Duben 2006

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 9)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Na kole modrožlutým královstvím

1. Skĺne a Smĺland

»Du gamla, du fria, du fjälhöga Nord, du tysta, du gljädjeriga sköna...« (ty starý, ty svobodný Severe vysokých hor, ty tichý, radostně krásný) - slova švédské hymny.

Proklimbal jsem onu červencovou noc na palubě převozní lodi, plující ze švédského Trelleborgu do německého Travemünde. Probuzení z krátké dřímoty bylo bolestné: někdo mi mezitím stačil ukrást řídítkovou brašnu, již jsem si lehkomyslně postavil jen tak na zem vedle sebe. Zloděj si moc nepomohl; měl jsem v brašně pár potrhaných map, nevyvolané filmy, sešitek svých cestovních poznámek a několik náčrtků švédských krajin, na něž jsem se těšil, že si je doma v pohodlí dokreslím. Smutek a ztráta pro okradeného, žádný užitek pro zloděje, tak už to bývá. Ale aspoň jsem si připomněl, odkud kam se vracím: ze starosvětsky poctivého Švédska na půdu evropského kontinentu, přece jen o dost zasaženějšího nejrůznějšími projevy domácího i importovaného gaunerství.

Ze země lidu sice poněkud zdrženlivě nemluvného, ale bezelstného a k dojetí přátelského. Ze země, kde se - aspoň mimo velká města - domy ani auta nezamykají. Ze země, v níž odvykneš opatrnosti. Ze země, již je možno si zamilovat.

Slýchám, že bych si už mohl dát ve svém věku pokoj a netrmácet se každého roku kamsi k čertům ďáblům, a to ještě na kole, obložen pěti ranci rozličného vybavení. Inu, jistě k tomu jednou dojde, až shledám, že mi stáří strávilo síly k takovému vyvádění; ale zatím mi jich trochu ještě nechalo, a tak stojím vždy zjara před otázkou: kam letos? Nemělo by to být příliš daleko, abych nemusel své kolo složitě dopravovat k výchozímu bodu; zejména přepravu dráhou jsem si neoblíbil. Roční čas ve vybrané zemi by měl být příjemný, ne příliš horký a také ne upršený; a mohla by to být země třeba i zvlněná či kopečkovitá, ne však nebetyčná a horskými vrcholy se ježící, neboť dlouhá, strmá stoupání již příliš namáhají můj čtyřiašedesátiletý dech i svalstvo. Tohoto roku jsem z různých příčin propásl jarní měsíce, takže když jsem se vydal na cestu, byl již začátek léta; i nemohl jsem si příliš vybírat. Aspoň pokud jde o Evropu, zbývá tím časem jen jeden směr, v němž nekyne dusné vedro, tlačenice, změtení babylonské a přemrštěné ceny, zkrátka to všechno, co je zhuštěně obsaženo v apokalyptickém pojmu prázdniny. Na sever.

Severské země jsou ovšem rozlehlé, takže je třeba učinit mezi nimi další výběr. Norsko je nádherné, divoce, dramaticky krásné, ale nic pro starce na kole: tisíc výškových metrů na krátkém úseku od moře kamsi k ledovcům, hned zas totéž z hrozného kopce zpátky k nějakému fjordu, a za fjordem znovu nad oblaka ... nene, to už nechám mladším. Finsko je víc z ruky a jeho zádumčivě líbezná krajina se dá poznat spíš z hladiny jejích nesčíslných jezer než ze silnice; budu ještě uvažovat o tom, vydat se tam jednou s nějakým plavidlem. Dánsko pak už není kraj severský, nýbrž dosti výrazně kontinentální, lidskou prací proměněný, nezbylo v něm mnoho skandinávské přírodní prapůvodnosti.

Zbývá tedy Švédsko. Znám je dobře, nespočítal bych, kolikrát už jsem byl v království modrožluté vlajky. Zatím jsem ovšem vždy uháněl autem někam na sever v domnění, že to pravé, liduprázdné, lesní a jezerní samotou šumící Švédsko začíná tak až za čárou Stockholm - Göteborg. Nepřišel jsem o něco, když jsem krajinou jižnějšího Švédska pokaždé jen tak honem projel v očekávání končin velkolepějších? Zkusím to. Zajisté se jeví kraj ze sedla bicyklu a v pomalé jízdě drobnými silničkami jinak, důvěrněji, než mezi stěrači pádícího automobilu. Vezmu to z nejjižnějšího cípu modrožlutého království a pošlapu k severu, kudy mě mapa a nos povedou. Pojedu až ... nu, to se uvidí kam. Kam až mě to bude bavit. Dokud mě nezažene zpátky počasí, neodstranitelná závada na mém dopravním prostředku či jen stesk a samota. Mám zkušenost, že to trvává obvykle tak měsíc.

Bylo krátce po Medardovi a počasí ukazovalo, že řečený světec nedošel své pověsti náhodou. Břehy Rujany se ztrácely v závojích deště, což mě plnilo rmutnou předtuchou; jestli tohle teď potrvá čtyřicet dní... Ale Medardova moc, zdá se, nepřesahuje baltický břeh; déšť slábl, ustával, nad mořem se otvíraly stále hojnější modré skvrny, spojovaly se do velkých ploch, a než se z mlhava šedivého proužku na obzoru vylouply obrysy města Trelleborgu, zářilo už nad krajinou i nad mořem přívětivé severské slunce.

Zdejší krajina se nazývá Skĺne a připadla Švédsku teprve někdy v století sedmnáctém, do té doby náležela dánskému království. Dodnes jako by mu duchem náležela. Skĺne je lidnaté, přes sto duší na čtvereční kilometr hostí jeho úrodná půda, což můžeme srovnat s nějakými dvěma třemi opuštěnými dušičkami na švédském nejzazším severu. Mimo větší města jsou duše soustředěny ve vesnicích, a jsou to sevřené vesnice evropského typu, ne jako dál ve vlastním Švédsku, kde uprostřed katastru stává kostel, banka a samoobsluha, a dál už jen řídce, doširoka roztroušené domečky uprostřed pastvin a lesů. Kostely bývají ve Skĺne rovněž dost dánské: čtverhranná bílá věž, korunovaná stupňovitým cimbuřím; jeden z jeho zubů ční nejvýš a to je sám Kristus Pán, těch šest nižších po každé straně jsou apoštolové. A nad domečky vlaje někde švédský modrožlutý praporek, ale častěji prapor vlastní, skĺnský. Je skoro jako dánský, jen jeho kříž není bílý, nýbrž žlutý. Symbolizuje to, čím beztak dýchá všechno kolem: pozor, poutníče. Ještě nejsi tak docela ve Švédsku, navzdory mapě, penězům a jiným povrchnostem. Zdejší lidé připojení k Švédsku ještě tak úplně nestrávili; a duch krajiny Skĺne je dosud dánský. Nebo už snad dánský není a švédský ještě také ne, Skĺne je země sama pro sebe. (Mimochodem: švédské písmenko ĺ čteme jako ó. Aby se to nepletlo, čte se o jako u a u zase jako y - švédština si dává záležet na tom, aby se nic nečetlo, jak má.)

Cosi pozoruhodného hovoří z těch vlaječek nad domky. Kdybych v Německu, kde žiji, vyvěsil nad svým příbytkem státní vlajku, nevyhnul bych se podezření z nacionalismu, šovinismu nebo přinejmenším z pravicového radikalismu. Kdybych učinil totéž ve své rodné zemi české mimo uznaný státní svátek, nebyl bych snad pokládán za pravicového radikála, nýbrž buď za blázna, nebo by lidé přemítali, co je to za švindl a kdo mi za to platí. V jiných koncích Evropy lze ovšem vidět hrdě plápolající státní praporce; tak třeba v Severním Irsku, jímž jsem projížděl na kole předloni. Buď nad domečkem vlaje praporek irský a zvěstuje odbojně: heč, angličtí uchvatitelé, já jsem Ir! A sousedova britská vlajka mu odpovídá: pukni, bídný Irčane, já jsem Brit! Ve skandinávském praporku není nic tak vzdorného. Třepe se na vysoké žerdi vesele a pokojně, a pokud co hlásá, tedy jen spokojenost s tím, že jsme Švédové, Norové, Skĺňané. Že máme rádi svou mírnou, pěknou, čistotně spořádanou zem a že jsme na ni hrdí onou vlídnou, uměřenou hrdostí, která necítí potřebu zlehčovat hrdost jiných. Vlastenectví nejpravější, úsměvně snášenlivé, jež se nevypíná ani nevyhrožuje, protože je prosté komplexů a vědomé vlastní hodnoty.

Našel jsem drobnou silničku, směřující do vnitrozemí, a zamířil k severu. Vedla mě malými osadami, kolem kamenného větrného mlýna, lesíky a pastvinami, lány polí (ze Skĺne pochází největší díl švédské úrody), tu a tam lze zahlédnout panské sídlo uprostřed velkého přírodního parku, někde se dokonce zableskne hladina jezírka, ale to spíš výjimečně; to skutečné, široširé, jezernaté a skalnaté Švédsko přijde až dál, až v krajině sousední, jejíž jméno je od prastara Smĺland, Malá země. Malá snad v poměru k jiným krajům švédským; pro Středoevropana je velká dost. Její hranice už se tmí na obzoru v podobě táhlého lesnatého hřbetu.

Pomalu si zase zvykám na samotu a cosi jako by mě obestíralo. Pokouším se vyzkoumat co, až to začínám tušit. Celý ten kraj, a vlastně celé Švédsko na mě intenzivně dýchá svou starobylostí. Gamla Nord, starý Sever, praví švédská hymna, přesně tak. Obyvatel krajů jižnějších se může tomu označení podivit: co je zde tak zvlášť starého? Není v jiných zemích Evropy starobylostí víc a onačejších? Řecké chrámy a římská divadla, středověká města ... co chcete nabídnout k srovnání, Švédové? Ale když se poutník nějaký čas toulá švédskou krajinou a naučí se vnímat, čím mu šumí do duše, shledá v ní skutečně cosi nesmírně prastarého. Staršího než středověk, staršího než veškeré památníky antických civilizací. Ne pro ty čisté, prosté kostelíky, z nichž nejstarší jdou do dob románských. Už vůbec ne pro městečka domečků většinou dřevěných, a proto nesčetněkrát změněná požáry do dnešní podoby. A dokonce ani ne pro runové kameny z dob vikingských, které tu a tam stojí, hlásajíce poněkud nesrozumitelnou slávu svých pohanských budovatelů. Švédská krajina je stará sama sebou. Jen málo ji změnila lidská ruka; poodejdi pár kroků od silnice a od osamělých pastvin a uzříš ji takovou, jaká byla od pradávna, už od té chvíle, kdy se zbavila tíže čtvrtohorního ledovce. Z těch skalin zde, z jezerních hladin a mokřinatých hvozdů vane vážný, drsný duch nepolidštěné přírody ... koukejme, tamhle se krajem lesa sune temný, mohutný stín ... že by troll nebo obr starých skandinávských pohádek? Ne, je to los; rozvážně pokyvuje lopatovitým parožím a po chvíli neslyšně mizí. Není to skutečný obraz pravěku? Švédská hymna ví, o čem hovoří. A dozví se to brzy i cizí poutník, nemá-li duši pařezu.

Druhého dne jsem to poněkud přehnal; když jsem večer únavou málem spadl z kola, ukazovalo mi počítadlo na rychloměru něco přes sto třicet kilometrů. Je to o dost víc, než jsem si předsevzal jako svou denní porci; osmdesát, nejvýš devadesát by mělo stačit, aby se člověk mohl nazítří zase postavit na nohy. Ale vyjel jsem ráno brzy, den byl pěkný, slunečný, a když ciferníček na řídítkách ukazoval osmdesátku, frčel jsem právě z kopečka zatáčkami morénového hřebene Linderöds ?sen a nechtělo se mi zastavovat. Pak přišlo průmyslové okolí města Kristiansand, až konečně, konečně probleskla mezi stromovím hladina velkého, dlouhého jezera Immeln, kde už je snadnější nalézt místo k přespání. Těmi dvěma dny tedy mám za sebou jih nejjižnější a začínám vnikat do onoho pravého Švédska, jak je mám v duši i v paměti. Táhne se už pak bez podstatných změn až ke svému severnímu konci, jen jak přibývá rovnoběžek, je lesní porost řidší a nižší a drsnost kraje se mění v přísnou, velkolepou krásu, již nelze nalézt v končinách žírnějších.

Když je už řeč o rovnoběžkách: Trelleborg se nachází kousek nad pětapadesátým stupněm a nejzazší výběžek švédského severu nad devětašedesátým. Je toho čtrnáct rovnoběžek; kdybychom onen severní cíp umístili k Praze, vyšel by nám Trelleborg někam mezi Sicílii a africké pobřeží. Pěkný kousek světa. Jiné hymny by se tou náramnou velikostí jistě nezapomněly pochlubit, ale švédská se o ní nezmiňuje.

Příští ráno se zachmuřilo a nechalo spadnout dešťové přepršce, to aby si poutník z jihu nemyslel, že je na Havaji. Jinak by totiž - aspoň v létě - mohl takovému bludu propadnout. Nic není krásnějšího než severské léto, pravím, a to už jsem na světě viděl ledacos. Už tady, na švédském jihu, se rozednívá kolem druhé hodiny a večer jako by si sluníčko vzalo do hlavy, že ne a nezapadne. Dál na severu nepřijde kolem letního slunovratu vůbec žádná tma, ještě o půlnoci mohu ve stanu číst. Dlouhý den rozehřeje vzduch a krátká noc jej neochladí, jezerním vodám stačí tři čtyři dny takové sluneční nadílky, aby se oteplily na stupeň ve středoevropských poměrech neobvyklý. Nikdo by nevěřil, jaká dovede být na Severu krásná koupací dovolená; ale jen když je hezky. Dá-li se do dešťů, je tu dvojnásob studeno a chmurno.

Projíždím městečkem Lönsboda a ze zmoklé silnice se začíná kouřit, mezi mraky se prodralo sluníčko. Krajina se rozšiřuje, ubývá vesnic, a kde je na mapě kolečko, ukáže se obvykle při bližším ohledání, že značí dřevěný kostelík uprostřed lesů a kolem něj tři čtyři chaloupky. Jsou jako ten kostelík červené, okenní rámy bílé. Červené skvrnky baráčků v temné zeleni lesa a světlejší zeleni pastvin, to je obrázek Švédska, nad nějž není nic typičtějšího. Chaloupek je v obci víc než jen tyhle kolem kostela, ale jako by si nepotrpěly na společnost, odsedly si do tichého osamění kamsi stranou. Málokdy ušlapu kilometr, abych nejel kolem červené chaloupky; a málokdy se také stane, aby se chaloupky mezi sebou dohodly a vytvořily osadu. Možná že je tohle důvod švédské zamlklosti: živobytí odloučené v ztracenu lesů, kde není s kým mluvit. Nedejme se ale mýlit; mlčenlivost není totéž co nezájem nebo dokonce nerudnost. Není srdečnějších, ochotnějších lidí v Evropě nad Seveřany, což poutník pozná ve chvílích, kdy je mu třeba pomoci. Snad i k tomu vychovává život v pustinách: člověk tu ví lépe než jinde, že je odkázán na účast druhého, když ho drsná příroda přimáčkne k zemi.

2. O Švédsku pochvalně i méně pochvalně

Váhal jsem nějakou chvíli na lesním rozcestí, načež jsem se vydal vedlejší silničkou, která se mi zdála mířit co nejpříměji k jezeru Möckeln. Silnička tím směrem opravdu vedla, ale po půl kilometru odhodila svou asfaltovou civilizovanost a změnila se v jílovitou lesní cestu; čím dál na sever jede, musí se cyklistický poutník smířit s vědomím, že vedlejší cesty mohou být poněkud nekomfortní. Zato je tu krásně, tím krásněji, po čím drobnějších silničkách se pouštím. Kdo mi to tvrdil, že na jižním Švédsku není nic zvláštního? Těžko vědět, lze-li porostu po obou stranách říkat les nebo už prales; ale dýchá samotou, vlhkostí, občas přejde v slatinu s narezlou ostrou trávou, nad níž povívají bílé chocholky suchopýru. Později v létě zde vyrostou z mechu ojedinělé stvoly, z nichž každý nese po jednom plodu, podobnému velké oranžové malině. Česky se jmenuje moruška a Švédové ji s nadšením sbírají. Práce je to klopotná a morušek v kbelíku přibývá velmi pomalu, čehož výsledkem jsou astronomické ceny na trzích. Našinec učiní mnohem lépe, drží-li se starých dobrých borůvek, jichž v sušším lese roste obrovská hojnost a jsou krásné, velké jak malá třešně, za několik minut jich máš hrnek. Spolu s nepřeberným bohatstvím hub to vydá příjemný, bezplatný doplněk poutníkovy kuchyně. Bohužel jsem se tentokrát vydal na cestu příliš brzy, takže jsem tu nádheru předběhl; borůvky dozrávají v severském podnebí až někdy v srpnu.

A když jsem se zmínil o houbách, nemohu ovšem tuto českou národní vášeň přejít jen jedním slovem. Uvádím tedy, že Švédové jí nepropadli, sbírajíce tu a tam jen lišky a několik jiných nenápadných druhů. Krásné a zdravé hřiby, křemenáče jako talíř, to vše zůstává stát každému na očích, a kdo chce, může mít té nadílky za pět minut koš. Vzpomínám si, jak jsem na břehu řeky Göran kdysi vařil v ešusu nad ohníčkem večeři, a abych nějak zpestřil konzervovou stravu, vyslal jsem synka: »Jdi a přines mi pár hříbků, malých, nejlíp ještě bílých.« Přišel za chvíli a měl jich náruč. Mám i vzpomínku jinou, tentokrát z Finska: pozoroval mě jistý pan Kotilainen, jak krájím hřiby a kladu je v sauně na prknénko k sušení. »Tohle,« pravil s despektem, »žerou jen Rusové.«

Vlevo i vpravo každou chvíli probleskne lesem jezerní hladina, někdy je to slatinná tůňka, nevelká, temně zadumaná a porostlá stulíky, jinde se stříbřitě lesklé jezero táhne do dáli, olemované červenavě šedými, lišejníkem obrostlými skalisky. Švédská jezera nebývají jen tak obyčejné vodní plochy, tady země, tam voda; jsou členitá a spletitá, samý skalnatý ostrůvek, výspy, úžiny a průlivy, jedno jezero přechází krátkým, peřejnatým úsekem řeky v druhé, hotové bludiště hladin, lesa a skal. Kdybych tu nebyl na kole, moc rád bych se sem zase někdy vydal s kanoí. Ledaže bych si musel dávat náramný pozor, abych v tom vodním labyrintu nezabloudil, což se může stát, jak už také ze zkušenosti vím, než řekneš třikrát švec.

Mezi jezery se vyloupla vesnička Agunnaryd. Vlastně jsem ještě chtěl jet dál, na počítátku se mi od rána udělala sotva sedmdesátka ... ale když je tady tak krásně. Je sice sotva odpoledne, ale nějak si už čas zkrátím. Mohu si jít zaplavat, a snad si také bude u jezera kde sednout, abych si nakreslil obrázek. Kromě toho se na západě stahují bouřkové mraky, takže bude moudré najít nějaký úkryt. U jednoho z jezer je na mapě značeno koupaliště, což ve švédských poměrech bývá travnatá ploška u břehu, dřevěný můstek a hlavně bouda s lavičkami. Dozor tu žádný není, protože jej není třeba; nikdo nic nezničí, nikdo nic neukradne. Koupajícím je někdy zatěžko vzít s sebou domů ručník nebo plavky, nechají je tedy viset na hřebíku, až přijdou příště, zase je tu najdou. Pro mne má boudička ten půvab, že v ní mohu přečkat nečas. Najde se i kohoutek s pitnou vodou, ale to už je luxus; zpravidla je voda v jezeře pitná dost, třebaže medově nazlátlá, nasycená huminovou kyselinou slatin.

Mohl bych si tu třeba postavit na noc stan, což o to. Zakázáno to není; ve Švédsku je vůbec máloco zakázáno, jak ještě uvidíme. Ale tábořit na švédských koupalištích se doporučuje pouze za špatného počasí, kdy je tu pusto. Jinak ... ne že by lidé na mne byli nevlídní nebo bezohlední. Ale courají se dnem i nocí, poslední rodina se sbírá pryč někdy kolem jedenácté večer, tak zaplaťpámbu, teď snad už bude pokoj, ale v tom se hrnou další, s dětmi, s lodičkami, koši a dekami, jako by už dávno nebylo po půlnoci; a když odejdou i oni, netrvá dlouho a začnou se trousit milenecké dvojice, lezou s chichotáním do jezera a tak to jde až do rána. Kdy ti lidé vlastně spí, táže se poutník, vrtící se nepokojně ve spacím pytli. Kdy; inu, nejspíš v zimě. Severské léto je krásné, ale krátké; srpen už se považuje za podzimní měsíc. A tu chce každý užít té nádhery, která jako by se nocí nad jezerem ještě vystupňovala do tichého kouzla. Ne; chci-li spát (když už kvůli ničemu jinému, tedy abych byl ráno zase provozuschopný), musím si najít místo někde stranou.

Může to dát trochu hledání, protože rovných místeček pro stan není v zarostlé, skalnaté a mokřinaté divočině mnoho. Ale najde-li se, dalších potíží není. Myslím teď na potíže obvyklé v středoevropských podmínkách: potíže rozličných příkazů a zákazů. Převážná část evropských zemí noční pobyt v přírodě co nejpřísněji zakazuje; kdo chce, může dělat kravály v parcích a kolem nádraží, rozsévat odpadky a obtěžovat kolemjdoucí, ale postavit si stan, rozdělat skromný ohníček ... oho. Pokut a jiných nevlídností se nedopočítáš. Neboť panuje představa, že takto chráníme životní prostředí. Za tím vznešeným účelem byly zřízeny četné úřady ba ministerstva, a to už je v povaze byrokratů, že neznají jiný způsob ochrany než něco zakázat.

Ve Švédsku je tomu jinak. Rozumněji, osměluji se soudit. Švédsko je svobodná země, a ne jen tím povrchním, politickým smyslem, jak se svobodě obvykle rozumí. Je i jiná, hlubší svoboda: nebýt spoután zbytečnými příkazy. Našinec, postavivší si stan někde ve skrytu, má ve Švédsku nepříjemný pocit, že činí cosi nepatřičného, takže se jistě brzy odněkud vyřítí zlostný hajný nebo jiný strážce lesa a to nemravné počínání mu zatrhne; ale není proč mít nepříjemné pocity. Občan, a to i občan cizozemský, nejen že tak činit smí. Má na to dokonce i právo. Pochází z pradávných dob a nazývá se allemansrätten. Vymezuje, jak občan může a smí užívat přírody, čeho má dbát, a ukazuje rovněž, kde je jeho svobody konec: je to tam, kde začíná svoboda druhého, jak by mělo být samozřejmou vlastností všech svobod. Nebude na škodu švédský zákon ve zkratce přeložit:

Každý má právo zdržovat se v přírodě, na pozemcích veřejných i soukromých. Smí sbírat lesní plody a květiny, nejde-li o chráněné druhy. Smí užívat jezer a řek. Rybaření je v pěti největších švédských jezerech a v moři bezplatné, jinde je nutno si obstarat rybářský lístek. Naproti tomu allemansrätten neopravňuje k lovu. Každý smí všude po několik nocí tábořit, nejde-li o obhospodařovanou plochu nebo o domovní pozemek. Kdo chce tábořit v blízkosti obydlí, má si vyžádat svolení majitele. Totéž platí pro uživatele obytných automobilů a přívěsů. Je dovoleno chodit pěšky, jezdit na lyžích, na kole či na koni přes cizí pozemky, ale každý za sebou musí zavírat vrata pastvin. Je dovoleno rozdělávat ohně, pokud nehrozí nebezpečí požáru; při déletrvajícím suchu může být vysloven zákaz. Pokládá se za samozřejmé, že každý svůj ohníček pořádně uhasí, než od něj odejde. Tyto svobody neplatí v plném rozsahu pro uživatele aut, motocyklů a jiných motorových vozidel, která se musí držet vyhrazených cest (tedy žádné divoké terénní jízdy).

To je, řekl bych, zákon, s nímž se dá žít. A víc než to; je to zákon v plném a skutečném smyslu slova přírodu chránící. Protože kde se má člověk naučit rozumět přírodě a zacházet s ní, ne-li v přírodě samé? Švédský občan žije po dlouhá pokolení se svým moudrým zákonem, takže přírodě rozumí. Ví, jak se v ní má chovat, aby jí neškodil. Proto je švédská příroda čistá, tichá a krásná, jelikož člověk v ní není pokládán za rušitele a za nepřítele, nýbrž za ohleduplného uživatele. V jižnějších evropských zemích tomu tak, jak sám nejlépe vím, není. Člověk se tam v jakémsi masochistickém sebeobvinění prohlásil za nepřítele přírody a zakázal si v ní pobyt, a to zejména v noci (bohové vědí, proč právě na něj jsou ochránci tak hákliví). Vyrostlo tak už několik generací a přineslo to svůj výsledek: člověk, a zejména mladý člověk, se už dávno v přírodě nevyzná a neumí se chovat. Také do ní nechodí; jdeš-li v Německu lesem, nikoho pod padesát nepotkáš. Nikdo jí už nerozumí a vlastně ji ani nepotřebuje, leda jako hesla do politických manifestů. Příroda je takto přísně chráněná, ale na rozdíl od švédské jí to příliš nepomáhá; je plná odpadků a jiných pozůstatků nevědomého ničení; a lesních požárů, což je hlavní argument zákazů, je spíš víc.

Přišel jsem kdysi na břeh velikého švédského jezera Vänern. K jezeru byl přístup autem, takže tu bylo dost plno, ale navzdory tomu panoval pořádek a klid. Jen z jednoho kouta se ozývala ryčná rocková muzika; nu ano, stálo tam obytné auto s německou značkou. Čímž nepravím, že zrovna tak nemohlo mít značku holandskou nebo italskou, rámus jako doprovodný jev mladého člověka je dnes rozšířen celosvětově. »Poslyšte,« oslovil jsem ty mládence, »slyšíte dělat něco podobného některého z těch Švédů tady kolem? Nepozorujete, že jste se svou hlasitou hudbou jediní a že snad i někoho rušíte?« Mladíci svůj rytmický randál hned vypnuli; nebyli to zlí hoši, jenom se nikde nedozvěděli, jak se mají chovat v přírodě. Nemohli; doma v Německu je z ní už dávno vykázali. A jinde ovšemže také.

Může se se mnou někdo přít o důvodech a oprávněnostech zákonů a zákazů, ale pravím, že konečné oprávnění každého zákona je jeho výsledek. Je to klid, čistota a pořádek v severských zemích a zřejmý opak toho jinde. Tysta Nord, tichý Sever, praví švédská hymna ... ano; ale jeho klid, naplňovaný jen tichými šumy lesa, zde není sám od sebe. K němu musely být generace severských lidí vychovány, a to, zdůrazněme, jinak než úředním zakazováním.Ale abych na švédskou přírodu nedštil jen samou chválu, musím se zmínit i o něčem, co ji hyzdí. Je totiž, zejména v jižnější části země, značně zamořená chatami. Místy dosahuje hustota chat rozměrů přímo mednicko-pikovických. Ačkoliv nacházím málo dobrého na způsobu, jímž zachází se svou přírodou země německá, v níž od jistého času žiji, musím jí uznat k dobru, že zachatovaná není. Snad je to tím, že v Německu stěží lze obdržet povolení k stavbě prkenné boudy v lese; ale ještě spíš, že má-li německý člověk dovolenou, nemusí kvůli tomu hned vlastnit zvláštní objekt. Vyjede obvykle někam k jihu, nebo nechce-li se mu opustit oblast svého jazyka a uzeného kolena s pivem, usadí se v nějakém venkovském penzionu. Řečený penzion snad není přímo levný, ale aspoň zaplatitelný.

Švédský občan naproti tomu vyjíždívá k jihu zřídka, jelikož je to daleko. Už jen dostat se autem ze Stockholmu někam, odkud vyplouvají převozní lodi, obnáší dobrý den jízdy; a konečný cíl v podobě některého teplejšího moře je stále ještě velmi, převelmi vzdálen. Ale ubytovat se finančně únosněji v domácím penzionu také sotva lze, neboť penzionů není. Bývaly, ale nejsou, jelikož padly za oběť drahotě. Proto má každý někde v lese boudu, v níž tráví svůj volný čas. Švédsko v mnoha ohledech těžce doplatilo na svou pověst nejsociálnějšího státu. Jeho výdobytky jsou příkladné, to nelze popřít. Jsou všude viditelné a dokonce i pocestný jich může s povděkem užít: pěkných, dobře udržovaných a bezplatných koupališť, parkovišť, toalet, a to jsem se na své cyklistické cestě ještě nedostal tak daleko na sever, abych mohl použít zařízení, zvaného po švédsku stuga, totiž malých chatek uprostřed divočiny. Přijdeš, zatopíš v ohništi, rozložíš spací pytel na pryčnu a máš střechu nad hlavou. Je to zadarmo, i sekyra a zásoba dříví je zadarmo, přičemž je ta sekyra jistě za dva zlatý, ne-li za tolar, ale nikdo ji neukradne.

Obvykle jsou chatičky dosažitelné jen pěšky, ale vím na jižním okraji Laponska o jedné, v lese u čarovného rusalčího jezírka, kam lze zajet i autem ... nu, nebudu jí dělat reklamu. Jenže to ovšem švédský erár stojí hromadu peněz. Nečaruje si je z klobouku, nýbrž je občanstvu vytahuje z kapes v podobě daní a dávek; tak se každičký produkt zdražuje do té míry, až začne být občanu nedostupný. A protože je nedostupný, přestane být žádán; a protože přestane být žádán, vymizí. Švédské chataření je jen jedním z důsledků systému tak sociálního, až dosáhl konců poněkud nesociálních.

Za tímto odstavcem následoval v původním znění dlouhý nářek nad švédskou drahotou ... nu, ne že by se ze Švédska mezitím stal levný kraj. Ale není to už tak strašné. S jistým zpožděním za ostatními západoevropskými zeměmi se stalo členem Evropské unie a stálý konkurenční tlak způsobil, že zdražování aspoň nepokračovalo a mnohé produkty jsou dnes dokonce levnější, než jak si je pamatuji z dřívějška; dokonce i kousek masa si může pocestný dovolit, což byl ještě před nemnoha lety nedostupný luxus. Tím víc se v tomto ohledu zvětšil odstup od sousedního Norska, které k EU nepřistoupilo a zdražování tam pokračuje nerušeně dál, až dosáhlo výšin, nad nimiž se tají dech.

Duben 2002

Nu nic, těch pár korun, oč jsou potraviny ve Švédsku dražší, cyklistického poutníka nezabije. Spíš ho může trápit problém, kde má vůbec nakoupit. Městským aglomeracím se z dobrých důvodů vyhýbá a vesnice, zejména v širším okolí měst, bývají jak po moru; jediné veřejné zařízení, které v nich sociální stát přežilo, je hřbitov. Kde bývaly malé obchůdky, tmí se dnes prázdná skla výkladních skříní. Hospody vymřely ještě dřív. A tak mu nezbývá než šlápnout do pedálů a vyhledat ves tak odlehlou, že už z ní lidem nestojí za to vyjíždět na nákupy do města, takže v ní krámek zůstal. I to je výsledek onoho příkladného systému, který však vyústil v třeskutou drahotu, nad níž si pocestný zoufá, ale domácí člověk k ní je odsouzen doživotně; i přestal navštěvovat hospody, přestal vyhledávat malé a proto o nějaké to öre dražší krámky, a vůbec přestal užívat mnoha základních zařízení, jichž si občan mnohé chudší, ale lacinější země dopřeje bez poplašné myšlenky, že se ruinuje hříšným přepychem. A tak projíždím vesničkami ... ano, jsou hezoučké. Čisté a spořádané, domečky jako z cukru, zahrádky ještě úhlednější ... ale života jako by tu nebylo. Je všechen zaklet v těch domečcích a zahrádkách a nevychází ven, nemá kam. Snad to odpovídá švédské samotářské povaze, ale jak vzpomínám na svou irskou cestu předloni, kdy jsem si skoro každého večera dopřál hospody, sousedské družnosti, povídání! To tady není. Je tichý ten švédský půvab, snad až přespříliš tichý.

3. Moře a ostrov Gótů

A ještě mi nedá, abych chvíli nepomlouval švédskou stravu. Člověk zde může být na rozpacích, co do té huby strčit; kromě zmíněné již drahoty mu začne jít na nervy, že je všechno sladké. Najdeš-li, poutníče, v regálu samoobsluhy něco vzhledem jako tlačenku či jelito a přitom kupodivu levného, nejásej předčasně; není to tlačenka, nýbrž krevní pudink. Kromě jelitovitých součástek obsahuje i rozinky a sirup, a je, dosvědčuji, naprosto nepoživatelný. Teď už to vím; ale při své první návštěvě Švédska jsem stál nad kusem toho produktu a říkal si: »Musíš to sníst. Musíš. Dal jsi za to peníze. Švédové to taky jedí.« A nesnědl; můj žaludek to prostě nepřijal, třebaže není vybíravý. I chléb, potravina tak základní, je téměř vždy sladký, s obsahem cukru a řepného sirupu. Lze jej požít s marmeládou, ale je truchlivé živit se čtyři týdny marmeládou; z toho mohou citlivějším povahám vzniknout psychické škody. Švédové si dokáží na tuto hmotu položit plátek salámu, ale k tomu je asi nutno být zrozen. Pročež jest dlužno ve švédské samoobsluze dlouho bádat a číst drobné písmo popisů, až najdeš spásné slovo: osötad (neslazený). Nebo také nenajdeš. Beztak tě ale celou cestu bude provázet blahá vidina krajíce pořádného, hutného, vláčného středoevropského chleba.

První týden cesty přešel a dojel jsem až k městu Örebro, odkud už není daleko do Stockholmu. Svého prvního cíle jsem tedy dosáhl, jižní Švédsko je za mnou. Kudy a kam dál? Lákalo by mě vyjet ještě dál k severu, a pak ještě a ještě dál, dlouho a daleko by se tak dalo upalovat, už se přede mnou otvírá kraj Dalarna, srdce Švédska... Jenže Dalarna je dost kopcovitá. A zajedu-li příliš daleko, budu se pak muset dlouho vracet, přitom déle než čtyři týdny na cestách být nechci. Mimoto koukám, že začíná zlobit přehazovačka; snad mi tak osud dává znamení, že bych mohl obrátit. Ostatně osud neříká, že musím rovně za nosem zpátky; mohu udělat hezkou a zajímavou okliku. K moři, a zbude-li čas a chuť, i na některý z větších švédských ostrovů.

Já vím, není zvykem jezdit k moři do Švédska. Tvrdím však, že se málokde na světě najde mořská krajina tak mnohotvárně krásná, jako je švédské pobřeží, leda nepříliš vzdálené pobřeží finské. Skärgĺrd, říkají tomu krajinnému typu Švédové (čti: Šérgórd). Našel jsem kdesi překlad šéry, nu, zůstaňme tedy u šér. Vypadá to, jako by se krajina pomalu, jako když se opatrný plavec dlouho osměluje, ponořovala do moře. Vybíhá do něj dlouhými prsty poloostrovů a mysů, nejprve lesnatých a čím dál skalnatějších, až z porostu zůstanou jen malé kříčky, uchycené v štěrbinách skal. Moře je hustě kropenaté většími i docela drobnými ostrůvky holého, ledovcem do bochánkovitých tvarů obroušeného kamene v červené barvě skandinávské žuly. Je dost těžké zjistit, kde vlastně moře začíná; zejména pletou-li se do toho vodního bludiště i jezerní výběžky, musí si člověk dřepnout na bobek a líznout si, aby to poznal. Ostatně ani to líznutí není příliš mořské, voda severního Baltu je naředěná přítokem mnoha obrovských řek a daleko méně slaná než v jiných mořích. Čím dál k severu je sladší, až v nejzazším zálivu někde za Luleĺ si můžeš z mořské vody uvařit čaj, aniž by tím chuť příliš utrpěla.

Švédské šéry jsou nádherný, pohádkově romantický svět, ráj připravený pro tisíce robinsonů. Tajemně zastřený v šerém mlhavu pošmourného dne, i opět jasný, plný radostných barev v sytém slunci severského léta. Skýtá nekonečné možnosti rozličného koupání, pádlování, dobrodružných průzkumů ostrovního labyrintu (máš-li ovšem loďku) i jen adamitského slunění na hladké, rozehřáté skále, protože krásných zákoutí, kam lidská noha nepřijde, najdeš nepočítaně. Pravím, že takto nejsem velkým přítelem moře; dokonce se odvažuji kacířského soudu, že širé, ničím nepřerušené moře je nejnudnější krajina světa. Proto se též pořadatelé dlouhých turistických plaveb tolik hostům starají o rozličné zábavy, aby se jim neukousali dlouhou chvílí. Ale moře severských šér je jiné. Krajina krásná, mnohotvárná a čarovná, v níž by stálo za to prožít jedno celé léto. Nu, ještě jsem to neudělal, ale nezapomenu na tu možnost, až mi pokračující stáří vezme sílu k mladickému rajtování na kole.

Od hranic Dalarny je pár dní jízdy k přístavu Oskarshamn, odkud vyplouvají převozní koráby, aby po tříhodinové plavbě dosáhly břehů největšího z švédských ostrovů, Gotlandu. Je to celkem únosné povyražení, pěšák se dostane přes moře za pár desítek švédských korun a jeho kolo se obvykle veze zadarmo.Gotland je krajina významná, historická. Odtud vyšel na sklonku antického období starobylý národ Gótů, aby opanoval v mohutných výbojích podstatnou část Evropy od Černého moře (Ostrogotové) až po Španělsko (Vizigotové). Ti, kteří zůstali ve své severské vlasti, však pomalu splývali se severnějšími Svey, až s nimi posléze srostli ve švédský národ. Na Gotlandu mívali své kulturní i obchodní středisko, do nepaměti pohanského věku sahající přístav Vi, z nějž se časem stalo dnešní město Visby. Odtud vyplouvali gótští mořeplavci, na rozdíl od svých norských a dánských kolegů spíš obchodníci než vikingští lupiči, ačkoliv se obojí od sebe někdy dalo stěží rozeznat. Jejich polem působnosti bylo Baltické moře; a tam, kde končilo, pouštěli se dál po vnitrozemských řekách, po Dvině, Dněpru a Volze, na dlouhých úsecích souše mezi nimi své koráby v úporném úsilí přetahovali, až dosáhli Kaspického moře a stepí Střední Asie. Bylo to obrovské, dějinami dosud nedosti ohodnocené vzepjetí lidského objevitelského pudu.

Cestou se někdy Gótové i Sveové zastavovali, usídlovali a zakládali knížectví; takové vzniklo na Dněpru pod vládou velmožů Valdemara, Jarizleifa a Helgeho, z nichž se teprve později stal Vladimír, Jaroslav a Oleg. A protože cestou potkávali i roztroušené finské kmeny, které tou dobou ještě všechny nedosáhly své dnešní domoviny, dostalo se jim od nich jména Ruotsi (dodnes finské označení pro Švédsko), z čehož slovanský jazyk pak udělal jméno Rus. Láká mě poznat ten nevelký ostrov, z nějž vzešly tak významné, historii Evropy hluboce ovlivnivší změny.

Nutno hned povědět, že na rozdíl od pevninského Švédska není Gotland nijak zvlášť přírodně romantický. Okolnímu moři chybějí šéry a ostrov sám se z něj jeví jako velká, okousaná kra. Její srázné okraje tvoří šedavý slínovec a nahoře je krajina dosti plochá, suchá, jednotvárně porostlá borovým lesem. Dobře se tudy jezdí na kole, ale to je také jediné, co dobrého lze o gotlandské krajině povědět. Ne, kdo hledá přírodní krásy, nechť si uspoří koruny za převoz; ve vlastním Švédsku jich nalezne tisíckrát víc. Zato však dýchá Gotland odvěkou činností lidskou. Už hlavní a jediné město Visby stojí za cestu; tvrdím, že je to nejpěknější a duši nejmilejší město celé Skandinávie. Bývalo členem svazku hanzovních měst a dosáhlo tak pozoruhodného rozkvětu a bohatství. Hansu, středověký obchodní spolek, je snadno pokládat za předchůdce dnešní Evropské unie. Které město k ní přistoupilo, tomu se ten krok vyplatil, i když bych byl nakloněn věřit, že i tehdy se ledakdo obával ztráty své identity.

Dnešní Visby je z těch časů plné krásných, starobylých kostelů, středověce křivolakých, leč seversky čistých uliček, hrázděných domečků jak vystřižených z Andersenových pohádek, a celé je obkrouženo mohutnou hradbou s mnoha gotickými věžemi a bránami; neuvidíš na střízlivém Severu něco tak rytířsky středověkého. Mimo hlavní město se nalézají roztroušené vesničky, z nichž každičká má překrásný, nejméně gotický, ale obvykle románský kostel; na malé ploše ostrova je víc románských staveb než v celém království českém. Z prohlídky Gotlandu se tak brzy stane křivolaké bloudění od kostela ke kostelu, z nichž každý je jiný a jinak pozoruhodný.

Gotlandské kostelíky jsou jasné a nepřezdobené, jak už se patří svatostánku luterskému, který si nepotrpí na přehnanou nádheru. Někde jsou ovšem k spatření artefakty přímo k pomilování: tak například v kostele v Tystebols (prosím o vlídné prominutí, mýlím-li se; ale mé cestovní poznámky se nacházejí v péči zmíněného již zloděje) mají pozoruhodnou sochu Ukřižovaného. Je asketicky štíhlý, kolem beder roušku - a na nohou bagančata jako od Bati. Co tím středověký tvůrce chtěl vyjádřit? Hodlal snad takto neobvykle uctít Spasitele, jelikož bosa běhá všelijaká holota, kdežto muži tak úctyhodnému je slušno mít něco na nohou?

Jinde zase lze zřít na stěně jakési starobylé lejstro; luštit staré texty mě odjakživa těšilo, i přistoupím a začnu louskat řádky ze století někdy osmnáctého. Je to švédsky, popis jakýchsi válečných patálií krále Karla XII., který se stále nedovedl zbavit představy Švédska jako světové velmoci, až se mu, jako mnoha jiným, velmocenská sláva vytrousila mezi prsty na pustých pláních Rusi. Tu přijdu ke slovům: Peter, tsar af Rusko ... proboha, kde se tu vzalo to Rusko? To je přece česky, nezní to tak v jiných jazycích a švédsky už vůbec ne! Že by se některý exulantský potomek účastnil švédských tažení na Rus, stal se poté písařem a vpašoval české slovo do švédského textu? Jen tak, v tajném potěšení z drobtu vlastní řeči na slavném královském dokumentu? Jak vlastně muselo být české duši, osamělé v prostředí sice přívětivém, ale nadobro a beznadějně odříznutém od mateřské země i jazyka? Snad se toho dovede domyslet rovněž exulant, třebaže tohoto komfortního věku, kdy výlet do staré vlasti nestojí víc než několik hodin jízdy.

Nu, tři dny na Gotlandu by mohly stačit. Ranní loď mě odváží zpátky na pevninu, za chvíli se mohu znovu pohroužit do lesnaté, jezernaté švédské krajiny. Už si v ní připadám jako starý dobrý známý, který jen nevelkým rozdílem citu rozlišuje mezi pojmy být doma a být na návštěvě. Ono vlastně ... nechci unavovat rodinnými historiemi, ale říká se v klanu Frýbortů, že to jméno zanesl do českých zemí jakýsi Banérův žoldák v třicetiletých vojnách, který kdesi na Moravě hodil svou mušketu do žita a zdomácněl tam. To by mohlo být. Nejen že jsem kdesi v krajině mezi Jönköpingem a Värnamo našel osamělý dvorec Frybo (odtamtud mohl být ten žoldnéřský pradědeček), ale hlavně že kdykoli přijdu do Švédska, mám tak usmiřující pocit domova, jako bych odtud někdy dávno odešel a nyní se zase vrátil. Je zvláštní, že nikde jinde takový pocit nemám, ani v sousedním Norsku nebo Finsku, ani v Německu, i kdybych tam sto let žil.

A teď už to jde opravdu zpátky a domů, Sinnerbo, Älghult, starý švédský kraj Värend, pěkný a lesnatý, ale už nic zvlášť nového. Naposledy na mě dýchne divočina velikým jezerem ?snen, jemuž se někdy říká Smĺlandské moře, ale ohradil bych se proti tomu označení. ?snen je pozoruhodné právě tím, že to žádné moře není. Spíš jako by se mi ještě na závěr cesty ztělesnilo všechno, čím je krásné a nezapomenutelné švédské jezero, jeho skalnatá členitost, volná šíře jeho středu, tajemné ostrovy, výspy, šíje a výběžky, tiše zadumané zátočiny, úzké průlivy vedoucí z neznáma do neznáma vodních bludišť.Jsem zpátky v Trelleborgu a moje cyklistická výprava na Sever končí. Snad nejsem příliš neskromný, když řeknu, že byla úspěšná. Skandinávské počasí dovede být potvora, ale většinou mi bylo milostivě nakloněné, užil jsem si slunce, romantického koupání i nekonečného půvabu pohledů v měnivě jasném světle Severu. Nepotvrdily se mi obavy, nepřepínám-li příliš svou obstárlou tělesnou schránu, naopak, pookřál jsem, nabyl síly a svižnosti a můj neodbytný teřich se zlehčil o dobrých šest kilo, aniž bych pomyslel na jakoukoliv dietu. Určitě se zase příštího jara někam vydám, cílů se nabízí dost.

Jen s jedním se jaksi nedovedu vyrovnat, jak už potolikáté zjišťuji: se samotou. Nejsem poustevník. Z devadesáti denních kilometrů a cestovního průměru kolem šestnácti kilometrů za hodinu vyplývá, že denně strávím v sedle kolem pěti hodin. Něco jich prospím, něco si vyžádá stavba stanu, vaření, koupání. Na nějaké další sportovní aktivity není chuti, ono těch devadesát kilometrů člověka dost zmůže, i ke kreslení se musím někdy nutit. Někdy se vyskytne přátelský člověk, ale vcelku toho v mlčenlivém Švédsku mnoho nenapovídáš. Kdybych byl indický mudřec, mohl bych ve zbývajícím čase meditovat na zkřížených nohou, ale to prosím neumím, ony mě hned začnou brnět. Tak tedy ... potloukat se kolem? Koukat a lelkovat?

Naštěstí jsem s sebou měl tlustou anglickou knížku, anglicky čtu dost pomalu, takže mi poměrně dlouho vydržela. Příště abych si snad vzal čínskou, ta by mi vydržela ještě déle. Ale mnohem lepší by byla nějaká spřízněná duše. Nějaký stejně střelený dědek, který má dost času a nevadí mu déšť, zima, hrbolatá podlaha stanu, konzervová strava, otlačený zadek, zadýchávání v kopcích a špalkovitě ztuhlé svaly navečer. Jenže jsem zatím žádného takového nenašel, aspoň ne zde v německé zemi. Nevyskytl by se v mé staré vlasti? Osamělý vlk, jemuž se trampské mládí nevytratilo s dýmem dávných táboráků? Rád bych ho poznal.

Prosinec 1997

(pokračování)

Luděk Frýbort

(Část 9)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Na kole modrožlutým královstvím

1. Skĺne a Smĺland

»Du gamla, du fria, du fjälhöga Nord, du tysta, du gljädjeriga sköna...« (ty starý, ty svobodný Severe vysokých hor, ty tichý, radostně krásný) - slova švédské hymny.

Proklimbal jsem onu červencovou noc na palubě převozní lodi, plující ze švédského Trelleborgu do německého Travemünde. Probuzení z krátké dřímoty bylo bolestné: někdo mi mezitím stačil ukrást řídítkovou brašnu, již jsem si lehkomyslně postavil jen tak na zem vedle sebe. Zloděj si moc nepomohl; měl jsem v brašně pár potrhaných map, nevyvolané filmy, sešitek svých cestovních poznámek a několik náčrtků švédských krajin, na něž jsem se těšil, že si je doma v pohodlí dokreslím. Smutek a ztráta pro okradeného, žádný užitek pro zloděje, tak už to bývá. Ale aspoň jsem si připomněl, odkud kam se vracím: ze starosvětsky poctivého Švédska na půdu evropského kontinentu, přece jen o dost zasaženějšího nejrůznějšími projevy domácího i importovaného gaunerství.

Ze země lidu sice poněkud zdrženlivě nemluvného, ale bezelstného a k dojetí přátelského. Ze země, kde se - aspoň mimo velká města - domy ani auta nezamykají. Ze země, v níž odvykneš opatrnosti. Ze země, již je možno si zamilovat.

Slýchám, že bych si už mohl dát ve svém věku pokoj a netrmácet se každého roku kamsi k čertům ďáblům, a to ještě na kole, obložen pěti ranci rozličného vybavení. Inu, jistě k tomu jednou dojde, až shledám, že mi stáří strávilo síly k takovému vyvádění; ale zatím mi jich trochu ještě nechalo, a tak stojím vždy zjara před otázkou: kam letos? Nemělo by to být příliš daleko, abych nemusel své kolo složitě dopravovat k výchozímu bodu; zejména přepravu dráhou jsem si neoblíbil. Roční čas ve vybrané zemi by měl být příjemný, ne příliš horký a také ne upršený; a mohla by to být země třeba i zvlněná či kopečkovitá, ne však nebetyčná a horskými vrcholy se ježící, neboť dlouhá, strmá stoupání již příliš namáhají můj čtyřiašedesátiletý dech i svalstvo. Tohoto roku jsem z různých příčin propásl jarní měsíce, takže když jsem se vydal na cestu, byl již začátek léta; i nemohl jsem si příliš vybírat. Aspoň pokud jde o Evropu, zbývá tím časem jen jeden směr, v němž nekyne dusné vedro, tlačenice, změtení babylonské a přemrštěné ceny, zkrátka to všechno, co je zhuštěně obsaženo v apokalyptickém pojmu prázdniny. Na sever.

Severské země jsou ovšem rozlehlé, takže je třeba učinit mezi nimi další výběr. Norsko je nádherné, divoce, dramaticky krásné, ale nic pro starce na kole: tisíc výškových metrů na krátkém úseku od moře kamsi k ledovcům, hned zas totéž z hrozného kopce zpátky k nějakému fjordu, a za fjordem znovu nad oblaka ... nene, to už nechám mladším. Finsko je víc z ruky a jeho zádumčivě líbezná krajina se dá poznat spíš z hladiny jejích nesčíslných jezer než ze silnice; budu ještě uvažovat o tom, vydat se tam jednou s nějakým plavidlem. Dánsko pak už není kraj severský, nýbrž dosti výrazně kontinentální, lidskou prací proměněný, nezbylo v něm mnoho skandinávské přírodní prapůvodnosti.

Zbývá tedy Švédsko. Znám je dobře, nespočítal bych, kolikrát už jsem byl v království modrožluté vlajky. Zatím jsem ovšem vždy uháněl autem někam na sever v domnění, že to pravé, liduprázdné, lesní a jezerní samotou šumící Švédsko začíná tak až za čárou Stockholm - Göteborg. Nepřišel jsem o něco, když jsem krajinou jižnějšího Švédska pokaždé jen tak honem projel v očekávání končin velkolepějších? Zkusím to. Zajisté se jeví kraj ze sedla bicyklu a v pomalé jízdě drobnými silničkami jinak, důvěrněji, než mezi stěrači pádícího automobilu. Vezmu to z nejjižnějšího cípu modrožlutého království a pošlapu k severu, kudy mě mapa a nos povedou. Pojedu až ... nu, to se uvidí kam. Kam až mě to bude bavit. Dokud mě nezažene zpátky počasí, neodstranitelná závada na mém dopravním prostředku či jen stesk a samota. Mám zkušenost, že to trvává obvykle tak měsíc.

Bylo krátce po Medardovi a počasí ukazovalo, že řečený světec nedošel své pověsti náhodou. Břehy Rujany se ztrácely v závojích deště, což mě plnilo rmutnou předtuchou; jestli tohle teď potrvá čtyřicet dní... Ale Medardova moc, zdá se, nepřesahuje baltický břeh; déšť slábl, ustával, nad mořem se otvíraly stále hojnější modré skvrny, spojovaly se do velkých ploch, a než se z mlhava šedivého proužku na obzoru vylouply obrysy města Trelleborgu, zářilo už nad krajinou i nad mořem přívětivé severské slunce.

Zdejší krajina se nazývá Skĺne a připadla Švédsku teprve někdy v století sedmnáctém, do té doby náležela dánskému království. Dodnes jako by mu duchem náležela. Skĺne je lidnaté, přes sto duší na čtvereční kilometr hostí jeho úrodná půda, což můžeme srovnat s nějakými dvěma třemi opuštěnými dušičkami na švédském nejzazším severu. Mimo větší města jsou duše soustředěny ve vesnicích, a jsou to sevřené vesnice evropského typu, ne jako dál ve vlastním Švédsku, kde uprostřed katastru stává kostel, banka a samoobsluha, a dál už jen řídce, doširoka roztroušené domečky uprostřed pastvin a lesů. Kostely bývají ve Skĺne rovněž dost dánské: čtverhranná bílá věž, korunovaná stupňovitým cimbuřím; jeden z jeho zubů ční nejvýš a to je sám Kristus Pán, těch šest nižších po každé straně jsou apoštolové. A nad domečky vlaje někde švédský modrožlutý praporek, ale častěji prapor vlastní, skĺnský. Je skoro jako dánský, jen jeho kříž není bílý, nýbrž žlutý. Symbolizuje to, čím beztak dýchá všechno kolem: pozor, poutníče. Ještě nejsi tak docela ve Švédsku, navzdory mapě, penězům a jiným povrchnostem. Zdejší lidé připojení k Švédsku ještě tak úplně nestrávili; a duch krajiny Skĺne je dosud dánský. Nebo už snad dánský není a švédský ještě také ne, Skĺne je země sama pro sebe. (Mimochodem: švédské písmenko ĺ čteme jako ó. Aby se to nepletlo, čte se o jako u a u zase jako y - švédština si dává záležet na tom, aby se nic nečetlo, jak má.)

Cosi pozoruhodného hovoří z těch vlaječek nad domky. Kdybych v Německu, kde žiji, vyvěsil nad svým příbytkem státní vlajku, nevyhnul bych se podezření z nacionalismu, šovinismu nebo přinejmenším z pravicového radikalismu. Kdybych učinil totéž ve své rodné zemi české mimo uznaný státní svátek, nebyl bych snad pokládán za pravicového radikála, nýbrž buď za blázna, nebo by lidé přemítali, co je to za švindl a kdo mi za to platí. V jiných koncích Evropy lze ovšem vidět hrdě plápolající státní praporce; tak třeba v Severním Irsku, jímž jsem projížděl na kole předloni. Buď nad domečkem vlaje praporek irský a zvěstuje odbojně: heč, angličtí uchvatitelé, já jsem Ir! A sousedova britská vlajka mu odpovídá: pukni, bídný Irčane, já jsem Brit! Ve skandinávském praporku není nic tak vzdorného. Třepe se na vysoké žerdi vesele a pokojně, a pokud co hlásá, tedy jen spokojenost s tím, že jsme Švédové, Norové, Skĺňané. Že máme rádi svou mírnou, pěknou, čistotně spořádanou zem a že jsme na ni hrdí onou vlídnou, uměřenou hrdostí, která necítí potřebu zlehčovat hrdost jiných. Vlastenectví nejpravější, úsměvně snášenlivé, jež se nevypíná ani nevyhrožuje, protože je prosté komplexů a vědomé vlastní hodnoty.

Našel jsem drobnou silničku, směřující do vnitrozemí, a zamířil k severu. Vedla mě malými osadami, kolem kamenného větrného mlýna, lesíky a pastvinami, lány polí (ze Skĺne pochází největší díl švédské úrody), tu a tam lze zahlédnout panské sídlo uprostřed velkého přírodního parku, někde se dokonce zableskne hladina jezírka, ale to spíš výjimečně; to skutečné, široširé, jezernaté a skalnaté Švédsko přijde až dál, až v krajině sousední, jejíž jméno je od prastara Smĺland, Malá země. Malá snad v poměru k jiným krajům švédským; pro Středoevropana je velká dost. Její hranice už se tmí na obzoru v podobě táhlého lesnatého hřbetu.

Pomalu si zase zvykám na samotu a cosi jako by mě obestíralo. Pokouším se vyzkoumat co, až to začínám tušit. Celý ten kraj, a vlastně celé Švédsko na mě intenzivně dýchá svou starobylostí. Gamla Nord, starý Sever, praví švédská hymna, přesně tak. Obyvatel krajů jižnějších se může tomu označení podivit: co je zde tak zvlášť starého? Není v jiných zemích Evropy starobylostí víc a onačejších? Řecké chrámy a římská divadla, středověká města ... co chcete nabídnout k srovnání, Švédové? Ale když se poutník nějaký čas toulá švédskou krajinou a naučí se vnímat, čím mu šumí do duše, shledá v ní skutečně cosi nesmírně prastarého. Staršího než středověk, staršího než veškeré památníky antických civilizací. Ne pro ty čisté, prosté kostelíky, z nichž nejstarší jdou do dob románských. Už vůbec ne pro městečka domečků většinou dřevěných, a proto nesčetněkrát změněná požáry do dnešní podoby. A dokonce ani ne pro runové kameny z dob vikingských, které tu a tam stojí, hlásajíce poněkud nesrozumitelnou slávu svých pohanských budovatelů. Švédská krajina je stará sama sebou. Jen málo ji změnila lidská ruka; poodejdi pár kroků od silnice a od osamělých pastvin a uzříš ji takovou, jaká byla od pradávna, už od té chvíle, kdy se zbavila tíže čtvrtohorního ledovce. Z těch skalin zde, z jezerních hladin a mokřinatých hvozdů vane vážný, drsný duch nepolidštěné přírody ... koukejme, tamhle se krajem lesa sune temný, mohutný stín ... že by troll nebo obr starých skandinávských pohádek? Ne, je to los; rozvážně pokyvuje lopatovitým parožím a po chvíli neslyšně mizí. Není to skutečný obraz pravěku? Švédská hymna ví, o čem hovoří. A dozví se to brzy i cizí poutník, nemá-li duši pařezu.

Druhého dne jsem to poněkud přehnal; když jsem večer únavou málem spadl z kola, ukazovalo mi počítadlo na rychloměru něco přes sto třicet kilometrů. Je to o dost víc, než jsem si předsevzal jako svou denní porci; osmdesát, nejvýš devadesát by mělo stačit, aby se člověk mohl nazítří zase postavit na nohy. Ale vyjel jsem ráno brzy, den byl pěkný, slunečný, a když ciferníček na řídítkách ukazoval osmdesátku, frčel jsem právě z kopečka zatáčkami morénového hřebene Linderöds ?sen a nechtělo se mi zastavovat. Pak přišlo průmyslové okolí města Kristiansand, až konečně, konečně probleskla mezi stromovím hladina velkého, dlouhého jezera Immeln, kde už je snadnější nalézt místo k přespání. Těmi dvěma dny tedy mám za sebou jih nejjižnější a začínám vnikat do onoho pravého Švédska, jak je mám v duši i v paměti. Táhne se už pak bez podstatných změn až ke svému severnímu konci, jen jak přibývá rovnoběžek, je lesní porost řidší a nižší a drsnost kraje se mění v přísnou, velkolepou krásu, již nelze nalézt v končinách žírnějších.

Když je už řeč o rovnoběžkách: Trelleborg se nachází kousek nad pětapadesátým stupněm a nejzazší výběžek švédského severu nad devětašedesátým. Je toho čtrnáct rovnoběžek; kdybychom onen severní cíp umístili k Praze, vyšel by nám Trelleborg někam mezi Sicílii a africké pobřeží. Pěkný kousek světa. Jiné hymny by se tou náramnou velikostí jistě nezapomněly pochlubit, ale švédská se o ní nezmiňuje.

Příští ráno se zachmuřilo a nechalo spadnout dešťové přepršce, to aby si poutník z jihu nemyslel, že je na Havaji. Jinak by totiž - aspoň v létě - mohl takovému bludu propadnout. Nic není krásnějšího než severské léto, pravím, a to už jsem na světě viděl ledacos. Už tady, na švédském jihu, se rozednívá kolem druhé hodiny a večer jako by si sluníčko vzalo do hlavy, že ne a nezapadne. Dál na severu nepřijde kolem letního slunovratu vůbec žádná tma, ještě o půlnoci mohu ve stanu číst. Dlouhý den rozehřeje vzduch a krátká noc jej neochladí, jezerním vodám stačí tři čtyři dny takové sluneční nadílky, aby se oteplily na stupeň ve středoevropských poměrech neobvyklý. Nikdo by nevěřil, jaká dovede být na Severu krásná koupací dovolená; ale jen když je hezky. Dá-li se do dešťů, je tu dvojnásob studeno a chmurno.

Projíždím městečkem Lönsboda a ze zmoklé silnice se začíná kouřit, mezi mraky se prodralo sluníčko. Krajina se rozšiřuje, ubývá vesnic, a kde je na mapě kolečko, ukáže se obvykle při bližším ohledání, že značí dřevěný kostelík uprostřed lesů a kolem něj tři čtyři chaloupky. Jsou jako ten kostelík červené, okenní rámy bílé. Červené skvrnky baráčků v temné zeleni lesa a světlejší zeleni pastvin, to je obrázek Švédska, nad nějž není nic typičtějšího. Chaloupek je v obci víc než jen tyhle kolem kostela, ale jako by si nepotrpěly na společnost, odsedly si do tichého osamění kamsi stranou. Málokdy ušlapu kilometr, abych nejel kolem červené chaloupky; a málokdy se také stane, aby se chaloupky mezi sebou dohodly a vytvořily osadu. Možná že je tohle důvod švédské zamlklosti: živobytí odloučené v ztracenu lesů, kde není s kým mluvit. Nedejme se ale mýlit; mlčenlivost není totéž co nezájem nebo dokonce nerudnost. Není srdečnějších, ochotnějších lidí v Evropě nad Seveřany, což poutník pozná ve chvílích, kdy je mu třeba pomoci. Snad i k tomu vychovává život v pustinách: člověk tu ví lépe než jinde, že je odkázán na účast druhého, když ho drsná příroda přimáčkne k zemi.

2. O Švédsku pochvalně i méně pochvalně

Váhal jsem nějakou chvíli na lesním rozcestí, načež jsem se vydal vedlejší silničkou, která se mi zdála mířit co nejpříměji k jezeru Möckeln. Silnička tím směrem opravdu vedla, ale po půl kilometru odhodila svou asfaltovou civilizovanost a změnila se v jílovitou lesní cestu; čím dál na sever jede, musí se cyklistický poutník smířit s vědomím, že vedlejší cesty mohou být poněkud nekomfortní. Zato je tu krásně, tím krásněji, po čím drobnějších silničkách se pouštím. Kdo mi to tvrdil, že na jižním Švédsku není nic zvláštního? Těžko vědět, lze-li porostu po obou stranách říkat les nebo už prales; ale dýchá samotou, vlhkostí, občas přejde v slatinu s narezlou ostrou trávou, nad níž povívají bílé chocholky suchopýru. Později v létě zde vyrostou z mechu ojedinělé stvoly, z nichž každý nese po jednom plodu, podobnému velké oranžové malině. Česky se jmenuje moruška a Švédové ji s nadšením sbírají. Práce je to klopotná a morušek v kbelíku přibývá velmi pomalu, čehož výsledkem jsou astronomické ceny na trzích. Našinec učiní mnohem lépe, drží-li se starých dobrých borůvek, jichž v sušším lese roste obrovská hojnost a jsou krásné, velké jak malá třešně, za několik minut jich máš hrnek. Spolu s nepřeberným bohatstvím hub to vydá příjemný, bezplatný doplněk poutníkovy kuchyně. Bohužel jsem se tentokrát vydal na cestu příliš brzy, takže jsem tu nádheru předběhl; borůvky dozrávají v severském podnebí až někdy v srpnu.

A když jsem se zmínil o houbách, nemohu ovšem tuto českou národní vášeň přejít jen jedním slovem. Uvádím tedy, že Švédové jí nepropadli, sbírajíce tu a tam jen lišky a několik jiných nenápadných druhů. Krásné a zdravé hřiby, křemenáče jako talíř, to vše zůstává stát každému na očích, a kdo chce, může mít té nadílky za pět minut koš. Vzpomínám si, jak jsem na břehu řeky Göran kdysi vařil v ešusu nad ohníčkem večeři, a abych nějak zpestřil konzervovou stravu, vyslal jsem synka: »Jdi a přines mi pár hříbků, malých, nejlíp ještě bílých.« Přišel za chvíli a měl jich náruč. Mám i vzpomínku jinou, tentokrát z Finska: pozoroval mě jistý pan Kotilainen, jak krájím hřiby a kladu je v sauně na prknénko k sušení. »Tohle,« pravil s despektem, »žerou jen Rusové.«

Vlevo i vpravo každou chvíli probleskne lesem jezerní hladina, někdy je to slatinná tůňka, nevelká, temně zadumaná a porostlá stulíky, jinde se stříbřitě lesklé jezero táhne do dáli, olemované červenavě šedými, lišejníkem obrostlými skalisky. Švédská jezera nebývají jen tak obyčejné vodní plochy, tady země, tam voda; jsou členitá a spletitá, samý skalnatý ostrůvek, výspy, úžiny a průlivy, jedno jezero přechází krátkým, peřejnatým úsekem řeky v druhé, hotové bludiště hladin, lesa a skal. Kdybych tu nebyl na kole, moc rád bych se sem zase někdy vydal s kanoí. Ledaže bych si musel dávat náramný pozor, abych v tom vodním labyrintu nezabloudil, což se může stát, jak už také ze zkušenosti vím, než řekneš třikrát švec.

Mezi jezery se vyloupla vesnička Agunnaryd. Vlastně jsem ještě chtěl jet dál, na počítátku se mi od rána udělala sotva sedmdesátka ... ale když je tady tak krásně. Je sice sotva odpoledne, ale nějak si už čas zkrátím. Mohu si jít zaplavat, a snad si také bude u jezera kde sednout, abych si nakreslil obrázek. Kromě toho se na západě stahují bouřkové mraky, takže bude moudré najít nějaký úkryt. U jednoho z jezer je na mapě značeno koupaliště, což ve švédských poměrech bývá travnatá ploška u břehu, dřevěný můstek a hlavně bouda s lavičkami. Dozor tu žádný není, protože jej není třeba; nikdo nic nezničí, nikdo nic neukradne. Koupajícím je někdy zatěžko vzít s sebou domů ručník nebo plavky, nechají je tedy viset na hřebíku, až přijdou příště, zase je tu najdou. Pro mne má boudička ten půvab, že v ní mohu přečkat nečas. Najde se i kohoutek s pitnou vodou, ale to už je luxus; zpravidla je voda v jezeře pitná dost, třebaže medově nazlátlá, nasycená huminovou kyselinou slatin.

Mohl bych si tu třeba postavit na noc stan, což o to. Zakázáno to není; ve Švédsku je vůbec máloco zakázáno, jak ještě uvidíme. Ale tábořit na švédských koupalištích se doporučuje pouze za špatného počasí, kdy je tu pusto. Jinak ... ne že by lidé na mne byli nevlídní nebo bezohlední. Ale courají se dnem i nocí, poslední rodina se sbírá pryč někdy kolem jedenácté večer, tak zaplaťpámbu, teď snad už bude pokoj, ale v tom se hrnou další, s dětmi, s lodičkami, koši a dekami, jako by už dávno nebylo po půlnoci; a když odejdou i oni, netrvá dlouho a začnou se trousit milenecké dvojice, lezou s chichotáním do jezera a tak to jde až do rána. Kdy ti lidé vlastně spí, táže se poutník, vrtící se nepokojně ve spacím pytli. Kdy; inu, nejspíš v zimě. Severské léto je krásné, ale krátké; srpen už se považuje za podzimní měsíc. A tu chce každý užít té nádhery, která jako by se nocí nad jezerem ještě vystupňovala do tichého kouzla. Ne; chci-li spát (když už kvůli ničemu jinému, tedy abych byl ráno zase provozuschopný), musím si najít místo někde stranou.

Může to dát trochu hledání, protože rovných místeček pro stan není v zarostlé, skalnaté a mokřinaté divočině mnoho. Ale najde-li se, dalších potíží není. Myslím teď na potíže obvyklé v středoevropských podmínkách: potíže rozličných příkazů a zákazů. Převážná část evropských zemí noční pobyt v přírodě co nejpřísněji zakazuje; kdo chce, může dělat kravály v parcích a kolem nádraží, rozsévat odpadky a obtěžovat kolemjdoucí, ale postavit si stan, rozdělat skromný ohníček ... oho. Pokut a jiných nevlídností se nedopočítáš. Neboť panuje představa, že takto chráníme životní prostředí. Za tím vznešeným účelem byly zřízeny četné úřady ba ministerstva, a to už je v povaze byrokratů, že neznají jiný způsob ochrany než něco zakázat.

Ve Švédsku je tomu jinak. Rozumněji, osměluji se soudit. Švédsko je svobodná země, a ne jen tím povrchním, politickým smyslem, jak se svobodě obvykle rozumí. Je i jiná, hlubší svoboda: nebýt spoután zbytečnými příkazy. Našinec, postavivší si stan někde ve skrytu, má ve Švédsku nepříjemný pocit, že činí cosi nepatřičného, takže se jistě brzy odněkud vyřítí zlostný hajný nebo jiný strážce lesa a to nemravné počínání mu zatrhne; ale není proč mít nepříjemné pocity. Občan, a to i občan cizozemský, nejen že tak činit smí. Má na to dokonce i právo. Pochází z pradávných dob a nazývá se allemansrätten. Vymezuje, jak občan může a smí užívat přírody, čeho má dbát, a ukazuje rovněž, kde je jeho svobody konec: je to tam, kde začíná svoboda druhého, jak by mělo být samozřejmou vlastností všech svobod. Nebude na škodu švédský zákon ve zkratce přeložit:

Každý má právo zdržovat se v přírodě, na pozemcích veřejných i soukromých. Smí sbírat lesní plody a květiny, nejde-li o chráněné druhy. Smí užívat jezer a řek. Rybaření je v pěti největších švédských jezerech a v moři bezplatné, jinde je nutno si obstarat rybářský lístek. Naproti tomu allemansrätten neopravňuje k lovu. Každý smí všude po několik nocí tábořit, nejde-li o obhospodařovanou plochu nebo o domovní pozemek. Kdo chce tábořit v blízkosti obydlí, má si vyžádat svolení majitele. Totéž platí pro uživatele obytných automobilů a přívěsů. Je dovoleno chodit pěšky, jezdit na lyžích, na kole či na koni přes cizí pozemky, ale každý za sebou musí zavírat vrata pastvin. Je dovoleno rozdělávat ohně, pokud nehrozí nebezpečí požáru; při déletrvajícím suchu může být vysloven zákaz. Pokládá se za samozřejmé, že každý svůj ohníček pořádně uhasí, než od něj odejde. Tyto svobody neplatí v plném rozsahu pro uživatele aut, motocyklů a jiných motorových vozidel, která se musí držet vyhrazených cest (tedy žádné divoké terénní jízdy).

To je, řekl bych, zákon, s nímž se dá žít. A víc než to; je to zákon v plném a skutečném smyslu slova přírodu chránící. Protože kde se má člověk naučit rozumět přírodě a zacházet s ní, ne-li v přírodě samé? Švédský občan žije po dlouhá pokolení se svým moudrým zákonem, takže přírodě rozumí. Ví, jak se v ní má chovat, aby jí neškodil. Proto je švédská příroda čistá, tichá a krásná, jelikož člověk v ní není pokládán za rušitele a za nepřítele, nýbrž za ohleduplného uživatele. V jižnějších evropských zemích tomu tak, jak sám nejlépe vím, není. Člověk se tam v jakémsi masochistickém sebeobvinění prohlásil za nepřítele přírody a zakázal si v ní pobyt, a to zejména v noci (bohové vědí, proč právě na něj jsou ochránci tak hákliví). Vyrostlo tak už několik generací a přineslo to svůj výsledek: člověk, a zejména mladý člověk, se už dávno v přírodě nevyzná a neumí se chovat. Také do ní nechodí; jdeš-li v Německu lesem, nikoho pod padesát nepotkáš. Nikdo jí už nerozumí a vlastně ji ani nepotřebuje, leda jako hesla do politických manifestů. Příroda je takto přísně chráněná, ale na rozdíl od švédské jí to příliš nepomáhá; je plná odpadků a jiných pozůstatků nevědomého ničení; a lesních požárů, což je hlavní argument zákazů, je spíš víc.

Přišel jsem kdysi na břeh velikého švédského jezera Vänern. K jezeru byl přístup autem, takže tu bylo dost plno, ale navzdory tomu panoval pořádek a klid. Jen z jednoho kouta se ozývala ryčná rocková muzika; nu ano, stálo tam obytné auto s německou značkou. Čímž nepravím, že zrovna tak nemohlo mít značku holandskou nebo italskou, rámus jako doprovodný jev mladého člověka je dnes rozšířen celosvětově. »Poslyšte,« oslovil jsem ty mládence, »slyšíte dělat něco podobného některého z těch Švédů tady kolem? Nepozorujete, že jste se svou hlasitou hudbou jediní a že snad i někoho rušíte?« Mladíci svůj rytmický randál hned vypnuli; nebyli to zlí hoši, jenom se nikde nedozvěděli, jak se mají chovat v přírodě. Nemohli; doma v Německu je z ní už dávno vykázali. A jinde ovšemže také.

Může se se mnou někdo přít o důvodech a oprávněnostech zákonů a zákazů, ale pravím, že konečné oprávnění každého zákona je jeho výsledek. Je to klid, čistota a pořádek v severských zemích a zřejmý opak toho jinde. Tysta Nord, tichý Sever, praví švédská hymna ... ano; ale jeho klid, naplňovaný jen tichými šumy lesa, zde není sám od sebe. K němu musely být generace severských lidí vychovány, a to, zdůrazněme, jinak než úředním zakazováním.Ale abych na švédskou přírodu nedštil jen samou chválu, musím se zmínit i o něčem, co ji hyzdí. Je totiž, zejména v jižnější části země, značně zamořená chatami. Místy dosahuje hustota chat rozměrů přímo mednicko-pikovických. Ačkoliv nacházím málo dobrého na způsobu, jímž zachází se svou přírodou země německá, v níž od jistého času žiji, musím jí uznat k dobru, že zachatovaná není. Snad je to tím, že v Německu stěží lze obdržet povolení k stavbě prkenné boudy v lese; ale ještě spíš, že má-li německý člověk dovolenou, nemusí kvůli tomu hned vlastnit zvláštní objekt. Vyjede obvykle někam k jihu, nebo nechce-li se mu opustit oblast svého jazyka a uzeného kolena s pivem, usadí se v nějakém venkovském penzionu. Řečený penzion snad není přímo levný, ale aspoň zaplatitelný.

Švédský občan naproti tomu vyjíždívá k jihu zřídka, jelikož je to daleko. Už jen dostat se autem ze Stockholmu někam, odkud vyplouvají převozní lodi, obnáší dobrý den jízdy; a konečný cíl v podobě některého teplejšího moře je stále ještě velmi, převelmi vzdálen. Ale ubytovat se finančně únosněji v domácím penzionu také sotva lze, neboť penzionů není. Bývaly, ale nejsou, jelikož padly za oběť drahotě. Proto má každý někde v lese boudu, v níž tráví svůj volný čas. Švédsko v mnoha ohledech těžce doplatilo na svou pověst nejsociálnějšího státu. Jeho výdobytky jsou příkladné, to nelze popřít. Jsou všude viditelné a dokonce i pocestný jich může s povděkem užít: pěkných, dobře udržovaných a bezplatných koupališť, parkovišť, toalet, a to jsem se na své cyklistické cestě ještě nedostal tak daleko na sever, abych mohl použít zařízení, zvaného po švédsku stuga, totiž malých chatek uprostřed divočiny. Přijdeš, zatopíš v ohništi, rozložíš spací pytel na pryčnu a máš střechu nad hlavou. Je to zadarmo, i sekyra a zásoba dříví je zadarmo, přičemž je ta sekyra jistě za dva zlatý, ne-li za tolar, ale nikdo ji neukradne.

Obvykle jsou chatičky dosažitelné jen pěšky, ale vím na jižním okraji Laponska o jedné, v lese u čarovného rusalčího jezírka, kam lze zajet i autem ... nu, nebudu jí dělat reklamu. Jenže to ovšem švédský erár stojí hromadu peněz. Nečaruje si je z klobouku, nýbrž je občanstvu vytahuje z kapes v podobě daní a dávek; tak se každičký produkt zdražuje do té míry, až začne být občanu nedostupný. A protože je nedostupný, přestane být žádán; a protože přestane být žádán, vymizí. Švédské chataření je jen jedním z důsledků systému tak sociálního, až dosáhl konců poněkud nesociálních.

Za tímto odstavcem následoval v původním znění dlouhý nářek nad švédskou drahotou ... nu, ne že by se ze Švédska mezitím stal levný kraj. Ale není to už tak strašné. S jistým zpožděním za ostatními západoevropskými zeměmi se stalo členem Evropské unie a stálý konkurenční tlak způsobil, že zdražování aspoň nepokračovalo a mnohé produkty jsou dnes dokonce levnější, než jak si je pamatuji z dřívějška; dokonce i kousek masa si může pocestný dovolit, což byl ještě před nemnoha lety nedostupný luxus. Tím víc se v tomto ohledu zvětšil odstup od sousedního Norska, které k EU nepřistoupilo a zdražování tam pokračuje nerušeně dál, až dosáhlo výšin, nad nimiž se tají dech.

Duben 2002

Nu nic, těch pár korun, oč jsou potraviny ve Švédsku dražší, cyklistického poutníka nezabije. Spíš ho může trápit problém, kde má vůbec nakoupit. Městským aglomeracím se z dobrých důvodů vyhýbá a vesnice, zejména v širším okolí měst, bývají jak po moru; jediné veřejné zařízení, které v nich sociální stát přežilo, je hřbitov. Kde bývaly malé obchůdky, tmí se dnes prázdná skla výkladních skříní. Hospody vymřely ještě dřív. A tak mu nezbývá než šlápnout do pedálů a vyhledat ves tak odlehlou, že už z ní lidem nestojí za to vyjíždět na nákupy do města, takže v ní krámek zůstal. I to je výsledek onoho příkladného systému, který však vyústil v třeskutou drahotu, nad níž si pocestný zoufá, ale domácí člověk k ní je odsouzen doživotně; i přestal navštěvovat hospody, přestal vyhledávat malé a proto o nějaké to öre dražší krámky, a vůbec přestal užívat mnoha základních zařízení, jichž si občan mnohé chudší, ale lacinější země dopřeje bez poplašné myšlenky, že se ruinuje hříšným přepychem. A tak projíždím vesničkami ... ano, jsou hezoučké. Čisté a spořádané, domečky jako z cukru, zahrádky ještě úhlednější ... ale života jako by tu nebylo. Je všechen zaklet v těch domečcích a zahrádkách a nevychází ven, nemá kam. Snad to odpovídá švédské samotářské povaze, ale jak vzpomínám na svou irskou cestu předloni, kdy jsem si skoro každého večera dopřál hospody, sousedské družnosti, povídání! To tady není. Je tichý ten švédský půvab, snad až přespříliš tichý.

3. Moře a ostrov Gótů

A ještě mi nedá, abych chvíli nepomlouval švédskou stravu. Člověk zde může být na rozpacích, co do té huby strčit; kromě zmíněné již drahoty mu začne jít na nervy, že je všechno sladké. Najdeš-li, poutníče, v regálu samoobsluhy něco vzhledem jako tlačenku či jelito a přitom kupodivu levného, nejásej předčasně; není to tlačenka, nýbrž krevní pudink. Kromě jelitovitých součástek obsahuje i rozinky a sirup, a je, dosvědčuji, naprosto nepoživatelný. Teď už to vím; ale při své první návštěvě Švédska jsem stál nad kusem toho produktu a říkal si: »Musíš to sníst. Musíš. Dal jsi za to peníze. Švédové to taky jedí.« A nesnědl; můj žaludek to prostě nepřijal, třebaže není vybíravý. I chléb, potravina tak základní, je téměř vždy sladký, s obsahem cukru a řepného sirupu. Lze jej požít s marmeládou, ale je truchlivé živit se čtyři týdny marmeládou; z toho mohou citlivějším povahám vzniknout psychické škody. Švédové si dokáží na tuto hmotu položit plátek salámu, ale k tomu je asi nutno být zrozen. Pročež jest dlužno ve švédské samoobsluze dlouho bádat a číst drobné písmo popisů, až najdeš spásné slovo: osötad (neslazený). Nebo také nenajdeš. Beztak tě ale celou cestu bude provázet blahá vidina krajíce pořádného, hutného, vláčného středoevropského chleba.

První týden cesty přešel a dojel jsem až k městu Örebro, odkud už není daleko do Stockholmu. Svého prvního cíle jsem tedy dosáhl, jižní Švédsko je za mnou. Kudy a kam dál? Lákalo by mě vyjet ještě dál k severu, a pak ještě a ještě dál, dlouho a daleko by se tak dalo upalovat, už se přede mnou otvírá kraj Dalarna, srdce Švédska... Jenže Dalarna je dost kopcovitá. A zajedu-li příliš daleko, budu se pak muset dlouho vracet, přitom déle než čtyři týdny na cestách být nechci. Mimoto koukám, že začíná zlobit přehazovačka; snad mi tak osud dává znamení, že bych mohl obrátit. Ostatně osud neříká, že musím rovně za nosem zpátky; mohu udělat hezkou a zajímavou okliku. K moři, a zbude-li čas a chuť, i na některý z větších švédských ostrovů.

Já vím, není zvykem jezdit k moři do Švédska. Tvrdím však, že se málokde na světě najde mořská krajina tak mnohotvárně krásná, jako je švédské pobřeží, leda nepříliš vzdálené pobřeží finské. Skärgĺrd, říkají tomu krajinnému typu Švédové (čti: Šérgórd). Našel jsem kdesi překlad šéry, nu, zůstaňme tedy u šér. Vypadá to, jako by se krajina pomalu, jako když se opatrný plavec dlouho osměluje, ponořovala do moře. Vybíhá do něj dlouhými prsty poloostrovů a mysů, nejprve lesnatých a čím dál skalnatějších, až z porostu zůstanou jen malé kříčky, uchycené v štěrbinách skal. Moře je hustě kropenaté většími i docela drobnými ostrůvky holého, ledovcem do bochánkovitých tvarů obroušeného kamene v červené barvě skandinávské žuly. Je dost těžké zjistit, kde vlastně moře začíná; zejména pletou-li se do toho vodního bludiště i jezerní výběžky, musí si člověk dřepnout na bobek a líznout si, aby to poznal. Ostatně ani to líznutí není příliš mořské, voda severního Baltu je naředěná přítokem mnoha obrovských řek a daleko méně slaná než v jiných mořích. Čím dál k severu je sladší, až v nejzazším zálivu někde za Luleĺ si můžeš z mořské vody uvařit čaj, aniž by tím chuť příliš utrpěla.

Švédské šéry jsou nádherný, pohádkově romantický svět, ráj připravený pro tisíce robinsonů. Tajemně zastřený v šerém mlhavu pošmourného dne, i opět jasný, plný radostných barev v sytém slunci severského léta. Skýtá nekonečné možnosti rozličného koupání, pádlování, dobrodružných průzkumů ostrovního labyrintu (máš-li ovšem loďku) i jen adamitského slunění na hladké, rozehřáté skále, protože krásných zákoutí, kam lidská noha nepřijde, najdeš nepočítaně. Pravím, že takto nejsem velkým přítelem moře; dokonce se odvažuji kacířského soudu, že širé, ničím nepřerušené moře je nejnudnější krajina světa. Proto se též pořadatelé dlouhých turistických plaveb tolik hostům starají o rozličné zábavy, aby se jim neukousali dlouhou chvílí. Ale moře severských šér je jiné. Krajina krásná, mnohotvárná a čarovná, v níž by stálo za to prožít jedno celé léto. Nu, ještě jsem to neudělal, ale nezapomenu na tu možnost, až mi pokračující stáří vezme sílu k mladickému rajtování na kole.

Od hranic Dalarny je pár dní jízdy k přístavu Oskarshamn, odkud vyplouvají převozní koráby, aby po tříhodinové plavbě dosáhly břehů největšího z švédských ostrovů, Gotlandu. Je to celkem únosné povyražení, pěšák se dostane přes moře za pár desítek švédských korun a jeho kolo se obvykle veze zadarmo.Gotland je krajina významná, historická. Odtud vyšel na sklonku antického období starobylý národ Gótů, aby opanoval v mohutných výbojích podstatnou část Evropy od Černého moře (Ostrogotové) až po Španělsko (Vizigotové). Ti, kteří zůstali ve své severské vlasti, však pomalu splývali se severnějšími Svey, až s nimi posléze srostli ve švédský národ. Na Gotlandu mívali své kulturní i obchodní středisko, do nepaměti pohanského věku sahající přístav Vi, z nějž se časem stalo dnešní město Visby. Odtud vyplouvali gótští mořeplavci, na rozdíl od svých norských a dánských kolegů spíš obchodníci než vikingští lupiči, ačkoliv se obojí od sebe někdy dalo stěží rozeznat. Jejich polem působnosti bylo Baltické moře; a tam, kde končilo, pouštěli se dál po vnitrozemských řekách, po Dvině, Dněpru a Volze, na dlouhých úsecích souše mezi nimi své koráby v úporném úsilí přetahovali, až dosáhli Kaspického moře a stepí Střední Asie. Bylo to obrovské, dějinami dosud nedosti ohodnocené vzepjetí lidského objevitelského pudu.

Cestou se někdy Gótové i Sveové zastavovali, usídlovali a zakládali knížectví; takové vzniklo na Dněpru pod vládou velmožů Valdemara, Jarizleifa a Helgeho, z nichž se teprve později stal Vladimír, Jaroslav a Oleg. A protože cestou potkávali i roztroušené finské kmeny, které tou dobou ještě všechny nedosáhly své dnešní domoviny, dostalo se jim od nich jména Ruotsi (dodnes finské označení pro Švédsko), z čehož slovanský jazyk pak udělal jméno Rus. Láká mě poznat ten nevelký ostrov, z nějž vzešly tak významné, historii Evropy hluboce ovlivnivší změny.

Nutno hned povědět, že na rozdíl od pevninského Švédska není Gotland nijak zvlášť přírodně romantický. Okolnímu moři chybějí šéry a ostrov sám se z něj jeví jako velká, okousaná kra. Její srázné okraje tvoří šedavý slínovec a nahoře je krajina dosti plochá, suchá, jednotvárně porostlá borovým lesem. Dobře se tudy jezdí na kole, ale to je také jediné, co dobrého lze o gotlandské krajině povědět. Ne, kdo hledá přírodní krásy, nechť si uspoří koruny za převoz; ve vlastním Švédsku jich nalezne tisíckrát víc. Zato však dýchá Gotland odvěkou činností lidskou. Už hlavní a jediné město Visby stojí za cestu; tvrdím, že je to nejpěknější a duši nejmilejší město celé Skandinávie. Bývalo členem svazku hanzovních měst a dosáhlo tak pozoruhodného rozkvětu a bohatství. Hansu, středověký obchodní spolek, je snadno pokládat za předchůdce dnešní Evropské unie. Které město k ní přistoupilo, tomu se ten krok vyplatil, i když bych byl nakloněn věřit, že i tehdy se ledakdo obával ztráty své identity.

Dnešní Visby je z těch časů plné krásných, starobylých kostelů, středověce křivolakých, leč seversky čistých uliček, hrázděných domečků jak vystřižených z Andersenových pohádek, a celé je obkrouženo mohutnou hradbou s mnoha gotickými věžemi a bránami; neuvidíš na střízlivém Severu něco tak rytířsky středověkého. Mimo hlavní město se nalézají roztroušené vesničky, z nichž každičká má překrásný, nejméně gotický, ale obvykle románský kostel; na malé ploše ostrova je víc románských staveb než v celém království českém. Z prohlídky Gotlandu se tak brzy stane křivolaké bloudění od kostela ke kostelu, z nichž každý je jiný a jinak pozoruhodný.

Gotlandské kostelíky jsou jasné a nepřezdobené, jak už se patří svatostánku luterskému, který si nepotrpí na přehnanou nádheru. Někde jsou ovšem k spatření artefakty přímo k pomilování: tak například v kostele v Tystebols (prosím o vlídné prominutí, mýlím-li se; ale mé cestovní poznámky se nacházejí v péči zmíněného již zloděje) mají pozoruhodnou sochu Ukřižovaného. Je asketicky štíhlý, kolem beder roušku - a na nohou bagančata jako od Bati. Co tím středověký tvůrce chtěl vyjádřit? Hodlal snad takto neobvykle uctít Spasitele, jelikož bosa běhá všelijaká holota, kdežto muži tak úctyhodnému je slušno mít něco na nohou?

Jinde zase lze zřít na stěně jakési starobylé lejstro; luštit staré texty mě odjakživa těšilo, i přistoupím a začnu louskat řádky ze století někdy osmnáctého. Je to švédsky, popis jakýchsi válečných patálií krále Karla XII., který se stále nedovedl zbavit představy Švédska jako světové velmoci, až se mu, jako mnoha jiným, velmocenská sláva vytrousila mezi prsty na pustých pláních Rusi. Tu přijdu ke slovům: Peter, tsar af Rusko ... proboha, kde se tu vzalo to Rusko? To je přece česky, nezní to tak v jiných jazycích a švédsky už vůbec ne! Že by se některý exulantský potomek účastnil švédských tažení na Rus, stal se poté písařem a vpašoval české slovo do švédského textu? Jen tak, v tajném potěšení z drobtu vlastní řeči na slavném královském dokumentu? Jak vlastně muselo být české duši, osamělé v prostředí sice přívětivém, ale nadobro a beznadějně odříznutém od mateřské země i jazyka? Snad se toho dovede domyslet rovněž exulant, třebaže tohoto komfortního věku, kdy výlet do staré vlasti nestojí víc než několik hodin jízdy.

Nu, tři dny na Gotlandu by mohly stačit. Ranní loď mě odváží zpátky na pevninu, za chvíli se mohu znovu pohroužit do lesnaté, jezernaté švédské krajiny. Už si v ní připadám jako starý dobrý známý, který jen nevelkým rozdílem citu rozlišuje mezi pojmy být doma a být na návštěvě. Ono vlastně ... nechci unavovat rodinnými historiemi, ale říká se v klanu Frýbortů, že to jméno zanesl do českých zemí jakýsi Banérův žoldák v třicetiletých vojnách, který kdesi na Moravě hodil svou mušketu do žita a zdomácněl tam. To by mohlo být. Nejen že jsem kdesi v krajině mezi Jönköpingem a Värnamo našel osamělý dvorec Frybo (odtamtud mohl být ten žoldnéřský pradědeček), ale hlavně že kdykoli přijdu do Švédska, mám tak usmiřující pocit domova, jako bych odtud někdy dávno odešel a nyní se zase vrátil. Je zvláštní, že nikde jinde takový pocit nemám, ani v sousedním Norsku nebo Finsku, ani v Německu, i kdybych tam sto let žil.

A teď už to jde opravdu zpátky a domů, Sinnerbo, Älghult, starý švédský kraj Värend, pěkný a lesnatý, ale už nic zvlášť nového. Naposledy na mě dýchne divočina velikým jezerem ?snen, jemuž se někdy říká Smĺlandské moře, ale ohradil bych se proti tomu označení. ?snen je pozoruhodné právě tím, že to žádné moře není. Spíš jako by se mi ještě na závěr cesty ztělesnilo všechno, čím je krásné a nezapomenutelné švédské jezero, jeho skalnatá členitost, volná šíře jeho středu, tajemné ostrovy, výspy, šíje a výběžky, tiše zadumané zátočiny, úzké průlivy vedoucí z neznáma do neznáma vodních bludišť.Jsem zpátky v Trelleborgu a moje cyklistická výprava na Sever končí. Snad nejsem příliš neskromný, když řeknu, že byla úspěšná. Skandinávské počasí dovede být potvora, ale většinou mi bylo milostivě nakloněné, užil jsem si slunce, romantického koupání i nekonečného půvabu pohledů v měnivě jasném světle Severu. Nepotvrdily se mi obavy, nepřepínám-li příliš svou obstárlou tělesnou schránu, naopak, pookřál jsem, nabyl síly a svižnosti a můj neodbytný teřich se zlehčil o dobrých šest kilo, aniž bych pomyslel na jakoukoliv dietu. Určitě se zase příštího jara někam vydám, cílů se nabízí dost.

Jen s jedním se jaksi nedovedu vyrovnat, jak už potolikáté zjišťuji: se samotou. Nejsem poustevník. Z devadesáti denních kilometrů a cestovního průměru kolem šestnácti kilometrů za hodinu vyplývá, že denně strávím v sedle kolem pěti hodin. Něco jich prospím, něco si vyžádá stavba stanu, vaření, koupání. Na nějaké další sportovní aktivity není chuti, ono těch devadesát kilometrů člověka dost zmůže, i ke kreslení se musím někdy nutit. Někdy se vyskytne přátelský člověk, ale vcelku toho v mlčenlivém Švédsku mnoho nenapovídáš. Kdybych byl indický mudřec, mohl bych ve zbývajícím čase meditovat na zkřížených nohou, ale to prosím neumím, ony mě hned začnou brnět. Tak tedy ... potloukat se kolem? Koukat a lelkovat?

Naštěstí jsem s sebou měl tlustou anglickou knížku, anglicky čtu dost pomalu, takže mi poměrně dlouho vydržela. Příště abych si snad vzal čínskou, ta by mi vydržela ještě déle. Ale mnohem lepší by byla nějaká spřízněná duše. Nějaký stejně střelený dědek, který má dost času a nevadí mu déšť, zima, hrbolatá podlaha stanu, konzervová strava, otlačený zadek, zadýchávání v kopcích a špalkovitě ztuhlé svaly navečer. Jenže jsem zatím žádného takového nenašel, aspoň ne zde v německé zemi. Nevyskytl by se v mé staré vlasti? Osamělý vlk, jemuž se trampské mládí nevytratilo s dýmem dávných táboráků? Rád bych ho poznal.

Prosinec 1997

(pokračování)