Duben 2006

Ve jménu urážlivého boha

Luděk Frýbort

Vzpomínám si, jak jsem před pěti lety málem přišel k maléru v libanonském městě Tarablus. Stojí tam uprostřed kruhového náměstí kovová plastika v podobě slova Alláh; i myslel jsem si, že jí mohu užít jako orientačního bodu. Vlídný a nápomocný pan bytný mi vysvětloval cestu k jakémusi objektu, a já, ničeho netuše, jsem pravil: »Aha, tak to mám tedy jít kolem toho Alláha!« To jsem si dal. V tu chvíli jeho tvář nabyla výrazu, jaký asi mohl mít mistr Mydlář během popravy českých pánů, a velmi důtklivě, ba hrozebně mi sdělil, že vyslovení nejsvětějšího jména Božího v tak nesvaté souvislosti je neslýchaná a trestuhodná urážka. Přijal jsem to poučení. Vím od té doby, že v muslimském pojetí neexistuje prostor mezi bezvýhradným uctíváním a urážkou, v němž my se většinou pohybujeme: sneseme trochu kritiky či nevážnosti, svou víru ani nevíru neženeme do extrému, máme své přesvědčení, ale nevyžadujeme od druhých, aby padnouce na tvář se mu klaněli. To všechno v světě islámu neplatí; i rozhodl jsem se zacházet napříště s posvátnými pojmy opatrně, jelikož člověk neví, čím se může cítit uražen mohamedánský pánbůh. Někdy se zdá, že vším.

Pročež bych se teď ani nedivil explozím záštiplného třeštění kolem karikatur prorokových v dánských novinách, inu, zase je někdo urazil, musulmany. Snad je to dokonce k něčemu dobré: aspoň už nyní západní veřejnost poznává, jak zběsilé nedůtklivosti je schopen muslim, jak maličko stačí, aby se z celkem dobráckého človíčka stal nenávistí soptící ďábel, jak zpozdilá je snaha měřit jeho duševní pochody naší normou střízlivé tolerance. Konečně zjišťujeme, čemu jsme se až dosud bránili: že je zde jakési my a oni, stěží sladitelný protiklad západního a islámsko-orientálního světa, z nějž budeme napříště muset vycházet, ne ze vznešených příkazů multikulturní korektnosti. Cosi se těmi požáry v Bejrútu a v Damašku obrátilo, jakáž pomoc, budeme si muset zvykat, že cokoli uděláme nebo neuděláme, může se tím islámský svět cítit uražen. Snad si časem zvykneme natolik, že si kvůli uraženému muslimovi nebudeme dávat nohu za krk.

Některé závěry můžeme z těch mazců odvodit už teď. Především se v muslimské urážlivosti skrývá i pěkná porce pokrytectví; vyžaduje absolutní úctu a ohled k atributům vlastní víry, k cizím se však chová s nenávistnou opovržlivostí; co si dovolují vůči křesťanům a zejména Židům egyptské i jiné noviny, by mohlo vyjít z ruky Heinricha Himmlera v jeho nejlepších dnech, kdyby býval uměl kreslit. Tím by se tedy měl řídit náš příští postoj k muslimským citům: respekt ano, ale totéž očekáváme od vás, horlivci boží. Z druhé strany bych poznamenal, že vyžaduje-li kdo od jinověrců úctu pro své náboženské symboly, takto jí nedosáhne. Snad vládne v islámském světě představa, že úctu lze nařídit sultánovým výnosem, ale to je ovšemže omyl, nebo aspoň je omyl žádat něco takového od západních lidí. Úcta se u nás nenařizuje, nýbrž se získává nebo také nezískává; pokusy o její natlučení do hlav tady už byly, ale pokaždé skončily stejně - v směšnosti, opovržení, odporu. Bylo-li cílem muslimských horlivců vzbudit v dosud blahovolné západní společnosti vůči své víře odpor, povedlo se jim to znamenitě.

Což nemusí být tak protismyslné, jak se zdá. Jinak by mohlo být zarážející, jak dlouhé vedení má islámská uraženost; zmíněné karikatury byly uveřejněny už v září, ale k explozi paličského násilí dochází až nyní. Zato je hodna pozoru pohotovost, s níž jsou po ruce dánské a jiné vlajky, aby bylo co pálit a pošlapávat. Buď musí za tím účelem v arabských městech existovat sklady napěchované pro všechny případy stohy nejrůznějších vlajek, nebo si představme tisíce muslimských žen, dívek a babiček, usilovně rozšlapávajících pedály šicích strojů, aby přes noc vyhověly té nenadálé poptávce. Vyloučíme-li obojí, nevychází nám už nic jiného než sbor islámských mudrců, dlouho předem plánujících bejrútské a jiné požáry a čekajících už jen, nad čím by se mohli vhodně urazit. Přijměme ten poznatek jako část širší souvislosti a vodítko další úvahy.

Poučný je i výběr zemí, proti nimž se obrací hněv pravověrných. Dánsko ... nu, až na ty sklady, plné červených vlajek s bílým křížem, dejme tomu. Ale jsou vytloukána i švédská a norská zařízení, zcela mimořádně je vláčeno opovržením všechno německé, a v Gaze, aby se nemuseli zaobírat každou zemí zvlášť, zplundrovali muslimští vášnivci hned celou misi Evropské unie... Tady už normální logika nestačí a je nutno sáhnout k islámské. Celá Evropa se chová vůči islámu a jeho urážlivým vyznavačům někdy až příliš ohleduplně, nejsou však skandinávské země a Německo v tom ohledu zcela bez konkurence? Nejsou nejvstřícnější ke svým muslimským menšinám? Mohli bychom se také divit, proč se v Iráku stává obětí únosců jeden Němec za druhým, když se jejich vlast přece na irácké válce neúčastní a až donedávna stála v jednotné protiamerické frontě; ale znovu pravím ... právě proto, dušičky nechápavé, právě proto. Ústupnost, umírněnost, hledání kompromisů a mírových dohod není v očích syna Prorokova znamením rozumu a dobré vůle, ale zbabělstvím. Hleďme, už dolézají, psi; to jistě proto, že se nás bojí. Jen do nich! Respektu je hoden ten, kdo dovede udeřit; kdo vychází vstříc, dočká se opovržení. Pomalu by si měla tento vzorec zapamatovat i západní politika, aby netápala od jednoho rozčarování k druhému.

Nu, uvidíme teď, jaká bude ze strany Západu odezva. Slova už zazněla velmi tvrdá; kdyby vyjádření, k jakému sáhla například paní kancléřka Merkelová, padlo za císaře Viléma, bylo by předzvěstí toho, že napozítří se dají pruské regimenty na pochod. Ale dnes máme váhavější čas, ostatně vytrhnout do pole proti veškerému islámskému světu by nebylo jen tak. Nicméně bych čekal aspoň uzavření beztak vypálených vyslanectví a vypovězení diplomatů těch zemí, které nedovedou nebo nechtějí chránit cizí zastupitelství proti ničivé pakáži. Zastavení všech dalších podpor zkorumpované palestinské samosprávě by nemělo být hrozbou, ale skutkem. A snad by mohlo být zábavné ušít někde v Kodani nebo v Mnichově pár syrských či palestinských vlajek a nějak malebně je zneuctít ... no, cítím, že by to asi nebylo ono, jakákoliv evropská demonstrace může být jen slaboučký odvar orientálního běsnění, ale v každém případě by nebylo na škodu ukázat synům prorokovým, že i my máme jakousi hranici toho, co si ještě dáme líbit. Zatím ovšem, jak se zdá, začíná po prvním vzrušení nabývat opět vrchu tolikrát selhavší představa, že lze s kterýmkoli ničemou cokoli diplomaticky vyjednat, kompromisy dosáhnout, hruběji řečeno vyžvanit. Uvidíme, kolik a jakého stupně poučení bude ještě Západ potřebovat, než pozná, že stejně jako úcta, i dobrá vůle musí být oboustranná, nechceme-li se kompromisy dočkat vlastního zániku.

Ale tak daleko to zatím ještě není. Teď bude důležitější odhadnout, čeho jsou ta paličská srocení i jiné úkazy toho druhu součástí. Jelikož by spontánnímu výbuchu lidového hněvu na velké části povrchu zemského mohla věřit jen obzvláště naivní husopaska, musíme přijmout předpoklad promyšlené, koordinované a doširoka organizované akce. Takové se ovšem nepořádají pro zábavu králíkům, ale za nějakým cílem. Co jím je? Tady už nepostačí obracet pozornost jen k výlevům hysterie v městech islámského Orientu, ale musíme je uvést do souvislosti se vším ostatním vývojem, jak právě probíhá v tom neklidném koutě světa.

V Íránu byl zvolen prezidentem výbojný fanatik Ahmadínežád právě včas, aby jednak oznámil světu další vývoj jaderných zbraní bez ohledu na všechny komise, rezoluce, sankce a jiné žerty, jednak potvrdil úmysl vymazat stát Izrael z mapy Země. Přitom nemusel; k atomové bombě se mohl dostat po kouscích za stálého vyjednávání, konferencí pořádání, lhaní a podvádění stejně, jako se k ní dostali jeho pákistánští bratři ve víře. Ani Izrael nemusel slovně vymazávat z mapy, stačilo k tomu cíli trpělivě, za blahovolného přihlížení západních pošetilců pracovat. Ale bělovousí starci v černých turbanech - nebudeme daleko od pravdy, usoudíme-li, že zmíněný pán je jejich výkonný tajtrlík - se rozhodli provokovat. Rozdmýchat doutnající konflikt a vyhrotit jej až na pokraj katastrofy, a kdoví jestli jen na pokraj. Proč? Zopakujme si: se svým racionálním způsobem myšlení si v tomto případě nevystačíme, musíme vzít v potaz myšlení muslimské, vší racionality vzdálené.

V témže čase proběhly na palestinských územích volby a vítězně z nich vyšlo teroristické hnutí Hamás. Výsledek překvapil západní komentátory a analytiky, je však možné, že starci v Teheránu jím tolik překvapeni nebyli, nebo přinejmenším jim dobře zapadal do jejich strategické hry. V Palestině po vyhlášení výsledků místo obvyklého jásotu zavládla jakási rozpačitost až namrzlost, jako by slavné vítězství ledakoho zaskočilo, nu, není divu. Není na světě druhého území tak zoufale neproduktivního, tak závislého na finančních injekcích z ciziny; kdyby dosud přeštědrá Evropa jen zčásti naplnila svou pohrůžku a pozastavila podpory Palestincům pod vládou Hamásu, asi by se jim ztenka dýchalo. Ani Íránem oznámené vygumování Izraele nemuselo naplnit jejich srdce samým jásotem; lze si představit, že íránská jaderná technika, sestavená z dílků pákistánské, čínské, severokorejské a ukradené evropské stavebnice, bude stěží schopná sestrojit takovou bombu, jejíž účinek by přesně kopíroval izraelsko-palestinskou hranici. Ba, spíš je možno očekávat, že by atomový šajtán odnesl spolu s prokletým Izraelem i palestinské syny Prorokovy, Hamásu nevyjímaje. Ale to je bělovousým stratégům buď jedno, nebo počítají se zásahem nadpřirozené moci.

Musíme s ní počítat v hodnocení blízkovýchodních rumrejchů i my, jakkoli nám takové úvahy mohou připadat střelené. Ani velmi věřící křesťan nebere tak přesně slova Písma, podle nichž Bůh stvořil člověka k obrazu svému, v kteréžto logice by Bůh musel být stejně záštiplný, nesnášenlivý a především stranický, jako dovede být člověk. V hlavách pod černými turbany je však tato představa hluboce zakořeněna. Alláh je nejen velký a všemocný; on je i zcela a bez výhrad jednostranným přívržencem bojovníků džihádu, až se zdá, že stojí pod jejich komandem. Proto je možno provokovat, napětí za okraj katastrofy hnát, protože Bůh stojí při nás a konečné vítězství není jen nepochybné, nýbrž zákonité. Kdyby se katastrofa měla přelít na vlastní hlavy synů prorokových - žádný strach. Alláh, náš přívrženec, nás z ní vytáhne. A když nevytáhne, taky dobře, aspoň vejdeme do ráje se všemi přednostními nároky mučedníků.

Čím dřív si západní veřejnost a její političtí představitelé tuhle logiku uvědomí, tím menší bude pohroma způsobená střetem civilizací. Není to už jen teoretický výmysl jistého pana Huntingtona, nýbrž holá skutečnost, nehrozí nám, nýbrž se nalézáme v dosti pokročilém stadiu jeho vývoje. Nevymluvíme se z něj a diplomacií nevytáhneme, dohoda je možná se sílami rozumu, ne však s iracionálním citem blouznivce, vidícího své vítězství na dosah ruky.