvem shodoval zejména v odporu proti židovskému přistěhovalectví, ve kterém viděl ohrožení vize muslimského státu na území Palestiny řízeného podle islámského práva. Organizoval proto nejen politické kampaně, ale i vlastní vojenské jednotky.

Když v prosinci 1987 vypuklo první palestinské povstání proti Izraeli, Hamas zachytil nástup masové lidové nespokojenosti s dosavadní neúspěšnou politikou Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která nejen nedokázala ukončit izraelskou okupaci, ale ztratila i podporu svých arabských spojenců. Vedení v čele s šejchem Ahmadem Jásínem tehdy vydalo oficiální statut o několika článcích, které se zakládaly na Koránu jako hlavním zdroji legitimity boje proti Izraeli. Hamas si začal zakládat na opozici jak proti Izraeli, tak proti veškerým mírovým snahám ze strany oficiální Palestinské samosprávy. I proto se odmítl zúčastnit posledních parlamentních voleb v lednu 1996.

Současná pozice a masová podpora Hamasu je převážně výsledkem druhé intifády. Od jejího začátku Hamas organizuje nejen ozbrojený odpor proti Izraeli, ale vytváří navíc rozsáhlou sociální síť (každá rodina sebevražedného atentátníka například dostává od Hamasu 300 amerických dolarů měsíčně, organizace zakládá nové mešity, školy nebo zdravotnická zařízení). Těží tak z bídy a nespokojenosti v chudších částech palestinských území a tam, kde jsou konflikty mezi Palestinci a Izraelci nejintenzivnější (Gaza, okolí Hebronu). V neposlední řadě jej však podporují i lidé nespokojení s dlouholetou vládou zkorumpovaného hnutí Fatah.

Po obnovení jednání mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou, jež symbolizovalo setkání Ariela Šarona a Mahmúda Abbáse v egyptském Šarm aš Šajchu v únoru loňského roku, přistoupil Hamas na „hudnu“, tedy složení zbraní a příměří ze strany svých bojových jednotek, pojmenovaných po al-Kassámovi. Od té doby se organizace značně umírnila i v protiizraelské rétorice a výroky o zničení židovského státu se ozývají spíše z míst mimo hlavní dění. Politický vůdce Hamasu Chálid Mašál například nedávno hlásal na demonstraci v syrském Damašku, že Hamas se cíle osvobodit Palestinu nikdy nevzdá. Proti němu stojí místní kandidáti v pásmu Gazy či na Západním břehu, kteří si musí dávat pozor na to, co říkají. Extrémně protiizraelská rétorika již totiž nemá u většiny intifádou unavených Palestinců přílišnou podporu. Jedním z nejvýraznějších na této straně je Muhammad Abú Tir z východního Jeruzaléma, který dokonce prohlásil, že pokud Hamas uspěje, bude s Izraelem „vyjednávat lépe a efektivněji, než činil kdokoli před ním“.

Důvodů pro celkové umírnění Hamasu může být však více. Někteří zasvěcení komentátoři tvrdí, že tato změna nastala po zabití šejcha Jásína na jaře 2004, kdy hnutí fakticky ztratilo ideologického vůdce. Skeptické hlasy zase prorokují, že hnutí se rozdělí na oficiální politickou reprezentaci a ozbrojené křídlo, které bude v útocích na Izrael pokračovat. Jisté však je, že už jen účast v letošních volbách značí určitou vnitřní změnu k lepšímu. V rozhovoru pro izraelský list Haarec to potvrdil i jeden z vůdců v pásmu Gazy Mahmúd Zahár, když řekl, že „své stanovy jsme nezměnili. Úsilí o zničení Izraele je ale minulostí. Politickou silou chceme vrátit hranice na pozice před válkou v roce 1967.“

(Respekt, www.respekt.cz)