Duben 2006

Události od 16. února do 16. března 2006

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Čtvrtek 16. února

Zdá se, že ministr Rath i jeho protektor Paroubek jsou poněkud v úzkých. Premiér slíbil, že vláda pomůže nemocnicím zaplatit dluhy vůči distributorům léků. Zároveň ministr shání „náhradního“ dodavatele. Jak by ne, k monopolizaci ve zdravotnictví patří jeden monopolní dodavatel, vydaný na milost a nemilost státu. LOK organizuje petici „lékařů a sester“ na podporu ministra, zjevně jako protiakci proti chystané demonstraci lékařů a lékárníků na Staroměstském náměstí. Vzhledem k povaze této odborové organizace a k jejím vztahům vůči ministerstvu a vládě se dá očekávat, že nebude problém sehnat deset až dvacet milionů podpisů.

Evropský parlament se konečně rozhoupal a chystá rezoluci na podporu Dánska. Mluvčí nejsilnějších frakcí ovšem hovořili „dialekticky“, na jedné straně – na druhé straně, podle socialistů je svobodu nutno spojit s úctou vůči vyznání jiných. Nezbývá mi než opakovat, že pro takovéhle kulaté řečičky teď není pravá chvíle, netýkají se toho, oč jde. Také, když si tu poučku o úctě aplikuji na minulost, mi to nějak neštymuje: pamatuji se, jak v šedesátých letech spousta indolentů na Západě, zejména v Německu, projevovala úctu k bludům a nehoráznostech českých komunistů (s lidskou tváři, ovšem) a chtěla s nimi vést dialog – přirozeně přes hlavy těch, co u nás komunismus nesdíleli. Jejich názory si žádnou úctu nezasloužily. Úctu si nezaslouží – například – ani bolševické, ani nacistické „vyznání“. Jasně se zato v rozpravě vyjádřil někdejší salonní revolucionář Daniel Cohn-Bendit: k demokracii podle něho patří, že vyznání a církve budou (také) karikovány. „Svoboda není ani vkusná, ani nechutná. Svět se ještě nikdy nezhroutil, protože by bylo moc svobody. Naopak. Protože jí bylo málo.“

Miloš Zeman si ve své nové knize vybral za jeden z terčů Vladimíra Špidlu: „Kolovaly i fámy, že k nevyrovnanosti Špidlovy povahy přispěl jeho údajný sebevražedný pokus v minulosti (podřezání žil) a že navazující psychiatrická dokumentace byla prý dokonce prostředkem Špidlova vydírání.“ Kolují fámy, že Miloš Zeman je údajně prase.

Dánský ministr zahraničí v osobním telefonátu ministru Svobodovi ocenil vstřícný postoj ČR k Dánsku. Nevím, jak Česká republika, ale ministr Svoboda si takové uznání zaslouží.

Premiér Paroubek se při návštěvě v Maroku veřejně chvástal, že kurs koruny se v roce 2010, v době přechodu na euro, přiblíží 25 Kč za euro. Bezprostředním důsledkem bylo posílení kursu koruny, který se ČNB zoufale pokouší srazit. Zdá se, že výbava ekonomického náměstka RaJ není pro premiéra ČR dostačující.

Pátek 17. února

Podle agentury STEM by se nyní do Poslanecké sněmovny dostali i Zelení. Získali by 5,6% hlasů a bezprostředním důsledkem by byla likvidace komunisticko-socialistické většiny. Předseda Zelených Bursík tvrdí velmi rozhodně, že pro stranu je nepřijatelné být součástí vládní koalice, která je byť i jen tolerována komunisty. Je ovšem otázka, jak tenhle názor prosadí u spolustraníků, jako je např. Petr Uhl. Výsledek průzkumu nelze přeceňovat, Zelení se octli těsně nad hranicí a do voleb je daleko. V každém případě by postup Zelených udělal zjevně škrt přes plány premiéra Paroubka, což by bylo víc než pozitivní. Sociální demokraté bez komunistů nepředstavují žádné velké nebezpečí, kromě toho je otázka, zda by Paroubek takový výsledek voleb politicky přežil. Paroubek stojí a padá se socialisticko-komunistickou většinou.

Prezident Klaus podle očekávání vetoval zákon o registrovaném partnerství. Hájí „tradiční rodinu“. To mi připadá nesmyslné: zákon je „dělán“ pro lidi, kteří tradiční rodinu nejsou schopni založit, a nebudou ji schopni založit ani poté, co bude odmítnut. Emancipační vyvádění homosexuálů mi připadá směšné (ale z hlediska „normálního“, většinového člověka je chování těch, kteří jsou v menšině a ve slabém postavení vždycky směšné), ale zákon zohledňující zájmy menšiny v tomto případě většinu nijak neohrožuje.

Předseda LOK Milan Kubek jednal s ministrem Rathem o tzv. úhradové vyhlášce, která může omezovat lékaře v poskytování zdravotní péče (stanoví finanční limity jen s malým zvýšením proti uplynulému roku), a údajně „nepochodil“. Jde nepochybně o potěmkiniádu, pan doktor Kubek je oddaný Rathův podržtaška. Ministr to s vyhláškou přehnal, potřebuje mít nějaký podnět k ústupu, a předseda LOK zase potřebuje vzbudit dojem, že to, čemu stojí v čele, není Rathova SA, ale odborová organizace. Ostatně, oba se shodli na tom, že i když je úhradová vyhláška tvrdá, „není důvod k panice“.

Evropský parlament, jak se dalo očekávat, přijal rezoluci na podporu Dánska, v níž se mj. praví, že svoboda projevu a nezávislost tisku nemohou být zpochybňovány, musí však být využívány s osobní odpovědností a respektem k náboženskému vyznání. To je jednak nadbytečné, jednak svoboda je i pro ty, kteří k některému náboženskému vyznání žádný respekt nemají (mohou mít pravdu), jinak to není svoboda. Evropský parlament jede v kolejích appeasementu.

Polský exministr Bartoszewski, kterému jako všem polským politikům (a jistě i drtivé většině polské veřejnosti) leží v žaludku projekt Centra proti vyhánění, prohlásil předsedkyni Svazu vyhnanců Steinbachovou za lhářku, protože její otec byl za války vyslán, jak píše Právo, „na polské území“ (přesně řečeno na území, které po druhé světové válce připadlo Polsku) jako exponent nacistické státní správy a nelze ho tedy považovat za vyhnance. Řekl bych, že vyhánějící nejsou kompetentní k tomu, aby rozhodovali, kdo byl a kdo nebyl jejich obětí.

Italský premiér Berlusconi je nespokojen s výsledky průzkumů veřejného mínění, které pro něho nejsou příznivé. Proto si najal americkou agenturu PSB, aby provedla průzkum nezávislý podle jeho gusta. Totéž dělá u nás PSB ve službách Jiřího Paroubka a spol. a v Právu její produkty staví na roveň průzkumům agentur jako STEM a CVVM, které mohou mít své mouchy, ale rozhodně nepracují na nějakou zjevnou stranickou objednávku. Poučení: neberte PSB vážně, nezaslouží si to.

Sobota 18. února

Ministr Jandák dával církvím a najmě katolíkům najevo vstřícnost, o jaké se jim za „světského“ ministra Dostála ani nezdálo. Byla to vstřícnost ryze verbální, a když se proti tomu nakonec kardinál Vlk ohradil, poučil ho, že nemáme diktaturu, obvinil ho, že jeho kritika je „ryze politická předvolební agitka“ (nevšiml jsem si, že by kardinál někam kandidoval) a prohlásil, že „ne všichni představitelé katolické církve zastávají stejný názor jako kardinál“. Má tam už Jandák nějakého svého Plojhara? To se nepovedlo ani Dostálovi, ten si musel vypomáhat podporou ze strany různých obskurních náboženských společenství (např. Československé církve husitské).

Poslankyně ČSSD Eva Nováková se rozhodla vzdorovat tlaku vedení strany a nehodlá v PS podpořit zákon o registrovaném partnerství, protože se víc bojí Boha než Paroubka. Postoj paní poslankyně k registrovanému partnerství sice nesdílím, kdybych seděl v PS, hlasoval bych asi pro zákon, ale musím uznat, že paní poslankyně má kuráž a má recht v tom, že upřednostňuje v tomto případě svědomí před stranickými instrukcemi. Jsou případy, kdy si to poslanec může, někdy dokonce musí dovolit.

Předseda KDU-ČSL Kalousek se v rozhovoru pro LN pokoušel obhajovat politiku své strany, která setrvává ve fakticky neexistující koalici přesto, že si z ní kvůli tomu premiér Paroubek dělá šašky. Důvody? Svým odchodem by nezabránili přijímání škodlivých zákonů (takhle ale tomu přijímání dělají křoví a fakticky se na něm podílejí) a jejich odchod by nezpůsobil konec tohoto stylu politiky (možná, že ne, ale účastí na něm ztrácejí důvěryhodnost). Politika prý není prostor pro planá gesta (elementární slušnost chápe předseda KDU jako „plané gesto“, to je typické). To, že ČSSD schvaluje „některé špatné zákony“ s komunisty, prý ještě neznamená společné vládnutí. Pan Kalousek je pragmatik v tom nejhorším slova smyslu.

Pondělí 20. února

Miloš Zeman slíbil Paroubkovi na nedělní schůzce, že podpoří jeho kandidaturu v Ústeckém kraji. Hodlá k tomu použít „již legendární“ autobus Zemák. Miloš Zeman připomíná Buffalo Billa, který poté, co skončila éra Divokého Západu, jezdil po americkém venkově s jakýmsi cirkusem, v němž předváděl své slavné kousky. Efekt této pomoci nebude asi příliš velký, boj ve „spálené zemi“ proti podvodníkům a tunelářům je už stejnou minulostí jako nesmyslné, a jak se ukazuje, předčasné odéesácké mobilizace proti socialismu.

Na „souboj“ Paroubka s Topolánkem v ČT byl tristní pohled. Paroubek předsedu ODS sprostě provokoval (ODS ovšem jen sklízí, co sama zasila) a Topolánek se vyprovokovat nechal. Debata skončila impozantní divokou hádkou o to, kdo z obou pánů je větší darebák. Moderátor neměl šanci. Podle průzkumu vyhrál Paroubek. Nevěřím tomu, nemyslím si, že by české veřejnosti sprostota tolik imponovala. Spíš si asi mnoho lidí řekne: než volit takové, to raději zůstanu doma.

Paroubek s Rathem se před lékařskou demonstrací rozhodli poněkud ustoupit. Chtějí zmírnit úhradovou vyhlášku, vláda zjevně zaplatí dluhy tří velkých nemocnic distributorům léků. Zároveň Paroubek ovšem znovu označil distributory za vyděrače. Je zajímavé, jak málo stačí, aby oba pánové dostali strach a začali couvat: lékařská demonstrace přece nemůže vládu ani Ratha nijak vážně ohrozit.

Úterý 21. února

Václav Klaus je prý stoupencem povolební velké koalice. Vede ho k tomu podle Práva touha být znovu zvolen prezidentem a záliba ve vládách s jasně většinovou podporou v PS. Zbývá ještě o prospěšnosti velké koalice přesvědčit Paroubka, a to bude poměrně náročné. V takové velké koalici by asi hrála prim ODS (bude ve volbách pravděpodobně silnější než ČSSD). Navíc by měla podporu na Hradě a od Paroubka by se dokonce chtělo, aby tuto podporu požehnal tím, že ČSSD přispěje ke znovuzvolení Klause prezidentem. Není moc pravděpodobné, že by na to přistoupil. Jediná možnost, jak se vyhnout neblahému scénáři, je zlomení socialisticko-komunistické většiny, a nejsnadnější cestou k tomu účast další strany ve sněmovně. Teď se zdá, že by se do PS mohli dostat Zelení, jejichž předseda se dušuje, že není ani pro spoluvládu s komunisty, ani pro účast na vládě s jejich tichou podporou. Otázka je, zda se po volbách úspěšná strana Zelených nerozloží stejně, jako se po minulých volbách rozložila úspěšná ČSSD. Má k tomu všechny předpoklady.

Firma Pharmos podtrhla další tři členy Asociace distributorů léčiv a nechala se získat pro plán, že bude zásobovat všechny české nemocnice na území ČR. To je přesně to, co ministr Rath potřebuje: monopolní dodavatel. Ředitel firmy poněkud udavačsky zdůrazňuje, že jeho firma je echt česká, a proto je pro takovou úlohu předurčena (v ostatních třech údajně vládnou Němci – cizozemci, naši odvěcí nepřátelé). Rath ty firmy taky jejich němectvím vydírá: věří prý, že se zasadí o nápravu, aby měly na území ČR dobré jméno (a odčinily tak Lidice a Ležáky). Ředitel Asociace nazval rozhodnutí Pharmosu podrazem, to je, jak se zdá, v tomto případě poměrně decentní označení.

Náměstek ministra spravedlnosti Vyvadil jednal minulý měsíc s podnikatelem Pitrem o osudu firmy Setuza (Pitr ji chce prodat skupině PPF). O jednání nic nevěděl ministr Němec, zato o něm byl zjevně dobře informován premiér Paroubek. Němec využívá příležitosti a žádá Vyvadilovu hlavu – Vyvadila si Paroubek nasadil na ministerstvo spravedlnosti jako svého Treuhändera. To, co Vyvadil (asi na Paroubkův podnět) provedl, nebo do čeho se dal vmanévrovat, je ovšem skandální, problém nijak nesouvisí s jeho resortem. Podobné diskrétní vládní kontakty jsou zjevně někdy nutné, ale je dobré splnit dvě podmínky: za prvé, aby jednáním byla pověřena nějaká víceméně neutrální osoba (poradce), a za druhé, aby to neprasklo. Tady byly obě porušeny.

Ministr Rath kritizuje nespokojené zubaře a lékárníky, že jsou prodlouženou rukou imperialistů z ODS. Pan ministr se kvůli kariéře dal na socialismus (předtím na liberalismus, ale nevyšlo to, ještě předtím prý koketoval s ODS) a teď dělá volebního lídra ČSSD v Praze. Od něho taková kritika opravdu sedí.

Proskočily zprávy o tom, že má být zbourána nebo aspoň důkladně rekonstruována budova obchodního domu Máj (nyní Tesco). Podle poslankyně Fischerové „patří do historie místa“ a je třeba čelit snahám cynických obchodníků, kteří sledují své sobecké cíle bez ohledu na vzhled a historii okolí. Pro mne ten šeredný barák patří do historie husákismu-jakešismu, a pokud zmizí a bude nahrazen něčím aspoň o trochu hezčím, bude to dobře.

Středa 22. února

Podle premiéra Paroubka máme už nejhorší chvíle ve zdravotnictví za sebou. Jeho prohlášení je kongeniální tomu, když Antonín Novotný kdysi slavnostně vyhlásil, že v ČSSR byl vybudován socialismus.

Expremiér Zeman křtil na Žofíně svou knihu o ČSSD. při té příležitosti se vyjádřil k zahraničně politickým otázkám (k tématu se ještě vrátíme) a předpověděl volební vítězství strany, ovšem jen v tom případě, když bude dost levicová. V knize slibuje, že se sice bude angažovat ve volební kampani ČSSD, ale po volbách se vrátí na vysočinu, smyje prach a špínu z bot v jednom ze zdejších potůčků a do politiky se už nevrátí. Kéž by se mu dalo věřit! Bohužel se dá daleko líp představit, jak se za dva roky houževnatě cpe na Hrad.

Náměstek Vyvadil odmítá vyhovět svému ministrovi a rezignovat na funkci. Premiér se za něho jednoznačně postavil. Pokud jde o Němce, prý mu při jeho pracovních výkonech naprosto nepřísluší nějaké sebevědomí. Je zajímavé, co všechno koaliční partneři od Paroubka snesou. Pokud ovšem Němec Vyvadila odvolá, bude mít problémy s koaliční smlouvou. Skoro to vypadá, jako by se Paroubek rozhodl, že v tuto chvíli už mu jsou koaliční partneři na nic (má k dispozici komunisty) a bude dobré se jich ještě před volbami zbavit.

Stránky novin zaplňuje už nějaký čas případ britského historika (přesněji řečeno spisovatele) Irvinga, který je v Rakousku souzen kvůli popírání holocaustu. Názory toho člověka jsou odpudivé a směšné. Jarmila Neumannová píše v Mladé frontě Dnes: „Dovedou mediální odborníci odhadnout, jakou část populace už David Irving a jeho příznivci stačili oslovit-zamořit svou propagandou?“ Zřejmě si myslí, že lež je ze své povahy atraktivnější než pravda a proto se pravdě musí čas od času pomáhat klackem. Ve skutečnosti takové lidi jako Irving bere na Západě vážně jen bezvýznamná hrstka lidí (v Íránu tomu jistě může být jinak), a když z něj udělají mučedníka, spíš mu nějaké příznivce přihrají. Evropa si nevěří, a procesy s lidmi jako Irving jsou toho stejným důkazem jako appeasement vůči zdivočelým muslimům.

Čtvrtek 23. února

Premiér Paroubek využil aféry s dovozem odpadků z Německa k tomu, aby zaútočil na dalšího koaličního ministra, Libora Ambrozka. Obvinil ho, že věc podcenil a „zaspal“, nazval ho veřejně „šípkovou Růženkou“. Ministr Ambrozek docela správně upozorňuje na to, že bez činné spolupráce českých podnikatelů by Němci odpad do ČR v takovém rozsahu vozit nemohli, ale nikdo ho nebude moc poslouchat, je dotčena naše národní hrdost. Zdá se, že se premiér snaží koaliční ministry vyprovokovat k tomu, aby sami podali demisi. (Ministrovi Němcovi – najednou – vyčítá nevydařený způsob odvolání nejvyšší státní zástupkyně Benešové a předsedkyně Nejvyššího soudu Brožové, přičemž nejvyššího státního zástupce odvolává vláda, předsedu Nejvyššího soudu, pokud tomu dobře rozumím prezident, a odvolání Brožové Paroubek požehnal: o Němcovi navíc arogantně prohlásil: „nepotřebuji jeho názory, potřebuji, aby odváděl svůj výkon a svou práci“). Bylo by to samozřejmě pohodlnější, než kdyby je musel z vlády vyhodit – vina by byla na nich, konec konců stejně jako přesně před padesáti osmi lety. Do 25. února to Paroubek sice už nestihne, ale dny nehrají roli. Trošku mne mrazí při představě, jak by mohly vypadat červnové volby. Kromě toho si myslím, že byl čas, kdy nesocialističtí ministři měli okamžitě a bezpodmínečně z vlády odejít, ale ten čas už propásli.

Václav Havel pronesl další ze svých nesmyslných kýčovitých projevů. Supermarketům vytýká mj. nepevné střechy. „Slyšel někdo, že by spadla střecha starého zámku nebo kostela?“ Ovšemže, ty střechy padají houfně už od roku 1945, o zámky a kostely kromě několika vytipovaných se po celou tu dobu nikdo nestaral, část z nich svěřil bolševický stát k faktické likvidaci do rukou armádě a protahování restitucí po roce 1989 jen dovršilo zkázu.

Martin Hekrdla píše v Právu, že list Jyllands-Posten byl ve 20. a 30. letech ryze fašistický a nyní má blízko ke konzervativní straně. To od redaktora následnického listu po Rudém právu opravdu sedí. Pro pana Hekrdlu jsou navíc konzervativci skoro totéž co fašisté.

Pátek 24. února

Podle průzkumů zatím vítězil v televizních debatách Paroubek, píše Právo. Z článku vyplývá, že podle průzkumů, které si nechala udělat sociální demokracie. Typické, jako za starých časů!

Paroubek dal údajně náměstkovi Vyvadilovi pokyn, „aby přispíval ke zklidnění situace“. Z toho by vyplývalo, že zatím na rozchod s koaličními partnery (jsou koaliční už jen formálně) nepomýšlí. V Lidových novinách jsem si přečetl, že premiér potřebuje hlasy unionistů pro zákon o registrovaném partnerství, z něhož se Klausovým vetem pro něho stala prestižní záležitost. Stejně ale nemohu věřit, že by premiérova neomalenost vůči koaličním ministrům (v poslední době i vůči Ambrozkovi) vyplývala jen z jeho letory, utvářené dlouhým náměstkováním v RaJ.

Prezident soudcovské unie Jirsa navrhuje, aby se neproblematické rozvody řešily nikoli soudním rozhodnutím, ale úředním aktem na matrice. Ministr Němec je pro. Je nepochybné, že se tím ulehčí přetíženým soudům, ale za cenu toho, že se z manželství stane ještě větší holubník než teď.

Soudce Novák vydal zatykač na „kontroverzního“ (jak zní módní slovo) podnikatele Pitra poté, co ho rozvědka upozornila, že Pitr hodlá zmizet v některé ze zemí, s níž ČR nemá dohodu o vydávání trestně stíhaných osob. Je z toho velká aféra a mluví se o nepřípustném ovlivňování soudu. Není mi jasné, proč by rozvědka, zjistí-li takovou věc, nemohla na ni soud upozornit – s tím, že soud se na základě poskytnutých informací rozhodne dle vlastního uvážení.

Sobota 25. února

Demonstrace lékařů a lékárníků na Staroměstském náměstí se zúčastnilo asi osm tisíc lidí. S ministrem Rathem to pochopitelně nehne, bagatelizuje ji jako akci ODS. ODS tady funguje jako za totality západní imperialisté a jejich přisluhovači z řad zrádné emigrace. Petici za ministrovo odvolání podepsalo přes sto tisíc lidí, ovšem v možnostech dr. Ratha je zorganizovat antipetici, kterou podepíše sto milionů.

Firma Pharmos, která se trhla od ostatních dodavatelů léků, najednou dramaticky změnila svůj postoj, tvrdí, že se ji někdo, kdo je v kontaktu s ministerstvem zdravotnictví, pokusil zkorumpovat, a léky dodávat nechce. Těžko se ubránit podezření, že korupce nebyla dosti důsledná. Rath žádá důkazy, jinak ji bude žalovat. Totéž mu radí premiér, který věc považuje za politikum. Pharmos tvrdí, že zmíněné tři nemocnice nedluží distributorům jen čtyři sta milionů, ale 1,2 miliard. Paroubkovi a Rathovi se podařilo zdravotnictví a související oblasti dokonale rozvrtat.

Organizátora studentské demonstrace z února 1948 Lesáka přijal premiér Paroubek. Zajímavé je, že Lesákovi vadí Havlův tolerantní postoj vůči komunistům po převratu (právem), ale už vůbec ne Paroubkova čilá spolupráce s nimi. Ten naivní člověk si myslí, že pokud bude existovat EU, je o bezpečnost ČR postaráno. EU tak tak drží pohromadě, nedokázala podpořit amerického spojence v iráckém tažení, postoj k němu ji rozštěpil, nedokáže jednoznačně podpořit Izrael, trvalo jí dost dlouho, než se rozhodla podpořit členskou zemi Dánsko proti útokům v islámském světě, a vůbec projevuje stejně mohutné sklony k appeasementu, jako Velká Británie a Francie v roce 1938. V této situaci platí: pomož si sám a EU ti (možná) pomůže. Pan Paroubek si pomáhá tím, že se paktuje s komunisty. Pro českou politiku a českou společnost platí totéž co pro každého jiného: když se zradíš sám, nečekej, že ti někdo pomůže.

Expředseda KSČM Grebeníček se ostře pustil do svého nástupce ve funkci Filipa. Vyčítá mu, že KSČM za jeho vedení toleruje asociální sklony vedení ČSSD, že mu a jeho kolegům jde jen a pouze o podíl na moci a že straně hrozí ztráta důvěryhodnosti. Filipovi může Grebeníčkův tlak pomoci, aby účinněji vydíral své nové spojence (vidíte, jak to mám těžké, musím se vykázat nějakými úspěchy), zároveň si nedovedu představit, že by stranu neoslabil – zvlášť když členská základna strany je jakýmkoli „reformám“ víc než nenakloněna a její sympatie bude mít spíš Grebeníček než jeho nástupci.

Martin Hekrdla je opravdový přeborník. V dnešním Právu píše: „Reprezentativní organizace v oblasti zdravotnictví - Česká lékařská komora a Lékařský odborový klub - se postavily za ministra a premiéra; a to nejsou klientelské opory vlády s předzjednanými přítelíčky mocných v čele, nýbrž demokratické instituce s hlasujícími členy, kteří mohou identifikovat většinu.“ To snad není pravda: jak ČLK, tak LOK jsou zcela zjevně součásti Rathovy lobby a jejich reprezentativnost je nulová. ČLK zmítá vleklá krize, v níž se rathovci postupně vypořádávají se všemi oponenty v jakési parodii na stalinské metody, a LOK je vlastně klub přátel dr. Ratha.

Pavel Verner tamtéž dochází k závěru, že by nemocnice s celostátním významem měly být zásobován y firmou, v níž by většinu akcií vlastnil stát. To je jakási šikovská nedůslednost: správně by měl chtít, aby tak byly zásobovány všechny nemocnice, a aby ve firmě vlastnil stát nikoli většinu akcií, ale všechny. Jenže to by vypadalo blbě, že?

Václav Klaus poskytl rozsáhlý rozhovor Mladé frontě Dnes. Je stejně pozoruhodný jako dříve zmíněný Havlův projev.

Pondělí 27. února

Čeští bezpečnostní experti informovali zahraniční výbor Poslanecké sněmovny o nebezpečí, které představují radikální islamisté. První náměstek ministra zahraničí Bašta např. prohlásil: „Ukázalo se, že islámské menšiny v Evropě se začaly dožadovat speciálních pravidel… „Dnes jim vadí karikatury, za čas ale mohou demonstrovat proti tomu, že jíme vepřové a pijeme alkohol, protože i to je proti jejich přesvědčení.“ Šéf vojenského zpravodajství Krejčík zase řekl: „je to eroze a je otázkou, jestli nás to pohltí, nebo nepohltí… Otázka je, zda se lépe daří vyvážet demokracii, nebo importovat islám.“ Podle něho nepokoje na Blízkém východě jsou výrazem nahromaděné frustrace obyvatel a jejich nespokojenosti se současným postavením ve světě. „V regionu je rozšířen názor, že Západ islámský svět podceňuje a muslimy staví do role ,světoobčanů druhé kategorie‘.“ Bašta sice zdůrazňoval, že nejde o konflikt s islámem, ale s radikálními islamisty – jenže to je slabá útěcha, protože radikální islamisté jsou pro muslimy přitažliví stejně, jako byla NSDAP pro řadové občany výmarského Německa. Možná dokonce víc, je třeba započíst výrazný rozdíl „kultur“. U nás je nebezpečí vzhledem k nepočetnosti muslimské menšiny zatím malé, ale co není, může být, a budou-li velké a silné evropské státy oslabeny nebo zničeny, začnou se u nás uplatňovat ruské zájmy, což je jen relativně lepší než muslimská invaze. Pro mnoho lidí u nás je vrcholem představitelného zla německá okupace a pro mnoho Židů holocaust. Dějiny bohužel dělají pokroky i v uskutečňování zla: tohle by bylo (pro nás) ještě o hodně horší než německá okupace a pro Židy přinejmenším stejné jako holocaust. Je dobře, že české bezpečnostní služby nebezpečí vidí, jak se zdá, v zásadě realisticky. Je ale znepokojivé, že např. náš nejvyšší ústavní činitel je soustavně bagatelizuje.

Ministr Rath prohlásil veřejně, že prezident Stomatologické komory „možná“ dostal od ODS nabídku kandidovat do Senátu. Kdyby se tyto manýry zavedly, může zítra někdo prohlásit, že dr. Rath je možná pedofil. Jinak ovšem drzost, s jakou ministr, takto volební lídr ČSSD, démonizuje demokratickou opoziční stranu, je omračující.

Dr. Vyvadil obhajuje svou schůzku s Pitrem tím, že jejím jediným motivem bylo zachránit Setuzu jako strategický podnik. Cíl je to jistě ušlechtilý, ale nevím, co s ním má společného náměstek ministra spravedlnosti a navíc ještě soudce Nejvyššího správního soudu.

Miloš Zeman si nemyslí, že by demonstraci na Staroměstském náměstí svolala ODS. Spíš za ní vidí zahraniční farmaceutické firmy. Že by ji zorganizovali ti, co ji svolali, si ani on, ani Paroubek, ani Rath nepřipouštějí. Je to jakási nová verze stalinské paranoie. Ministr se podle vlastních slov řídí zásadou: „Kdo po vás kamenem, vy po něm dvěma.“ Je zjevné, že takový člověk nemá ve slušné společnosti co pohledávat.

Podle průzkumu agentury SC&C (průzkum nezadala ČSSD, takže je možné ho brát vážně) by v Praze volby do PS vyhrála vysoko ODS s 37%, druhá by byla ČSSD s 22%, Komunisté by dosáhli 8,5 a zelení 8,3%. Lidovci by přišli zkrátka, dostali by 3,5% a do Sněmovny by se nedostali. Byl by to pro ně nejhorší výsledek od vzniku ČR a Cyril Svoboda by nezískal mandát.

Zdá se, že Írán bude souhlasit s tím, aby se uran pro jeho jadernou elektrárnu obohacoval v Rusku (tím by se v íránských rukou neoctl materiál, z něhož lze vyrábět jaderné zbraně). Nevím, zda Západ Rusku v této věci nedůvěřuje přespříliš. (Rusové po íránském souhlasu už nechtějí, aby se otázkou uranu pro Írán zabývala Rada bezpečnosti). V Teheránu napadl rozzuřený dal britské velvyslanectví. Americké ne, protože tam žádné není. Angličané se stávají náhradním hromosvodem.

Pan František Janouch (nežije náhodou ve Švédsku?) se domnívá, že je u nás nesmyslně mnoho lékáren a že by je bylo třeba postátnit. Domýšlí to, co před ním nakousl Pavel Verner. Zdá se, že v Právu soutěží o bobříka bolševismu. I pan Janouch je ovšem nedůsledný. Zestátnit není třeba lékárny, ale všechno. Bude to tak daleko jednodušší.

Úterý 28. února

Do sporu mezi Paroubkem a Němcem o náměstka Vyvadila zasáhl jako deus ex machina předseda Nejvyššího správního soudu Baxa, který odvolal svůj souhlas s Vyvadilovou „stáží“ na ministerstvu. Vyvadil se vrací do Nejvyššího správního soudu a zjevně ho tam čekají za jeho angažmá v kauze Setuza nepříjemnosti. Baxa měl k tomu, co udělal, všechny důvody: „Svůj souhlas s jeho dočasným přidělením na ministerstvo spravedlnosti jsem podmínil tím, že nebude pověřován politickými úkoly a bude se nadále chovat jako soudce. Ale když hodnotím jeho chování podle toho, co se dozvídám z médií, nemohu učinit jiný závěr, než že není v souladu s povinnostmi soudce…“ Je těžké se zbavit podezření, že kromě toho ještě taky vyšel Němcovi vstříc. Paroubek se s odvoláním svého člověka zjevně smířil (jde o pár měsíců). Je pozoruhodné, co se ministru Němcovi daří všechno prosadit (předtím odvolání nejvyšší státní zástupkyně Benešové a její nahrazení dr. Veseckou), přestože za ním nestojí žádná prostým okem viditelná politická síla.

Antimonopolní ústav se bude zabývat podezřením, zda distributoři léků neuzavřeli v případě třech zadlužených nemocnic kartelovou dohodu. Předseda úřadu Pecina má podezření, „že se čtyři distributoři dohodli a jednali ve shodě. Z mediálního vystoupení těchto společností bylo patrné, že postupovaly stejným způsobem ve stejný čas vůči stejným odběratelům. Toto jednání nám budou muset vysvětlit… Nezpochybňujeme jejich právo zastavit dodávky ve chvíli, kdy nedostávají zaplaceno, ale k tomuto kroku musí přistoupit individuálně, a ne ve shodě.“ To je dobré. Představte si, že Vám a třem vašim kolegům dluží jakýsi notorický neplatič po dvaceti tisících korun, a vy si musíte dávat zatracený pozor na to, abyste je po něm náhodou nechtěli ve stejný čas a nežádali je stejným způsobem, jinak přestoupíte zákon. Nesmíte proti němu jednat ve shodě, proč? Argumenty pana Peciny nejsou v souladu se zdravým rozumem a z postupu antimonopolního úřadu trčí politická motivace jako šídlo z pytle.

V ODS vzniká nový krizový scénář. Jeho autorem je Jan Zahradil. Navrhuje po volbách velkou koalici, ale jen na pár měsíců a s tím, že jejím jediným posláním bude prosadit většinový volební systém. Pak by následovaly předčasné volby. Do vlády by zasedli druhořadí politici ODS a lidi ODS blízcí, ministerstvo zahraničí by na těch pár měsíců mohl dostat Alexandr Vondra, Zahradil by o ně nestál. Volby dle většinového systému by ovšem vyhrála ODS a Zahradil by zároveň vyřídil Vondru jako nebezpečného konkurenta. Paroubek by byl blázen, kdyby na něco podobného přistoupil. A panu Zahradilovi o fous unikl bobřík vyčuranosti za únor, bohužel jsme ho už udělili.

Ministerstvo vnitra pomůže obcím, do jejichž okolí se v budoucnosti navezou tisíce technařů, dobrými radami. Poradí jim zejména, jak zajistit hladký průběh podobných masových akcí. Myslím, že není třeba pečovat o hladký průběh akcí jako je CzechTek. Takové akce je třeba zakázat, ostatně jsou zakázány v mnoha zemích západní Evropy, proto se stěhují k nám.

Ministr Svoboda se marně snažil, aby Evropská unie žádala oficiální omluvu od muslimských zemí, kde byla poničena západní velvyslanectví, a aby dnes i v budoucnosti kompenzovala ztráty členských zemí, vzniklé bojkotem jejich zboží ve státech mimo EU. S vypětím všech sil se mu (ve spolupráci s Nizozemskem a Slovenskem) podařilo zabránit, aby se Unie za karikatury proroka Mohameda omluvila. Svobodovy požadavky prý nepodpořilo ani Dánsko. Vznikl potupně obojaký dokument, v němž EU vyjadřuje lítost nad tím, že karikatury muslimy urazily, na jedné straně hájí svobodu slova a tisku, na druhé zdůrazňuje, že svoboda musí být provázena odpovědností a respektem k jiným vyznáním. Ministři zahraničí násilnosti „odsoudili“, „vybídli“ státy, kde došlo k demolování velvyslanectví, aby poskytly odškodnění a bojkot členských zemí označili za „nepřijatelný“. Dali tak jednoznačně najevo, že snesou znovu to, co se stalo, a možná, že ještě víc. Ministra Svobodu šlechtí, že se snažil o něco důstojnějšího. Je jediným členem Paroubkovy vlády, jehož je ještě možné brát vážně.

V Mladé frontě Dnes píše Jan Rybář o Gorbačovovi. Hodnotí ho hodně skepticky: „Gorbačov však nikdy nechtěl komunismus pohřbít, ač to tak z jeho některých novějších prohlášení vypadá. Hlavní důvod pádu komunismu byl, soudí historici, jiný: přecenil svoje síly, věřil v zreformovatelnost nezreformovatelného, a tím zasadil říši poslední ránu z milosti. A nechtěně dal svobodu i sovětským satelitům.“ To je, myslím, nespravedlivé. Gorbačov jistě nechtěl rozbít sovětské impérium (vždyť mu stál v čele). Chtěl ale víc svobody, pokusil se ho reformovat a od reformy necouvl jako kdysi Chruščov. Výsledkem reforem, provedených důsledně, nemohlo být nic jiného než rozpad ruské koloniální říše. Gorbačov to nevěděl, ale ta důslednost ho šlechtí. Netroufl bych si proto napsat, že dal svobodu sovětským satelitům nechtěně, není to celá pravda.

Středa 1. března

Poslanec Hojdar se vzdal mandátu. Údajně ze zdravotních důvodů, nicméně je fakt, že se na důvěrné vztahy k němu odvolával „kontroverzní“ podnikatel Pitr. Hojdar zůstává místopředsedou dozorčí rady ČKA, takže hlady strádat nebude. Taky bude radit Paroubkovi. Hojdar měl ovšem problémy už před časem, v severních Čechách ho vyloučili ze strany a nedostal se ani na volitelné místo kandidátky pro červnové volby. Spolupracovníků, kteří by ho mohli ohrozit skandálem, se premiér zbavuje energicky. Nicméně růst preferencí strany se zarazil, ODS je na tom o dost líp a do Sněmovny se derou Zelení. Vstup Zelených do PS by nejspíš zničil vyčuraný a nemravný Paroubkův plán na vládu s tichou podporou KSČM a s vydíráním ODS. Taky „zdravotní reforma“ ministra Ratha bude asi pro Paroubka větší problém, než čekal. Nad buldozerem se stahují mračna a do voleb je ještě daleko.

Bezpečnostní rada státu se rozhodla opatřit do příštího roku antivirotika pro 20% lidí a vakcínu pro případ pandemie ptačí chřipky zdarma pro 60% obyvatel (jakápak asi bude cena za přežití pro ty zbývající?). Bylo by dobré vypracovat seznam občanů, kteří jsou dostatečně loajální a pro stát dost důležití na to, aby jim mohl privilegium snadnějšího přežití zajistit. Nechť je za tím účelem vytvořena na nejvyšší úrovni odborná komise. Seznam bude přísně tajný a v zápětí ho otisknou všechny noviny. Načež vypukne boj všech proti všem. Já se ho nezúčastním, stejně nemám u úřadů šanci a jsem tomu rád. Někdo přece musí umřít, co by to bylo jinak za pandemii.

Ministr Rath obhajoval svůj projekt, aby pojišťovny zcela hradily (pouze?) tzv. generika („kopie originálních léčiv, jimž už vypršela patentová ochrana“). Nejsem v oblasti léčiv odborníkem, ale mám neodbytné podezření, že to bude o něco málo lepší než totality – člověk získá bez problému poměrně neúčinné (domácí) šmejdy, přičemž výhoda proti minulému stavu je v tom, že k tomu, aby se dopracoval k účinnějším medikamentům, nebude potřebovat protekci, ale jen prachy (rozdíl je minimální, v minulosti bylo třeba protekci podmazat).

Konflikt uvnitř KSČM je zřejmě vážný: Filip s Grebeníčkem spolu komunikují pouze e-maily, Grebeníček označil nového předsedu za zrádce zájmů dělnické třídy a obvinil ho ze sociáldemokratismu (to je ta nejstrašnější urážka, které se komunista na komunistovi může dopustit). Zdá se, že si velmi rozmýšlí svou kandidaturu v červnových volbách. Přitom při pohledu zvenčí je rozdíl mezi ním a Filipem nepostřehnutelný. Jak málo stačí v KSČM, aby se člověk stal „reformistou“! Tahanice tohoto duhu je třeba přivítat, jednak jsou zábavné a jednak se příznivě promítnou do preferencí strany. Ale moc zase ne, do výbavy řádného člena komunistické strany patří bezmezná loajalita k načalstvu. A načalstvo je teď Filip.

Ministerstvo vnitra vypracovává směrnici, jak má vypadat řádná technoparty: zajištěné záchody a zásobování pitnou vodou (obávám se, že o pitnou vodu nemají účastníci velký zájem), přesné vyznačení pozemků a oznámení jejich poskytovatele, pořadatelská služba a obstarání úklidu. Když se jako loni bez jakéhokoli varování sejde mnohatisícový dav a nic z toho nezajistí, stejně nakonec nezbude nic jiného, než je rozehnat. Několikadenní akce tohoto typu ve volné přírodě by se měly zakázat a vnitro by mělo zvládnout techniku rozhánění, která nevzbudí zbytečnou nevoli citlivých intelektuálských duší a nemravně chtivé choutky opozice využít policejního zásahu jako laciného klacku na vládu.

Premiér Berlusconi má před volbami a jeho vyhlídky nejsou nejlepší: proto podporuje zrušení věznice v Guantánamu a ohlásil stažení italských vojáků z Iráku. Je pozoruhodné, jak volby brání západoevropským politikům v tom, aby se chovali korektně ke spojencům (viz případ Schröder). Neměly by se zrušit? Zároveň bychom do evropského spojenectví neměli vkládat nadměrné naděje: když si postižený o pomoc několikrát hlasitě a důrazně neřekne, vykašlou se na něho. Viz Dánsko.

Podle průzkumu BBC opovažuje 45% respondentů v 35 zemích světa odstranění Saddáma Husajna za chybu a velká většina (Právo, z něhož cituji, neuvádí procenta) odsuzuje intervenci USA a jejich spojenců. Výjimkou je jedině Irák. Tam odstranění Saddáma považuje za správné 74% a souhlas či nesouhlas s americkým zásahem je vyrovnaný: 49% ku 49%. Jenže, co do toho mají co mluvit Iráčané! My v Evropě víme nejlíp, co je pro ně dobré.

Prezident Klaus se sešel se svým německým kolegou v Pirně, navštívili tamní dvojjazyčné (česko-německé) gymnázium. Je to dobrý začátek, do budoucna by měly ovšem být dvojjazyčné všechny německé školy, vždyť kdo vyhrál druhou světovou válku! Při té příležitosti a v souvislosti s otázkou „Centra proti vyhánění“ český prezident prohlásil: „přenechme debatu historikům, ne politikům!“ Jak by ne, na české straně existuje početná vycvičená historická družina, na kterou je spoleh.

V OSN zuří spor o Radu pro lidská práva, která by měla nahradit dosavadní komisi, kam nebyli zvoleni američtí imperialisté, ale zato tam sedí slušná řádka lidožroutů. Ministr Svoboda na to téma řekl velmi decentně, že „stávající komise může být v rukou států, které samy mají větší problémy s dodržováním lidských práv než monitorované země“. OSN je dosti nedůstojná organizace, asi by bylo dobré její provoz nějak omezit na zprostředkování politických kontaktů mezi státy jinak znepřátelenými (tady byla v minulosti čas od času užitečná) a nepředstírat, že se jedná o světové fórum andělských států, sdílejících tytéž humánní a demokratické zásady. To je pokrytecký hnus.

Do ČR přijíždí prezident Putin. Předtím v Maďarsku uznal odpovědnost Ruska jako nástupnického státu za potlačení maďarské revoluce. Zároveň ovšem vyzval Maďary, aby na minulost zapomněli a zaměřili se za budoucnost. To je jednak nemožné, jednak zbytečné, pokud se Rusko k této odpovědnosti hlásí, je věc vyřízená a není třeba, aby kvůli tomu stálo šedesát let na pranýři jako se to dělo a děje Německu. Zapomínat se nemusí, ale vzpomínky budoucnosti nebudou překážet. V souvislosti s návštěvou v ČR prohlásil šéfredaktor ruského časopisu Rossija v globaľnoj politike Lukjanov, že Česko nepatří mezi prioritní partnery Ruska a jeho místo na mapě ruské zahraniční politiky je hodně, hodně skromné. Pokud je to pravda, je to velmi dobrá a nadějná zpráva. Doufejme, že se na tom do budoucna nic nezmění. Protože – „kdo chce o politice ruského cara dobré ponětí míti…“ atd. Česká veřejnost je vůči Rusku nebezpečně bezelstná: jen 5% je považuje za zemi, která se k nám staví nepřátelsky (o tom, co obnáší ruské přátelství, jsme se měli příležitost důkladně poučit). Zato 11% Čechů považuje za nepřátelskou mocnost Německo.

Michaela Jílková šla v rozhovoru s dr. Rathem v MfD na ministra jeho zbraněmi. Ministr nevydržel a utekl. Nejsem si ovšem jistý, zda zrovna v tomhle je třeba si brát z Ratha příklad.

Lidové noviny informují podrobněji o trestním oznámení, které podala firma Pharmos ohledně korupce v obchodu s léčivy. Problém je v tom, že poté, co se Pharmos domluvil s Rathem na obnovení dodávek léků, si prý jakási firma jménem Pharmakon (její zástupci prý jednání s Rathem zprostředkovali) řekla o horentní provizi z obchodů, které se pro Pharmos otvírají. Pokud je to všechno pravda, jde o příklad neuvěřitelné nenajedenosti: nestačilo jim, že si zajistili loajalitu Pharmosu, ale chtěli ho zároveň ještě pumpnout.

Legendární Moskvič zkrachoval, píší Lidové noviny. Pokud se pamatuji, bylo to auto legendární tím, že to byl nejstrašnější šmejd, jaký se dal za totality na českém trhu koupit.

Český olympijský výbor se rozhodl žalovat Budějovický Budvar, který údajně nedovoleně využil v reklamě olympijské symboly. Olympijskými symboly bylo slovo hokejiáda a cosi jako pochodeň. Cena má být přes dvacet milionů korun, protože tak přispívají Olympijskému výboru sponzoři, kteří pak smějí olympijské symboly využívat. Na neoprávněné užití olympijských symbolů upozornila ČOV údajně pivní konkurence, totiž Prazdroj, který sponzorem ovšem je. Obvinění Budvaru je naprosto nehorázné. To si ČOV není schopný opatřovat peníze slušnější cestou?

Čtvrtek 2. března

Českou republiku navštívil po dlouhé době ruský prezident. Setkal se s víc než vlídným přijetím (prezident Klaus mu sám od sebe nabídl, že s ním bude hovořit rusky; předpokládám, že mu taky navrhl, aby si tykali a připili si na bratrství), na což Putin odpověděl tím, že naše vztahy jsou nejen bezproblémové a založené na pragmatismu, ale je v nich i něco víc: láska k České republice a k Čechům. To je ovšem hrozivé: ruská láska je láskou supa ke žlůvě ze známé písně Jiřího Suchého. Bylo by víc než vhodné zůstat zatím u toho pragmatismu. Ke společné nevalné minulosti (konkrétně k ruské invazi v roce 1968) Putin prohlásil: „Musím zcela otevřeně říci, že i když o právní zodpovědnosti nemůže být ani řeči, morální odpovědnost tu je a nemůže tomu být jinak“. Tím má být řečeno: je nám to líto, ale nedostanete ani korunu. Není pravda, že Putin nezašel dál než kdysi Jelcin, který invazi odsoudil, ale jako dílo jakési třetí síly, za níž nenese nejmenší zodpovědnost. A není pravda, že by se neomluvil, tato formulace je omluvou. Že by se někdo u nás chtěl pokoušet páčit z Rusů nějaké odškodné za to dílo zkázy, které tu vykonali, je nepředstavitelné – ostatně, sami jsme si o to řekli a spousta našinců jim v tom po celou dobu činně pomáhala. Jen by bylo dobré projevovat aspoň do budoucna stejně velkorysou toleranci taky k Německu – ruská nadvláda sice nebyla tak krvavá jako ta německá, ale trvala šestkrát tak dlouho a materiální a morální škody, které způsobila, jsou i proto podstatně větší. Nemyslím si, že by bylo nutné to Rusům strkat neustále pod nos, ale je třeba si držet zdravý odstup. Patříme do, jak by řekl Miloš Zeman, „euroamerického“ společenství a to by nám proboha mohlo do budoucna stačit. Velké kamaráčofty s ruským medvědem nekončívají zpravidla dobře. Klaus, zdá se, o tom nic neví.

Podle posledního průzkumu CVVM vede nyní v preferencích ODS (28,5%, zisk proti lednu 0,5), sociální demokracie ztratila 4% a klesla na 23%, komunisté tratili půl procenta a drží se na 11,5, lidovci si polepšili o 1,5% a mají nyní 7,5. I podle CVVM by se do Sněmovny dostali Zelení s 6 procenty. Když se to přepočte na mandáty, měli by sociální demokraté s komunisty dohromady 90, ODS s KDU-ČSL 95 a jazýčkem na vahách by bylo patnáct poslanců Strany zelených. Tím by Paroubkova strategie padla, ale zároveň by se Strana zelených octla v tak exponovaném postavení, že by to nepochybně ohrožovalo její dosud asi nepříliš pevnou integritu. Kdo všechno by dokázal stát za tím, co slibuje Bursík, že Zelení nebudou ani ve vládě s komunisty, ani ve vládě existující z milosti komunistů? Navíc za této konstelace by nebyla možná ani koalice ČSSD – KDU-ČSL – Zelení (95 mandátů) a v úvahu by přicházela buď velká koalice, nebo pravice a Zelení. A to druhé by nepochybně spousta lidí ve Straně zelených nesla velmi těžce. Paroubek o průzkumu řekl: „Bohužel část sdělovacích prostředků a ODS se podařilo vzbudit v lidech, ve voličích soc. dem. obavy.“ Těžko se ubránit dojmu, že by Paroubek nejraději ta média zreglementoval a opozici zatrhnul. Mluví o ODS jako komunisté o amerických imperialistech a zrádné reakci. Paroubka samozřejmě nenapadne, že v části voličů, kteří v minulých volbách volili ČSSD, vzbuzuje obavy on – a právem. V současné situaci a při současné úrovni české politiky by bylo optimální, kdyby rozdíl mezi opozicí a vládní koalicí v PS byl co nejmenší a kdyby přitom komunisté zůstali ze hry. Takový stav máme vlastně už od roku 1996 a Českou republiku to nijak výrazně nepoškodilo. Rozhodně by větší škody způsobila suverénní vláda ČSSD s komunisty v zádech, nebo stejně suverénní vláda stejně mocichtivé ODS.

Paroubek chce, aby byli poslanci ČSSD zavázáni hlasovat pro zákon o registrovaném partnerství. Myslím, že se zákon dotýká natolik obecných a zásadních věcí, morálky, že se pro to nehodí. Zároveň premiér označil prezidentovo veto za nesmyslné. To je typická paroubkovská drzost, nepřísluší mu hodnotit prezidentovo veto, protože na ně má prezident z ústavy právo a basta. (Podotýkám, že já, jak jsem už několikrát napsal, se zákonem souhlasím).

Bývalý Němcův náměstek Vyvadil byl vedením Nejvyššího správního soudu vyzván, aby se vzdal funkce soudce, jinak ho čeká kárná žaloba. Vyvadilova politická dráha je velmi pestrá a bohatá na karamboly. Úspěšné rozjezdy, tvrdé dopady. Je od Paroubka neopatrné, že si vybírá takové lidi – ovšem proti dr. Rathovi je Vyvadil ještě zcela neškodný dobráček.

Po jednání s ministrem Rathem se firma Pharmos rozhodla, že obnoví dodávky léků třem nemocnicím, s tím, že bude formou prohlášení požadovat na jejich ředitelích, aby slíbili, že ji nebudou preferovat v platbách před jinými věřiteli (to je prázdné gesto, které nic neznamená). Obě strany (ministr i Pharmos) se shodli na tom, že oba podnikatelé, co žádali provizi, se na schůzce s ministrem Rathem octli omylem: Rath si prý myslel, že je s sebou přivedl Pharmos, kdežto představitelé Pharmosu se domnívali, že jde o Rathovy lidi. Přitom jeden z nich, polský lobbista Bujakowský, si tyká s Rathovým náměstkem Drymlem (Dryml tvrdí, že jako další dva tisíce lidí, Dryml zjevně chodí do Sokola, doufám, že si taky říkají „bratře“; ostatně je zajímavé, jak významnou roli hraje v operetním světě české šedé politické zóny postava polského lobbisty). Českou veřejnost by mělo urážet, za jaké pitomce ji pánové považují, že se nestydí jí předkládat k uvěření takovéhle báchorky.

Prezident Putin taky ocenil, že mu čeští politici vrátili obraz malíře Kramského. S jakousi bezprostřední upřímností poznamenal, že ho to příjemně překvapuje, protože většinou musí něco vracet oni. Rusové ten obraz dostali zpátky právem: nejdřív ho zrekvírovali (u nás se píše ukradli, což je vlastně totéž) za války Němci někde na Krymu, pak podle českých médií nebylo nic, až ho najednou na počátku 50. let koupila brněnská „Moravská galerie“, aniž znala jeho původ. Mezi tím je tma a mlha. Dovolil bych si vyslovit hypotézu, že mezi tím (tj. po válce) ho právem vítěze zrekvírovali (zlý a nepřejícný člověk by řekl původním zlodějům ukradli) Češi. Teď se konečně řetěz zlodějin přetrhl a ukradená věc se vrací právoplatnému majiteli. Pak že neexistuje dějinná spravedlnost!

Salman Rushdie a další intelektuálové původem z islámských zemí (mj. I Ayaan Hirsí Alí) vydali v francouzském časopise Charlie Hebdo provolání, v němž varují před islamismem jako novým totalitarismem, srovnatelným s nacismem a komunismem.

Pátek 3. března

Konflikt mezi (zatím ještě) předsedkyní Nejvyššího soudu Brožovou a jejími podřízenými se stupňuje. Třetina soudců NS se podepsala pod výzvu, aby Brožová odstoupila. Jde zřejmě taky – a možná především – o osobu jejího předurčeného nástupce, dr. Bureše, kterému vytýká fluktuaci mezi soudnictvím a praktickou politikou (jak jen na to mohla přijít?). Těžko se zbavit podezření, že celá věc má politické pozadí, že jde o další kolo zápasu mezi Pravdou a Láskou a Neviditelnou rukou trhu (Brožovou kdysi jmenoval ještě Havel, Bureše forsíruje Klaus). Že to musí na českou justici působit pustošivě, je mimo diskusi. Oponenti Burešové jí vytýkají neschopnost: od kdy se u nás vyhazuje za neschopnost?

Komunistickému svaz mládeže hrozí úřední zákaz. Kamenem úrazu je mj. formulace z politického programu organizace, v níž se mladí komunisté hlásí k tomu, že usilují o revoluční svržení kapitalismu. Nyní ji změnili na prohlášení, že „stojí na straně úsilí o revoluční překonání kapitalismu“. Rozdíl mi nějak uniká, změna má výrazně haškovský charakter.

Předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek po setkání s prezidentem Putinem prohlásil: „Z rozhovoru jsem získal pocit, že prezident nemá v úmyslu příliš hovořit o otázkách parlamentarismu, neboť hlavním smyslem jeho návštěvy ČR byly ekonomické otázky.“ Kdyby Putin neměl ty zatracené hospodářské starosti, věnoval by se zjevně diskusím s českými partnery o parlamentarismu (zejména v Rusku a pod jeho vedením) od rána do večera.

Premiér Paroubek požádal na poslední chvíli před Putinovou návštěvou o změnu programu: chtěl, aby česko-ruské smlouvy nebyly podepsány na Hradě za účasti prezidenta Klause, ale až při setkání ruského prezidenta s českým premiérem.

Policejní žargon je v některých ohledech fascinující. Tiskem proběhla zpráva o dvou našich slovanských bratřích z Východu, kteří do Čech vylákali nějakého soukmenovce a pak ho ze zištných důvodů zavraždili. Oběť je označována jako „poškozený“. Vražda je poměrně dost důkladné poškození.

V egyptských státních novinách vyšly na prvních stránkách zprávy o tom, jak se v Česku urážlivě referuje o muslimech. Záminku k tomu poskytl jakýsi pořad České televize. Šéfredaktor jednoho z listů české novináře uklidňoval: masové nepokoje zřejmě nehrozí, může se stát jen to, že někdo z egyptských čtenářů novin začne bojkotovat české výrobky. Velvyslanec Saúdské Arábie se obrátil se stížností na radu pro rozhlasové a televizní vysílání a arabské státy prý s napětím čekají na její rozhodnutí. Expředseda Rady Pospíchal se už vyjádřil, že reportáž podle jeho názoru „nebyla objektivní“. Celá akce je nepochybně odvetou za poměrně razantní postoj ministra Svobody v Bruselu (i když ministr sám to diplomaticky popírá). Poté, co EU v případě Dánska v podstatě selhala, vzrostla na straně muslimských států chuť. Obávám se, že RRTV není zrovna instituce, která by byla schopna tomu tlaku vzdorovat: její parketou je mravnostní cenzura soukromých médií, aby snad moc neobtěžovaly vládu. A tady se na ní vlastně chce totéž, cenzura, jen objektem má být veřejnoprávní televize. Pokud RRTV proti ČT zasáhne, bude to mít tentokrát význam opravdu globální: další článek v sérii západního kapitulantství. Je potupné, že o tom bude fakticky rozhodovat něco tak nedůstojného jako je RRTV. A naděje, že by se ČT při své připotentočkovanosti zmohla na to, aby věc předala soudu, taky není velká.

Filmový záznam z procesu s Miladou Horákovou má být prohlášen národní kulturní památkou. Prý to umožní mj. získat granty na rekonstrukci zvuku u některých pasáží. Jde snad jen o peníze? Spíš je to otřesný příklad českého fangličkářství a úsilí o sakralizaci národních dějin, kongeniální zákonům typu „prezident Masaryk (respektive Beneš) se zasloužil o stát“.

Sobota 4. března

Konflikt mezi Klausem a Paroubkem ohledně organizace Putinovy návštěvy pokračuje. K problému se vrátím komentářem, zatím jen to, že v tomto případě Paroubka chápu. Bez ohledu na to, že Klausova popularita podle CVVM vzrostla na 74% a dosáhla nejvyšší hodnoty za posledních 12 měsíců. Kancléř Weigl se utrhl na šéfa Úřadu vlády Přikryla s tím, že je naprosto nepřijatelné, aby státní úředník útočil na prezidenta a poučoval jej o jeho pravomocech. V demokratickém státě může na prezidenta útočit a poučovat jej o jeho pravomocech každý. Například já. Václav Klaus je duchem pořád v době svého mládí: za Antonína Novotného to opravdu nešlo.

Firma Pharmos bude dodávat léky třem nejvíce zadluženým nemocnicím. Ty slíbily, že přistoupí na podmínku, kterou si Pharmos klade: nebudou při platbách preferovat jednoho z dodavatelů. Asociace distributorů léčiv si to pochvaluje. Nemohu si pomoci, ale její spokojenosti úplně nerozumím, vždyť do budoucna nic nebrání tomu, aby se Pharmos stal monopolním dodavatelem státních nemocnic. O což zjevně Rathovi jde.

Předseda Strany zelených Bursík udělal první neopatrnost: řekl, že ve volebním programu Zelených je otevřít diskusi o tom, zda by homosexuální páry směly adoptovat děti. To je věc, která by asi na rozdíl od zákona o registrovaném partnerství veřejnosti vadila a nepřipadá mi ani správná. Paroubek, pro něhož Strana zelených se svou ohlášenou politikou nespolupráce s komunisty a s preferencemi nad 5% představuje v tuto chvíli smrtelné nebezpečí, daleko větší, než ODS, už mluví o politické bezohlednosti a o dýce do zad právě projednávanému zákonu o registrovaném partnerství. Bude zajímavé sledovat, nakolik to Stranu zelených v očích lidí poškodí.

KSČM varuje českou veřejnost: „To hlavní, oč tu běží, je dlouhodobé nebezpečí pro demokracii, které by plynulo z možné povolební dohody ODS a ČSSD.“ KSČM tak chce zřejmě zdůvodnit svému voličstvu, proč bude navzdory Grebeníčkovi podporovat ČSSD: aby zabránila tomu dlouhodobému nebezpečí. Ve skutečnosti by dlouhodobé nebezpečí pro demokracii plynulo – nebo lépe řečeno už plyne - z tiché spolupráce ČSSD s KSČM.

Do Moskvy přijela delegace hnutí Hamas, které před nedávnem vyhrálo palestinské volby. Jednal s ní ministr Lavrov, který teroristům slíbil podporu, pro forma jim připomenul, že se musí zříci násilí, uznat Izrael a dodržovat dosavadní mírové dohody. Po jednání řekl, že je zapotřebí trpělivosti, protože ke změně politiky Hamasu nemůže dojít přes noc. Rusům jde zjevně hlavně o tu trpělivost. Trpělivost znamená v tomto případě tiše se s Hamasem smířit. A že by se, tolerován, nějak proměnil? Je obtížné chtít na lišce, aby slíbila, že nechá na pokoji kuřata. Představitelé Hamasu ostatně už předem ohlásili, že uznání Izraele nepřipadá v úvahu a že jsou pouze ochotni s ním uzavřít dlouhodobé příměří za podmínky, že se Izrael vrátí do hranic před rokem 1967 (tj. vyklidí mj. historickou část Jeruzaléma), propustí palestinské vězně, strhne obrannou zeď a umožní návrat palestinským uprchlíkům. Hamas se nepochybně cítí na koni: Evropa v kauze karikatur předvedla své kapitulantství, Rusko se chová po svém způsobu obojace a USA jsou vlastně v izolaci.

V rozhovoru s Alexandrem Kramerem se v plné kráse předvedla stálice Paroubkova hvězdného týmu odborníků, ministr kultury Jandák. Jeho názory na konflikt mezi Západem a islámským světem jsou opravdu zvláštní: „myslím, že oni se hlavně brání – určitě ne tím nejlepším způsobem – spotřebnímu životnímu stylu, který jim tam importujeme.“ To, že preference ČSSD stagnují, resp. klesají, je zjevně způsobeno tím, že Paroubek a jeho tým se okoukali a vyčerpali: ani premiérova primitivní agresivita, ani svéráz jeho ministrů (Rath, Jandák, přičemž Jandák je spíš úsměvná záležitost) už nezabírají.

V politické debatě volebních lídrů Karlovarského kraje se představitel KDU-ČSL František Straka předvedl spíše jako fotbalový trenér než jako politik. Otřel se o Vietnamce v ČR a je z toho ostuda. Je dobře, že populismus, spočívající v nominaci tzv. „osobností“, těšících se oblibě publika, dostává za uši. Politika je profesionální činnost jako každá jiná a měli by se jí věnovat politici a ne fotbaloví trenéři.

Pondělí 6. března

Grebeníček, jak se zdá, couvl: poté, co Filip v sobotu citoval Gottwalda a dal najevo, že komunisté sociální demokraty napříště podpoří jen tam, kde se jim to bude hodit, Grebeníček couvl (octl se zřejmě ve stranickém vedení v jakési izolaci, všichni už se třesou na příští státní posty), oznámil, že zůstává lídrem strany v jihomoravském kraji a že se zúčastní jednání krajské rady. Nevěřím, že by spor byl úplně zažehnán: expředseda KSČM zjevně jen v úvodu trochu přecenil své možnosti.

Strana Zelených ve svém programu navrhuje, aby se pracovní volno v šestinedělí netýkalo jen matek, ale i otců. Proč taková nedůslednost? Měli by rovnou prosadit, aby i muži měli možnost rodit.

Americká firma Terex chce prodat svůj osmdesátiprocentní podíl v kopřivnické Tatře, a to proto, že podle novely zákona o utajovaných informacích nemohou v podnicích „obranného průmyslu“ (Tatra bude dodávat nákladní auta Armádě ČR) být v představenstvech a dozorčích radách cizinci, protože tu platí povinnost mít bezpečnostní prověrku, kterou mohou získat jen občané ČR. I když si odmyslíme tu skutečnost, že vážnost bezpečnostní prověrky od NBÚ je po posledních skandálech v úřadě minimální, je nařízení absurdní, nemělo by se přece vztahovat minimálně na spojence z NATO. Těm by mělo stačit prověření orgány jejich země.

Sociální demokraté, přesněji řečeno poslanec Koudelka, navrhují změnu volebního zákona, podle níž by voliči mohli ve volbách do PS dát preferenční hlasy až čtyřem kandidátům. Je otázka, zda se to podaří projednat do voleb a zda to projde v Senátu, který má v případě volebního zákona absolutní veto. V systému, kde občané volí strany, by taková změna měla vysloveně destruktivní charakter. Zohlednila by lokální zájmy a líbila by se Zemanovi, který se zřejmě domnívá, že voliči ČSSD dají preference jeho lidem. Obávám se, že Zeman svůj vliv ve veřejnosti silně přeceňuje.

„Čekat od Martina Komárka objektivitu je zcela marné. Převracet mou snahu o prosazení pracovního charakteru návštěvy prezidenta Putina na můj zájem o pět minut slávy je ubohé (viz jeho článek v MfD ze dne 4. 3. 2006).“ Nechápu, proč ten člověk musí každého, kdo ho kritizuje, tak nejapně urážet. Imponuje to jen sprosťákům. Jsem optimista a myslím si, že sprosťáci v naší společnosti nepřevažují, že k volebnímu úspěchu jich není dost a že pan Paroubek bude potřebovat i hlasy slušných lidí. Navíc taky nevím, co si od své publicistické hyperaktivity slibuje: myslí si, že psaním komentářů nějak výrazně ovlivní voliče? To se ale opravdu strašně mýlí.

Úterý 7. března

Také průzkum provedený agenturou Factum Invenio potvrdil to, co naznačily předchozí: ODS mírně posiluje, ČSSD mírně oslabuje a na parlamentní scénu se derou Zelení (podle Factum mají celých 7,9% a dýchají na záda lidovcům). Průzkum zároveň potvrdil, že Paroubkova koncepce by v tuto chvíli nebyla možná (ČSSD a KSČM by daly dohromady jen 95 mandátů), neuspěla by ani pravá koalice KDU-ČSL, a jediné možnosti jsou KSČM - ČSSD – Zelení (tuto možnost však předseda Zelených Bursík vyloučil), velká koalice ODS – ČSSD (tu halasně vylučují představitelé obou velkých stran) a ODS – KDU-ČSL – Zelení (tu předem nevylučuje nikdo z jejích potenciálních účastníků). Zelení zjevně odčerpali něco hlasů ČSSD, ale asi oslovují i někdejší, nyní bezprizorné voliče čtyř- a dvoukoalic. I průzkum SC&C pro Českou televizi, který je na ČSSD velmi hodný (věští jí většinu v osmi krajích proti šesti pro ODS) naznačuje, že potenciální koalice ODS – KDU-ČSL – Zelení by měla v celostátním měřítku mírnou převahu. To, že se rozdíl mezi ODS a ČSSD spíš zvětšuje, přičítají autoři průzkumu agentury Factum především přetrvávajícím problémům se zdravotnictvím. Není vyloučeno, že se Paroubkovi jeho talenty (Rath a Jandák) ještě vymstí. V naších poměrech by bylo ideální, kdyby nikdo z neurvalých siláků (ČSSD ani ODS) nezískal výraznou převahu, protože tu by nepochybně nemravně zneužil. České republice svědčí politický pat.

Nejvyšší soud podle Práva patrně zrušil rozsudky nad Srbou a Tomšovicovou ve věci chystané vraždy Sabiny Slonkové. Případ by se v tom případě vrátil pražskému Vrchnímu soudu. Nejvyšší soud tak vyhověl dovolání někdejší Nejvyšší státní zástupkyně Benešové. Případ s přípravou vraždy byl od počátku podivný a nejasný. Osobně nemám žádné iluze o panu Srbovi, zato mám velké pochybnosti o spravedlivosti rozsudku. Je dobře, že se soud bude věcí znovu zabývat.

Do ČR přijel eurokomisař Kyprianu a kritizuje nás za to, že dostatečně nebojujeme s hydrou kouření. A nebyl by to ministr Rath, kdyby nevyužil příležitosti a nepráskl opozici: „To (ratifikace úmluvy) je tak trochu nad síly tohoto ministerstva, protože to naráží na určitý odpor pravicových poslanců v Senátu, kteří jaksi stáli za tím neschválením.“ O práskačích si myslím své a snad nejsem v téhle zemi sám.

Václav Klaus obdržel od slovenské organizace Neformálne ekonomické fórum titul „Najsympatickejší politik sveta 2005“. Václav Klaus je nejsympatičtější světový politik – ovšem pouze na Slovensku.

František Janouch píše v Právu: „Pan ministr spravedlnosti Němec osobně komentoval případ dvou Čechů, kteří jsou dva roky v tureckém vězení za pašování narkotik - údajně nevinně. Pan ministr slíbil, že je dostane domů (inu, začíná volební kampaň a každý bod je dobrý), a dokonce, že chce-li Turecko někdy v daleké budoucnosti být členem Evropské unie, musí oba Čechy finančně kompenzovat za čas neprávem strávený ve vězení. To je jistě správné a naše, tedy unijní, požadavky na Turecko musí být přísné a nekompromisní.“ Nevadí mi, že pan Janouch nemá rád ministra Němce. Ale pan Janouch zřejmě ví, že ti dva nešťastníci, co v Turecku bručí, jsou ve skutečnosti vinni. Pokud ano, měl by se s námi o své vědomosti podělit. Pokud ne, je to, co napsal, sprosťárna ne vůči Němcovi, ale vůči těm dvěma zavřeným, kteří se do jeho článku dostali jako Pilát do kréda.

Petr Uhl napsal, taktéž v Právu: „O levicovosti, která byla tehdy totožná s láskou k SSSR a ke Stalinovi, o vrtichvostech a ponižování lidské důstojnosti hrubým nátlakem a o těžkých zločinech oné doby“ (let 1945 - 48) „by měla vydat svědectví i ČSSD, nejen KSČM.“ Na tom je hodně pravdy, sociálním demokratem nebyl jen Majer, ale taky Fierlinger, Hájek a Laušman. Sociální demokracie by se neměla tvářit jako pouhá oběť situace, byla tehdy docela rozložená a rozložená byla taky vlastní vinou.

Paroubek prohlásil o Zelených: „Oni chtějí být v koalici s ODS a KDU-ČSL. Hlas pro pana Bursíka je hlasem pro pana Topolánka. Z mého hlediska jsou zelení béčkem ODS.“ Předseda Zelených Bursík reagoval, že výrok nebude komentovat a s premiérem je ochoten jednat jen o věcných tématech. Nevraživost pana Paroubka k Zeleným je pochopitelná, znamenají pro něj smrtelné nebezpečí. A odpověď pana Bursíka je o hodně taktičtější než kdyby mu oplatil stejnou mincí. Pan ministr kultury Jandák by řekl, že sedí jako prdel na hrnec.

Podle Richarda W. Fettera v dnešní Mladé frontě Dnes „rádoby vědecké teorie vysvětlující příčiny homosexuality… nedokazují, že je homosexualita chováním vrozeným a ne jen naučeným.“ Ve skutečnosti by potřeboval dokázat opak, že je homosexualita chováním naučeným. A to ve všech případech. Článek jde vůbec vykutálený: „Menšina nesmí vnutit většině svá měřítka a ohrožovat její základní hodnoty!“ Na menšiny musí být přísnost, jinak by se nám příliš rozmohly. Nejlepší by bylo mít jen většinu. Jako před listopadem 1989.

Středa 8. března

Premiér Paroubek pocítil potřebu reagovat na pokles preferencí strany. Hlavními viníky jsou ovšem ODS, její političtí satelité, KDU-ČSL, „pravicová média“ (Mladá fronta Dnes a Lidové noviny) a „jednotliví novináři z dalších médií“, kteří konstruují „pseudokauzy spojované s ČSSD“. Za zvlášť nebezpečnou věc považuje Paroubek (pro sebe právem) vzestup Strany zelených, která se prý tím, že odmítla podporovat vládu, již podpoří i komunisté, přihlásila ke koalici s ODS a ČSSD. Nepřátelům však podle premiéra nahráli i někteří sociálnědemokratičtí ministři a funkcionáři strany. V té souvislosti se zmínil o zákonu o neziskových zdravotnických zařízeních a úhradové vyhlášce, které jsou potřebné, ale nepřišly v pravý čas či byly politicky necitlivě rozehrány. A vyzval ministra zdravotnictví, aby k vyhlášce přistoupil „uvážlivě“. Kromě toho kritizoval fakt, že pod náporem nepřátelských médií strana se strana dostala do defenzívy a polevila v konstruktivní prezentaci částí svého programu. Totálně pasivní jsou prý i regionální představitelé ČSSD a zaostal i volební štáb strany. Je zajímavé, že Paroubkův kritický text má stejnou strukturu jako kdysi projevy komunistických papalášů: třídní nepřítel a zahraniční reakce pokračují ve svých zběsilých útocích na socialismus a bohužel jim leckdy, třeba nechtě, nahrávají i někteří chybující soudruzi. Rozdíl je zatím v tom, že nejde o projev, ale o článek, a že v Právu není na první straně nahoře, ale až na šestnácté straně dole. Po volbách by se to ovšem mohlo změnit. Účel je opatřit si kritikou do vlastních řad alibi: já nic, to nepřátelé a nehodní podřízení. Jiří Paroubek je ve všem všudy člověk minulosti.

Premiér Paroubek si rovněž stěžuje na to, že byl s programem návštěvy prezidenta Putina seznámen prakticky den před ní, a to od ruského velvyslance. Tím by se neměl chlubit, jak to, že si to neohlídal?

Podle Lidových novin vládne ve vedení sociální demokracie jakýsi neklid z toho, co ve své funkci provádí (vlastně by se prý mělo říkat vyvádí) ministr Jandák. Vyslovil se proti zbourání vepřína v Letech, slíbil, otevřel znovu před volbami otázku smlouvy s Vatikánem, prohlásil Senát za nadbytečný. Jsou to vesměs věci, kterým se před volbami ČSSD vyhýbá jako čert kříži. Kdyby to měl promyšlené a opravdu důsledně by to prosazoval, něco by na tom bylo. Jenže on o tom jenom mluví, v ČSSD převažuje jiný názor a preference strany klesají.

Čtvrtek 9. března

Ministři Rath i Jandák, které Paroubek dosti opatrně kritizoval v souvislosti s poklesem preferencí ČSSD, slíbili, že se polepší (nic jiného jim taky nezbývá, jsou na podpoře sociální demokracie zcela závislí a nemají zatím ani relativně jisté zázemí poslaneckého mandátu). Jinak se zdá, že pokles preferencí Paroubkovým suverénním postavením ve straně poněkud otřásl (ne mnoho, je to zatím dost slabý podnět). Paroubek sice za hlavní viníky označil alibisticky politické odpůrce a média, v druhé řadě své podřízené a teprve nakonec i sebe sama, nicméně z poslaneckého klubu ČSSD se ozývají hlasy, že se Paroubkovi spolustraníci na předsedu vlády příliš spoléhají a nejsou sami dost iniciativní (podobnou lehce pokryteckou sebekritikou do vlastních řad, která nesměle a nepřímo naznačuje, že by do směřování strany měli mít co mluvit i jiní lidé než premiér, kdysi začal v KSČ proces „demokratizace“, tj. rozkladu stalinské organizace, který pak vedl k „Pražskému jaru“ 1968). Podle poslance Křečka zase lidé už nerozlišují, co je hrubý pytel a co hrubá záplata a ČSSD se dostává do sporu s kdekým. Poslanec Křeček udělal půlkrok správným směrem. Zbývá už jen si přiznat, že heslo o hrubé záplatě na hrubý pytel je jen nejapnou výmluvou sprosťáků a že i slušnost může být docela účinnou politickou zbraní.

Jiří Paroubek stupňuje útoky na ministra Němce kvůli vypuštěnému „tunelářskému“ paragrafu z trestního zákona. Paroubek se potřebuje ještě před volbami zřetelně distancovat od svých dosavadních koaličních partnerů, protože jeho koncepce spočívá v tom, že takové pravolevé koalice jsou zásadně vadné a je třeba hledat konsensus „na levici“, tj. s KSČM.

A do třetice všeho dobrého i zlého, premiér prohlásil, že se Bursík odmítnutím vlády podporované komunisty vyslovil pro koalici ODS – KSU-ČSL – Zelení. Jenže to není pravda, zrovna tak dobře je myslitelná koalice levého středu ČSSD – KDU-ČSL – Zelení. Problém je jen v ČSSD, je v současné době na rozdíl od ODS příliš slabá,, aby koalice mohla mít většinu v PS. Kdyby Paroubek přidal, musel by se Bursík buď rozhodovat mezi dvěma možnosti, nebo by mu zbývala jen ta druhá.

Pátek 10. března

HDP vzrostl minulý rok o 6%, což je nejlepší výsledek v Evropě (stejného dosáhlo jen Slovensko) a taky nejlepší v krátkých dějinách ČR (za vlády Václava Klause v roce 1995 vykázal HDP růst 5,9%). Premiér Paroubek se předvolebně nadmul pýchou, podle prezidenta Klause (jemuž bych v této věci jako odborníkovi věřil) jde o jednorázový výkyv a růst HDP nezařizuje ani vláda, ani ministr financí, ani centrální banky. (Právo se snaží stejný růst Slovenska bagatelizovat tím, že tam byl dosažen při daleko nižším srovnávacím základu. Totéž by se dalo říci o ČR ve vztahu k vyspělým evropským zemím.) Ekonomové ovšem upozorňují na to, že teprve Zemanova vláda se otevřela (a taky podbízela) zahraničním investorům, to je nepochybně pravda, Klaus projevoval v tomto směru nezdravou národní hrdost, myslel si, že jako premianti v oboru kapitalismu a demokracie to nemáme zapotřebí. V tomto smyslu si snad sociální demokracie může úspěch aspoň částečně přičíst k dobru. Trvalý vzestup lze zaznamenat od roku 2002. Z toho, řekl bych, plynou dvě věci: za prvé, musí nějak souviset s naším vstupem do EU. A za druhé – což je optimistické zjištění – doba plná zmatků a politické lability, jakou ČR nepamatuje, tento růst nijak neovlivnila. Je to pozoruhodné: v tom neuvěřitelném politickém chaosu se nijak výrazně nezhoršila ani kvalita občanských svobod, ani výkonnost české ekonomiky. Z toho plyne, že České republice svědčí vládnutí na pokraji politického patu. Pokud v příštích volbách přesvědčivě zvítězí rudá koalice nebo pokud zvítězí ODS velkou většinou a bez pořádného koaličního balvanu na krku, bude zle.

V souvislosti s korupčním skandálem bylo zatčeno několik vysokých úředníků ministerstva dopravy. Paroubkovi to přijde nepochybně vhod: má další klacek na koaliční partnery, které už nepotřebuje a rád by se jich asi před volbami buď zbavil, nebo se od nich aspoň výrazně distancoval. Kuriózní je, že policejní akce se jmenuje Antropoid – svádí to k zlomyslnému podezření, že jde zase, stejně jako v roce 1942, o atentát, tentokrát na koaličního partnera.

Poslanecká sněmovna vrátila Senátu k přepracování návrh novely zákona o státních svátcích. Šlo o to, zda budeme slavit také Velký pátek.

Na pomoc s kritikou Zelených přispěchal Paroubkovi předseda KSČM Filip duchaplnými řečmi o shnilých melounech, které jsou uvnitř modré, nikoli rudé. Jak by ne: kdyby se Zelení dostali do PS, udělá to čáru přes rozpočet nejen Paroubkovi, ale i jeho rudým souputníkům, kteří mají šanci se po dlouhém půstu zase dostat aspoň k nějakým korýtkům.

Vláda rozjela akci za vykoupení (a následnou demolici) vepřína v Letech. Jsem skálopevně přesvědčen, že tahle rozhodnost preference ČSSD nezachrání. Lidem je to buď jedno, nebo jim (jako například mně) připadá úsilí zbořit vepřín jako neadekvátní hysterické vyvádění intelektuálů utržených z řetězu.

Cyril Svoboda vystoupil včera v diskusním pořadu Václava Moravce s návrhem, aby policisté chodili i mimo službu v uniformách, že by se tím zmenšila kriminalita, poněvadž by byli na ulicích více vidět. Jakkoli si pana ministra v oblasti zahraniční politiky v mnoha ohledech považuji, tenhle návrh je strašná pitomost. To mají chodit okšírováni a vyzbrojeni? Navíc by to pro policisty byla dosti nepříjemná buzerace: v uniformě i do hospody a do divadla? A co s těmi, kteří „ve službě“ stejnokroj nenosí?

Ve sněmovně se rodí nový zákon z rodu Lex Beneš, Zákon o odboji. Obsahuje jednu jedinou větu: „Účastníci prvního, druhého a třetího odboje, kteří bojovali za vznik, obnovu či zachování demokratického státu, a principům demokracie zůstali věrni, se zasloužili o demokratický stát a zasluhují si poděkování, obdiv a úctu.“ Jde o prázdnou deklarativní blbinu. Prošlo to samozřejmě do druhého čtení (v duchu předvolebního populismu), reptali jen komunisté (kvůli zahrnutí třetího odboje, přirozeně) a část ČSSD. Poslanec Jičínský zákon odmítl, protože „zákony by neměly vyslovovat autoritativní soudy o minulosti“. To je pravda do slova a do písmene, škoda jen, že se prof. Jičínský tohoto poznání nedopracoval už v době, kdy rukama nohama hlasovat pro Lex Beneš, což je, jak už jsem neznačil, identický případ.

Právo otisklo společný článek Jiřího Paroubka a dánského socialistického expremiéra Rasmussena. Velmi by mne zajímalo, jak takový text vzniká, musí to být velmi pracné a technicky náročné hlavně pro ty, kteří zprostředkovávají praktickou komunikaci mezi exnáměstkem RaJ a jeho západním partnerem. Představuji si, jaké by to asi bývalo bylo, kdyby byl kdysi v rámci détente napsal společný článek Nikita Chruščov s britskou královnou. Roztomilá předvolební potěmkiniáda.

Kdosi z TV Nova nahrál rozhovor soudce Boučka, který rozhodoval o eventuelním znovuotevření případu Kajínek, s přísedícími. Soudce je velmi vehementně přesvědčoval o nedůvěryhodnosti těch, co svědčili v Kajínkův prospěch, mj. slovy, že je to přece „jedna verbež“. Jsem přesvědčený, že rozhodnutí každého soudu lze veřejně kritizovat. Zároveň si ale myslím, že soudce se může radit s přísedícími podle svého uvážení, a hlavně, že nikdo nemá právo do toho strkat nos a to, co zaslechne, zveřejňovat: protože smyslem soudního řízení není, aby o případu rozhodovala ulice. Z toho hlediska má soudce právo upozornit tvrdými slovy na nedůvěryhodnost svědků. Soudce Bouček právem žaluje Novu, zveřejnění záznamu je hrubým a naprosto nepřípustným zásahem do nezávislosti soudního řízení a mělo by být potrestáno.

Pokud jde o to, jak o zahraniční politice USA zejména ve vztahu k Iráku, Íránu a dalším islámským zemím referují česká média, v první řadě ČT, Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, o Právu samozřejmě ani nemluvě, stali jsme se nedobrovolným objektem cestování v čase: octli jsme se znovu někdy v roce 1982. tatáž zavilá a nenávistná kritika „amerických imperialistů“. Rozdíl je jen v tom, že tenkrát v minulosti zpívali, jak jim kázali nadřízení z ÚV KSČ, kteří to zase měli z Moskvy. Dnes zblblé a zpychlé ovečky pomlouvají ovčáckého psa, který se snaží bránit je před vlky, protože ovce, jak známo, na obranu nemají: jsou líné, tlusté, zbabělé a na obranu nevybavené, zároveň to nevědí, a tak remcají a remcají. Například: „Spojené státy, které podezírají Írán ze snahy vyrobit atomovou bombu, ale také přispívají k zvyšování napětí. Šéfka americké diplomacie Condoleezza Riceová prohlásila, že Írán se může stát největší americkou výzvou.“ (dnešní LN, zpráva podle agentury AFP).

Sobota 11. března

V Praze se konalo setkání lídrů evropských levicových stran, jeho cílem bylo podpořit české sociální demokraty a premiéra Paroubka před volbami. Hvězdou akce byl britský premiér Tony Blair. Ocenil rozvoj českého hospodářství a Paroubkovy úspěchy, zdůraznil to co mají labouristé a čeští sociální demokraté společného. Pokud jde o spolupráci ČSSD s komunisty, prohlásil, že mu nepřísluší se vyjadřovat k českým vnitřním záležitostem, ty věci prý fungují v jednotlivých zemích různě. Éto váše dělo. Snad by (při vší úctě k britskému premiérovi) politikům z civilizovanějších končin Evropy slušela v angažmá v takových končinách, jako je Česko, jistá opatrnost. Z toho, co Paroubek dělá a říká, se mi zdá být zjevné, že usiluje omezit ve spolupráci s komunisty politické možnosti opozice a svobodu médií. S Klausem se při Putinově návštěvě předháněli ve vstřícnosti k Rusku. Jenže, co si s tím mají počít Západoevropané, a co vlastně na nich můžeme chtít: je to náš problém a zavařili jsme si ho sami. Stejně jako v předúnorových letech.

Ministr Rath se mstí exředitelce VZP Musílkové: nedostane ani odstupné, ani odměny za poslední rok, protože prý špatně pracovala a Rathovi pak dalo moc práce situaci ve VZP stabilizovat. Je to sice maličkost, ale pořádně hnusná.

Zdá se, že jsem skandál na ministerstvu dopravy ocenil špatně: ukazuje se že minimálně dva ze zadržených měli více či méně intimní vztahy k ČSSD. Ale možná že je to jakási skrovná obdoba Zemanovy akce Čisté ruce, která, jak známo, vyvrcholila uvězněním sociálně demokratického ministra financí.

V Poslanecké sněmovně proběhla velmi divoká debata nad novelou trestního zákona, zakazující podporu a propagaci komunismu a nacismu. Excelovali pochopitelně komunisté, při hlasování je podrželi sociální demokraté, takže novela neprošla. Komunisté se zabývali spíše osobami navrhovatelů a podporovatelů. Poslanec Gongol řekl o senátoru Mejstříkovi, že ještě nic v životě nedokázal, nedokončil vzdělání, trpí pocity méněcennosti a svými životními zkušenostmi na funkci senátora objektivně nedosáhl. Pěkný kádrový profil a pěkný případ věcných argumentů proti návrhu. Na senátoru Štětinovi mu zase vadí, že se "poněkud nestandardně potuloval po cizích krajích a dnes má výčitky svědomí a chce se zavděčit dnešnímu režimu". Vrcholem drzosti bylo, když expředseda KSČM Grebeníček přirovnal zesnulého Václava Bendu, otce poslance Marka Bendy, k komunistickému (!) prokurátorovi Urválkovi a obvinil ho, že podporoval „chilský fašismus Augusta Pinocheta“. Jak hluboko jsme asi klesli, že musíme tohle snášet!

Když se dr. Ratha v televizní debatě ptali, zda mu není trapné spolupracovat ve Sněmovně s komunisty, odpověděl: „Proč by mi to mělo být trapné, když nebylo trapné našemu prezidentovi Václavu Klausovi, kterého zvolily hlasy komunistů?“ To je dost příznačné: když prezident provede něco morálně pochybného, mohou to po něm provádět všichni. Ve skutečnosti morálně pochybné věci člověk dělat nemá, i kdyby je dělali všichni široko daleko kolem něho. Tím se liší morálka od konvence.

Pavel Verner píše v Právu, že Bursík přišel do Moravcova debatního programu v ČT „kompenzovat svůj tvrdý výrok, že nepůjde do vlády podporované byť jen tiše komunisty, kterým se zařadil jasně na pravici“. Tomu nerozumím, proč každý na levici musí chtít spolupracovat s komunisty? Cožpak nemůže vzniknout např. koalice ČSSD – KDU-ČSL – Zelení? Záleží to samozřejmě na tom, jak se ČSSD ve volbách vytáhne. Proč pan Verner předem a beze všeho předpokládá, že ODS bude silnější než ČSSD?

Nemohu se zbavit dojmu, že Bursíka, hlavní možnou překážku Paroubkova plánu na menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů, má kompromitovat i rozhovor Alexandra Kramera s Jakubem Patočkou. Pan Patočka je bohužel hloupý, a tak to moc nevyšlo. Zmohl se jen na sbírku pomluv a nadávek (kariéristé, technologové moci, směsice ambiciózních politických moralizátorů, korupčníků; Bursík nemá vůbec vyhraněný názor, jeho programově bezcharakterní koketérie s ODS je kontraproduktivní, je trojským koněm ODS). Není divu, že před časem ve sporu o Stranu zelených s Bursíkem prohrál.

V poslední době se hodně psalo o tom, že brněnské biskupství nedovolilo provozovat v jihlavském kostele v rámci Mahlerova festivalu nějakou jeho skladbu. Biskupství na to má právo, katolické kostely nejsou všeho pracujícího lidu, ale katolické církve, a nejsou to koncertní sály, ale místa určená k bohoslužbám.

Předseda ODS Topolánek položil v rozhovoru pro Lidové noviny mj.řečnickou otázku: „Víte, kolik máme vždycky článků v MF DNES, které nám neuveřejní, protože se jim nehodí do redakčního plánu?“ Pan předseda si dosud nevšiml, že články do novin píší novináři, ne politici. Politici nejsou od toho, aby psali články do novin, ale aby dělali politiku, o které budou do novin psát články jiní. Tak už to na tom světě chodí.

Pondělí 13. března

Lékaři zjistili, že Milošević bral tajně prášky, které blokovaly účinek léků na jeho srdeční potíže. Dělal to prý proto, aby mohl prosadit svou cestu na léčení do Ruska. Rusové se sice zaručili, že „po vyléčení“ ho vrátí zpátky do Haagu, ale to má stejnou váhu jako ujištění z jara 1968, že ruská intervence do „ČSSR“ nepřichází v úvahu. Zbývá otázka, kdo asi Miloševićovi ty léky podstrčil, a zda mu jich nedodal tolik a takových, že nakonec místo do Moskvy odcestoval do věčných lovišť. A komu se hodí do krámu, když bude napříště v Srbsku a na Balkáně co největší nestabilita. Zejména na poslední otázka je spíše řečnická.

V nedělních Otázkách Václava Moravce Zeman prohlásil, že už nikdy a za žádných okolností nebude kandidovat na funkci prezidenta. Tomu je třeba rozumět tak, že podle situace buď bude, nebo nebude. Zároveň se nechal slyšet, že většinovou vládu dokáže sestavit každý idiot, kdežto menšinová vláda, která se musí ucházet o podporu, je „fajnšmekrovský kousek“. Nu, jak víme, v některých případech se stane, že i takovou vládu sestaví idiot.

Doktor Rath naznačil něco, co by se dalo interpretovat jako pokus o vstřícnost vůči lékárníkům, nevyloučil tzv. degresivní marži (procentuálně větší přirážka za levné léky než za drahé), což byl jeden z lékárnických návrhů. Zřejmě má instrukci předvádět předvolebně lidskou tvář. Kritizoval ho jemně dokonce už i Zeman.

Úterý 14. března

Průmyslová výroba vzrostla u nás meziročně o 15,1%. Je to největší růst za posledních pět let a po růstu HDP další trumf v ruce ČSSD. Nemohu se zbavit dojmu, že předvolební období vytváří mimořádně příznivé klima pro hospodářské úspěchy vlády.

Ruská vláda žádá, aby ruští lékařští experti mohli být přítomni Miloševićově pitvě. Milošević si totiž stěžoval v dopise ministru Lavrovovi, že ho chtějí otrávit. Malá rekapitulace: Milošević užíval léky, které neutralizovaly to, co mu v Haagu lékaři předepsali. Dostat ty léky do věznice musel být problém, zato nebyl problém, aby ten, kdo prášky do věznice propašoval, taky určil Miloševićovi jejich dávkování (Milošević se nepochybně v lécích moc nevyznal). Medikamenty neutralizovaly léčbu natolik úspěšně, že Milošević zemřel. Nezemřel náhodou na předávkování? V Srbsku si už teď většina lidí myslí, že ho v Haagu zavraždili, bude to destabilizovat situaci a zhorší to možná vztahy země se Západem. Závěry ať si udělá každý sám.

Po fotbalovém trenérovi Strakovi zapojili lidovci do své předvolební kampaně i Kateřinu Neumannovou, zatím jen na billboardech, kde jí vzdávají hold a díky. Je to vlezlé a ubohé a představa, že by to straně mohlo zvednout preference, je směšná. Uznání si zaslouží jen ministr Svoboda, černá ovce partaje, který prohlásil celkem bez obalu: „Držím se zásady, že se nemá využívat zásluh někoho, na čem nemáme žádný podíl. Když se hokejisté či někdo jiný stane mistrem světa, tak je to jejich úspěch, my z něj máme radost, ale není to náš úspěch, protože my jsme nebruslili nebo neběhali na lyžích.“ Což sedí tak, že se mi chce opět citovat našeho ministra kultury.

Místopředseda Dolejš prohlásil, že poprava Milady Horákové byl zločin, protože za politické názory se nepopravuje (zlomyslně se mi chce dodat, za to je jen doživotí). Zároveň odsoudil to, že i dnes jsou ve světě lidé trestáni za politické názory a v té souvislosti uvedl americkou věznici na Guantánamu. Odkdy je terorismus jen věcí politických názorů?

Železného Nezávislí demokraté by možná chtěli postavit do čela své kandidátky v Praze exředitelku VZP Musílkovou. Ta se k věci nechtěla vyjádřit, z čehož se dá usoudit, že o tom uvažuje. Myslím, že by paní Musílková kandidaturou za takovou stranu sebe i svůj spor s ministrem Rathem spíše zkompromitovala. Že by si tím Železného Nezávislí mohli, pokud jde o preference, pomoci, je přitom nepředstavitelné. Těm nepomůže nic.

Skupina rakouských poslanců (a šéf poměrně radikálního Sudetoněmeckého krajanského sdružení Zeihsel) navštívili Lidice a zároveň ovšem i Ústí nad Labem, kde došlo v létě 1945 k masakru německého civilního obyvatelstva. Ústecký archivář Kaiser považuje srovnávání obojího za provokaci. Samozřejmě, pokud zastáváme teorii, že příčina světí následky, je možné to tak brát. Jinak bych byl pro střízlivější pojetí, že šlo sice o různé věci, společné měly jen to, že při nich umírali nevinní lidé. Pomohlo by veřejně uznat, že i to druhé bylo hnusné zvěrstvo. Ačkoli v Ústí k tomu udělali vstřícný krok (město pořídilo pamětní desku na mostě Edvarda Beneše, odkud Němce házeli do vody), v celostátním měřítku se to pořád zatlouká.

Středa 15. března

Poslanecká sněmovna schválila nejtěsnější možnou většinou zákon o registrovaném partnerství. Jsem přesvědčen, že je to dobře, zákon vychází vstříc handicapované skupině obyvatel a nepřekračuje přitom meze, které oddělují soužití homosexuálů od rodiny (neznamená např. zavedení sňatků a nepovoluje adopci dětí). Ze zákona se díky premiéru Paroubkovi a prezidentu Klausovi (kdo z nich má větší zásluhu, těžko říci, skoro se mi zdá, že Klaus) stala zcela nesmyslně prestižní záležitost. Z toho hlediska si zasluhují uznání, a to stejného, jediní dva poslanci ČSSD, kteří hlasovali proti zákonu, a dva poslanci ODS, kteří hlasovali pro zákon. Projevili politickou odvahu podle definice Johna Kennedyho. Vůbec přitom nezáleží na tom, že (podle mého názoru) měli pravdu ti, co byli pro zákon. Podle Kennedyho ten, kdo se v dobré víře postaví odvážně proti mínění většiny (v tomto případě vlastní strany a poslaneckého klubu), ať už má pravdu nebo ne, přispívá k tomu, aby se vytvořilo svobodné prostředí, které jedině pravdě přeje. Velmi tristní a zároveň příznačné pro naše politické poměry je, že jediný poslanecký klub, který si mohl dovolit hlasovat zcela svobodně, byli komunisté.

Lidovecký billboard „Děkujeme Katce Neumannové“ slouží pouze k přelepování billboardů tzv. Balbínovy poetické strany, hrubě urážejících předsedu KDU-ČSL Kalouska. To je lehce polehčující okolnost. Jednak je nesmysl, aby předvolební kampaň spočívala v urážení oponentů, jednak je Balbínova strana politickým subjektem, která sama na volební úspěch jistě nepomýšlí a nebyla ani s tím záměrem založena. S jakým záměrem byla založena, Bůh ví, v každém případě protilidovecké billboardy jsou velmi nápadné: nabízí se otázka, kdo jim je platí a jaký politický zájem je motivuje. A samo od sebe se nabízí podezření, že v pozadí je neviditelná ruka Pravdy a Lásky, která v tuto chvíli podporuje ČSSD (včetně paktu s komunisty) proti nenáviděné ODS (a lidovci jsou zjevně povolebním spojencem ODS). Připadá mi to zákeřné, ubohé a sprosté. Balbínova poetická strana není žádná recesistická legrace, ale docela malý špinavý politický šroubováček.

Podle průzkumu CVVM je po Klausovi nejpopulárnějším českým politikem Jandák. Vysvětlení je jednoduché: na kultuře (třeba na rozdíl od zdravotnictví) u nás nikomu nezáleží, pan Jandák může dát klidně napíchnout na kůl všechny kastelány a nikdo to nepocítí jako problém. Aby si udělal problém, musel by nechat zbourat Karlštejn. Na třetí místo se vyšvihla paní Buzková, což je dáno tím, že odchází z politiky, nemá žádné ambice, nic nedělá a nikomu nevadí. Paroubek klesl na čtvrté místo, premiér musí něco dělat, a kdo něco dělá, nemá šanci se zalíbit, jakmile politik začne něco dělat (zvláštní zákonitost českého politického života), je hned daleko víc lidí, kterým vadí, než těch, kterým je sympatický.

Soudce Bouček se vzdal případu Kajínek pro podjatost, protože on i celý senát žaluje ty, co dopustili, aby se obsah porady senátu dostal na veřejnost. To, že se dostal na veřejnost, je skutek, který má podobný charakter jako prozrazení zpovědního nebo lékařského tajemství a zároveň vyzrazení životně důležitých vojenských informací. Ten, kdo to udělal, patří za mříže.

Jiří Paroubek prohlásil v rozhovoru po Mladou frontu: „Já vycházím z toho, že mám něco jako poslání… to znamená od nějaké nejvyšší bytosti. Takže předpokládám, že dokážu sociální demokracii vyvést ze situace, ve které byla.“ Na jednu stranu má každý smrtelník „poslání od nevyšší bytosti“. Na druhou stranu, drtivá většina lidí to takhle velkohubě nevytrubuje do světa. Je to zároveň nestydaté a ujeté.

Předseda KSČM Filip prohlásil pateticky, že poprava Horákové byla justiční vražda. Proč by to neřekl, nic ho to nestojí. Bylo to dávno a pro přítomnost takové přiznání nemá velkou cenu. Hlavně vůbec neznamená, že jakmile to jen trochu půjde, nebude dělat věci, které pak nějaký jeho nástupce v době, když už o nic nepůjde a nebude to nic znamenat, prohlásí za justiční vraždu. Spokojeni mohou být jen dožívající národní socialisté z roku 1945: myslili to tenkrát s tou spoluprací s komunisty tak dobře a poctivě, komunisté je ošklivě zklamali, a teď to začínají přiznávat. Snad se tedy konečně bude moci uskutečnit jejich společný sen – sen o zkřížení demokracie se stalinismem.

Čtvrtek 16. března

Jiří Paroubek se ohradil proti tvrzení, že by snad své poslance ve věci hlasování pro zákon o registrovaném partnerství vydíral hrozbou vyškrtnutí z kandidátky. Prý je to „blábol“. Slovo blábol je kromě plánu na kolaboraci s komunisty zatím jediný specifický vklad pana Paroubka do české politiky. Jeho podřízení se po něm už opičí. Nezbývá mi než opakovat, že pouhým sprosťáctvím se volby nevyhrávají. Nepovedlo se to před čtyřmi roky ODS a nemyslím, že by se to povedlo letos panu Paroubkovi.

Podle průzkumu STEM by v jihočeském kraji získali Zelení deset procent. Trend je setrvalý. Pokud se je asociálním demokratům nepodaří odpálit nějakým pořádným skandálem, může se ČSSD nejspíš se svou představou o menšinovém vládnutí s podporou komunistů rozloučit.

Ministr Rath si kupuje přízeň lékařů tím, že malá zdravotnická zařízení budou napříště moci uzavírat smlouvy s pojišťovnami na dobu neurčitou. Zároveň bude práci v zahraničí lékařům povolovat ČLK (dříve to dělalo ministerstvo). Je jedno, dělá-li to ČLK nebo ministerstvo, ČLK a ministerstvo jednou jsou. Kdo nebude hodný, může se s působením v zahraničí rozloučit. Jako za totality.

Valné shromáždění OSN schválilo návrh nové Rady pro lidská práva (Rada nahradí zdiskreditovanou komisi, rejdiště různých lidožroutů). Proti hlasovaly jen USA a tři další země, ČR byla pro. Do 47 členné Rady se bude volit nadpoloviční většinou a členové nebudou, jako tomu bylo v případě komise, jmenováni regionálními skupinami. Američané požadovali dvoutřetinovou většinu a zákaz volby těch států, na něž byly uvaleny sankce OSN. Americké stanovisko je sice pochopitelné, ale svědčí o prohnilosti OSN. Demokratické státy jsou tam v menšině. OSN by mělo být fórem pro „pragmatická“ vyjednávání mezi státy se zcela rozdílným přístupem k lidským právům, aby se pokud možno zabránilo válečným konfliktům a masovému vraždění. V otázkách lidských a občanských práv je nekompetentní. Je třena si přiznat, že rooseveltovský koncept OSN dávno zkrachoval.

„Dánská pravice chystá nové provokace“, píše Právo. Je totiž notoricky známo, že zpupná Evropa a zejména dánští imperialisté soustavně na celém světě provokují mírumilovné muslimy. Jako za Brežněva.

Jiří Paroubek (podle Lidových novin) kdysi prohlásil, že má sice vztah k husitské církvi, ale na bohoslužby často nechodí, i když prý „někdy“ v Boha věří. Potvrzuje tak specifický a výjimečný charakter Československé církve husitské. Její ovečky nemusí v Boha věřit pořád, stačí, když v něj věří občas. Mohla by tedy snad být atraktivní i pro ateisty.

Rovněž v Lidových novinách napsal Luboš Palata: „Na Varšavě je vidět, že to bylo jen hlavní město ruské gubernie“. To je pěkně sprosté. Na Varšavě je především vidět, že byla za války totálně zničena a to, co zbylo, pak bylo zničeno za padesát let ruské koloniální nadvlády. Trochu v tom připomíná Drážďany.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky