Březen 2006

Trpím, už nemohu. Napíšu o tom.

Zita Senková

V Evropě se s úžasem i hrůzou čtou knihy, ve kterých se zpovídají muslimské ženy.

Minisukně, vysoké podpatky, odhalené bříško. Ale také šátek, protože hlava musí zůstat zahalena. Muslimské dívky, které žijí v Německu, možná samy nevědí, co mají dělat. Západní móda je přitahuje, islámská tradice svazuje. Nejen to: mnohým mění život v nepředstavitelné peklo. Některé ženy, hanobené a provdané proti své vůli, našly odvahu napsat o svém životě.

Z jejich zpovědí jsou v Evropě bestsellery. Název románu: Mandle. Autorka: Nedjma. Kdo to je? Mladá žena z Maroka, muslimka. Jedna z těch, která otevřeně promluvila. Kdyby se do její knihy začetl nepřipravený čtenář, musel by ji za chvíli odložit:

„Cítila jsem jeho odporný dech. Bolelo to víc a víc. Při každém pohybu jsem se svíjela v křečích. Nedařilo se mu do mne proniknout. Zavolal na pomoc svou matku a sestru. Držely mi nohy a asistovaly, až se mu to podařilo. Poprvé v životě jsem od bolesti omdlela. Alespoň jsem zůstala ušetřena toho, jak zakrvavené prostěradlo kolovalo mezi svatebními hosty.“ Sňatek z donucení, to bylo zlo, které stálo na začátku jejího ponížení. Následovalo znásilňování, bití, psychické týrání.

Vycházejí o tom knížky, články, točí se filmy. Utlačované ženy našly odvahu mluvit o své bolesti v televizi a rozhlase. Má to však i odvrácenou tvář. Tyto ženy dopadnou často ještě hůř, nejbližší příbuzní je brutálně potrestají. Dívky polité kyselinou, pořezané střepinami, zohyzděné, zmrzačené, a dokonce zavražděné, to také patří do 21. století. V Turecku jedna dívka požadovala v televizi více svobody pro ženy. Když přišla domů, otec ji ještě ve dveřích zastřelil. Pošpinila čest rodiny.

Takové vraždy se nedějí jen v islámských zemích, ale už i uprostřed Evropy, kam stále přijíždějí noví imigranti. Nedávno otřásla Německem vražda mladé Turkyně. Rozhodla se vzdát se islámských tradic, našla si německého přítele. Její tři vlastní bratři ji „ve jménu cti“ znásilnili a zastřelili. Uprostřed Berlína, za bílého dne.

Své jméno raději neprozradím. Bojím se

„Vtloukali mi do hlavy, že ženy a dívky jsou méněcenné a nic dobrého si nezaslouží. Jako teenagerka jsem se vrátila do Německa, kde jsem kvůli předchozím rokům v Turecku nemohla zvládnout ani základku. Pak přišel další šok. V sedmnácti mě matka poslala zpátky do Anatólie, kde mě provdali za automechanika. Manželství se změnilo ve vězení. Když jsem mu jednou nebyla po vůli, surově mě zmlátil a jako otravný hmyz postříkal sprejem. Utekla jsem a jako hříšnice se stala terčem pronásledování celé rodiny...“ Tohle píše pětatřicetiletá turecká žena Inci Y. v knize Uškrcena vašimi lžemi. Kdysi ji donutili vdát se. Její manžel, násilník a surovec, ji léta deptal. Dost! rozhodla se. Musím se rozvést! I když zpočátku nevěřila, že se jí to povede, rozvod si vybojovala a navíc získala děti do své péče. Osvobození, řekl by si Evropan. Vůbec ne. Teprve teď začalo opravdové peklo. Příbuzní ji pronásledují a vyhrožují smrtí. Ona ví, že to myslí vážně. Ze strachu vystupují Inci Y. i další muslimky pod pseudonymy, odmítají nechat se vyfotit. Jejich děti netuší, že napsaly knihu.

„Pro příbuzné je moje kniha důvodem, aby mě zabili,“ přiznává Inci Y. Přesto strach nemá. „Radikální islamisté jsou jako mor. Jejich morálka je prolhaná, pokrytecká faleš. Trvají na tom, aby jejich ženy byly panny, ale oni sami rozhodně neabstinují. Muslimky jezdí do Evropy a specialistům platí za obnovení panenství, aby se vyhovělo tradici. A pak je muži znásilňují.“

Ženský Salman Rushdie

Ayaan Hirsiová-Aliová, šestatřicetiletá muslimka narozená v Somálsku, která jako mladá dívka utekla před nařízeným sňatkem do Evropy, je poslankyní nizozemského parlamentu. Říká se jí „ženský Salman Rushdie“ a stejně jako Rushdie žije pod přísnou policejní ochranou, protože svými postoji dráždí islámské extremisty. Tato žena burcuje stejně postižené: „Nedejte se. Postavte se násilí, postavte se na vlastní nohy. Bojujte, vyplatí se to!“ vyzývá v knize Žaluji, které se jen v Německu prodalo přes osmdesát tisíc výtisků.

Její bestseller je zároveň novinkou: vyšel nejen německy, ale i turecky. Mnohé muslimky totiž žijí ve spolkové republice, ale německy mluví špatně nebo vůbec ne. To často platí i o jejich dětech, které se jen s velkými obtížemi prokousávají tamními školami.

Příběh Ayaan Hirsiové-Aliové se stal předlohou pro film Podřízení, který popisuje život muslimských žen v područí a poslušnosti k otci, bratrům, manželovi. Natočil jej nizozemský režisér Theo van Gogh, kterého předloni zavraždil militantní muslim. Odvážná Ayaan radí ženám nejen v knize, také jako politička jim pomáhá, když se rozhodnou vzít svůj život do vlastních rukou. Sleduje případy domácího násilí. Časopis Reader’s Digest ji vyhlásil Evropankou 2006.

Dobře jí tak! Muž má vždycky pravdu

Knih přibývá. O tom, co popisují, vypovídají už jejich názvy: Číst Lolitu v Teheránu, Cizí nevěsta, Jen jsem chtěla být volná, Nikdo se mě neptal... Jedna autorka, píšící pod pseudonymem Ayse, vzpomíná, jak vyrůstala v Německu a ve čtrnácti jí rodiče vybrali muže a násilím ji za něj provdali. „Ne, nikdo se mě neptal. Když se otec jednoho dne vrátil z kavárny, suše mi sdělil: Zasnoubil jsem tě s tvým bratrancem Mustafou, brzy bude svatba. Proplakala jsem noci, ale marně. Mustafa přijel z Turecka do Německa, znásilnil mě ještě před svatbou a pak mě jen mlátil. Do roka se nám narodilo dítě, už dva měsíce po porodu jsem musela zpět do továrny, protože muž moc nepracoval.“ Ayse porodila během devíti let čtyři děti, žila v izolaci, bez přátel. Když ji jednou manžel zmlátil skoro do bezvědomí, udělala něco nepředstavitelného - požádala o rozvod. Muž unesl děti a až po roce pátrání a vyjednávání je mohla konečně obejmout.

„Dobře jí tak, muži se nikdy neodmlouvá a vždycky má pravdu.“ I tento názor můžete zaslechnout mezi muslimkami. Buď jsou o tom skutečně přesvědčeny, nebo za ně mluví strach.

Hlavou se mi honí spousta otázek, když potkávám mladé Arabky, Kurdky a Turkyně, které se narodily v Berlíně, Frankfurtu či Hamburku. Vyšňořené do obepínajících triček, vypasovaných minisukní, hlavu a vlasy pečlivě zahalené šátkem. Ani ryba, ani rak. Mezi sebou mluví řečí rodičů, kteří kdysi přijeli do Evropy za lepší budoucností. Některým se sen splnil. Někteří nevědí, kam patří. A mnohým ženám se rozplynul sen o manželském štěstí a důstojném zacházení.

Tak o tom alespoň začaly mluvit.

Proboha, kde máš muže? (Osobní vzpomínka autorky článku.)

Zaujaly mě dětské botičky, které malý synovec právě potřeboval. Natáhla jsem ruku k jednomu páru a... prudká rána. „Sharmuta!“ ječel na celé tržiště starý muž a hrozivě mával holí. Lidé se otáčeli: jaká děvka? Nechápala jsem, co se stalo, vnímala jsem jen bolest. Další rána. Kryla jsem si obličej a hledala strýce. Pochopila jsem, že jsem se ztratila a doprovod, bez něhož žena nesmí na ulici, je bůhvíkde. Najednou jsem pocítila pevnou ruku, která mě táhla pryč. „Kde ses tady proboha vzala? A kde máš muže?“ zašeptal mi neznámý. Jmenoval se Abdelkarim a vysvětlil mi, že jsem se dopustila hříchu: byla jsem nejenom sama, ale když jsem se natáhla po botě, odhalila jsem kus ruky, což prý dělají jen lehké ženy. Zbožný muslim mě proto potrestal.

Bylo mi tenkrát patnáct, když jsem se strýcem, lékařem, žila v Saúdské Arábii. Brzy jsem zjistila, že se nemohu procházet sama, natož si sednout v čajovně plné, jak jinak, mužů. Odložila jsem minisukně a trička puberťačky, dlouhé vlasy jsem si sepínala do copu. Musela jsem být zahalená od hlavy k patě. Proto mě vždycky nadchlo, když jsme se strýcem a jeho přáteli z Evropy jeli nakupovat. Atmosféru úzkých uliček, kde voní koření, tabák, káva, kůže či parfém, miluji dodnes. Jen jsem netušila, co tam na mne čeká.

(MFDNES)