Duben 2006

Lety? Mravní pád českých politiků!

Vladimír Bystrov

Je neuvěřitelné, jak se politici nechávají strhnout k polemikám, které jim možná nabízejí okamžitý politický zisk, ale v konečném efektu nevyhnutelně odhalují jen jejich mravní bídu. A nedokážou se tomu vyhnout ani ti, kdož zastávají nejvyšší, nejautoritativnější místa v naší zemi, neboť mám na mysli naše politiky a jenom úcta k jejich úřadům či zásluhám mi brání je jmenovat. Takovým je spor o charakter tábora pro cikány zřízeného za druhé světové války v Letech na Písecku, spor nabývající již rysy nechutného evergreenu.

Byl v Letech tábor deportační, sběrný, pracovní nebo koncentrační, přou se politici, aby dokázali, že lidé, kteří do něj byli uvrženi, trpěli víc, hodně nebo méně či vůbec ne. A podle názvu váží téměř na lékárnických vážkách, zda si lidé, ať již deportovaní, soustředění, nucení pracovat nebo internovaní, zaslouží zapamatování, politování, či dokonce úctu. Pomocí názvů se snaží odstupňovat míru újmy, která byla těm či jiným v tom či onom táboře způsobena. Snaží se určit míru bolesti, kdy byla snesitelná, a která už ne. Snaží se de facto sestavit „žebříček“ táborů, kam nacistická moc posílala občany, kteří jí byli ať již z toho či onoho důvodů nepohodlní. Snaží se jedno utrpení nadřazovat jinému, stavět smrt ubitím nebo rukou kata ve službách moci proti „jen“ smrti hladem. Snaží se stavět desítky tisíc obětí proti „jen“ desítkám mrtvých.

Kupčení s tragickými osudy

Tato snaha porovnávat tábory, v nichž lidé byli nelítostně likvidováni, s tábory, v nichž umírali „jen“ na následky týrání, či dokonce „pouze“ od přemíry strádaní, není ničím jiným než prachsprostým kupčením s tragickými lidskými osudy.

Nikdy bych se neodvážil utrpení, jemuž byli vystaveni lidé v koncentračních táborech v Německu, snížit nebo nadřadit utrpení, které jiní prožili v různých či pracovních sběrných táborech, kde pány byli „jen“ verkšusáci nebo čeští četníci. Nikdy bych se neodvážil ty, kdož zahynuli v plynových komorách snižovat, ale ani nadřazovat těm, kdo zahynuli v táborech „obyčejnou“ smrtí. Nikdy bych se neodvážil ty, kdož byli vězněni či zahynuli v terezínské Malé pevnosti nadřadit těm, kdož „jen“ museli „žít“ nebo zahynuli v terezínském ghettu. Bolest uprchlíků z Němci okupovaného Československa, kteří umírali v internačních táborech v okupované Francii, kde vládli četníci věrní vichistickému režimu, nebyla o nic menší nebo větší než bolest židů umírajících ve slovenských Novákách, kde pány byli „jen“ jejich slovenští rodáci.

Navíc německé represivní tábory měly své předchůdce, souputníky a následovníky v táborech v Sovětském svazu, kam se je dokonce jezdili „učit“, a v dalších zemích, kde vládli komunisté. Nacisté spěchali a nezbývalo jim než likvidovat nepohodlné přímo uprostřed Evropy, co nejrychleji a nejefektivnějším způsobem, a tak budovali šibenice, plynové komory, spalovací pece. V kolébce komunismu stačilo oběti, které nebyly rovnou zastřeleny, vyvézt do dalekých neobydlených krajů, kde „samy“ dříve nebo později zahynuly. Co způsobovalo obětem více utrpení? Jaký byl rozdíl mezi Osvětimí a magadanskou Serpantinkou? Dá se srovnávat kouř z pecí v Birkenau s kostmi v podloží železnice, po níž uhánějí transsibiřské vlaky, nebo které čas od času vyčnívají z kolymských silnic rozježděných mnohatunovými nákladními obry? Dají se srovnávat celonoční stání na apellplatzu se stáním „na komáříčkách“, kdy do naha vysvlečený vězeň byl vystaven hejnům jedovatého hmyzu z tajgy?

Nikdo v Sovětském svazu by se neodvážil odstupňovávat míru zásahu do integrity lidské bytosti podle názvů, jimiž byly tamní tábory po mnoho desetiletí obdařovány, od koncentračních, které však vzápětí byli přejmenovány eufemisticky na nápravně pracovní, a potom zvláštních, speciálních, pro zvláštní kontingent, převýchovných, trestných, výrobních, internačních, filtračních a ještě mnoha s dalšími přívlastky.

Nikdy se neodvážím pochybovat, že bolest bolela stejně v táboře Vojna v Příbrami jako v táboře Nikolaj v Jáchymově. Nikdy bych se neodvážil poměřovat krutost, jíž byli vystaveny oběti v hradčanském „Domečku“, se strádáním těch, kdož trávili týdny nebo měsíce „jen“ v Konviktské či Bartolomějské. Nikdy bych se neodvážil srovnávat, kde smrt byla lehčí smrtí a kde těžší, kde strádání bolelo méně a kde víc, kde křivda byla patrná více a kde šla překonat.

Bílí, žlutí, hnědí, mrtví

Polemika o tom, jaký charakter měl tábor v Letech, je nestoudným politikařením s cenou, kterou přikládáme lidskému životu. Je totiž lhostejné, zda lidé izolovaní v tomto táboře byli bílí, žlutí, hnědí nebo pruhovaní, té či oné národnosti, chce-li někdo, tak také té či oné rasy, zda byli solí země nebo si myslíme, že byli jejím plevelem. Je lhostejné, jaké právo, nejen politické, ale také morální, měla či neměla nacistická moc tyto lidi izolovat, a jestli si to tito lidé zasloužili.

Jestliže však politik, od nejvyššího po nejnižšího, neváhá upírat těmto lidem velikost jejich bolesti, snižovat jejich strádání, znevažovat smrt těch, kteří toto strádání nevydrželi, znamená to pouze přiznání vlastní mravní bídy.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)