Březen 2006

Slušný člověk Max Schmeling

Zbyněk Petráček

Mohl špičkový sportovec ve 30. letech v Německu reprezentovat svou vlastní individualitu, nebo musel být nevyhnutelně ztotožňován s nacistickou třetí říší? Právě na tuto otázku odpovídá životní příběh Maxe Schmelinga, německého boxera, který zemřel před rokem, o sedm měsíců dříve, než by se dožil stovky. Teprve pozvolna a nenápadně vycházelo najevo, že člověk, jemuž byla kdysi dávána nálepka nacistického idolu, byl ve skutečnosti spíše plachý muž, který s rasistickou ideologií nejenom nesouhlasil, ale přímo jí odporoval.

Mlátička, kladivo. Tak zní dnes běžná přízviska boxerů. Není příliš divu. Extravagance borců typu Mikea Tysona dávají zapomenout na dobu, kdy se boxu říkávalo pěstní šerm. To ovšem nebyl Schmelingův případ. Narodil se v rodině námořníka a vyučil se kupcem, ale již v 18 letech vstoupil mezi profesionální boxery. Na tom není nic výjimečného. Výjimečná dráha začala až v roce 1930, když se stal v New Yorku na dva roky mistrem světa v těžké váze. Ale to hlavní mělo teprve přijít. Moci se chápou nacisté a v roce 1936 Schmeling opět v USA poráží „neporazitelného“ Joea Louise. To je čerstvá voda na hnědý mlýn propagandy nadřazenosti árijce nad černým Američanem. Schmelinga k sobě zve Goebbels i sám Hitler, ale boxer všechna jejich přání odmítá – nevstoupí do NSDAP, nevyhodí svého amerického (židovského) manažera Joea Jacobse a nerozvede se s českou herečkou Anny Ondrákovou. V červenci 1938 ovšem odvetu s Louisem prohrává – jak se později svěřil, byl nakonec rád, že tím ztratil přízeň nacistů.

O pár měsíců později přichází „křišťálová noc“, Schmeling ve svém hotelovém apartmá v Berlíně ukrývá dvě děti svého židovského přítele Davida Lewina a pak jim pomůže do ciziny. To se nevědělo až do roku 1989, kdy Henry Lewin Schmelinga pozval do Las Vegas, aby mu poděkoval za záchranu života. Jenže nacisté úplně nezapomněli. V roce 1940 Schmeling rukuje do wehrmachtu a je vysílán na nebezpečné akce. Když už měl mít Hitler poraženého hrdinu, tak raději mrtvého. Při parašutistickém výsadku na Brity obsazenou Krétu se sice někdejší mistr světa těžce zraní, leč přežije v lazaretu.

Po válce se ještě nakrátko vrátil kvůli obživě do ringu, ale v roce 1948 pověsil boxerky definitivně na hřebík. Později v Německu zastupoval Coca-Colu. Spřátelil se s Louisem, často ho navštěvoval i finančně podporoval, a když Joe Louis v roce 1981 v nuzných poměrech zemřel, Max Schmeling mu zaplatil slušný pohřeb. Sám zemřel jako bezdětný (18 roků po Ondrákové, s níž strávil 54leté manželství) a v závěti veškeré své peníze odkázal trpícím lidem.

Příběh Maxe Schmelinga má v sobě jedno stále důležité poselství. Samozřejmě zdaleka ne každý má na to, aby organizoval atentát na Hitlera jako plukovník Stauffenberg v Německu či se prostřílel na Západ jako bratři Mašínové u nás. Ale i bez takové nátury může člověk, nota bene sportovní hvězda, přežít totalitu, aniž ztratí tvář.

(Respekt, www.respekt.cz)