Březen 2006

Právní stát na český způsob

Petr Zavoral

Před několika dny dostala česká spravedlnost další ránu do vazu. To když chebský soudce Karel Velek rozhodl, že zůstane nepotrestána vražda, jíž se v roce 1978 dopustila skupina československých socialistických pohraničníků při útoku na unesený autobus, který směřoval na nepřátelský Západ. Podle pana (soudruha?) nezávislého spravedlivce je úmyslné zabití řidiče autobusu Jana Nováka dávno promlčená věc, přesněji od r. 1988, tedy po deseti letech od spáchání zločinu, jak stanovovaly totalitní zákony. Hle, v jaké zemi žijeme: po desíti letech už vražda není vraždou a zločin zločinem, zmaření lidského života lze promlčet stejně jako krádež peněženky či vynucenou soulož.

JUDr. Velek nemá problém s tím, že vyspělé země, v nichž právo není jen prázdný pojem, stíhají své vrahy třeba i po půl století, dokonce mu nevadí ani to, že i v ČR existuje zákon (o protiprávnosti komunistického režimu, pozn. aut.), který říká, že zločiny spáchané v totalitě, které nemohly být tehdy stíhány, nemohou být promlčeny. Že toto stanovisko potvrdil i Ústavní soud ČR jakožto nejvyšší právní autorita, i to je chebskému okresnímu soudci jedno. Bolševické mordy jsou prostě tabu.

Vlastně se není čemu divit ve státě, v němž funkci místopředsedy dolní komory parlamentu zastává kovaný stalinista Filip, který dodnes objíždí srazy střelců z totalitní Pohraniční stráže a poplácává tam soukmenovce po ramenou za to, jak bděle střežili západní výspu sovětského velkokoncentráku za železnou oponou. Tím menší je důvod k uplivnutí, že zhruba polovinu Čechů neznepokojuje čím dál hlubší spojenectví komunistických barbarů s tzv. demokratickou levicí, která si už zase brousí nože na příliš nezávislé podnikatele a příliš svodomyslné hlasatele nesocialistického názoru. Možná že soudce Karel Velek jenom trochu předběhl dobu.

I tak je ale možné najít na jeho ostudném rozhodnutí pozitivní chlup. Bez něj by nedošlo k oživení vzpomínek na českou odrátovanou minulost, v níž jediná šance, jak získat svobodu, spočívala v opuštění republiky stůj co stůj, třeba i s použitím zbraně. Být únosci autobusu před čtvrt stoletím ozbrojeni jako skupina bratří Mašínů ještě o řádku let dřív, mohl dnes šofér Novák žít a místo něho by zařvalo pár rudých parchantů. Jsou to tvrdá slova, ale je to tak. Komunistický lágr, nebo svoboda, to bývala za časů, po nichž se dnes ledakomu stýská, nezřídka otázka života a smrti. Věděli to jak bratři Mašínovi, jimž se dodnes nedostalo rehabilitace a ocenění za statečnost, ví to, neb nemůže nevědět, i z božího dopuštění postkomunistický soudce Velek, který vzal totalitní vrahy pod svou ochranu.

Chtělo by se teď čekat, že urážku spravedlnosti napraví příslušný ministr Němec, třeba jen proto, že je současně předsedou strany, která má svobodu ve svém názvu. Nemyslím, že se tak stane. Jednak mu v tom bude bránit loajalita vůči socialistům, jednak dávno zavražděný nešťastník není totéž co katarský pedofil královského rodu.

(Annonce)