Březen 2006

Problematické zásluhy amerických feministek

Ota Ulč

Na rozdíl od jiných zemí, v americkém univerzitním prostředí kariéra nemusí končit úderem dosaženého věku. V pětašedesáti se do penze může, ale nemusí. Dobrovolně jsem přestal s kantořinou a jejími nepopiratelnými výhodami (spousta volného času, nezávislost, nevyhoditelnost), žel postupně ohryzávanými požadavky politické korektnosti. Hodně mi na nervy lezli početní akademičtí funkcionáři – teoretičtí revolucionáři, nemilosrdně zatracující systém, který jim zajišťoval tak pohodlnou existenci, a přitom horující po socialistické nirváně, o jejíž realitě neměli sebemenší ponětí. Horování nepřestalo ani po kolapsu Sovětského svazu, prvního socialistického státu světa. Například jeden můj kolega, sociolog s mezinárodní reputací, mi přinesl své elaboráty, v nichž dokazoval, že krach socialismu, který zažil sojuz a další země tábora míru, je ve skutečnosti důkazem trvanlivosti a superiority socialistických idejí.

Ještě víc alergický jsem ale byl na aktivistky, jimž se časem dostalo zaslouženého označení „feminazi“. Intolerantní, zarputilé, permanentně zasmušilé (málem jsem napsal že nasrané), nezřídka fyzicky pramálo atraktivní postavy, s očividnou nenávistí vůči všemu mužskému. Prosazovatelky předpisů, například nařizujících, aby po vstupu ženy do kanceláře muže, dveře zůstaly otevřeny, evidentně za předpokladu, že v uzavřeném prostoru by došlo k sexuálnímu harašení, že dotyčný samec by nezkrotil svůj chtíč a začal řádit. „Jakákoliv zmínka o vzhledu či oblečení je zakázána,“ stojí v našich předpisech (Binghamton University, New York). Takže v případě kolegyně, dostavivší se s novou kabelkou a já bych ze slušnosti její parádu pochválil, tím bych se dopustil závažného prohřešku. S takovými vyžadovanými změnami ovšem utrpí atmosféra na jakémkoliv pracovišti. Jak jsem si mohl snadno ověřit v prostředí, v němž jsem se pohyboval, tyto novoty byly nepříjemné naprosté většině žen.

Ale vesměs se mlčelo. Když nevyhoditelným profesorům s kýženou definitivou (tzv. tenure) nehrozil vyhazov a materiální strádání, představa administrativního či dokonce soudního postihu z kantorského sboru s mála výjimkami činila poslušné konformní ovce. S kolegy – pokud to byli rovněž běženci z východní Evropy – jsme občas meditovali, kdo z lidí kolem nás zde v zemi svobody by spěchal do chomoutu poslušnosti a podepisoval přihlášku do jediné povolené vládnoucí strany, a výsledky našich odhadů byly neradostné.

Feministky mi akutně připomínaly soudružky svazačky ze studentských let - podezíravé, stále ve střehu, buzerující, na brigády a na schůze nahánějící. A že jich nebylo zas tak moc? Kolik lidí mi má plivnout do polévky, aby přestala chutnat? Příklad: jednou z míň příjemných profesorských povinností je vysedávání v různých výborech, komitétech, kde se tráví přemnohé hodiny k vymýšlení nikdy nekončících reforem, poté buď nerealizovaných nebo uvedených do života, čímž dojde k oživení pravidel, kterých jsme se zásluhou předchozích reforem zbavili. I stalo se, že předseda výboru, kam jsem byl delegován, slušný to člověk, opatrný profesor filozofie, mě ponuře informoval o maléru, že totiž jedna ta výborová soudružka si stěžovala na mé počínání. S dotyčnou jsem ale v životě slovo nepromluvil. Jí se ale nelíbil můj pohled. Nezapomeňme, že ke spáchání sexuálního harašení postačí pouze subjektivní pocit harašené. Hrozila udáním, předáním věci pani rektorce univerzity. Nedošlo k tomu patrně jen proto, že jsem si v zápětí zlomil při tenisu zápěstí a měl tak výmluvu další svou přítomnost na výborovém zasedání pomíjet.

Občas se veškerý personál musel zúčastnit ideologického školení – tzv. sensitivity session. Vzpomínám na jedno zvlášť povedené: před námi na tribuně trio, jemuž předsedala postava, jež sebe a svou kvalifikaci prezentovala slovy „Jsem žena, Portorikánka a lesbička. Však jinak bych zde nebyla dostala profesuru sociologie.“ Oceňme takovou upřímnost. Měřeno politicky korektním metrem, tohle jsou přece trumfy k nepřebití. Obsah mozku nemá šanci proti majetnictví vaječníků.

Konalo se tedy školení, s obligátním repertoárem zatracování heterosexuálních bělochů, kletby to lidstva, a prezentací hříchů, dramatizací vesměs banálních epizod. Po verbální smršti ticho, nikdo se z přítomných nehlásil do diskuse. Jako za našich dřívějších časů „No tak, soudruzi, přece se neupejpejte, vždyť vám nikdo hlavu netrhne,“ takto bodře pobízíval ten který předsedající soudruh. Tentokrát jsem se jako jediný přihlásil do diskuse, inspirován Švejkem čili něčím, dotyčným dámám nezvyklým. Začal jsem je totiž zeširoka velebit, jim děkovat za jejich úsilí, které mi umožňuje pochopit atakdále. Ještě jsem s takovými kravinami chvíli pokračoval a uzavřel, že nejvíc ovšem oceňuji jejich snahu, která mě navrátila do mého mládí, do dob stalinismu na pražské univerzitě. A dotyčné radikálky jsem ovšem náramně zmátl.

Konec tohoto dlouhého osobního úvodu.

Jestliže učitelé ve své naprosté většině si téměř ani netroufnou pípnout, někteří žáci se ozvou. Na rozdíl od našich časů totality, zde případný vyhazov neuzavírá dveře u přemnohých dalších učilišť. Proto se lze dočíst o příkladech s osvěžující upřímností. Ve školním časopise Binghamton Review (březen 2001), student Kyle Andrew napsal:

„Měl jsem hroznou zkušenost s kurzem, jedním nejsměšnějím zde na campusu (HDEV 323), s titulem Ženy, rasa, reprezentace, který učila profesorka Gladys Jimenez Munoz, zaobírající se utopickými fantaziemi se světa liberálního myšlení. Byl jsem totálně umrtven prázdnotou myšlenek, prezentovaných ve třídě.“ Dotyčný pokračoval s použitím charakterizace „feminazi“ a jejích argumentů. Za prvé, vycházet z premisy, že muž běloch je veřejným nepřítelem číslo jedna. Za druhé, podrobit důkladné kritice tradiční rodinu - čili otce, matku, děti, žijící pohromadě. Za třetí, heterosexualita je předmětem posměchu a politování. Za čtvrté, základní hodnoty kapitalistického systému jsou odporné.

I do těchto extrémů dovedlo zaputovat hnutí, které v šedesátých letech započalo se zcela legitimními požadavky rovnoprávnosti: stejné podmínky na vzdělání, stejný plat pro ženy za stejně vykonávanou práci, postup v kariéře, osvobození od pokrytectví. Autor Richard Epstein v knize Forbidden Fruit charakterizuje feminismus jako „nejmocnější sociální hnutí naší doby, zasahující každý aspekt života.“ Pramatkou hnutí se stala Betty Friedanová knihou The Feminine Mystique (1963). Mezi jejími pokračovatelkami proslula jména Gloria Steinem, Germaine Greer, Kate Millet, též Jane Fonda. Postupně však přestala být cílem pouhá rovnoprávnost pohlaví, nýbrž tvrzení, že žena je vždy obětí (victim status), že mateřství je žalář, do něhož ženy uvrhli žlázami posedlí utlačovatelé, a že za znásilnění se dává považovat cokoliv. „Každá soulož, jakkoliv dobrovolná není dobrovolná, ale je znásilněním. Všichni muži jsou násilníci,“ tvrdí Marylin French v knize The Woman´s Room. Ve vehemenci se jí vyrovná Catharine MacKinnon, univerzitní profesorka práva. V knize Only Words definuje znásilnění jako stav, k němuž dojde, kdykoliv se žena cítí nedobře. (Když se recenzent o knize vyjádřil nepříznivě, jeho kritiku odsoudila rovněž jako znásilnění. )

Od požadavku rovnoprávnosti pohlaví se přistoupilo k nároku na poměrné zastoupení ve všemožných povoláních, včetně práce u požárníků, kde podmínkou přijetí býval – ale již není – důkaz schopnosti unést šedesátikilové tělo. Významným feministickým požadavkem bylo docílení rovnosti žen v branných silách. Od roku 1973 jejich počet ve vojenských uniformách vzrostl čtyřnásobně - zhruba na 200 tisíc čili na 11% z celkového počtu 1,5 milionu. Pravidla zakazující intimní styk mezi pohlavími jsou dodržována se stejnou důkladností, s jakou se Američané vyhýbali alkoholu v dobách prohibice. Když rovnoprávnost, tak do všech ničivých důsledků. Harvardova univerzita průzkumem žen v uniformě zjistila, že sice 70% respondentek souhlasilo s rovnoprávným bojovným nasazením, ale jen 11% by takovou příležitost vítalo.

Když ale vypukly aféry kolem Clintonova nepokojného poklopce, vlivná feministická organizace NOW (National Organization of Women) zatratila Moniku Lewinskou jako dravce (predator). Háklivé puritánky se otočily na obrtlíku. „Muž je muž je muž“, záležitost odmávla Geraldine Ferraro, bývalá neúspěšná kandidátka na viceprezidentský úřad. Další významné funkcionářky naznačily, že s tak pěkným chlapem – Clintonem šampionem feministických požadavků - by si taky daly říci. Jinými slovy, pokrytectví tu zazářilo v plné kráse, feministkám nejde o gender politics ale politiku jako takovou. V podrobném pojednání, příhodně nazvaném Is Feminism Dead?, týdeník Time (29. 7. 1998) se došlo k závěru, že toto hnutí de facto již zahynulo ztrátou smyslu své další existence: dosažením svých legitimních požadavků a diskreditací, zaviněnou nesmyslným radikalismem. Christina Hoff Sommers, profesorka filozofie, v knize Who Stole Feminism jako viníky označila neurotické intelektuálky, řádící pod firmou tzv. ženských studií (Women´s Studies). Kathie Roiphe, studentka univerzity v Princetonu, v knize The Morning After: Sex, Fear and Feminism on Campus podrobila důkladné kritice trend neopuritánství, pokoušející se z žen teď už konečně emancipovaných, znovu udělat křehoučká, jakýmkoliv nesmyslem zranitelná stvoření (infantilization of women). Camille Paglia, známá publicistka a graduantka z naší univerzity, se slovy „superfeministická ideologie se zbláznila“ rovněž odmítá onu prudérii, mířící k úchylnému feministickému ideálu policejního státu.

Hodně pozornosti vyvolala teď čerstvě vydaná kniha s dlouhým titulem Women Who Made the World Worse: And How Their Radical Feminist Assault Is Ruining Our Families, Military, Schools, and Sports. Autorka Kate O´Beirne, editorka vlivného konzervativního časopisu National Review, se výtečně vypořádala s tak košatým tématem. Ono women´s movement pokládá za misnomer – nesprávné označení hnutí nikoliv na podporu žen, ale proti mužům a rodinám skupinami zatrpklých bojovnic zcela bez smyslu pro humor, zpravidla pocházejících z nepovedeného rodinného zázemí, a teď rozhodnutých nadiktovat správný způsob existence ve všech sférách života. V roce 1971, Robin Morgan, zakladatelka vlivného časopisu Ms., definovala manželství jako instituci s otrokářskými praktikami. Socioložka Jessie Bernard na státní univerzitě v Pennsylvánii tvrdila, že manželství je něco v podstatě tak destruktivního, že je z toho ženám na zvracení v přeneseném i doslovném slova smyslu. O´Beirne charakterizovala moderní feministky jako „matoucí kombinaci dvou věcí, které zpravidla nejdou dobře dohromady: hněv proti mužům a zároveň promiskuita, muže nenávidět a zároveň je lovit.“ Zdemolovala fantazii feministek, vycházejících ze základního bludu, že neexistují žádné vrozené (innate) rozdíly mezi mužem a ženou, popírajících sílu vzájemného pouta mezi matkou a dítětem, tvrdících, že tradiční rodinné prostředí je zdrojem násilí. Následují mnohé další příklady, prezentované autorkou s výrazným smyslem pro humor.

Kyselé recenze na sebe nedaly dlouho čekat. The New York Times Book Review ji zatratily (15. 1. 2006) ne pro to, co napsala, ale že vůbec napsala – o těch trapných hyperbolách my přece víme, proč je znovu přežvykovat, vyzvracet (regurgitate), proč je znovu připomínat.

„Inu proto, poněvadž jim není zcela odzvoněno,“ odpověděl bych rozezlené recenzentce.