Březen 2006

...a bylo hůř

Karel Vrána

Románem ...a bude hůř vyvolal skandál mezi exilovými Čechy. Ti nemohli strávit, že v krásném masarykovském Československu žijí lidé, kteří chlastají, souloží, fetují a přitom nemají rádi komunisty. Australští emigranti dokonce Jana Pelce "vyloučili z národa". V těchto dnech se podle jeho nejslavnějšího díla začal natáčet film.

Pocházíte z někdejších Sudet. Jak se tam vaše rodina dostala?

Matka je volyňská Češka, přišla do pohraničí po roce 1945. Otec byl horník, který předtím pracoval ve Francii. Po válce mu nabídli, ať se vrátí domů, a dali mu dům v Klášterci nad Ohří.

Mezi volyňskými Čechy bylo paradoxně mnoho lidí, kteří volili KSČ. Jak se maminka, která měla zkušenost se sovětským bolševickým režimem, dívala na tuzemský komunistický ráj?

Než volyňští Češi odjeli z Ruska, rozprodali veškerý majetek. Nebo jim ho zabavila NKVD. Někdy se stávalo, že rodina připravená na cestu náhle zmizela. Odvezli ji do gulagu, protože Češi byli považováni za nespolehlivé buřiče. Maminka po různých peripetiích doputovala do Košic, kde do vlaku přistoupili čeští komunisti a vyhrožovali, že kdo promluví o poměrech v Sovětském svazu, pojede zpátky. Volyňští Češi měli z komunistů obrovský strach, a proto je nakonec volili.

Jak se to projevovalo u vás doma?

Děda byl komunista už v Rusku, ačkoli za první války bojoval v legiích. Babička byla pravoslavná. Když se podával oběd, děda si otevřel Rudé právo, aby se nemusel dívat, jak babička dělá nad chlebem křížek.

Jste vyučený, nebo máte maturitu?

Nejdřív jsem studoval střední školu mechanizace v Mladé Boleslavi, ale odtud mě vyhodili. Tak jsem se šel vyučit strojním zámečníkem. Dost jsem ve škole provokoval: měl jsem vlasy, které se dotýkaly límečku, za což jsem dostal ředitelskou důtku.

Jak na vás působily severní Čechy v době normalizace?

Pracoval jsem na šichty v elektrárně Prunéřov, obědvat jsem chodil do hospody. Tam jsem se seznámil se starým pánem, který mi vyprávěl historii místních Němců. Když v roce 1918 přišli čeští vojáci, řekli Němcům, že vznikla republika, v níž budou všichni bratři. Jenže Němcům se to nelíbilo, nerozuměli tomu, měli strach. Tak šli v Kadani demonstrovat a ti jejich čeští bratři je zmasakrovali kulomety a granáty. Němci pak pochopitelně s Čechy nechtěli mít nic společného. Například u nich nic nenakupovali a zemědělské přebytky pašovali příbuzným do Německa, kteří na tom tehdy byli špatně. Když pak stejní příbuzní najednou měli práci a peníze, ptali se jich čeští Němci, co se stalo. Jejich odpověď zněla: "Přišel pan Hitler a je dobře." Pak ten pán z prunéřovské hospody dodal větu, z níž mě dodnes mrazí: "Pamatujte si, mladý muži, že za Hitlera nebylo všechno špatně." A dneska zase slyším, že za komunistů nebylo všechno špatně...

V Sudetech koluje okřídlená věta: "Můj táta v pětačtyřicátém přišel, vykopl dveře, nazul si bačkory a byl doma." Myslíte, že se tady někdy podaří Čechům zapustit kořeny?

Lidé, kteří dostali zadarmo německé domy, se o ně nijak zvlášť nestarali. A co nepatřilo jim, o to už se nestarali vůbec. Právem se jim říkalo zlatokopové. Lidi k tomu kraji nemohou poutat žádné tradice, protože žádné neexistují. Vloni jsem jel na motorce přes Měděnec v Krušných horách a najednou vidím průvod a vlajky. Němci si udělali pouť ke kapličce. Měli kroje, každá vesnice svůj znak, znali svoje písničky. Tradice u nich přetrvala, i když tu nežijí.

K severním Čechám a normalizaci se váže vaše nejslavnější kniha ...a bude hůř. Je hodně autobiografická?

Chtěl jsem napsat něco o té pitomé době, tak jsem poskládal dohromady příběhy mnoha lidí. Každá postava je výcuc z řady figurek. Koho na počátku normalizace pustili z kriminálu, ten dostával nejčastěji umístěnku na Ostravsko nebo do severních Čech. A kriminálníci se státní moci přece jen tolik nebáli, přesněji řečeno: na bolševika úplně kašlali. Pro nás byli takoví lidé vzorem. Právě díky nim v severních Čechách vznikaly silné party.

V románě ...a bude hůř vystupuje i mladý fašista. Copak si tehdy mohl někdo dovolit veřejně se hlásit k nacismu?

Ten kluk patřil na psychiatrii. Párkrát ho chytli při hajlování, ale místo aby ho poslali na léčení, skončil v base. Bohužel, nemocný člověk to má v kriminále stokrát těžší.

Dodnes se spousta lidí vydává za postavy z vaší knihy. Potkal jste se s někým takovým?

Spíše mi lidé vyprávějí, že někoho takového potkali.

Nosili jste dlouhé vlasy. Jak jste se dívali na takzvané spořádané občany?

Strašně jsme jimi pohrdali. Většina z nich totiž uvěřila bolševikům, že jsme nebezpeční. Stejně jako se to lidem snaží nakukat dnešní premiér Paroubek o technařích. Když jsem četl ta vyjádření, vybavila se mi úplně přesně atmosféra normalizace.

Hodně popisujete někdejší drogovou subkulturu. Jak v té době vypadala?

Když někdo přinesl marihuanu, všichni si nábožně dali jednoho práska a tvářili se, že jsou na těžkém výletě. Jinak se v té době používala ředidla, toluen, prášky. Ještě že nebyly tvrdé drogy, protože v té depresi z bolševika by to asi nikdo nepřežil.

Potkával jste se už tehdy se známými postavami undergroundu?

Občas jsme vyrazili na nějakou akci, jezdili jsme i do Prahy. Na Pražáky jsme ale nadávali, že jsou nafoukaní.

Dávali vám najevo, že vám čouhá sláma z bot?

Jak kdo. Nejhorší byli ti, co si hráli na intelektuály. Na lístku dvacet piv a ty jejich hovory o Senekovi byly k nevydržení.

Společenství v severních Čechách asi příliš intelektuálské nebylo.

Pražáci měli výhodu, že měli Egona Bondyho nebo Magora Jirouse. V severních Čechách se sice četlo, ale chyběly autority, které by dávaly nové impulsy.

Ivan Martin Jirous tvrdí, že když bezprizorné vlasatce zařadil do undergroundu, daroval jim hrdost na to, že jsou příslušníky většího společenství.

Je to tak. Než začal tvrdý atak proti undergroundu, scházeli jsme se a popíjeli. Pak se to změnilo. Když zavřeli Plastiky, cítili jsme obrovskou solidaritu. Patřili jsme k nim a byli jsme na to hrdí.

Kdy jste se rozhodl emigrovat?

Někdy v patnácti. Pamatuji se, jak můj spolužák o přestávce brousil zavírací nůž značky Dukla o parapet. Když jsem se ho ptal, co to dělá, odpověděl: "Zítra jedu do Chebu, tímhle nožem podřežu celníky a jdu na Západ." Jenomže emigrovat před vojnou bylo prakticky vyloučené, člověk nemohl vyjet. Po vojně v roce 1980 jsem se přes známého dostal se zájezdem SSM do Jugoslávie. Poprvé jsem se pokusil přejít v italském Terstu, ale chytli mě. Na dnešní slovinsko-rakouské hranici se mi to už povedlo.

Jaký byl život v lágru v Traiskirchenu?

Otřesný. Nebylo tam co dělat, člověk byl bez peněz, ložnice po padesáti lidech. Strašný nápor na psychiku. Do toho rvačky mezi Srby a Albánci.

Jak jste se dostal do Francie?

Kamarád tam měl přítelkyni a chtěl za ní. Rozhodl jsem se, že půjdu s ním. Zkusili jsme to přes Itálii. Tam nás okamžitě chytli a odvezli do sběrného tábora v Latině. Lágru vládli podivní lidé, dodnes si myslím, že to mělo něco společného s mafií. Utekli jsme odtud, ale ve Francii nás znovu chytli a vrátili zpátky do Itálie. Napodruhé jsme prošli a tvrdili, že chceme do cizinecké legie. Věděl jsem, že mě z ní vyhodí, protože špatně vidím, což se taky stalo, ale dostal jsem papír, že jsem tam deset dní pobyl. Díky tomu už mě z Francie nemohli vyhodit.

Prožil jste nějaký čas mezi clochardy, francouzskými bezdomovci. Jak se dnes díváte na české bezdomovce?

Život na ulici je těžký. Spousta lidí tak skončí, protože nezvládá normálně fungovat, další jsou psychicky nemocní a pak existuje skupina, kterou to baví. Těm duševně nemocným by stát měl pomáhat.

Jak se o bezdomovce starají ve Francii?

Fungují tam organizace jako Armáda spásy, kde člověk dostane teplé jídlo. Francouzi jsou navíc neobyčejně solidární. Když teploty klesnou pod nulu, otevírají se stanice metra. Ovšem existuje tady i pomoc, které se staří clochardi děsili. Šedý autobus policie. Policajti vždycky bezdomovce pochytali, naložili je a odvezli do veřejných lázní. Den předtím, než se lázně měly dezinfikovat.

Jak jste se dostal k Pavlu Tigridovi a časopisu Svědectví?

Ve Francii od Napoleona platí zákon, že když chce někdo požádat o azyl, může to udělat jenom v Paříži. Clochardi, mezi nimiž jsem na jihu Francie žil, mi někde sehnali lístek na vlak. V Paříži jsem našel paní, která se starala o emigranty, a ta mi dohodila ubytovnu pro stavební dělníky, kteří ještě neměli kompletní francouzské papíry. Byl to věžák asi dvacet kilometrů od centra plný Afričanů. Dost dlouho si mě nevšímali, i když jsem tam byl jediný běloch. Pak jsem dostal adresu na Svědectví, kam jsem si začal chodit třikrát týdně číst. Jednoho dne přišel Pavel Tigrid a řekl mi, že když už tam pořád sedím, mohl bych mu vypomáhat. Ze začátku jsem měl na starosti poštu a administrativu, později jsme se s Tigridem velmi spřátelili. Byl to úžasný vztah.

Jak spolu vycházeli mánička s postarší solidní pán?

O undergroundu nic nevěděl. Přes časopis Vokno jsem mu začal objednávat články z Československa, které pravidelně uveřejňoval. Začal věřit, že i tudy vede cesta. Fascinovalo ho, že ti mladí dělníci, kterými se komunisti pořád oháněli, nechtějí držet hubu a krok.

Ve Svědectví vznikl také román ...a bude hůř. Jak k tomu došlo?

Psal jsem už od patnácti let. Šlo mi to dost rychle, ale nevím, jak by to dopadlo, nebýt Tigrida. Strašně jsem se styděl mu svůj text ukázat. Jednou v pátek jsem počkal, až všichni odejdou, a začal si kopírovat rukopis. Najednou se otevřely dveře a vešel Tigrid, zapomněl si klíčky od auta. Zeptal se mě, co to mám, a hned si to půjčil. V pondělí nepřišel do práce, což bylo dost neobvyklé. Dorazil až ve středu, položil mi na stůl dopis a beze slova odešel. V dopise stálo, že se mu to moc líbilo a že by to chtěl vydat. I přes nebezpečí, že jeho Svědectví ztratí pár čtenářů. A měl pravdu, protože když ve Svědectví vyšla ukázka, několik předplatitelů ho odhlásilo. Pak mi přišlo psaní od jakési československé exilové vlády z Austrálie, že mě vylučují z národa.

Kolem knihy se vedly zuřivé polemiky. Ivan Sviták reagoval tvrdým odsudkem nazvaným Šmejd z andrgraundu, na který mu odpověděl Ivan Jirous statí Di do hajzlu, ty sajrajte! Zapojil jste se do sporů i vy osobně?

Část exilu z roku 1948 i někteří pozdější emigranti nemohli strávit, že v tom krásném masarykovském Československu žijí lidé, kteří chlastají, souloží, fetují a přitom nemají rádi komunisty. S takovými lidmi nechtěli být na jedné lodi. Diskusi jsem sledoval pozorně, ale nezapojil jsem se do ní.

Tigrid byl skeptický už k Pražskému jaru. Jak hodnotil sovětského "perestrojkového" vůdce Gorbačova?

Když v Sovětském svazu začaly první změny, chodil a říkal: "Je to dobré, komunismus brzy padne." Už v roce 1987 tvrdil, že se impérium rozpadne a že Havel bude prezidentem.

Kdy vám došlo, že komunistický režim u nás opravdu padl?

Sedmnáctého listopadu 1989 jsem byl ve Svobodné Evropě v Mnichově a tam měli zprávy z první ruky. Cítili jsme strašlivou bezmoc, že doma se konečně něco děje a my smrdíme v Německu. V tu chvíli mě mrzelo, že jsem emigrant.

Kdy jste přijel do Československa?

Někdy v prosinci 1989. Najali jsme s Tigridem dodávku a naložili ji časopisy a plackami s nápisem Havel for President. Na hranicích mě Češi odstavili, prohlíželi auto a našli ty placky. Načež se za mnou různě trousili a prosili, jestli bych jim mohl nějakou dát. Po čtyřech hodinách mě pustili dál.

Vaše knihy se slušně prodávají, dostal jste se do učebnic. Jaké to je stát se klasikem?

Jsem zarytým odpůrcem povinné četby. Proč by měl někdo někomu poroučet, co má číst? Na druhou stranu mi přijde humorné, že jsme s Magorem vytlačili z čítanek bolševiky.

Podle ...a bude hůř se začíná natáčet film. Koho to napadlo?

Někdy před deseti jsem vyhledal Čestmíra Kopeckého a nabídl mu námět na dokumentární seriál o dějinách českého big beatu. Řeč se stočila i na knihu ...a bude hůř. Kopecký tehdy říkal, že by podle ní chtěl točit. Když po deseti letech přišel režisér Petr Nikolaev se stejným nápadem, měl jsem už napsaný literární scénář.

Hrají ve filmu nějaké známé tváře?

Ne. Tedy pokud nepočítám třeba Vráťu Brabence z Plastiků nebo Davida Strnada ze skupiny A bude hůř.

Považujete se za levičáka, nebo pravičáka?

Ty pojmy se už dávno slily. O posledních volbách spousta mých známých dala hlas Unii svobody a přemlouvali mě, ať to udělám taky. Dnes si občas nazuji sportovní boty, zamířím k restauraci, kde se scházejí, před ní se roztrénuji a pak se jich zeptám: "Pánové, jak jste spokojeni se svou volbou?" Minule mě hnali ze Žižkova až na Klárov. Kdybych upadl, snad by mě zlynčovali. Unie svobody je největší podvod od roku 1990. Už jde jenom o to dostat se ke státnímu rozpočtu. Myšlenky a ideály vymizely.

Jan Pelc (47), spisovatel a scenárista. Vyučil se strojním zámečníkem. Po vojně emigroval do Francie, kde nejdřív žil na ulici, poté zakotvil v redakci časopisu Svědectví. Po roce 1989 se vrátil do Česka, kde mu zatím vyšlo jedenáct knih (například ...a bude hůř, ...a povídky, ...a to mi nemůžete udělat, Basket Flora), jejichž hrdinové často balancují na hraně zákona. Podle bezmála kultovní knihy ...a bude hůř se jmenuje hudební skupina. Podle svého nakladatele Lubora Mati prodal v Česku přes 150 tisíc knih. V listopadu mu vyjde další díl knihy Basket Flora.

(Týden)