Březen 2006

Návrat ztracených synů

Petr Podaný

Roku 1955 propustil Sovětský svaz z lágrů poslední německé zajatce. Slzy radosti nad návratem manželů, otců a synů, ale i slzy žalu nad poznáním, že své nejbližší už nikdy nespatří. Návrat posledních deseti tisíc německých válečných zajatců byl emotivním vrcholem vlády kancléře Adenauera. A jeho triumfem.

Filmové záběry a fotografie z oněch dnů dojímají i dnes: matky tisknou v náručích syny, ženy se vrhají k manželům, které neviděly deset a více let. Děti stojí většinou beze slov před otci, na něž si sotva vzpomínají, nebo je dokonce vidí poprvé v životě. Tisíce lidí se připojují ke zpěvu chorálu Nun danket alle Gott (Nyní děkujte všichni Bohu) a po tvářích jim tečou slzy. První skupina propuštěných zajatců dorazila vlakem a autobusy přes Herleshausen do dolnosaského Friedlandu (známý přijímací tábor) 7. října 1955. Brečeli jsme a třásli se po celém těle, vzpomínají navrátilci.

Už cestou do Friedlandu nám všude mávaly tisíce lidí, zasypávaly nás květinami a dárky, vypráví Hellmut Reichel a dodává: "Svobodné ženy nám do oken autobusů podávaly lístečky se svou adresou." Neskonale častěji však vracející se němečtí zajatci hleděli na cedule se jmény a fotografiemi mužů, které hledali jejich blízcí (začátkem padesátých let bylo nezvěstných 1,7 milionu příslušníků wehrmachtu).

"Stále se nás ptali: Kdo ho zná? Nevíte o něm něco?" líčí směsici euforie a beznaděje Reichel. Pro mnohé, kteří od října 1955 do ledna 1956 čekali marně, zhasl poslední plamínek naděje. Moskva tehdy propustila 9 626 německých zajatců (1 336 směřovalo do NDR), kteří byli v její moci. Údajně byli poslední. Totéž však Rusové tvrdili i dva roky předtím, kdy v rámci amnestie po Stalinově smrti dali svobodu dvanácti tisícům zadržovaných mužů a žen. V očích občanů SRN se o návrat posledních krajanů z ruských táborů zasloužil především jeden muž: kancléř Konrad Adenauer.

Vězně za diplomaty

Adenauer dosáhl propuštění zajatců během pěti dnů dramatických jednání přímo v jámě lvové, Kremlu, kde nakonec vyšel vstříc snahám hostitelů o navázání diplomatických styků mezi Moskvou a Bonnem. Letadlo Super Constellation, které mělo na palubě kancléře republiky, jež čerstvě nabyla suverenitu, přistálo na letišti Vnukovo 8. září 1955. Po překvapivě přátelském uvítání následovala série tvrdých jednání, na něž Adenauer přijížděl ve svém černém Mercedesu 300, který z obavy před "štěnicemi" dal do Moskvy dopravit. Kancléř prosazoval, že jednání o zajatcích musejí být spojena s dosažením výsledků v "německé otázce" (sjednocení, východní hranice Německa).

Hlavně předseda vlády Nikolaj Bulganin delegaci z Bonnu neustále předhazoval minulost a tvrdil, že v SSSR už žádní zajatci nejsou, jen zločinci (Rusové dávali ve zinscenovaných procesech mnoha vojákům wehrmachtu nálepku válečných zločinců a odsuzovali je k vysokým trestům, čímž se je snažili vyjmout z kategorie válečných zajatců). Adenauer o některých válečných zločincích věděl, ale většina Němců v ruské moci byla vinna podobně jako vojáci v jiných válkách.

K obratu v jednání došlo na opulentním banketu se sedmi stovkami hostů 12. září, kde vodka tekla proudem a jeden přípitek následoval druhý. Nikita Chruščov předal Adenauerovi nový, lehce upravený návrh: výměnu velvyslanců za propuštění zajatců, ovšem bez písemného ujednání. Mělo stačit čestné slovo pánů Kremlu.

Většina členů Adenauerovy delegace s výměnným obchodem nesouhlasila; znamenal nulový pokrok v řešení německé otázky a nepřímé uznání komunistické NDR. Kancléř se skvělým nosem na reakce veřejnosti si však s Chruščovem "plácnul". Doma politicky a lidsky bodoval. Takzvaný "návrat deseti tisíc domů" (Heimkehr der Zehntausend) dodnes většina Němců hodnotí v anketách jako největší zásluhu "starého pána". "Poděkovali" mu ve volbách roku 1957, kdy křesťanští demokraté (CDU) opět získali většinu hlasů.

Strach z antibolševistů

I když Chruščov už 14. července 1955 důvěrně informoval svého místodržícího ve východním Berlíně Waltera Ulbrichta o přípravách propuštění posledních německých zajatců, režiséry "show" se nakonec stali Chruščov s Adenauerem. O to chladnější bylo v NDR oficiální přijetí navrátilců. Pro východoněmecký režim znamenali vojáci vracející se ze sovětských zajateckých, respektive pracovních táborů značný politický problém; bez ohledu na přístup německé armády k zajatým rudoarmějcům během války. Ve zhruba čtyřech tisících lágrů vládly často kruté podmínky a martyrium nekončilo ani těm, které propustili. Během poválečných vlakových transportů z Ruska, jež trvaly dlouhé týdny, zemřely na cestě do Německa desítky tisíc vězňů, většinou hladem. Jen u v Gronenfelde u Frankfurtu nad Odrou, první stanici navrátilců na německém území, leží v hromadných hrobech stovky těl.

Už koncem roku 1945 se vedení německých komunistů (KPD) zabývalo varováním, že z Východu hrozí příval "antibolševistů". Režim NDR byl v tomto směru defenzivní a jen nabádal stranické organizace SED k "psychologicky citlivému boji s ideologií mučedníků". Aby východoněmecký režim získal někdejší vojáky na svou stranu, zmírňoval zprvu paušální odsuzování "fašistického wehrmachtu" a sám pozdější prezident Wilhelm Pieck začal zdůrazňovat tezi o malé "Hitlerově klice", jež jediná nesla vinu na hrůzách války.

Obdobné postoje se prosazovaly i v západní části Německa. Na jaře 1947 vydali tamní socialisté prohlášení: "SPD se domnívá, že němečtí váleční zajatci nejsou pachatelé, nýbrž oběti hitlerovského fašismu." Roli předvoje ve zdůrazňování "velkého utrpení" zajatců hrála církev. Mnoho německých listů zveřejnilo dopis kardinálu Fringsovi, v němž se matka jednoho nezvěstného vojáka rozhořčovala nad stavem zajatců vracejících se z Východu: "Je to snad lepší zacházení než v německých koncentrácích? Tam byli lidé v plynových komorách hned omámeni (...). Ale to, co dělá Rus, Čech nebo Polák s Němci, je mnohem horší."

Raději mlčte!

U mnoha zajatců trvalo nadšení z návratu jen krátce. Nový začátek ve světě, který nepoznávali, byl těžký. Často jim chybělo potřebné vzdělání, neboť narukovali mladí. Život šel po válce bez nich, jejich ženy si našly nové partnery, anebo v navrátilcích nepoznávaly muže, které kdysi milovaly. Ženy se bez mužů naučily být samostatné. Manželské svazky se rozpadaly třikrát častěji než před válkou.

Budování nové existence se zajatcům dařilo tím lépe, oč byli připravenější zapomenout na minulost či o ní alespoň nehovořit. Okolí jim to ulehčovalo. Veřejný zájem o jejich prožitky nebyl ani v jednom Německu. Na Západě vládla tendence na nedávnou historii rychle zapomenout a na Východě byly nářky nad lágry v SSSR politicky nežádoucí. Bývalí vězni si tak nacházeli čas na vzpomínání až mnohem později, v důchodu.

Květiny pro zločince

V nadšení z návratu posledních zajatců ze Sovětského svazu téměř zaniklo, že mezi nimi byli vojáci a příslušníci SS, kteří se podíleli na válečných zločinech a vraždění v koncentračních táborech. Šlo třeba o lékaře z Osvětimi Carla Clauberga, magdeburského župního vedoucího Rudolfa Jordana či sadistické dozorce ze Sachsenhausenu Gustava Sorgeho (zvaného Železný Gustav) a Wilhelma Schuberta (zvaného Pistolník Schubert).

Někteří z nich se dostali koncem padesátých let před soudy v SRN, často pod tlakem ze zahraničí, ale většina z nich spravedlnosti unikla. Sorge a Schubert byli roku 1959 odsouzeni na doživotí, Clauberg zemřel ve vyšetřovací vazbě.

(Týden)