Březen 2006

Odchod tichého muže z Kosova

Filip Tesař

Ibrahim Rugova mlčel, nebojoval a téměř se dočkal. Když zemře prezident, objeví se hned spekulace, co to znamená. Když zemře prezident nestabilního státu, objeví se spekulace, co to přinese za nestabilitu. Když zemře prezident nestabilního státu, který měl zrovna vést jednání, jež by měla přinést stabilitu, objeví se spekulace, jak budou tato jednání ohrožena. Kosovo sice není státem, ale mnoho mu k tomu nechybí, je nestabilní a za několik dní měly začít rozhovory o jeho budoucím osudu. Ibrahim Rugova byl jeho prezidentem.

Bída nenásilí

Životní vize Ibrahima Rugovy spočívala v prosazení nezávislého Kosova nenásilnou cestou. Nezávislost měla být lékem na společenskou frustraci vyvolanou ekonomickou recesí, politickým nátlakem upadajícího komunistického režimu i nespokojeností s politicky podřízeným postavením Albánců. V době, kdy se hroutila autorita komunistického systému, se i dramatické proměny zdály uskutečnitelné. Kosovo bylo autonomní oblastí Srbska, jehož poslední komunistický vůdce Slobodan Milošević kosovskou autonomii v roce 1989 silně omezil, ale nezávislé Kosovo nebo dokonce spojení všech Albánců do jednoho státu vypadalo přesto pro mnohé reálně.

Rugova se do širšího povědomí dostal v roce 1989 a jeho hvězda se rozsvítila náhle. Jako předseda čerstvě založené nejsilnější strany v Kosovu – Demokratického svazu Kosova (LDK) – zprvu očekával, že demokratizace donutí Srbsko přehodnotit svou vládu nad Kosovem, a poté, co se v průběhu následujících tří let v Srbsku demokratizace zastavila, upevnil se autoritativní režim a začala válka v Chorvatsku a v Bosně, zase doufal, že Srbsko k témuž donutí čas. Mezitím nechal vytvořit stínový politický systém včetně parlamentu, vlády, sám se stal stínovým prezidentem a začal trpělivě čekat.

V Kosovu se podle Rugovy prolínaly motivy vzdělání, modernizace, zaměření na západní Evropu jako vzor a nenásilí. Celosvětově známým se stalo především ono nenásilí. Nepřišel s ním sám, i když by nemělo být pochyb, že se s ním vnitřně upřímně ztotožňoval. Inspirace přišla z prostředí domácích katolických Albánců i ze zahraničí (z Československa, z Jižní Afriky). Hlavním inspirátorem se však stal nestor boje za sjednocení s Albánií Adem Demaçi, který v 60. letech začínal jako romantický konspirátor při přípravách ilegálního povstání, ale postupně od ozbrojeného boje za svobodu ustoupil, až se ho po svém propuštění z vězení v dubnu 1990 zcela vzdal. Sám Rugova se ovšem postaral o prosazení konceptu nenásilí doma i v cizině: většina Albánců i západních politiků se nakonec ztotožnila s působivým obrazem protikladu „gándhíovských“ Albánců a militantních Srbů nemilosrdně a hromadně porušujících lidská práva. Rugova byl důsledný a do konce roku 1992 se postaral o to, aby utichly poslední veřejné protisrbské demonstrace – doklad toho, že vize začala mizet a nastoupilo čekání.

Rugova bohužel nedokázal svou vizi průběžně oživovat. Ještě v roce 1992 pod jeho patronátem vznikl paralelní školský systém financovaný hlavně dobrovolnými příspěvky, ale v roce 1997 už vysokoškolští studenti, zklamaní tím, že po uzavření míru v Bosně a Chorvatsku přenechal Západ Kosovo oficiálně Srbsku, porušili jeho tichý zákaz veřejných demonstrací a navázali kontakty se spiklenci z radikální Osvobozenecké armády Kosova (UÇK). Rugova v té době už řadu let nedokázal nic prosadit. V první polovině 90. let například marně usiloval o vyjmutí Kosova ze sankcí uvalených na Srbsko a Černou Horu: Západ se spokojoval s tím, že je v Kosovu klid, takže důslednost v prosazování nenásilí vlastně podkopávala Rugovovi v zahraničních iniciativách nohy. Jenže i když UÇK tvrdila, že je nutné pro nezávislost riskovat a bojovat jako Chorvaté a Muslimové, Rugova tvrdošíjně setrvával na svém: je nutné čekat, čas hraje pro nás.

Prázdné místo

Pokusy o vytvoření ilegálního ministerstva obrany v roce 1992 (k němuž svolil pod tlakem spolupracovníků) a ministerstva vnitra (které mělo čekat a zajistit klidné předání moci po stažení srbských sil) v roce 1994 skončily vlivem bdělosti srbské státní bezpečnosti krachem. Jestliže v druhé polovině 90. let byla politická kariéra stínového prezidenta Kosova chudá na nové myšlenky, doba po roce 1999, kdy se srbské síly skutečně stáhly a Kosovo se dostalo pod mezinárodní okupaci a správu, se vyznačovala přímo myšlenkovou sterilitou. Vyhýbal se konkrétním vyjádřením k čemukoli: katastrofální ekonomické situaci, mezinárodní správě, kriminalitě, pouze sliboval, že nezávislost je na dosah.

Svůj podíl na tom mohla mít i skutečnost, že zatímco Rugovu zavřela srbská policie v době války s NATO do domácího vězení (zřejmě v naději, že válka vyzní do ztracena a patřičně zpracovaný Rugova „změkne“), jeho nejbližší spolupracovník, bývalý rektor prištinské univerzity Fehmi Agani, byl bez soudu zastřelen. Často se hovořilo o tom, že právě Agani dodával nápady, které se Rugova snažil realizovat. Poslední, co se dá vyložit jako politická vize, je Rugovovo přání být pohřben nikoli v kruhu rodiny ani na městském hřbitově v Prištině, ale na zdejším hřbitově padlých bojovníků UÇK. Ačkoli UÇK a Rugova byli za jeho života nesmiřitelnými politickými rivaly, lze toto přání chápat jako gesto vyzývající ke smíření a národní jednotě. S Rugovovou smrtí se tedy nejenže neotevírá mezera, možná se mezera naopak uzavírá.

I když se Rugova, od roku 2002 konečně i oficiální prezident Kosova, do politického života Kosova v posledních letech nijak aktivně nezapojoval, byl široce populární, ve volbách získával pravidelně 50–60 % hlasů a stranická kampaň stála na něm. Navzdory tomu, že se nepodílel na „osvobození“ Kosova, se jeho popularita, v letech bojů zastíněná UÇK, rychle vrátila na předválečnou úroveň. A to přesto, že Rugova v žádném případě nebyl lidový typ a ani si na něj nehrál. V oblasti, kde 60–70 % obyvatel žije na venkově, veřejnosti nastavoval pečlivě pěstovanou tvář intelektuála, který se do politiky zapojil jenom z donucení a z potřeby obětovat všechny síly národní věci. Neměl sice z minulosti aureolu bojovníka za národní věc (během masových demonstrací 1981 seděl doma a psal disertaci), dokázal se však přesto stát symbolem.

Ačkoli se ukrýval před veřejností, vynikal současně v umění zastínit své oponenty. Problémy sice neřešil, ale dával najevo neustálý zájem o ně. Býval vždy tichý a neokázalý, spíše literární kritik než spisovatel, spíše praktik než vizionář. Nenapsal nic skutečně populárního, ale dokázal se jako šéfredaktor časopisu Albanologické studie vypracovat až na předsedu Sdružení spisovatelů Kosova. Tichou cestou navázal i v politické kariéře, nezaložil LDK, ale dokázal se v ní chopit vedení a udělat z ní masovou organizaci s celokosovskou sítí, ženskou a mládežnickou organizací. Jeho silnou stránkou bylo politické zákulisí, v 70. a 80. letech poznal prakticky celou intelektuální scénu Kosova a nashromáždil obrovské množství kontaktů a informací o jednotlivých lidech.

Z LDK postupně odpadávaly různé frakce, na vlivu strany ani popularitě Rugovy se to však příliš neprojevilo. Sám předseda stál nad frakčními spory a hrál roli nejvyššího rozhodčího. Dnes to má jednu vadu: v pyramidovitě budované straně po sobě nezanechal následníka a strana postavená na vůdcovském principu asi nebude schopna vygenerovat nového předsedu s dostatečnou autoritou.

Hlava v písku

Konečně, Rugova byl obratný taktik. V roce 1992 sice nechal zvolit stínový parlament a sestavit vládu, ale místo vlády měli moc v rukou jeho poradci, první zasedání parlamentu znemožnila srbská policie a další už sám Rugova. Po čtyřech letech prodloužil nefungujícímu stínovému parlamentu mandát prezidentským dekretem a dalším dekretem pak sám sobě.

Jestliže však Rugova dokázal konkurenční strany proměnit ve své satelity nebo je odsunout na okraj, na UÇK recept nenašel. UÇK se ho snažila přimět k tomu, aby svou autoritou zaštítil gerilový boj, což Rugova odmítal, sám však na rostoucí vliv UÇK reagoval strkáním hlavy do písku: vytrvale popíral, že existuje, a tvrdil, že jde o konspiraci srbské státní bezpečnosti. Později, když se soupeření přeneslo zpět na stranickou úroveň, dokázal se ještě v roce 2004 takticky blýsknout: aby zabránil hlavnímu politickému následníkovi UÇK Hashimu Thaçimu stát se premiérem, dohodl se raději s méně vlivnou stranou vzešlou rovněž z UÇK a Thaçiho odsunul do opozice.

Kosovo po Rugovovi bude jiné, ale nejspíš nebude méně stabilní nebo více radikální. O politické zázemí LDK se pravděpodobně svede boj a strana asi do budoucna ztratí, nebo nezůstane vcelku. Otevře to možná prostor pro nové subjekty a snad pro kýženou diferenciaci místní politické scény.

(Respekt, www.respekt.cz)