Březen 2006

Cíl Kanada, pokud by byl zájem

Ota Ulč

Na každoroční dražbě unikátních automobilů – tzv. vintage cars, která se letos uskuteční 20. ledna v Arizona Biltmore Resort and Spa, nabízen též bude neprůstřelný cadillac z roku 1928, původní to majetek gangstera Al Capona. Jemu ho erár zabavil ne kvůli příliš velkému páchání zločinů, ale příliš malému placení daní. Pak se v něm vozil prezident F. D. Roosevelt. Vyvolávací cena historického vehiklu bude jeden milion dolarů a předpokládá se, že událost proběhne bez velkého mediálního zájmu. Stejně tak tomu zřejmě bude o tři dny později, když v Kanadě, druhém největším státě na světě, proběhnou všeobecné volby.

Česká republika má čtyři sousedy, kdežto 116krát větší USA mají jen dva: na jihu Mexiko, na severu Kanadu. Mexiko je značně jiný svět, s notnými socioekonomickými kontrasty, bídou, korupcí, a navíc se tam mluví španělsky – zkrátka cizina. Kdežto na severním konci země přijíždíme jako na návštěvu k příbuzným. Už víc než stokrát jsem u Niagary přejel onu rekordně dlouhou, pramálo hlídanou a věru neuhlídatelnou hranici. Trvá mi to tam pouhé tři hodiny jízdy a pak pokračovat po dálnici stejné kvality, jen s tím rozdílem, že dopravní sdělení jsou dvoujazyčná a vzdálenosti uváděny v kilometrech a ne v mílích.

Kanada je země velikánská – téměř 10 milionů čtverečních kilometrů, ale jen s 32 miliony obyvatel. USA jsou rozlohou trošku menší, ale lidí – s připočtením nespočitatelného počtu ilegálů – je tam téměř desetkrát tolik. Pouze jedna třetina Kanady je jakžtakž osídlena a naprostá většina jejího obyvatelstva bydlí v pásmu pouhých sto mil podél americké hranice. Severním směrem ubývá lidí, silnic, známek civilizace. Jel jsem tam provincií Ontario ne víc než 800 kilometrů a dál se dalo jen vlakem zvaným Polar Bear Express. V provozu je od května do září, a po téměř 300 kilometrech liduprázdným terénem dosupí do Moosonee, indiánské usedlosti kmene Cree, u James Bay, který je součástí Hudson Bay, velikánského vnitrozemského moře.

Pro českého zájemce tato dějepisná poznámka: V roce 1670 anglický král Charles II dal popud ke vzniku Hudson Bay Company, s výsadním právem obchodovat, osídlovat, najít severozápadní cestu do orientu. Mezi zakládajícími členy (charter members) této H.B.C. společnosti byl v Praze roku 1619 narozený princ Rupert, syn posledního zvoleného českého krále Friedricha Falckého ("Zimního krále“) a Elizabeth Stuartovny. Po bitvě na Bílé Hoře se svými rodiči z Čech zmizel a dal své jméno – „Země prince Ruperta“ - značné oblasti, kterou H.B.C. vlastnila.

Na sever od Hudsonova zálivu západním i východním směrem vzniklo nové teritorium jménem Nunavut, 770.000 čtverečních mil, velikost západní Evropy. Hlavní vesnicí tam vzniklo cosi jménem Iqaluit. Převážně eskymáckému obyvatelstvu o odhadovaném počtu 27.000 duší se z federální pokladny dostává pomlázky ve výši jedné miliardy dolarů. Prozatím tam není průmysl, nejsou silnice, pouze hodně prázdného zmrzlého prostoru.

Kanada je fádnější, monochromatičtější, bez pouští či džunglí. Však proto Kanaďané jezdí za sluncem a koupáním na Floridu a nikdo tak nebude činit opačným směrem. Obě země sdílejí společný kontinent a společnou historii. Državy to britské koruny, jíž jedni zůstali věrní a druzí nikoliv. V důsledku revoluce a vyhlášení nezávislosti, třicet tisíc anglickému králi nadále loajálních Američanů přesídlilo zejména do Ontaria. Kanaďané se nadále cítí být víc evropští, rovněž s přetrvávajícím pocitem morální superiority.

Kanadu kolonizovali jak Britové, tak Francouzi, teď s výsledkem, že země je oficiálně bilinguální, ač z odhadovaného počtu šesti a půl milionů francouzsky orientovaného obyvatelstva, naprostá jeho většina (80% plus) žije v Québecu. Nicméně, celá země musí být oficiálně dvoujazyčná, i když lidé do stomílových dálek nemají o franštině ani ponětí. Dvojí publikace, papírování, dvojnásobné výdaje se vším, vše z kapsy daňového poplatníka. Separatistické tužby v Quebecu dosud neutuchají, prosazovatelé nezávislosti se svého času inspirovali příkladem Slovenska.

USA má států padesát, Kanada má provincií deset. Ottawa s jedním milionem obyvatel je městem hlavním, ale ne největším. (Větší jsou Toronto - 4.5 mil.; Montreal - 3.5 mil; Vancouver – 2 mil.) Teprve v roce 1931 se někdejší koloniální država stala v rámci britského společenství (Commonwealth) „autonomním státem“. Jeho hlavou není prezident, ale funkcionář s titulem governor-general, jmenovaný britským monarchou na doporučení kanadského premiéra. Jmenování to je na pět let. V říjnu 2004 tento mandát vypršel ženě, guvernérce Adrienne Clarksonové, která se v Kanadě nenarodila. Přistěhovala se tam jako dítě z válkou poničeného Hongkongu.

Ještě méně rodným dítětem je její nástupkyně v oficiálně nejvyšší funkci země, rovněž žena, nominovaná dosavadním premérem Paul Martinem. Jeho vyvolenou se stala Michaellë Jean, bývalá televizní žurnalistka, mladice krasavice a navíc i černoška, imigrant z přeubohé republičky Haiti. Dovedl by si někdo představit takovou Klausovu nástupkyni na Hradčanech? Premiérův krok to je sice politicky důkladně korektní (žena a navíc černoška – trumfy k nepřebití), ale třeba s krátkozrakým dopadem. Noviny Le Quebecois, zdroj separatistů, tvrdí, že jak ona, tak její francouzský manžel, filmař Jean-Daniel Lafond, podpoří tuto nyní oživovanou kauzu.

Za druhé světové války mnozí Američaně v době neutrality své země (až do prosince 1941) odjeli do Kanady, vzít na sebe uniformu a bojovat proti Hitlerovi. V šedesátých letech tímtéž směrem odešli Američané v odhadovaném počtu 120 tisíc, aby se vyhnuli vojenské službě a pravděpodobnosti nasazení ve Vietnamu. Tehdy se začala zvětšovat vzdálenost politické orientace obou zemí.

Značně se tak zasloužil módně pokrokový premiér Pierre Elliot Trudeau, intimní přítel Fidéla Castra. Zatímco USA za prezidentství Ronalda Reagana procházely svou konzervativní fází, Kanada se odebírala stále víc levicovým směrem. Události 11. září 2001 přispěly k dalšímu rozkolu. Ottawa neopětovala důraz Washingtonu na bezpečnosti a tedy i na notném zpřísnění pohybu na hranicích. Premiér Jean Chretien si s George W. Bushem ani trošku nepadli do náruče. Jeden člen parlamentu ohodnotil všechny Američany slovem „bastards“, což nevyvolalo výtku a zůstalo bez premiérovy reakce. V listopadu Chretiena nahradil ve funkci bývalý ministr financí Paul Martin. Ten se rovněž netají svým antiamerikanismem. Jeho vládní tým se například odmítl podílet na programu společné protiraketové obrany kontinentu.

Zatímco americká scéna je kolbištěm dvou politických stran – Demokratů a Republikánů, v Kanadě je situace dost odlišná. Místo vyrovnanosti soupeřů, Liberální strana vládne značnou většinu času – 28 let od památného roku 1968. Není to ale vládnutí většinové, musí spoléhat na podporu ještě víc levicově orientované, po socialismu toužící strany NDP (New Democratic Party). Tou hlavní opoziční stranou jsou Konzervativci (Canadian Reform Conservative Alliance), která se teď snaží Liberály z vlády vystrnadit. Podle nejposlednějších zpráv (Financial Times, 13. 1. 2006), v průzkumu preferencí voličů Konzervativci v čele s Stephenem Harperem předběhli Liberály. Premiér Martin ho ve svém projevu v Torontu obvinil, že má úmyslu vnutit Kanaďanům hodnoty podle amerického vzoru (would impose US-style values). Odlišnou roli hraji frankofonní separatisté – Bloc Québécois, kandidující pouze ve své provincii.

Vládnoucí koalici souží pár finančních skandálů – což, měřeno českým metrem, by nebylo nic světaborného, ale v Kanadě to věru není snadno pominutelná záležitost. Není k prospěchu této rozsáhlé země její ekonomická nevyváženost. Ropa prýští na západě, Kanada a nikoliv Saúdská Arábie jsou tím největším dodavatelem do USA. Zejména provincie Alberta kypí prosperitou, v porovnání třeba s relativně chudobným New Foundlandem. Federální rozpočet se zbavil dřívějšího deficitu a dosahuje přebytek, nezaměstnanost je ta nejnižší za posledních třicet let.

A přištěhovalectví je teď nejvyšší. Z Ottawy pravidelně dostávám všelijaké vládní materiály. Před pár dny mi sem přišla sličná, dvoujazyčná (samozřejmě) publikace „Annual Report of Parliament on Immigration 2005.“ Z ní se dozvídám, že v roce 2004 Kanada přijala téměř čtvrt milionu (235.824) nových permanentních rezidentů. Pro rok 2006 se počítá s přílivem 225.000 až 255.000 osob, v poměru 56 procent imigrantů, klasifikovaných jako ekonomičtí, proti 44 procentům těch neekonomických. Nejpočetnější mezi ekonomickými jsou tzv. skilled workers, kvalifikované pracovní síly. V dřívějších letech publikace specifikovaly kýžená povolání (hodně požadovaní byli například vysoce kvalifikovaní vědci, též elektrikáři, nemocniční ošetřovatelky, fyzioterapeuti), ale nejposlednější vydání tyto podrobnosti neobsahuje. V kategorii „neekonomických“ to jsou zejména rodinní příslušníci osob, v Kanadě již etablovaných. Též se počítá s uprchlíky, což je ovšem kategorie, pro níž žádný občan České republiky nekvalifikuje.

Na rozdíl od USA, kde přistěhovalectví je ve výlučné kompetenci federálních úřadů, v Kanadě federální vláda uzavírá s jednotlivými provinciemi dohody o počtu a druhu požadovaných imigrantů . V případě Québecu, Manitoby, Saskatchewanu a Nového Brunswicku dohody to jsou trvalé, jiné provincie je uzavřely jen na pár roků a New Foundland na pouhý jeden rok. Zhruba 220 organizací vypomáhá novým příchozím s jazykem, bydlením, zaměstnáním a všeobecnou orientací.

V roce 2004 nejvíc imigrantů přijelo z těchto deseti zemí: v sestupném pořadí to jsou Čína (15,44%), Indie, Filipíny, Pákistán, USA, Írán, Velká Británie, Rumunsko, Korea, Francie (2,13%). Tedy pouze tři evropské země. Na Asii připadá téměř polovina (48,57%) všech příchozích.

V dřívějších dobách, imigrace v některých zemích a údobích byla převážně či dokonce výlučně mužská záležitost, jít se prát do neznáma s nebezpečím v divočině. Časy se již notně změnily. Mezi imigranty do Kanady v roce 2004 bylo vyšší procento žen (51,6%).

Nejvíc českých zájemců by asi přitahovala kategorie „foreign workers“ – k dočasnému zaměstnání a tedy i pobytu. V roce 2004 tak přijelo pořádně si vydělat přes 90.000 osob. Je u toho ale případně obtížná podmínka, že totiž dotyčný musí mít schopnosti v oboru, po němž je v Kanadě poptávka, a musí mít i zajištěnou práci už před příjezdem do země. Prospěšná je třeba klauzule „In general“, která by mohla připouštět výjimky. Víc se o věci z této jinak obsáhlé zprávy nedozvídám. Víc podrobností lze nalézt na této dlouhé adrese www.cic.gc.ca/english/monitor/issue09/03-workers.html .