Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Březen 2006


Povyšování nejen podle zásluh

Ota Ulč

Ve Slovníku spisovné češtiny, který vydalo nakladatelství Academia (vydání z roku 1978 – novější nemám), jsem marně hledal slovo NEPOTISMUS, znamenající „favoritism shown to a relative“ – „favoritism“ přeloženo v jiném slovníku jako „protekcionářství“ ač raději bych to vyjádřil jako „poskytování nezasloužených výhod.“ Mělo být mezi slovy „nepostradatelný“ a „nepotřebný.“, ale nebylo. V české realitě se s ním ovšem setkáváme denně – i na kolotoči v areálu pražského výstaviště, kde se mnou česká televize cosi natáčela. Práci tam tehdy komplikoval sebevědomý, zcela zbytečný mladík. Co tam dělá, jak se tam vůbec dostal, proč ho odtud někdo nevyžene, jsem se ptal a dozvěděl se, že to je blízký příbuzný jednoho z šéfů, který mu zařídil takové náramné zaměstnání překážejícího přihlížitele.

Nepochybně jde o univerzální zkušenost ve všech sférách počínání, na všech polednících a rovnoběžkách. Čím vyšší, viditelnější, tím i zvýšená pozornost okolí. Nedalo se například přehlédnout, když Trujillo, někdejší diktátor v Dominikánské republiky, udělil svému pětiletému vnoučkovi hodnost námořního admirála. Právem se do historie zapsal počin šíleného imperátora Caliguly, když do řad senátu povýšil svého oblíbeného koně. V tomto případě snad nelze usuzovat na přímý pokrevní vztah, ale na cosi , anglicky vyjádřeno slovem CRONYISM, které v češtině nemáme. Výraz „crony“ se pouze překládá jako „kamarád“, ale není to přesně ono: postrádá podtext předpokladu nezcela etických vazeb. Zkrátka, kamarádšoft, čpící pletichařením, korupcí.

Bylo by ale obtížné nesouhlasit s názorem, že je přece naprosto přirozené líp si rozumět s lidmi blízkými, preferovat příznivce před odpůrci, přátele před nepřáteli. Což ovšem také – a to zejména - platí v politice. V americkém prostředí, s tradicí nekonečně dlouhé a nákladné volební kampaně a zpravidla velkého počtu zájemců pustit se do soutěže, to znamená, aby každý z nich si napřed vytvořil kádrovou bázi, nukleus lidí, ochotných obětovat spoustu energie a času , riskovat značné peníze do investice s nevelkou pravděpodobností úspěchu. V utkání Bush – Kerry naděje na vítězství byla pádesátiprocentní. Nikoliv ale v primárkách, rovněž hrůzně dlouhých a nákladných, kde na startovací čáře netrpělivé podupává třeba i tucet dychtivých ořů.

Vítěz toho kterého utkání pak přebírá úřad ať už guvernéra, kongresmana, senátora či dokonce prezidenta, obklopen původním týmem lidí, s nimž se už leta znal, spolu posbírali šrámy z všelijakých šarvátek, takovým on může důvěřovat – na rozdíl od těch, kteří se po úspěšných volbách snaží na vítěze přilepit. V případě starých spolupracovníků odpadá ono „dilema bohaté dědičky“, která si nikdy nemůže být jista poctivostí úmyslů náhle se vynořivšího nápadníka.

Poněvadž se USA pokládají za meritokracii, v níž zásadním kritériem by měl být talent, schopnosti, důležité pak je ono bilancování s osobními zásluhami a loajalitou. Když po svém zvolení John F. Kennedy jmenoval do vlády svého bratra Roberta (do funkce tzv. Attorney General – jakási kombinace generálního prokurátora a ministra spravedlnosti), řada lidí, včetně mne, byla značně zklamána z tak čítankového příkladu nepotismu. (Oddychli jsme si, poté co si Robert ve funkci zdatně počínal, a bratři spolupracovali i ve sféře mezinárodních konfliktů – například v době kubánské krize v roce 1962, poté co Nikita Chruščov dovezl na ostrov a pak zas odvezl jaderné hlavice a svět nám tehdy málem nukleárně vybouchl.)

Každý prezident si vytvořil tým spolupracovníků podle svého vkusu: Kennedy měl své harvardské intelektuály z Bostonu a New Yorku. Po jeho zavraždění, jeho nástupce, dosavadní viceprezident L. B. Johnson, se jich postupně zbavil a nahradil svými kádry z Texasu. Jimmy Carter se obklopil lidmi z rodného státu Georgia (mezi výjimkami byl Polák Zbigniew Brzezinski). Svého šoféra Jody Powella povýšil na mluvčího (press secretary) Bílého domu – do funkce, v níž si zdárně počínal. Reagan si přivezl své Kaliforňany, Clinton své známé z Arkansasu. Thomas McLarty, jeho kamarád z dob mateřské školky, se stal šéfem jeho štábu (chief of staff).

Současný prezident George W. Bush má na svém kontě jmenování osob jak kvalifikovaných výtečně - Colin Powell či Condoleeza Rice přijdou na mysl, nebo osob evidentně nekvalifikovaných. Mezi nimi zásluhou dopadu poslední hurikánové sezóny proslul Michael D. Brown, Bushův bývalý spolubydlící za studentských let. Jemu se dostalo povýšení do role ředitele FIMA (Federal Emergency Management Agency) s primární odpovědností se vypořádávat s důsledky přírodních katastrof. Tento člověk s předchozí zkušeností funkcionáře ve spolku, pěstujícím arabské koně, dokonale žalostně zklamal.

Jednou z nejdůležitějších politických událostí v zemi je výběr soudců Nejvyššího soudu. Těch je devět, jmenování to je doživotní a každou takovou nominaci doprovází důkladné vyhodnocování kandidáta příslušným senátním výborem. Poté co se uvolnilo místo na této nejvyšší soudní stolici, Bush překvapil a přímo šokoloval jmenováním své osobní právničky Harriet Miersové, o níž tvrdil, že ona je ta nejvíc kvalifikovaná ze všech možných kandidátů - vzdor skutečnosti, že její jméno – slovy výtečného publicisty George Willa - by se neobjevilo na seznamu sta jmen skutečně významných juristů. (V porovnání k tak nehorázné chvále této osůbky, sympatičtěji vypadá někdejší, rovněž neúspěšné jmenování Harold Carswella, juristy průměrné kvality, prezidentem Richardem Nixonem. Ten jeho průměrnost nezastíral a naopak ji zdůraznil jako přednost, s vysvětlením, že průměrných právníků a soudců v zemi máme habaděj a tak by bylo věru demokratické dát jim zastoupení i v té nejvyšší stolici.)

Bush jakoby se opakovaným fiaskem svých nominací nepoučil. Začátkem roku 2006 Demokraté v senátu ostře kritizovali jeho jmenování ženy s podobným příjmením jako neuspěvší právnička, totiž Julie L. Myersové, příbuzné generála Richarda B. Myerse, donedávna předsedy sboru šéfů ozbrojených sil (Joint Chiefs of Staff). Této jeho šestatřicetileté neteři se dostalo povýšení do role ředitelky úřadu I.C.E. (Immigration and Customs Enforcement) s personálem o počtu patnácti tisíc zaměstnanců a s ročním rozpočtem čtyř miliard dolarů, jako součásti čerstvě zřízeného Ministerstva pro vnitřní bezpečnost (Department for Homeland Security). A dotyčná s imigračním agendou dosud neměla žádnou zkušenost.

Ve Velké Británii dosud nevymizela tradice legitimity sociální hierarchie, důrazu na správném přízvuku, získaném ve správných školách, na užitečných kontaktech, příslušnosti v těchže společenských a sportovních klubech. S takovou kvalifikací se pak přehlížely mnohé prohřešky, včetně špionážních skandálů (proslulý případ cambridgské skupiny, pracující pro Sověty). Podobný případ vedl k pádu vlády premiéra Harolda Macmillana, který se v parlamentě zaručil za svého ministra (Profumo), že vskutku nesdílel společnou milenku se sovětským špionem – poněvadž důvěřoval slovu gentlemana, který mu ovšem lhal. Ale i za labouristů zcela neustalo podobné personální propojení. Například Tony Blair prosadil jmenování svého bývalého spolubydlícího Charlie Falconera do významné funkce (Lord Chancellor).

Po vystrnadění Chruščova, Brežněv si do Kremlu přivedl tzv. Dněpropetrovskou mafii, kamarády soudruhy z doby jeho stranického vládnutí na Ukrajině. O Putinovi se traduje, že do důležitých funkcí posadil bývalé kágébáky, s nimiž sdílel bývalé zkušenosti a současné posuzování světa.

Jak jsme na tom v České republice? Začátkem sametové doby, nakrátko to byli disidenti. Nemalý vliv uplatňovali lidé z Prognostického ústavu. Časem se vynořily náramně propojené bývalé partajní a estébácké struktury. Onen nepotism a cronyism si vede znamenitě. Nevím, zda už měl někdo příležitost a zejména odvahu pustil se do takového zkoumání. Výsledek bych si milerád přečetl.



Zpátky