Březen 2006

Ariel Šaron, pohled zblízka

Zita Senková

Odjakživa měl velice rád čaj. Bylinkami to vonělo už na chodbě před jeho pracovnou. Rád a dobře vyprávěl vtipy, samozřejmě nejraději ty klasické, „židovské“. Hlasitě a ze srdce se u toho smál a nakláněl hlavu na jednu stranu a občas si rukou zajel do sněhobílých vlasů, jak to dělává Jiří Dienstbier. Bystrý, pohotový, důvtipný, se smyslem pro humor a schopností mluvit několika jazyky. Nezapřel v sobě ani letitou vojenskou zkušenost. Odpovídaly tomu mluva i krok.

Když jsem Ariela Šarona vídávala v televizi, budil velký respekt. Působil naprosto nepřístupně. Když jsem jej poprvé potkala osobně před rokem v Tel Avivu, moje pocity se jen potvrdily. Přísný vzhled, rozhodný krok generála, pevný stisk ruky, přímý pohled. Na svou korpulentní postavu - i proto ta přezdívka Buldozer - a na můj vkus se pohyboval docela svižně a často utíkal své ochrance. Jako vichr. Na tiskovou konferenci se vždycky přihnal a pak zase odletěl. Kdykoli vstal ze svého hnědého koženého křesla, jen se za ním roztočilo.

Ať s ním měli izraelští novináři jakékoli zkušenosti, já měla, přiznávám, při setkávání s ním jednu výhodu: společného známého, slavného spisovatele a satirika Ephraima Kishona, maďarského Žida, který se po válce usadil v Izraeli a pak střídavě žil v Tel Avivu a ve švýcarském Appenzellu. Kishon se proslavil humoristickými povídkami zejména v Německu, kde jsem žila několik let a kde jsme se také seznámili. Tento nesmírně chytrý, dobrosrdečný a inteligentní člověk se mi postupem času stal jakýmsi druhým dědečkem, a když loni v osmdesáti letech zemřel, byl Šaron jedním z těch, kteří mě utěšovali. „Život je jako obrovské kolo,“ řekl mi. „Jednou jsi dole, jindy nahoře.“ To jsme se krátce po pohřbu Ephraima Kishona viděli v Tel Avivu.

On sám musel v životě čelit nejedné ráně osudu. První žena, Margalit, zahynula při autohavárii. Druhá, Lily - mimochodem její sestra, se kterou se pak oženil - podlehla rakovině. Soukromý život syna polsko-ruských přistěhovalců poznamenala i další tragédie. Jeho prvorozený syn Gur z prvního manželství si jako jedenáctiletý pohrával s pistolí a nešťastnou náhodou se při výstřelu smrtelně zranil.

„Volné chvíle, kterých není mnoho, si užívám s vnoučaty. Škoda, že se toho nedožila manželka,“ povzdechl si při jednom z našich setkání. V ten moment se vitální muž a velký státník proměnil v ustaraného, unaveného bělovlasého staříka. Snad díky našemu společnému známému ve mně viděl spíš vnučku než novinářku. „Jaký jsi ročník?“ zeptal se mě. „Šedesát sedm? Děvenko, to já už tehdy bojoval jako generálmajor v šestileté válce,“ usmál se. Zapochybovala jsem proto, že se bude chtít se mnou bavit o velké politice. Přece jen mezi námi bylo čtyřicet let. Ale bavil.

O Palestině, Arafatovi, o Hitlerovi i Židech v současném Německu, neonacistech i pomníku obětem holocaustu v Berlíně, který byl o pár měsíců později slavnostně odhalen. „Antisemitismus je obrovské nebezpečí pro všechny demokracie. Jsme malá země, ale velký národ,“ prohlašoval.

Nejraději mi však povídal o svém životním snu. O míru ve Svaté zemi. O klidné zemi bez teroru, beze zbraní. „Ideální je, aby se už nemusel vyprávět vousatý vtip, jak se potkají na moři dvě lodě se Židy, které plují do a z Izraele. A pasažéři z obou si shodně klepou na čelo.“

Dobré vtipy i dobré jídlo, tak si ho vybaví každý, kdo se s ním poznal blíž. Ostatně i ta korpulentní postava a kolem 115 kilogramů váhy, to může nabrat jen pořádný jedlík. Lékaři z toho nebyli nadšení a v poslední době mu radili zhubnout. Marně. Šaron, který by nejedl rád, to už by nebyl Šaron. Oblíbené bramboráčky smažené v oleji... a pořádně osolené. Vždycky se mi zdálo, že ve skrytu duše touží po klidu na své farmě na jihu země v Negevské poušti, kde na šesti stech hektarech choval ovce, pěstoval pomeranče, a hlavně své oblíbené melouny.

Ale znala jsem ho i jako romantika. „Někdy se nemohu dočkat, až shodím oblek, obléknu si pohodlnou bundu a odjedu na Chrámovou horu. A jen se kochám západem slunce a rozjímám.“

Vzpomínky tehdy šestasedmdesátiletého muže na spolubojovníky i rivaly by vydaly nikoli na jednu naši společnou večeři, nýbrž na několikaletý stravovací program. „Víte, že moje máma, porodní bába, ještě v Polsku pomohla na svět také bývalému premiérovi Menachemu Beginovi? Dříve než odjela s tátou do Palestiny... Svět je malý. Ale nefilozofujme,“ ukončil ponuřejší atmosféru našeho hovoru.

„A víte taky, že my Židé velmi rádi gestikulujeme?“ změnil téma a začal vyprávět poslední vtip, který jsem od něj toho večera slyšela. „Tak to se potkají v Jeruzalémě dva Židé a jeden se ptá toho druhého, který nese obrovskou rybu: Jak se prosím vás dostanu k synagoze? K synagoze? Podržte mi tu rybu, opáčí druhý, zamyslí se, doširoka roztáhne ruce a zvolá: Nevím!“

Ariel Šaron se narodil v roce 1928 jako Ariel Scheinermann. Než se stal politikem, měl za sebou úspěšnou vojenskou kariéru. Bojoval ve všech izraelsko-arabských válkách, proslul jako vynikající stratég, ale také jako nedisciplinovaný, svéhlavý velitel. Byl mimo jiné ministrem obrany a zahraničí a od roku 2001 premiérem.

(MFDNES)