Duben 2006

Víc než jen policejní stát

Vladimír Bystrov

Česko potřebuje historiky a nikoliv šerify odkrývající pikle zloduchů z tajné policie. S tím, jak se posiluje parlamentní koalice komunistů a sociálních demokratů, se množí stesky, že ani po patnácti letech od pádu komunistického režimu nejsme schopni odpovědět na nejzákladnější otázky jeho fungování. Ozývají se i historici: nejsou prý zpracovány celé rozsáhlé fondy, které se vztahují k represi páchané minulým režimem. Ať již jde o seznamy příslušníků Státní bezpečnosti, tajných spolupracovníků, vojenské rozvědky, svazky, vedené na občany, evidované bezpečností, nebo o ostatní dosud utajovanou písemnou dokumentaci bývalého ministerstva vnitra a represivního aparátu. A domnívají se, že napravit tento stav může zřízení Ústavu paměti národa, v němž by byly tyto fondy spravovány a zpracovávány pro potřebu bádání.

Nářek historiků je na první pohled oprávněný a požadavek na vytvoření takové instituce odůvodněný. Bohužel však zůstává přehlédnuto, co se za voláním historiků a za návrhem zákona o Ústavu paměti národa skrývá.

Že jde o očividnou snahu zkreslit mechanismy, kterými se řídil vývoj naší společnosti ve druhé polovině dvacátého století pouze do podoby policejního státu, v němž život občana probíhal pod neustálým dohledem všemocné policie s kohortami Bretschneiderů a Sabinů. Do podoby státu, jehož občané byli pouhými oběťmi policejního aparátu, který je pomocí donucovacích prostředků (včetně těch nejbrutálnějších) nutil, jak mají žít. Do podoby stejného policejního státu, jako v kterékoliv diktatuře, jen možná rafinovaněji a sofistikovaněji strukturovaného.

Že jde o snahu vytvořením obrazu pouze policejního státu zabránit, aby byla rozkryta vlastní podstata komunistického režimu, spočívající v monopolním ovládnutí života společnosti skupinou občanů, která si podřídila státní moc. Že jde o snahu zmenšit nebo úplně zamlčet podíl této skupiny a dalších občanů na budování a rozvíjení struktur, které ve jménu oficiálně formulovaného ideálu vnutily společnosti způsob její organizace, určovaly, co jsou přípustné a co nepřípustné názory, jaké mají všichni společně vyznávat hodnoty a jaké zavrhovat. Že jde o snahu vyhnout se bolestnému rozkrývání selhání společnosti jako celku a vlastního podílu občanů na totalitním charakteru státu.

Jak jinak chápat, že místo analýzy politických diskusí, jednání, ujednání a rozhodnutí sekretariátu, politického byra, předsednictva a pléna Ústředního výboru Komunistické strany Československa, krajských výborů, okresních výborů, základních a uličních organizací, toho, co na nich říkali, navrhovali, jak diskutovali a pro co hlasovali členové komunistické strany, se historici a někteří politici tváří, že to nejhlavnější se odehrávalo až v kabinetech ministerstva vnitra.

Jak jinak chápat, že místo toho, abychom znali, co rozhodli a odhlasovali členové Revolučního odborového hnutí, členové Československého svazu mládeže a potom Socialistického svazu mládeže, členové Svazu československo-sovětského přátelství, členové ostatních takzvaných politických stran, se historici a senátoři, kteří navrhují zřízení Ústavu paměti národa, tváří, že hlavní byli Bretschneiderové a Sabinové ve službách StB.

Jak jinak chápat, že místo toho, abychom rozkrývali, jak a proč dělaly v zájmu totalitního státu to, co dělaly a jak rozhodovaly o našich osudech tyto možná milióny našich spoluobčanů, je nám předestíráno, jakoby všechno začínalo až v letenské kachlíkárně, v Bartolomějské, u Křižovníků či v bývalých Masarykových kolejích, kde tehdy sídlily řídící složky komunistické bezpečnosti.

Sousedé, spolupracovníci, spolužáci

Nebyli to však přece příslušníci StB, kdo v únoru 1948 v akčních výborech rozhodovali o osudech sousedů, spolupracovníků nebo spolužáků, ale jen opět sousedé, spolupracovníci nebo spolužáci, kteří se jen poslušně či dokonce nadšeně zařadili pod prapory komunistické strany, nebylo to přece ministerstvo vnitra, kdo rozhodoval o tom, kdo bude nebo nebude popraven, ale politické byro Ústředního výboru KSČ, nebyli to Bretschneiderové a Sabinové nové doby, kdo projednávali způsoby provedení popravy a pohřbení popravených, ale sekretariát Ústředního výboru. Koncentrační tábory v Jáchymově nebo v Příbrami nebyly zřízeny jen z libovůle ministerstva vnitra, ale na základě politického rozhodnutí strany. Persekuci představitelů církví nebo zemědělců, a všech dalších, si nevymýšlela pouze policie, ale konkrétní politici a aktivně se na ní podíleli konkrétní občané, často rovněž kdysi věřící nebo sousedé po gruntu či z kanceláře. O požadavku, potrestat smrtí provazem herečku Jiřinu Štěpničkovou nehlasovali na vnitru, ale v jejím divadle její kolegové-komunisté. První a později generální tajemník KSČ nebyl generálem policie a než jeho pokyn doputoval na Hlavní správu Státní bezpečnosti, museli se k němu připojit - a rádi nebo alespoň poslušně se připojovali - se svými rozhodnutími a pokyny desítky dalších funkcionářů a slouhů režimu.

Totalitní stát je mnohem širší než jenom policejní stát a podílí se na něm z nejrůznějších důvodů, od ochoty až po ustrašenost, mnohem víc občanů, mnohem víc aktivistů i slouhů. Báli jsme se všech komunistů a jejich přisluhovačů, přitakávačů i ke všemu ochotných ustrašenců, a nejen estébáků a fízlů. Jenže do analýzy těchto jevů se historikům zřejmě nechce. A proto se nám, jako například nedávno na stránkách LN Radek Schovánek, snaží vnutit představu, že nejpřednější pro pochopení složitého vývoje naší společnosti v minulosti jsou až monografie o Státní bezpečnosti, vojenské rozvědce, soudnictví či vězeňství či řízení celého represivního aparátu, nikoliv o jednotné škole, o kolektivizaci vesnice, o systému kádrových referentů, o takzvané stranické práci tam či onde nebo přesněji všude.

Historici se tváří, jako kdyby jejich hlavním úkolem bylo především být šerify a odkrývat pikle zloduchů z politické policie. A autoři senátního návrhu na zřízení Ústavu paměti národa, kupodivu především Martin Mejstřík a klub ODS, jim vycházejí vstříc. Bezelstně nebo s vědomým úmyslem?

Obávám se, že opravdu za celou touto snahou stojí přesvědčení, že by bylo nejlepší celou tragickou zkušenost s komunistickým režimem zamést pod koberec a dát české společnosti rozhřešení „my nic, my muzikanti, to všechno jenom estébé“. Cui bono?

(Lidové noviny, www.lidovky,cz)