Březen 2006

Jsme spojenci Izraele

Pavel Šafr

V palestinském parlamentu zasedla žena, která má přezdívku Matka boje. Poslala na smrt své tři syny. Všichni prý zemřeli jako mučedníci v boji proti Izraelcům. Tak kupříkladu syn Muhammad se vypravil do židovské osady, zastřelil tam pět svých vrstevníků a zranil třiadvacet lidí. Vydržel útočit celých dvacet minut, než byl sám zabit. Matka je na něj hrdá. Tento případ ukazuje jasně, jaké hnutí vyhrálo v Palestině volby. Matku boje nezajímá, že syn Muhammad zaútočil na nevinné a nepřipravené civilisty, protože vůbec nevidí v teroristických útocích zvrhlou amorálnost.

Vítězství Hamasu v palestinských volbách ukázalo v plné nahotě prostoduchost evropské politiky, zejména evropské levice, která si myslí, že islámský terorismus lze pacifikovat mírností a penězi. Jestli Evropská unie projeví měkkost a bude navzdory prohlášením posílat nové palestinské vládě i nadále eura s pocitem, že tím přispívá k míru, bude pravděpodobně přímo financovat terorismus.

Zatímco v islámském světě roste radikalismus a nenávist, Evropu a částečně i Ameriku zaplavily názory takzvaných nových liberálů, kteří tvrdí, že neexistuje žádná univerzální morálka a že naše morální hodnoty nemůžeme vnucovat jiným kulturám. Podle této mentality má paní Matka boje plné právo posílat své syny zabíjet Izraelce. A když se v Londýně či v Madridu islámští teroristé rozhodnou zabíjet Evropany, musíme to respektovat jako autentický projev jejich kulturní odlišnosti. Jestliže je islámský terorismus zvrácený svým bezohledným fanatismem, pak mentalita mnoha blahobytných Evropanů je zase zvrácená svou sebevražednou zbabělostí.

Radikalismus v islámských zemích neutichá, spíše roste a budeme s ním mít stále častěji co do činění. Je to realita současného světa, před níž nelze zavřít oči. Stojíme tváří v tvář kulturám, které kamenují ženy za cizoložství a vnucují svému okolí náboženské představy, jež občas připomínají středověk. Nikdo rozumný si nemůže přát tento civilizační střet. Jestliže je však tento střet hotovou věcí, je nesmyslné zrazovat vlastní civilizaci. Bezpečnost současného světa, a to hlavně našeho světa, má vlastně jen jednu skutečnou pojistku, a tou je euroatlantická spolupráce, partnerství mezi Evropany a Američany, které bylo v posledních letech tak nesmyslně, ale přitom bolestně narušeno hádkou o iráckou válku, která mimochodem Irák osvobodila od jedné z nejhorších diktatur moderní doby.

Izraelský stát stojí v první linii tohoto střetu. Je to výspa naší kultury a s Izraelem nás spojují dějiny i společné pojetí demokracie. Palestinci jsou oproti tomu nešťastný národ, který již po desetiletí svou radikální politikou vždy jen ztrácí to, co by při rozumné a hlavně umírněné taktice mohl zachovat či dokonce získat. Člověk může cítit jen lítost a solidaritu s umírněnými Araby, kteří těžce nesou tragické následky chování svých fanatických příbuzných. Bohužel těch umírněných asi není tolik, aby zvrátili neblahý vývoj, který vede k neštěstí a utrpení.

Tak jako tak, Izrael nemůže přijmout nesmyslné požadavky Hamasu na stažení svých sil na hranice z roku 1967. A nemůže se nechat terorizovat. My bychom se měli cítit jako spojenci Izraele.

(MFDNES)