Březen 2006

Úředníkem za 300 tisíc měsíčně

Marek Pokorný

Padlí politici popisují, jak brání naše peníze. Pád poslance Vladimíra Doležala odhalil zajímavou věc. Politik odcházející ze sněmovny kvůli obvinění z korupce si ve svém pádu výrazně polepšil: zůstala mu totiž „politická“ funkce v dozorčí radě České konsolidační agentury (ČKA) a za ni teď bude pobírat zhruba tři sta tisíc měsíčně – více než trojnásobek dosavadního platu. Spolu s Doležalem tak už v agentuře hlídají veřejný zájem tři odstavení politici. To vybízí k otázce: Co tam vlastně „naši zástupci“ za dvacetinásobek průměrné mzdy dělají a k čemu nám jsou.

Informace nevynesu

Pátrání po náplni práce placených dozorců ČKA začíná u bývalého poslance ODS a posléze Unie svobody Pavla Peška. Se schůzkou ochotně souhlasí, místo do své kanceláře nás však odvádí „do příjemnějšího prostředí“ nedaleké kavárny.

Absolventa VŠ zemědělské vyslala do agentury jeho strana poté, co se na její kandidátce nedostal před čtyřmi lety do sněmovny. Pochyby, zda na dozorčí funkci v instituci spravující miliardové nedobytné pohledávky bude stačit, ho netrápily. Za sebou prý má velmi úspěšnou podnikatelskou kariéru: spravoval restituovaný majetek a živil se i různou poradenskou činností – nyní už dělá ovšem naplno jen v agentuře. Na nabídku kývl prý i proto, že jeho strana patřila k velkým kritikům fungování ČKA. „A když kritizuji, tak se musím pokusit i něco změnit,“ říká Pešek. A změnil něco? Dosáhl nějakého úspěchu, za který se rád postaví? „To je těžké říct. Jsme kolektivní orgán,“ říká dozorce.

Člen dozorčí rady má prakticky neomezené možnosti. Jeho hlavní úkol je rozhodovat o osudu pohledávek, přesahujících půl miliardy korun – především to, za jakých podmínek se budou prodávat. Může ale nahlížet a „mluvit“ i do všech menších případů. „To nedělám, všichni by mohli mít pocit, že to chci ovlivňovat,“ říká Pešek. Svůj pracovní den popisuje jako náročnou a hodně papírovou anabázi. „Většinou přijdu do agentury, studuji materiály a hledám souvislosti a co nejracionálnější cestu,“ říká Pešek. A konkrétní příklad, aby si laik dokázal představit důležitost jeho práce a pochopil, že si svůj plat zaslouží? „To nemůžu, to by bylo vynášení informací.“

Kancelář za všechny prachy

Druhým milionářem za peníze daňových poplatníků je lidovec Pavel Tollner. Absolvent stavební a teologické fakulty a matador sněmovny, kde seděl od roku 1990, má podobně jako Pešek zkušenosti z podnikání: na rozdíl od úspěšného kolegy ovšem jeho obchodní firma zkrachovala krátce poté, co z ní odešel. Čím Tollner přesvědčil svoji stranu, že je tím pravým hlídačem veřejných peněz? „Měl dlouholeté zkušenosti ze sněmovny s řešením rozpočtových a hospodářských problémů,“ vysvětluje předseda strany Kalousek.

Sehnat samotného Tollnera je ale mnohem těžší. Bydlí v Brně, ale podle manželky je celý týden v Praze a k dostižení na mobilním telefonu. Jenže telefon od úterý do pátku nikdo nezvedá a jeho majitel nereaguje ani na SMS zprávy, ani na vzkazy v sekretariátu KDU-ČSL a v konsolidační agentuře.

Nevychází ani zkouška naslepo, když se pokoušíme zastihnout Tollnera na jeho „pracovišti“ v agentuře. Máme ale alespoň možnost se podívat, kde finanční géniové tuzemských politických stran soustředění do devítičlenné dozorčí rady bdí nad tím, aby úředními chybami či podvody neutíkaly peníze daňových poplatníků.

Tiskový mluvčí Jiří Pekárek ochotně ukáže místnost, kde oba strážci miliard – Tollner a Pešek – pracují. (Zbylí politici sedí ve svých kancelářích ve sněmovně a podklady připravené managementem agentury si nechávají posílat tam.) Jako místo nabité informacemi pro potřebné rozhodování o miliardách ale malá místnost rozhodně nevypadá. Strohou tmavou kancelář zaplňuje dlouhý stůl, na jehož konci jsou dva už něco pamatující počítače s malou tiskárnou. Po obou stranách místnosti se táhne velká zpola prosklená knihovna – ta je ale vzorně prázdná a jediné papíry, které v kanceláři jsou, zastupuje zhruba centimetrová složka dokumentů na jinak úplně čistém stole.

Třetí pokus podnikáme ve čtvrtek večer, kdy se v hospodářském výboru ve sněmovně koná zasedání dozorčí rady ČKA. Čekáme na členy před vchodem, jenže ouha: za chvíli se dozvídáme, že nás všichni obešli garážemi. A s pokusem dostat se alespoň do předsálí a účastníky si vyfotografovat neuspějeme – Tollner po tajemníkovi výboru vzkazuje, že jednání je nepřístupné.

Byla to taktika

Ale je tu kardinální otázka: Proč mají vlastně na chod ČKA dozírat politici? Nebylo by lepší, kdyby tam seděli renomovaní bankéři? „Je to strašně náročná práce. Musí se chodit do účetnictví, znát, jak se obchoduje s pohledávkami – pokud tomu nerozumí, nemohou kvalitně rozhodnout,“ říká Petr Dvořák z katedry bankovnictví Vysoké školy ekonomické, který má zkušenosti z dozorčích rad několika bank.

Hlavní autor a zpravodaj zákona poslanec ODS Martin Kocourek však dohled politiků obhajuje. „Agentura spravuje veřejné peníze, pokud stát ručí za její ztrátu, tak je dobře, že ji politici hlídají. Odborníci už jsou v managementu,“ vysvětluje Kocourek.

„Instituce, jako je ČKA, fungují ve všech zemích, kde měli finanční krize – ale vždy je to striktně profesionální záležitost. Politici tam nemají co dělat, mají se starat o zákony a kontrolu vlády,“ říká hlavní ekonom Raiffeisenbank a bývalý ministr financí Pavel Mertlík, podle něhož je zdejší systém dědictvím opoziční smlouvy a slabé vlády.

Pohled do dobových stenografických záznamů sněmovny ovšem ukazuje, že i Mertlík tehdy prosazoval, aby banku kontrolovali politici. „Z hlediska odpovědnosti za veřejné finance mi připadá rozumné, aby kontrolní pravomoci nad budoucí konsolidační agenturou měla Poslanecká sněmovna,“ pronesl jako ministr při projednávání zákona o vznikající instituci. Co způsobilo ten názorový veletoč? „Nezměnil jsem názor, tehdy šlo o to, aby ten zákon vůbec prošel – a bez toho, aniž bychom je tam pustili, vůbec neměl šanci,“ vysvětluje Mertlík svou situaci. Za půl roku totiž měla končit předchůdkyně agentury – Konsolidační banka –, a pokud by se rychle nezřídilo nástupnictví, ocitly by se úvěry ve „vzduchu“ a nemohly by se vymáhat. Původní návrh, který počítal pouze s běžnými kontrolními pravomocemi pětičlenné dozorčí rady jmenované vládou, poslanci zcela předělali, dali dozorčí radě takřka neomezené pravomoci – a také peníze.

Poslanci si totiž také zákonem stanovili, že sami budou určovat pravidla pro odměňování představenstva – a představenstvo zase pověřili pravomocí stanovit požitky dozorčí rady: z této kooperace pak vzešla mzdová instrukce, že dozorčí rada bude brát 75 procent odměn představenstva. Podle tehdy nastavených mezd představenstva to bylo 150 tisíc měsíčně. Když ale novináři tenkrát vytáhli to číslo na světlo, vzbudilo takový šok, že se členové vládní ČSSD svých odměn vzdali, poslance ODS pak k tomu donutil o rok později nově přijatý zákon o střetu zájmů – a poslanec Tollner si vybral třetí cestu: raději se vzdal poslaneckého mandátu, aby o vysoce nadprůměrný plat v ČKA nepřišel. Na postupně rostoucí odměny se pak zapomnělo a toto téma vzkřísil až Doležalův odchod.

Ministr Sobotka již oznámil, že se platy „utrhly ze řetězu“ a vyzval agenturu, aby systém odměňování změnila. Další člen dozorčí rady Michal Doktor však současný systém odměn obhajuje a upozorňuje, že Sobotka sám pro něj před dvěma lety zvedl ruku a nyní je proti jen proto, aby se zalíbil voličům poté, co se toto téma opět rozvířilo. „Odměny stouply díky tomu, že jsme zavedli motivační program pro představenstvo – a kvůli nastavení se s ním svezla i část dozorčí rady,“ říká Doktor a poukazuje na to, že se díky motivaci snížily náklady na vymožení jedné koruny z předloňských dvaceti haléřů na současných šest haléřů a zrychlil se i prodej pohledávek.

Žumpa za 400 miliard

Česká konsolidační agentura vznikla v roce 2001, kdy nahradila svoji předchůdkyni Konsolidační banku. Shromáždily se v ní úvěry z nepodařené transformace, kdy si různí podvodníci půjčili u – často podplacených – bankéřů stovky miliard, které pak nespláceli a polostátním bankám zůstala nanejvýš bezcenná zástava nebo vůbec nic. V rámci očištění bankovního sektoru tyto úvěry nakonec vykoupil stát za veřejné peníze a deponoval je v ČKA. Agentura má za úkol z těchto pohledávek co nejvíce vymoci – jenže celý proces provází kritika a podezření z neprůhledných kšeftů. ČKA například prodává většinu pohledávek ve velkých balících – a Nejvyšší kontrolní úřad předloni uvedl, že často neměla přehled o hodnotě pohledávek, část jich byla špatně zdokumentovaná a prodejem po částech se mohlo docílit vyšší ceny. Příkladem může být největší balík pohledávek v hodnotě 42 miliard, které koupila v roce 2002 EC Group, ovládaná lidmi z bývalého Motoinvestu, která nakonec pro různé závady vrátila ČKA zhruba pětinu pohledávek. Navíc vyšlo posléze najevo, že se v balíku ocitly i stamilionové bezproblémově splácené úvěry. ČKA sice přiznává, že jednotlivým prodejem by mohla získat více peněz – jenže by to bylo mnohem dražší, a hlavně by se to nestihlo do plánovaného konce v příštím roce.

Druhá kritika se týká toho, že dluhy nakonec často odkoupí zpět ti, kteří je předtím nadělali – příkladem mohou být mnohamiliardoví dlužníci Antonín Charouz či Zdeněk Zemek. Agentura se brání, že nemůže přes prostředníky vidět na skutečné kupce – a navíc tito dlužníci jsou většinou schopni dát nejvíce peněz.

(Respekt, www.respekt.cz)