Březen 2006

S upíry

Karl-Peter Schwarz

Pro české komunisty musí politická věda najít novou kategorii: kategorii politických upírů, kteří se nemají čeho bát, protože svůj pohřeb už mají za sebou. Demokratická revoluce z roku 1989 odstranila jejich mocenský monopol, ponechala jim však podíl na moci. Jako jediná bývalá státostrana východního bloku si česká komunistická strana ponechala svou podstatu i své jméno, a zároveň se vyhnula jakékoli sebekritice. Tím si podržela pětinu českých voličů.

Formálně sice komunisté patří k opozici, prakticky však k vládnímu táboru, protože sociální demokraté jsou odkázáni na jejich podporu, když chtějí prosadit své návrhy zákonů přes odpor křesťanskodemokratických a liberálních koaličních partnerů.Veřejně jsou komunisté stále ještě haněni; tajně jsou už dávno obletováni. Lustrační zákon vylučuje jejich funkcionáře, kteří byli před rokem 1989 aktivní, z výkonu veřejných funkcí. Do parlamentního mocenského zápasu nejsou však jejich poslanci zapojeni o nic méně než ti z demokratických stran.

Zatímco patetičtí antikomunisté požadují v České republice dokonce zákaz komunistické propagandy a symboliky, připravuje se Komunistická strana Čech a Moravy ve volebním roce 2006 v klidu a pohodě na svou úplnou rehabilitaci. Podmínky jsou k tomu skoro stejně příznivé jako v letech 1945 – 1948. tehdy byli komunisté akceptováni demokratickými stranami, protože tu byl silný Sovětský svaz, o nějž se český národ mohl opřít. Tentokrát budou akceptováni, protože Sovětský svaz už neexistuje a neexistuje tedy ani strach, že by se podíl komunistů na moci mohl stát vážným ohrožením demokratického pořádku.

Komunisté větří čerstvý ranní vzduch od té chvíle, kdy se ministerskému předsedovi Paroubkovi podařilo ovládnout ČSSD a zvrátit kurs svých předchůdců Špidly a Grosse. Jejich politickým úsilím bylo připoutat trvale křesťansko demokratickou Lidovou stranu a liberální Unii svobody k sociální demokracii a spolu s nimi držet v šachu zároveň konzervativní ODS i komunisty. Špidla ztroskotal na rebelii levého křídla strany, Gross na svých soukromých problémech a na obchodních aktivitách své ženy. Snaha ČSSD externalizovat své vnitřní problémy a vinu za to připsat občanským vládním partnerům otrávila klima v koalici.

Paroubek přišel se slibem, že ČSSD obnoví a vrátí jí bývalý lesk, jaký měla za předsedy Zemana. Zeman vedl po čtyři tučná léta menšinovou vládu ČSSD, kterou v parlamentu tolerovala ODS. Tak zvaná opoziční smlouva mezi Zemanem a tehdejším předsedou ODS Klausem se prokázala být odolnou vůči krizím. Když Zeman po volbách v roce 2002 rezignoval na předsednictví, doporučil svým nástupcům, aby se ještě jednou pokusili o menšinovou vládu. Špidla a Gross to odmítli. Teprve Paroubek byl ochoten jeho radu přijmout.

Spekulace o tom, zda by byla Paroubkovi milejší podpora ODS než podpora komunistů, si můžeme ušetřit: ODS ho nepodporuje. Od těžké volební porážky v roce 2002 pro ni opakování experimentu s opoziční smlouvou nepřichází v úvahu. Skutečná velká koalice by však byla vedena s největší pravděpodobností ODS, která má ve všech průzkumech veřejného mínění stále ještě zřetelný náskok před sociálními demokraty. Tomu se Paroubek pokusí všemi prostředky zabránit. V jeho obraze světa jsou dva pevné body: za prvé, sociální demokracie musí i po volbách v červnu jmenovat ministerského předsedu. Za druhé, ten ministerský předseda se musí jmenovat Paroubek.

To by ovšem vyžadovalo, aby komunisté po volbách tolerovali sociálně demokratický kabinet. Čistě aritmeticky existovala levicová většina v českém parlamentu už od roku 2002. Tehdy ovšem nebylo sbližování obou stran zdaleka v tak pokročilém stádiu jako nyní. Kromě toho nebyl ještě završen vstup ČR do EU. Nyní je Česká republika členem Evropské unie. Česká Národní fronta tedy nemůže ani vnitropoliticky, ani zahraničněpoliticky narazit na vážné problémy.

Po druhé světové válce se Československo jako jediná středoevropská země z vlastní vůle rozhodla pro „lidově demokratickou“ Evropu. Cenu za to museli Češi a Slováci zaplatit po komunistickém puči v únoru 1948. Účet, který komunisté vystaví Paroubkovi za svou podporu, bude levnější. Požadují zrušení lustračního zákona a tlustou čáru za minulostí. To jim Paroubek může zajistit. Protože jeho protivníci, totiž konzervativní strany a nezávislá média v zemi, jsou i jejich protivníky, dokáží se obě strany už nějak domluvit na společném postupu. Komunisté mají porozumění pro to, jak Paroubek rozumí svobodě tisku. Také na ochraně soukromého vlastnictví a svobody podnikání jim tolik nezáleží. Čeští komunisté e naučili jít svou cestou i pomalu, krok za krokem.

(Frankfurter Allgemeine Zeitung, www.bohumildolezal.cz)