Duben 2006

Pokus o analýzu vězeňství

Milan Hulík

A/ ÚVOD

Začít pokus o analýzu vězeňství popisem jedné místnosti je jistě neobvyklé, ale výstižné. Maličkosti se mohou stát symbolem, zejména, jsou-li jedním z článků řetězu tzv. příčinné souvislosti.

Návštěvníci pankrácké věznice, tedy nejen příbuzní osob ve vazbě či ve výkonu trestu, ale i advokáti, soudci, státní zástupci, notáři, znalci a jiné osoby mají svoji čekárnu ve vstupní budově, hned naproti často navštěvovanému Rejstříku trestů. Taková obyčejná, umakartová – typu nádražního bufetu - svému účelu přes den stačí, stejně se v ní nesedí dlouho. V noční čekárně, mimo hlavní vchod, se však již sedává déle. Čekají v ní většinou advokáti, kteří dnes mohou navštěvovat své klienty během 24 hod. kdykoliv a mnozí z důvodu pracovního vytížení chodí do věznice až v noci. V místnosti se nacházejí vyřazené rozbité plechové šatnové skříňky, rozviklaný stolek, jemuž vévodí plechovka plná oharků cigaret, dvě pochybné, pro sezení nebezpečné židle, dřevěná, notně zaprášená skříň ozdobená špinavou skleněnou koulí z jakéhosi svítidla a nefunkční lednička. Odpuzující prostředí, v němž jen čekat, je již trestem pro netrestané. Škoda, že v ní neseděl také Franz Kafka; román Proces by byl obohacen o kapitolu „Noční čekárna“.

B/ HISTORIE

Naše nejznámější věznice - Pankrác, původně mužská zemská trestnice, otevřená v r. 1889 nahradila tehdy již nevyhovující „Svatováclavskou trestnici“ zprovozněnou v r. 1809 v prostorách bývalého kláštera sv. Václava Na Zderaze v Praze. Prošla řadou období, byla věznicí Krajského soudu trestního v Praze v rámci prvorepublikového vězeňství, věznicí téhož soudu a Gestapa v době protektorátu, i krajskou soudní věznicí do r. 1953 a věznicí pro výkon vazby a trestu odnětí svobody ministerstva vnitra do r. 1968. V tomto roce přešla tak jako celé vězeňství do působnosti ministerstva spravedlnosti, a až do konce komunistického režimu byla nápravně výchovným ústavem pro výkon trestu odnětí svobody a výkon vazby. Slovo trestnice je symbolické, jak vidno shora, tato trestnice trestá dnes nejen vězně, nýbrž i příchozí. Celý objekt dnes již trestnice demokratické poskytuje nevábný pohled. Na čelní administrativní budově sice svítí nová omítka, na ostatních ale odpadává. Objekty v komplexu budov pankrácké věznice tak již svým vzhledem napovídají, jak to uvnitř vězeňství vypadá. Příznačný je všudypřítomný pach kombinující zatuchlé brambory s dezinfekčními prostředky, který každého doprovází až do návštěvních cel, které jsou ovšem jen potěmkinovskou vesničkou kamuflující cely, kde se opravdu „sedí“. Nejčerstvější svědectví o nich zanechal ve svém bestselleru uprchlý zločinec Radovan Krejčíř. „Nechal jsem si svoji hnusnou, oprýskanou celu plné vydrolené omítky a betonu zasádrovat, vymalovat, vyčistit a vyzdobit, abych měl nakonec nejkrásnější celu na Pankráci.“

V horším stavu se tato věznice spolu s dalšími a celé vězeňství nacházely v roce 1989. Před propuštěním politických vězňů a rozsáhlé amnestii nového prezidenta se v „nápravně výchovných ústavech“ nacházelo cca 22 000 vězňů. Po převzetí vězeňství novým režimem bylo nutno prověřit příslušníky Sboru nápravné výchovy (SNV), jak komunistický režim nazýval vězeňskou organizaci, která vedle své přirozené funkce represivní a resocializační ve vztahu k odsouzeným pachatelům obecné kriminality, plnila především funkci represivní vůči politickým odpůrcům totalitní moci. Demokratizovat a humanizovat vězeňství nebylo možné s věrnými a přesvědčenými komunistickými pretoriány, kteří kromě odpovědnosti za minulost, se nebyli schopni adaptovat v nových demokratických poměrech.

Od června 1990 proto probíhaly prověrky příslušníků SNV, na generálním ředitelství SNV pracovala Ústřední prověrková komise a v 35 vězeňských zařízeních (ústavech SNV) působily místní prověrkové komise. Předsedou Ústřední komise byl krátce Ing. Petr Uhl, po jehož odchodu do jiných funkcí, se stal předsedou autor této úvahy. Vedle disidentky Lenky Marečkové v ní bylo i několik příslušníků ředitelství, kteří jako nestraníci přežili do převratu a měli proto potřebný morální kredit. Ještě do začátku práce této komise odešlo několik příslušníků SNV včetně náčelníka SNV plk. RSDr. Jaroslava Konečného, kteří ani při největší benevolenci nemohli počítat s dalším působením ve vězeňství. Ústřední prověrková komise neprověřila všechny příslušníky „vnitřní ochrany“, která plnila roli StB ve vězeňství a mnohé další pracovníky ředitelství a náčelníky jednotlivých věznic včetně jejich zástupců. Základním zdrojem informací byly osobní spisy prověřovaných, informace z řad mladších, ponejvíce demokraticky orientovaných příslušníků SNV a i vězňů, zejména disidentů, kteří pracovali i v dalších prověrkových komisích. Vedle kritéria ideového a nízké míry kompromitace za totalitního režimu, byla limitujícím kritériem prověrek funkčnost vězeňského sboru. Proto se prověrky musely zastavit před takovým početním limitem, (přes 400 neprověřených příslušníků z celkem asi 5 500), který neohrozil provoz vězeňských zařízení. Ze sboru totiž odešlo dobrovolně z různých osobních důvodů asi 1 000 dalších příslušníků. Samozřejmě se počítalo s tím, že v příštích letech se vymění další příslušníci za nové, aby postupem doby ve sboru převládli lidé, jejichž minulost by ani v nejmenším nebyla spojena s ideologií původního SNV.

A zde po 15 letech dodejme – s čím se nepočítalo a co nikoho nenapadlo ani v nejhorším snu, bylo – že ti z nejuvědomělejších komunistických bachařů budou po letech v dresu ČSSD zastávat nejvyšší funkce v bezpečnostním aparátu. Např. Václav Jakubík, předseda KSČ v SNV a lektor marxismu-leninismu po desetkrát poskytnuté výjimce z prověření NBÚ z milosti Stanislava Grosse, nakonec jako náměstek policejního prezidenta prověřen byl, nikoli ale svojí prověřovatelkou. Ta odmítla splnit rozkaz ředitele úřadu Tomáše Kadlece a musela proto z NBÚ odejít.

Petr Ibl – další velké jméno ČSSD, byl prověřen pro řadovou funkci jen z důvodu nedostatku příslušníků, s výhledem odchodu v druhé vlně. Odešel, aby se nakonec stal náměstkem ministra vnitra (!) a předsedou klubu poslanců ČSSD (!). Jen tato dvě jména vyvrací všechna popírání představitelů ČSSD o neexistenci ideové a personální blízkosti s KSČM.

C/ POPŘEVRATOVÁ REFORMA

Nové vedení SNV, zakrátko přejmenované na Vězeňskou službu (VS) zpracovalo v r. 1992 „Souhrn koncepčních záměrů“, které vyznačily perspektivy Vězeňské služby v České republice. Cílem bylo vytvořit moderní vězeňský systém zakotvený v širším systému jednak sociální péče a poté represivních orgánů státní moci, jejichž hlavní funkcí byla účinná ochrana společnosti před kriminalitou. Tento systém musel ovšem respektovat Evropská vězeňská pravidla (EVP), což znamenalo humanizovat výkon trestu tak, aby sice neztratil svůj represivní charakter, zároveň však respektoval lidskou důstojnost vězňů. Tehdejší představa srovnatelnosti podmínek výkonu trestu s životem v rámci běžného standardu společnosti se ukázala v průběhu dalších let jako nerealistická, byť by měla cílově posloužit při vyrovnání se českého vězeňství s západními evropskými státy. Znamená to minimalizovat negativní účinky věznění, aby nebylo umocňováno dalšími sankcemi, s výjimkou oprávněně uložených kázeňských trestů.

Toho mělo být dosaženo:

- modernizací vězeňských zařízení a jejich vybavení

- vytvořením účinného systému zacházení s vězněnými

- profesionálním zkvalitněním vězeňského personálu

Bylo jasné, že postup reformy bude záviset na celkovém vývoji společnosti a nového demokratického režimu, na ekonomických podmínkách a na vlastních reformních „agens“, tj. na kvalitě osob ve vedení VS.

Již na tomto místě je třeba uvést, že na tomto posledním předpokladu nejvíce, na ostatních podpůrně – plánovaná reforma ztroskotala. Nejpůsobivěji lze tuto negativní impresi zažít při četbě této koncepce v oné shora popsané noční čekárně, jak se o tom často přesvědčuje její spoluautor pplk. JUDr. Milan Hulík, v době jejího zrodu 1. náměstek generálního ředitele VS.

Důležitou oblastí vězeňského systému je zajištění bezpečnosti personálu, vězněných osob i společnosti. Moderní bezpečnostní složka vězeňského systému se musí orientovat nejen na prevenci kriminality v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody zaměřené proti spoluvězněným a personálu.

Moderní vězeňský systém je charakterizován dvojí rolí. Tato dvojrole je i kritériem pro měření efektivity vězeňství a jeho úspěšnosti ve společnosti. Na jedné straně vězeňství jako poslední článek orgánů trestního řízení chránících společnost před kriminalitou je represivní institucí – na straně druhé je nedílnou součástí systému sociální péče usilující o společenskou rehabilitaci sociálně selhavších jedinců.

Že tento pohled z počátku 90. let byl poněkud idealistický, ukázal další vývoj. Jistě, v zásadě platí pro pachatele obecné kriminality. Jak ale napravovat pachatele hospodářské kriminality nebo z oblasti korupce, mezi kterými jsou ministři, manažeři, lidé z bankovní elity, nejméně tedy vysokoškoláci. O naprosté absenci pozitivního působení na pachatele obecné kriminality bude ještě řeč, stejně tak o dosavadní bezradnosti, co s těmi odsouzenými, jejichž inteligenční kvocient a vzdělání přesahuje souhrn toho všeho u vězeňského personálu v dotyčném zařízení.

Jestliže se však české vězeňství naučilo zacházet s doživotně uvězněnými, zvládne v budoucnu i zacházení s „bílými límečky.“ Stačí k tomu převzetí antikorupčních programů z evropského vězeňství a samozřejmě i příchod odsouzených z řad exministrů, nebo expremiéra či jiných politiků a ostatních „bílých límečků.“

Stejně tak iluzorní byla tehdejší představa, že společné cíle orgánů trestního řízení si vynutí úzkou spolupráci při koncipování účinné trestní politiky, a to i na základě podnětů z práce z odsouzenými. Na úplném začátku byl plány se zajišťováním kontinuity procesu integrace propuštěných pachatelů do společnosti při udržování extramurálních vazeb odsouzených. To mělo být zajištěno i propojením informačních systémů a četných kontaktů na všech úrovních.

I vězeňství, nebo právě vězeňství jako součást systému trestní justice mělo zajišťovat ochranu společnosti před trestnou činností. Právě kvalita vězeňství a jeho účinnost (vedle efektivity ostatních orgánů trestního řízení) je předpokladem úspěšnosti procesu omezování kriminality a tím i pocitu bezpečí občanů. Jedině úzká spolupráce vězeňských složek s orgány trestního řízení, soudy a společenskými institucemi na místní i celostátní působnosti spolu s informovaností veřejnosti může vést ke snížení kriminality a tím i ozdravění společnosti.

Nebylo samozřejmě jen vinou vězeňství nebo jeho vedení, že těchto cílů nebylo dosaženo – vězeňství nemůže být pochopitelně lepší než je společnost, kterou má chránit a nemůže být lepší, než jsou její politici. A přesto, samotné vězeňství, či spíše jeho vedení a ti, co jej instalovali a schvalovali, učinili hodně proto, aby bez ohledu na negativa z vnějšku, byla připravená koncepce vězeňství rozmetána a vězeňství se vrátilo do starých kolejí.

Tento proces destrukce začal již v první polovině devadesátých let, ovšem největší podíl viny nese ČSSD svojí ideovou blízkostí k onomu postsocialistickému personálnímu substrátu vězeňství a svými ministry spravedlnosti.

Mezi hlavní (a zničené) změny, které počátek reformy přinesl, bylo

- oddělení hlavní výkonné složky vězeňství – Vězeňské služby – od složky podpůrné Vězeňské a justiční stráže – (specializace personálu jakožto předpokladu vysoké odbornosti)

- stanovení elementárních pravidel pro zacházení s uvězněnými.

Mělo-li vězeňství účinně plnit svoji hlavní funkci, tj. chránit společnost před pachateli trestných činů, bylo nutno v rámci reformy nově vymezit funkci trestu a v souladu s tím vymezit podmínky pro jeho uplatnění.

Za hlavní funkci trestu byla považována funkce regulativní, tj. orientace trestu na změnu chování pachatele v prosociálním smyslu. Naplnění funkce trestu předpokládalo zavést progresivní výkon trestu s diferencovaným zacházením a přesně definovanými skupinami odsouzených. Reforma pro to stanovila následující priority:

- profilaci zařízení výkonu trestu s třemi typy ústavů: pevnými, polootevřenými a otevřenými klasifikaci odsouzených

- klasifikace odsouzených

- zpracování široké palety programů zacházení s odsouzenými:

-vzdělávací

-pracovní

-volnočasové

-tréninkově terapeutické

-extramurální

- vybudování předpropouštěcího oddělení pro odsouzené, kteří strávili celý výkon trestu odnětí svobody v pevném ústavu

- zpracování programů pro speciální skupiny odsouzených:

-sexuální devianty

-toxikomany a alkoholiky s nařízenou a ochranou léčbou

-mentálně retardované

-osoby s masivní poruchou osobnosti

-dlouhodobé, až doživotně odsouzené

-pachatele nedbalostních deliktů

-HIV/AIDS pozitivní

- zajištění kontinuity procesu korektivní resocializace propojením penitenciární a postpenitenciární péče (kontinuální péče)

Vycházelo se z toho, že praktická aplikace a konkretizace uvedených oblastí bude koncepčně vyjádřena v jednotlivých, tehdy ještě nazývaných „nápravně výchovných ústavech“.

Podle nové koncepce měla být vybudována vzájemně propojená síť oblastních nápravně výchovných ústavů, ve kterých měl být aplikován dynamický systém progresivního výkonu trest odnětí svobody. Systém vzdělávání a pracovní činnosti měl být zakotven v místních podmínkách daného nápravně výchovného ústavu. V tehdejší porevoluční euforii a optimistického ekonomického očekávání, koncepce očekávala, že „práce již nesmí být samoúčelnou a jen deklarovanou výchovnou činností, ale pestrý výběr pracovních aktivit bude sloužit potřebám vězeňství a potřebám regionálního širšího společenského celku. Vzdělání mělo být považováno za rovnocennou aktivitu s prací. Cílem mělo být vybavení odsouzených takovými pracovními dovednostmi a návyky, které by jim umožnily obstát na trhu práce po propuštění.“ Že šlo o představu značně idealistickou, ukazují stálé potíže se zaměstnáváním odsouzených a naprostý nedostatek možných zaměstnavatelů.

Stejně tak idealistická představa doprovázela specielní kategorii odsouzených – s pozitivním nálezem HIV/AIDS, sexuálních deviantů, dlouhodobě až doživotně vězněných.

Odsouzení budou umisťováni do ústavů v blízkosti svého bydliště, aby se zjednodušil jejich kontakt s rodinnými příslušníky v rámci jejich resocializačního programu. I zde podle tehdejších ideálních představ se měli do tohoto programu zapojit civilní veřejnost (sociální kurátoři) a ostatní společenské instituce a organizace (charitativní, církevní, vzdělávací, zájmové apod.) tento bod programu se podařilo částečně splnit.

D/ STRUKTURA VĚZEŇSKÉHO SYSTÉMU

Co bylo snad nejdůležitější po 40 letech totality – bylo vytvoření předpokladů pro změnu přístupu vězeňského personálu k vězněným. Základní principy této změny představovala

- aktivita personálu (princip aktivity)

- vytváření pozitivní atmosféry (princip pozitivní stimulace)

- podobnost podmínek života ve vězeňském prostředí životu v civilu (princip reality)

Podařilo se to splnit jen zčásti – potud, pokud jsou příslušníci Vězeňské služby kultivovaní obecně platnou realitou života v demokratické společnosti, nikoli však specielně jako kvalifikovaní jedinci s příslušnými profesionálními dovednostmi, kteří jsou motivovaní pro práci ve vězeňství, jakož i schopni a ochotni modelovat odsouzeným žádoucí prosociální chování.

Toho mělo být podle reformy dosaženo

- zcivilněním výkonné složky vězeňství – Vězeňské služby

- decentralizací řízení vězeňství s redukcí nadměrného počtu řídících složek a zvýšením kompetencí vedení jednotlivých ústavů

- exteriorizací kontroly s redukcí nadměrných kontrolních činností centra

Což samozřejmě předpokládalo

- doplnění stávajícího personálu o kvalifikované odborníky

- vybudování systému celoživotního doškolování personálu

Exteriorizace kontrolních funkcí předpokládá jednak vznik nového institutu kontroly vězeňství

- ombudsman

- generálního inspektora vězeňství

- přesun některých funkcí na některé místní civilní odborníky (např. hygieniky)

E/ BEZPEČNOSTNÍ SYSTÉM

Bezpečnost a stabilita ústavů a tím i celého vězeňství pracujícího s rizikovými a nebezpečnými faktory spočívala ve vytvoření pozitivní emoční atmosféry v ústavech, v rozpracovaní systému prevence mimořádných událostí včetně metod detekce signálů připravovaného protiprávního chování odsouzených, ve vybudování informačního systému k automatickému řízení bezpečnostních systémů ústavů s využitím centrální databanky uvězněných a napojením ústavního bezpečnostního systému na síť Vězeňské služby.

Mezi další priority patřily:

- modernizace výzbroje a další techniky – především elektronického zabezpečení

- racionální využívání lidské síly v ostraze – upravením poměru techniky a člověka ve prospěch prvního činitele v souvislosti s profilací ústavů

- vybudování oddělení se zvláštní a zpřísněnou ochranou v rámci pevných ústavů pro zvláště nebezpečné, agresivní odsouzené

- vybudování krizových oddělení určených k odbornému řešení poruch chování, následků osobní, event. interpersonální krize – jakožto možných příčin mimořádných událostí i hromadné povahy

- zřízení a vycvičení jednotky rychlého zásahu.

F/ MATERIELNÍ PODMÍNKY ŽIVOTA ODSOUZENÝCH

Stav vězeňských zařízení, jak jej zanechal reálný socialismus, byl tristní. Rozpadající se budovy věznic, hluchá místa v bezpečnostním systému, osleplé monitory videokamer elektronické ostrahy a jako „koruna“ – vzhled popravčí komory v pankrácké věznici. Svojí zchátralostí jako by symbolizovaly konec reálného socialismu. Dokonce vytvářely symbol tohoto konce – přesně podle přísloví: „kdo s čím zachází, s tím také schází“. Odsouzeným v posledních minutách života jistě na okolí nezáleželo, ale rezavá trubka ve zdi se zavěšenou špinavou oprátkou a vlhké mokvající zdi sklepní místnosti byly výmluvným symbolem konce režimu, jemuž v té době ještě věřila naprostá většina příslušníků Sboru nápravné výchovy.

Bylo jasné, že investice do vězeňství budou nepopulární a že si je bude moci dovolit jen oživlá ekonomika. Bylo však nutno:

- využít dosavadních velkokapacitních ústavů pro výkon trestu v pevném režimu

- je rekonstruovat tak, aby odpovídaly požadavkům Evropských vězeňských pravidel (EVP)

- postupně budovat menší zařízení určená pro výkon trestu v polotevřeném až otevřeném režimu

- obnovit systém krajských a místních věznic o menší kapacitě a tím zabránit přeplnění vězeňských zařízení.

Předpokladem toho byla ovšem nová trestní a penitenciární politika, tedy předpoklady, které se v době vzniku reformy zdály samozřejmé, dnes však téměř nedosažitelné. Snad jen zavádění alternativních trestů umožnilo spolu s částečnou realizací shora uvedeného zabránit přeplnění vězeňských zařízení.

Svoji dobu předběhla představa o vytváření podmínek pro pracovní činnost odsouzených – vybudování (rekonstruování) stávajících výrobních prostor v souladu s možnostmi uplatnění výrobků uvězněných na trhu.

Stejně tak vybudování specielních zařízení pro odsouzené s psychickými poruchami, analogických s tzv. forenzními nemocnicemi (forensic hospitals) v zahraničí.

Protože komunistický režim se u moci držel především svými bezpečnostními, vojensky organizovanými sbory, snažil se je personálně zajišťovat co nejoddanějšími příslušníky, kteří nejen svým původem, ale také neustálou ideologickou indoktrinací byli utvrzováni ve své totalitní víře a věrnosti komunistické moci. Proto základem přeměny vězeňství z jeho totalitní formy na demokratickou na základě EVP byla co největší personální obměna. Postoje, motivace, znalosti, dovednosti a vztah k novému demokratickému systému byl klíčovým problémem celé vězeňské reformy. Řešení tohoto problému spočívalo v pokud možno co největší výměně tohoto personálu, jeho profesionalizaci (spolu se získáním příslušného vzdělání a potřebných znalostí) a optimální motivaci k výkonu zvoleného povolání.

Cílem byl sebevědomý, iniciativní, cílevědomý, mravně autonomní odborník se zájmem o svou profesi, schopný samostatného rozhodování a pro své „klienty“ (odsouzené) schopný modelovat zralé prosociální chování. Je pochopitelné, že toto „sociální inženýrství“ bylo produktem porevoluční euforie; společnost ke svému demokratickému profilu s právním vědomím směřuje oklikou a každodenní skandály, korupce a „nemodelové“ chování politiků jsou brzdou v dosažení onoho po revoluci vysněného stavu personální obměny demokratického vězeňství.

Přesto zůstávají v platnosti ony ideální stimuly této obměny:

- zachovat poměr vězněných a personálu 2:1 s důrazem na profese přímo pracující s odsouzenými

- dostatečné finanční prostředky

- technické vybavení pracovišť

- podpora týmové práce

- adekvátní zařazení kvalifikovaných odborníků v hierarchii systému.

Nikoli posledním požadavkem bylo zlepšení pracovních podmínek vězeňského personálu a vypracování komplexního systému péče o personál včetně vybudování systému celoživotního odborného vzdělávání personálu formou přednášek, seminářů a workshopů.

Základním předpokladem všech změn a systémové přeměny vězeňství byla legislativa a její úpravy, nový zákon o Vězeňské službě, zákon o výkonu vazby a Řád výkonu vazby a Řád výkonu trestu odnětí svobody. Tím nejdůležitějším požadavkem byla však rekodifikace trestního práva, která měla zrušit rigidní a neperspektivní vnější diferenciaci výkonu trestu odnětí svobody a rozšířit dosavadní úzkou paletu trestů – především o tresty alternativní k trestu odnětí svobody.

G/ ODKLON OD KONCEPCE ČESKÉHO VĚZEŇSTVÍ Z ROKU 1991

Koncepci rozvoje vězeňství v ČR přijalo v roce 1991 se souhlasem ministra spravedlnosti tehdejší ředitelství Sboru nápravné výchovy po projednání v komisi pro vězeňství petičního výboru pro právní ochranu a bezpečnost České národní rady. Na základě kladného posudku právního odboru Rady Evropy, který vypracoval jeho expert prof. Dr. Helmut Gonsa, se stala koncepce strategickým plánem reformy českého vězeňství.

Koncepce si kladla za cíl zásadním způsobem změnit výkon vazby a trestu odnětí svobody v duchu požadavků Evropských pravidel (doporučení č. R/87/3). Vycházela z moderního pojetí vězeňského systému, který na jedné straně plní funkci k ochraně společnosti před kriminálním chováním, ale na druhé straně plní funkci rehabilitační, tj. usiluje o společenské začlenění a uplatnění odsouzených po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Základní filozofií nového pojetí vězeňství je přísné respektování presumpce neviny při výkonu vazby s ohledem na dodržování základních lidských práv svobod a naplňování regulativní funkce trestu odnětí svobody v prosociálním smyslu.

K uplatnění koncepce v reformním úsilí Sboru nápravné výchovy po roce 1990 bylo nezbytné přehodnotit vývoj českého vězeňství v letech 1945 až 1989, zejména se zřetelem na deformační vlivy po roce 1948, ale i na dílčí úspěchy, kterých bylo dosaženo při využívání penologie a penitenciární nauky v letech 1968 až 1980. Zdrojem inspirace a poučení se staly nejen poznatky a zkušenosti západoevropského vězeňství, ale též pozitivní výsledky ve vězeňství v období první republiky z let 1918 až 1938 i nejstarší penitenciární tradice, které se utvářely již v období rakousko-uherské monarchie, zosobněné v díle vězeňského kaplana a pedagoga Františka Josefa Řezáče z let 1847 až 1862.

Z přehodnocení poválečného vývoje českého vězeňství a poznání podmínek a příčin všech deformačních vlivů byly odvozeny nezbytné reformní kroky k postupnému uvádění koncepce do vězeňské praxe. V první řadě šlo o depolitizaci vězeňství, které se v minulosti stalo obávaným mocenským nástrojem k prosazování zájmů jedné politické strany. Nezbytným krokem byla též demilitarizace vězeňství ve smyslu odstranění zbytečných militantních prvků při zacházení s vězni. S tím souvisel i další krok v podobě decentralizace vězeňství s cílem posílit pravomoci ředitelů vězeňských zařízení. Neméně významným krokem se stalo vytváření předpokladů k celkové humanizaci vězeňského systému.

Depolitizace vězeňství byla umožněna jednak zrušením článku 4 ústavy ČSSR, který legalizoval vedoucí úlohu KSČ při řízení státu, jednak zákonem č. 186/1992 Sb., o služebním poměru Policie ČR, který v ustanovení § 152 zakazuje členství v politických stranách a hnutí též příslušníků Vězeňské služby ČR. Pro osoby v pracovním poměru platí zákaz politické činnosti na pracovišti ve smyslu zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a hnutích.

Demilitarizace vězeňství byla významným způsobem podpořena vydáním zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži ČR, na jehož základě – ve smyslu ustanovení § 27 rozhodl ministr spravedlnosti o zcivilnění funkcí ve správní službě. Toto rozhodnutí je obsaženo ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti č. 13/1995 Sb., jíž se stanoví funkce, které ve správní službě Vězeňské služby ČR mohou zastávat výlučně zaměstnanci v pracovním poměru a funkce, ve kterých mohou být začleněni i nadále příslušníci ve služebním poměru.

Decentralizace vězeňství byla zahájena vydáním nových organizačních řádů v návaznosti na vznik Vězeňské služby ČR dnem 1. 1. 1993 na základě citovaného zákona č. 555/1992 Sb.V této souvislosti došlo k početní redukci a restrukturalizaci ředitelství Sboru nápravné výchovy a k vymezení jeho funkce na koncepční, metodickou, kontrolní koordinační činnost. Současně byly posíleny pravomoci ředitelů jednotlivých organizačních článků Vězeňské služby ČR, zejména v oblasti personální.

Humanizace vězeňství vycházela především z přísného a přesného dodržování Listiny základních práv a svobod při zacházení s obviněnými a odsouzenými, pokud zákon nestanovil jinak. Dále spočívala ve vytváření příznivého sociálního klimatu v místech výkonu vazby a trestu odnětí svobody, které významným způsobem ovlivňují nejen personální, ale i materiální podmínky vazebních věznic a věznic. Legislativní předpoklady humanizace vězeňství byly vytvořeny vydáním zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby a č. 294/1993 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Završením legislativních předpokladů byl zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody.

Na počátku roku 2005 byly převedeni z pracovně právního poměru do služebního poměru příslušníka Vězeňské služby ČR všichni ředitelé vazebních věznic a věznic a ředitel Institutu vzdělávání VS ČR a nic nebrání převádění dalších pracovníků ze správní služby do služebního poměru. Tato změna je logickým důsledkem zákona č. 436/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži ČR, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony.Tímto zákonem se Vězeňská služba jako celek vrátila do podmínek dřívějšího Sboru nápravné výchovy 80. let.

Militarizace vězeňství je však charakterizována řadou dalších věcí. Jejím signifikantním znakem je navržení současného generálního ředitele na povýšení do generálské hodnosti nebo zavádění staré vojenské terminologie, např. pojmu „bojovka“ což značí „bojovou a odbornou přípravu“ (BOP). K tomu patří i potlačování individuality a samostatného rozhodování – opět se čeká na rozkazy (bez rozkazu ani ránu) a vydávají se nové a nové interní předpisy. Po převratu jich bylo 200 z celkem asi 600 předpisů zrušeno; nyní již zase přesáhly původní počet. Jde o snižování odpovědnosti, o snahu „přikrýt se papírem“, prostě o alibismus, který vládl v SNV před r.1989 a po něm. K militarizaci přispěl i příchod bývalých vojáků, vojenských prokurátorů, policistů a dalších vojensky vyškolených lidí z důvodu redukce nebo zrušení jejich „mateřských“ vojenských složek.

Pro srovnání některých důležitých ustanovení zákona č. 555/1992 Sb., s jeho novelu provedenou zákonem č. 436/2003 Sb., je třeba uvést:

1. V původním znění byla Vězeňská služba rozpočtovou organizací (§1, odst. 2 zák.č. 555/1992 Sb.), řídil ji ministr spravedlnosti prostřednictvím generálního ředitele (§4, odst. 1 cit.zák.) a postavení ozbrojeného sboru měla pouze vězeňská stráž a justiční stráž (§3, odst. 2 cit. zák.). Na základě novely se stala Vězeňská služba ozbrojeným bezpečnostním sborem, který řídí generální ředitel Vězeňské služby (nové znění § 1, odst. 2 ve smyslu zák. č. 436/2003 Sb.). Tím byla odňata ministru spravedlnosti pravomoc vstupovat do řízení Vězeňské služby, neboť podle nového znění není generální ředitel prostředníkem a ministru spravedlnosti zůstala pouze pravomoc jej jmenovat a odvolávat.

2. Vzhledem k novému postavení Vězeňské služby jako ozbrojeného bezpečnostního sboru se rozšířily i její pravomoci, které mají charakter pravomocí Policie ČR. Nově může Vězeňská služba prošetřovat pověřenými orgány trestnou činnost svých příslušníků (nové znění §2, odst. 1, písm. 1) ve smyslu zák. č. 436/2003 Sb. Tuto pravomoc měl bývalý Sbor nápravné výchovy ve smyslu ustanovení § 168, odst. 2, písm. b) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Navíc získaly pověřené orgány Vězeňské služby pravomoc používat tzv. podpůrné operativně pátrací prostředky s výjimkou placených informátorů (nové znění § 16 ve smyslu zák. č. 436/2003 Sb.). Je třeba poznamenat, že v návrhu legislativní předlohy byl i požadavek na uzákonění placených informátorů, avšak moudrostí a prozíravostí většiny poslanců, přítomných při projednávání, nebyl tento požadavek naštěstí přijat.

3. Postavení Vězeňské služby ČR jako ozbrojeného bezpečnostního sboru umožňuje, aby její příslušníci byli povoláni k plnění úkolů služby pořádkové policie a nebo ochranné služby Policie ČR, pokud tak rozhodne vláda (nové znění § 24a ve smyslu zák. č. 436/2003 Sb.). Obdobným způsobem mohl bývalý Sbor nápravné výchovy plnit úkoly Sboru národní bezpečnosti (§62, odst. 1 zák. č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody). Nové oprávnění příslušníků Vězeňské služby ČR se promítlo i do novely zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (§ 50b).

4. Z uvedeného vyplývá, že zákon č. 436/2003 Sb. odklonil vývoj českého vězeňství od důležitých požadavků. Koncepce českého vězeňství z roku 1991, která sledovala oddělení hlavní. Výkonné složky vězeňství - Vězeňské služby od složky podpůrné, tj. vězeňské a justiční stráže (str. 5 „Perspektivy Vězeňské služby v České republice“ – souhrn koncepčních záměrů, Praha 1992). Vyčleněním ministra spravedlnosti ze struktury přímého řízení byl pominut další významný princip, na jehož základě předpokládala reforma užší sepětí odborných útvarů ministerstva spravedlnosti a Vězeňské služby s cílem sjednotit a zjednodušit rozhodování v oblasti financí, logistiky, personalistiky, legislativy, informatiky, apod. (str.8, „Perspektivy…“). Dříve zcivilněná výkonná služba vězeňství, která vytvářela prostor pro iniciativní a aktivní přístup personálu ve smyslu Koncepce (str.9 „ Perspektivy…“) je v současné době ohrožena tzv. reaktivací, tj. povoláním do služebního (vojenského) poměru, zejména na úrovni vedoucích oddělení. Při dodržování principů vojenské subordinace, charakteristické pro ozbrojený bezpečnostní sbor, bude velmi nesnadné plnit hlavní cíl v oblasti výchovy a vzdělávání vězeňského personálu, kterým je: sebevědomý, iniciativní, cílevědomý, mravně autonomní odborník se zájmem o svou profesi, schopný se samostatně rozhodovat a pro své klienty modelovat zralé, tj. odpovědné prosociální chování (str. 11 Perspektivy…“).

Ze srovnání původní koncepce vězeňství z r. 1991 a dnešního stavu, za který nese odpovědnost především ČSSD a její „nestraničtí odborníci“ (PhDr. Kamila Meclová, JUDr. Otakar Motejl, JUDr. Pavel Rychetský) je zřejmé, že nové vedení ministerstva spravedlnosti a jím jmenovaný generální ředitel VS budou muset provést následující rychlé a nejdůležitější opatření. Původní koncepce po svém aktualizování a oproštění od příliš idealistických a realitě ekonomiky a společnosti neodpovídajících představ, je koncepcí životaschopnou a základem pro modernizaci vězeňství podle standartu západní Evropy.

H/ VÝCHODISKA

a/ Především je třeba vězeňství odmilitarizovat. Odstranit opět stoupající popularitu uniformy. Ve vojenském stavu by měla zůstat toliko ostraha a výkonná složka zajišťující bezpečnost a vlastní provádění vazby a výkonu trestu. Ostatní pracovníci – vychovatelé, referenti, vedoucí oddělení – by měli být v civilu, což umožňuje lepší kontakt s odsouzenými, na který se nepřenáší vojenský dril, který je mnohdy zdrojem napětí. Odstranění vojenské subordinace u těch pracovníků VS, kteří přicházejí do denního kontaktu s odsouzenými. Je třeba ujednotit nejzásadnější věci a odstraněním vězeňské byrokracie nesvazovat schopným lidem ruce.

Současná situace, kdy ministr spravedlnosti prakticky neřídí generálního ředitele VS, ale pouze jej jmenuje a odvolává, je neúnosná. Především se dosud od převratu nenašel natolik schopný ředitel, nejlépe právník a manažer se znalostí jazyků, schopný kontaktu s moderním vězeňstvím západní Evropy a vybavený příslušnou autoritou, (nemluvě o příslušné vědecké nebo pedagogické kvalifikaci), který by mohl české vězeňství přivést na evropskou úroveň. V žádném případě by neměl nový ředitel pocházet z dosavadních vězeňských struktur, jako všichni předchozí. Je třeba dodat, že současný generální ředitel plk. Mgr. Luděk Kula je zatím nejhorší, jak o tom svědčí pouhá komunikace s ním a jeho předchozí působiště - věznice v Brně, patřící mezi nejhorší v ČR. Je ironií, že je nyní mezi kandidáty na hodnost generálmajora. Ministr by podle navržené koncepce měl mít pravomoc jmenovat jednotlivé ředitele ústavů a věznic.

Součástí ministerstva spravedlnosti by měl být odborný útvar spadající přímo pod ministra, zahrnující ekonomiku, personalistiku, logistiku a legislativu (které by mohlo mít 5-6 osob) jako jeho koncepční, kontrolní a metodický orgán; zatímco vlastní vedení ve formě „Úřadu pro vězeňství“ by zajišťovalo přímý výkon vazby a trestu odnětí svobody. Bylo by protipólem Úřadu pro mediaci a probaci.

Nejdůležitějším požadavkem nabízejícím cestu z krize vězeňství je vytvoření morálního kodexu osob prosazujících zákon. Nejde jen o vypěstování odolnosti antikorupčního charakteru, ale mnohdy o základní pravidla zdvořilosti vůči „neodsouzeným“ návštěvníkům věznice. O zbavení se pocitu superiority a zkresleného vnímání vlastní důležitosti, k čemuž výkon profese „bachaře“ svádí svojí podstatou.

Současné Generální ředitelství VS je postsocialistický moloch kopírující předchozí strukturu vedení SNV a vyznačující se podobnými metodami řízení, což je dáno i personálním dědictvím a navrátivší se militarizací.

CH/ NEJEDNOTNÁ PRAXE VÝKONU TRESTU

Postsocialistické stereotypy, korupce a personální dědictví bez demokratického obsahu vytvářejí z dnešního vězeňství síť úsluh, spolupráce a poskytování výhod za protislužby a to ve větší míře, než tomu bylo za totalitního režimu, neboť „vězeňský trh“ je v tomto směru mnohem rozmanitější.

Velký prostor pro to vytváří např. rozdělování a přeřazování vězňů. Nesjednocená praxe v tomto smyslu, je totiž semeništěm korupce a produktem rozdílného rozhodování soudů včetně podmíněného propouštění, jehož kritéria posuzuje každý soud rozdílně. Viz např. praxe kladenského a nymburského soudu, které prakticky nepropouští. Tato praxe vede mnohé odsouzené ke snaze dostat se z výkonu trestu v této lokalitě jinam, aby si zachovali podmínky pro předčasné propuštění z výkonu trestu posilnění zákonných podmínek.

Neexistují vnitřní pravidla, jejichž splnění by mohlo vést k podmíněnému propuštění z výkonu trestu a již vůbec ne pravidla jednotná pro všechny věznice. Podmínky uvedené v trestním zákoně jsou příliš obecné (odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení) a nemohou suplovat pravidla konkretizující výkon trestu v daných podmínkách. Vychovatel proto neví, jak a podle čeho má odsouzeného hodnotit. To se týká i přeřazení do jiného ústavu, jiné skupiny, kdy diferenciace vnější neodpovídá diferenciaci vnitřní. Takže i když je odsouzený přeřazen z horší skupiny do lepší, přijde do stejné místnosti se stejnými nebo podobnými odsouzenými, vzhledem k tomu, že vnitřní diferenciace neexistuje.

Neexistuje lhůta, dokdy musí soud rozhodnout o žádosti o propuštění z výkonu trestu.

Neexistence pravidel a tím i omezená možnost hodnocení odsouzených vede k mechanickému posouzení, kdy vychovatel v computeru jen přehazuje jména ke stejným textům. Protože soudce kromě mechanického posudku neví o odsouzeném nic, záleží i na řediteli věznice, který je ovšem stejně tak neinformován. Tak se míjí účinkem nejdůležitější stimul, který může ovlivnit jednání a nakonec i resocializaci vězně. V tomto smyslu je nezbytné provést negativní vymezení uvedených podmínek – pokud vězeň podmínky splní, a nemá jiné problémy, má nárok na podmíněné propuštění bez dalšího.

Těžkopádný chod justice a retardovanost vězeňství jen zbytečně prodlužují podmíněné propuštění z výkonu trestu. Na prodloužení mají vliv:

a/ doba od podání žádosti k nařízení jednání

b/ doručení rozhodnutí a lhůta k odvolání

c/ rozhodování odvolacího soudu

d/ přesun spisu od odvolacího soudu k prvostupňovému soudu

e/ rozhodování soudu prvního stupně

f/ doručování odsouzenému

To vše si vyžádá jeden rok a teprve poté může odsouzený žádat znovu, takže lhůta k opětnému podání žádosti se tím prodlužuje.

I/ VĚZEŇSKÝ PÊLE-MÊLE

Diferenciační skupiny stanovené zákonem a udělované odsouzeným rozsudkem soudu ztrácejí svůj význam bez diferenciace vnitřní, nebo aspoň s rozlišením ubytování. Tak jsou ubytováni a společně vykonávají trest slušnější odsouzení s darebáky a naopak.

Mezi jednotlivými věznicemi existují velké rozdíly ve stravě a v možnostech vězňů si přilepšit. V pankrácké věznici je možno navštívit kantýnu jednou týdne a nakoupit za 3 000 Kč. V pardubické věznici je to možné navštívit kantýnu dvakrát týdně a nakoupit za 2 000 Kč. Ve vinařické věznici jednou týdně a nakoupit za 1 000.-Kč, v jiřické věznici jednou za měsíc za 100 Kč

V zemi, která „úspěšně“ stoupá po světovém žebříčku korupce a ve které neexistuje zápis ze zasedání vlády projednávající privatizaci miliardového objektu a ministři si již po jednom roce nepamatují, jak hlasovali – existuje samozřejmě i korupce ve vězeňství.

Chceš do jiné věznice? S lepšími podmínkami a stravou? Chceš do jiného baráku v objektu věznice? Chceš přerušit trest? Chceš jít na dovolenou domů? ZAPLAŤ!

A pro příslušníky:

Chceš dobré tabulkové místo? Chceš-li přilepšit své rodině – přilepši odsouzenému. ZAPLAŤ!

Výhody a uspokojování nároků odsouzených jsou rovněž odlišné v různých věznicích. Ve Valdicích se trest přerušuje, v Mírově nikoliv, ačkoliv jde o typově stejný druh věznice.

Ačkoliv mají být odsouzení hodnoceni a zařazováni podle dosaženého stupně převýchovy – výchova prakticky neexistuje. Tzv. vychovatel z řad příslušníků VS ve skutečnosti odsouzené nevychovává, vyřizuje toliko poštu a snaží se, aby odsouzený zbytečně neobtěžoval, nepodával žádosti a nemusel písemnosti odsouzeného předávat funkčně vyššímu pedagogovi, aby tak nevyvolával jeho nespokojenost, že odsouzenému dostatečně nevysvětlil, na co má a nemá nárok. Je to způsobeno i tím, že stále narůstají stavy vězňů, zatímco co systemizace vychovatelů se nemění.

Malá možnost zaměstnání odsouzených, v některých vězeňských zařízeních prakticky žádná, popírá tvrzení znalce ruského carského vězeňství (z vlastní zkušenosti) F. M. Dostojevského, že zbytečná práce demoralizuje vězně. V českém vězeňství by rozhodně význam měla, protože i ta by byla lepší, než proležet 4,5 roku na posteli, jak mi to vylíčil jeden můj klient.

Výchovu nahrazuje pacifikace odsouzených; nechat je vařit dryácké čaje z tabáku, kšeftovat s „klepkami“ (vězeň, který má své prášky, je hodný vězeň), kafem, cigaretami – to vše je lepší, než dělat odsouzeným nervy, a nebo je dokonce nějak vychovávat.

Svoji negativní roli hraje i skutečnost, že ve věznicích působí rodinné klany příslušníků VS, zejména tam, kde se věznice nacházejí v malých obcích, kde je obtížné najít jiné zaměstnání. Rutina, stereotyp a nezájem o práci s vězni jsou přirozeným důsledkem těchto vazeb. Tam, kde je malá zaměstnanost, nebo nezaměstnanost, tam jsou i silné levicové, nebo komunistické nálady, které v propojení na bývalé příslušníky SNV, na rodovou bachařskou tradici nebo přímo na dnešní KSČM – tam je také těžké demokratizovat vězeňství a měnit jeho „déjŕ-vecu.“ I po 15 letech ve vězeňství silně převládá provázanost s bývalým totalitním režimem.

Pojem převýchovy je iluzorní i proto, že od odsouzení do doby výkonu trestu většinou uplyne dlouhá doba. Převýchova většinou spočívá v tom, že odsouzený tráví bezúčelně čas ve své místnosti a dobře je hodnocen ten, kdo své vychovatele a pedagogy zbytečně neotravuje. Přísun vlastních knih a učebnic je velmi zdlouhavý a omezený, jeho délka závisí na tom, kdy je očuchá pes hledající drogy. Možnosti studia jsou velmi omezené, ředitelé dávají souhlas tak jednomu promile vězňů.

Zájmové kroužky slouží především k získání výhod a bodů pro podporu žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Velmi omezená a nedostatečná je výuka jazyků, což odpovídá i jazykové nevybavenosti vězeňského personálu – o to větší zájem je o posilování a fyzickou přípravu (pro další trestnou činnost?)

Před pravicovými stranami, zejména ODS, je nyní úkol – rozbít vazby, které si ČSSD a KSČM vytvořily s částí personálního stavu, který ve VS přežil z doby totality a který se vyhnul dalšímu prověřování sboru, jakož i s těmi, kteří se jednoznačně a nadstandardně orientují na ČSSD jako „předvoj“ KSČM. Je proto třeba pokračovat v přerušené reformě a personálně ji zajistit novými příslušníky, oddanými demokracii a euroatlantickým vazbám ČR.

České vězeňství, stejně jako Policie ČR a justice (včetně Státního zastupitelství) se nacházejí v krizi. V takové krizi, že nadcházející kolaps těchto bezpečnostních složek ohrožuje existenci demokracie v této zemi a těžce poškozuje její pověst u jejích partnerů a spojenců v EU a USA.

Autorovy zkušenosti s vězeňstvím jsou dány:

- vězněním jeho otce v 50 a 60. letech

- výkonem advokacie a činností obhájce v letech 1976 - 1989

- funkcí 1. náměstka Generálního ředitele SNV v letech 1991 - 1993

- výkonem advokacie a činností obhájce v letech 1995 - 2006

Zpátky