Duben 2006

Příběhy české justice (22) - Recidivista

Milan Hulík

Málokdy se toho sejde tolik v jedné kauze jako v příběhu našeho recidivisty. Historie, literatura, automobilismus, dopravní předpisy, politika a nevědomé mládí naší justice. A také bulvární pachuť spolu s absurdním divadlem – to vše dohromady. Jak by zněl titulek bulváru ? „Spisovatel recidivistou ?“ Anebo „Nepolepšený recidivista?“ Spravedlnost tentokráte dostala na frak, ale má ještě šanci – rozsudek není pravomocný.

Rozsudek

Čím se provinil čtenářům Polygonu dobře známý spisovatel Jan Beneš, že musel jako obžalovaný stát před Okresním soudem v Příbrami? Přečtěme si to z rozsudku:

„Jan Beneš je vinen, že dne 8. 7. 2005 v době kolem 15.45 na parkovišti u Penny Marketu, v Dobříši, okres Příbram, vytáhl z podpaží poplašný revolver, namířil ho na M.Z., kterému řekl, že mu ustřelí palici, a následně po vystoupení z auta tuto výhružku zopakoval, když výhružka vyvolala u poškozeného přesvědčení, že hrozbu splní.

Tedy jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vyvolat důvodnou obavu a tak se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného, čímž spáchal trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 179a odst.1 tr. zákona a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst.1 tr. zákona.“

Jak to bylo?

Co vlastně provedl pistolník Beneš? Ve své výpovědi totiž danou situaci popsal jinak. Po útoku neurvalého hrubiána a jeho nadávkách namířil poplašňák na strop auta a beze slov dal najevo, že je ozbrojen, aby odrazil útočníka, který mu sprostě nadával a snažil se jej vytáhnout z auta v úsilí splnit svoji výhružku, že mu rozbije hubu. Co tomu předcházelo a co se vlastně stalo?

Spisovatel Jan Beneš jel ze svého bydliště v Obořišti nakupovat do Dobříše. Jak byl zvyklý z USA, kde po léta žil, jel pomalu a dodržoval omezení rychlosti. Bylo tomu tak i ve stoupání k dobříšskému zámku a po náměstí, kde byla dokonce rychlost omezena na 30 km. Za ním jedoucí „poškozený“ (tento právní terminus technicus dostávají i ti, kteří poškozeni nebyli a kteří naopak poškodili jiné) M. Z., jako každý razantní řidič dával najevo svoji nelibost z pomalé jízdy před ním jedoucího Jana Beneše - blikal, troubil a při předjíždění ho „pozdravil“ vulgárním gestem, aby dal najevo, co si o tomto č... a praseti, jak mu potom nadával, myslí. Za této situace obě vozidla dojela na parkoviště Penny Marketu, poškozený vyskočil, přiběhl k vozidlu Jana Beneše a za stálého vykřikování shora uvedených nadávek otevřel dveře jeho vozidla a snažil se jej vytáhnout, aby mu jako neschopnému řidiči nesmyslně dodržujícímu dopravní předpisy, jednu pořádnou ubalil. Sedmdesátiletý spisovatel, krátce po operaci by-passu, v tomto stavu ohrožení vytáhl poplašný revolver, a aby útočník nepostřehl zaslepenou hlaveň, namířil jej na strop auta. Toho se poškozený zalekl natolik, že běžel za policajty, aby nebezpečného pistolníka zatkli. Tím mohla celá akce skončit, poplašný revolver splnil svůj účel, Jan Beneš uchránil svoji tělesnou integritu a kdyby se policajti přesvědčili, že nešlo o skutečnou zbraň – mohlo být vše vyřízeno. Snad jen poškozený mohl být opravdu poškozen, kdyby mu byla uložena pokuta, nebo byl stíhán pro přestupek. Tomu všemu zabránilo KDYBY - kdyby ovšem Jan Beneš byl normálním, neemigrovavším občanem, loajálním ke komunistickému i k postkomunistickému režimu, kdyby se byl býval zařadil a nebyl znám v místním regionu jako ten „Američan“, pak by se asi opravdu nic nedělo. Jenže Jan Beneš „vyčníval“ již v hluboké totalitě, jak o tom svědčí i slavný proces z r. 1967, ve kterém byl odsouzen spolu s Pavlem Tigridem a Karlem Zámečníkem za své kontakty s exilovým časopisem „Svědectví“.

Takže zákonná obrana Jana Beneše se začala odívat do kriminálního hávu. Tedy začala být odívána. Jan Beneš vydal policajtům svoji „zbraň“, ti sepsali protokol a sdělili mu obvinění ze shora uvedených trestných činů. Státní zastupitelství promptně sepsalo obžalobu a slavný spisovatel byl postaven před soud.

Obhajoba měla snadnou úlohu. Stačilo, aby se obhájce odvolal na známou zásadu „in dubio pro reo“, v pochybnostech ve prospěch obviněného. Stály proti sobě dvě verze, jedna podle výpovědi obžalovaného (který samozřejmě má právo i lhát) a druhá podle výpovědi poškozeného jako svědka, který je povinen mluvit pravdu. Aby bylo možno tyto výpovědi porovnat a jedné z nich uvěřit, musí se soud pečlivě zabývat osobnostmi jak svědka, tak obviněného, neboť samotné shora uvedené procesní důvody pro hodnocení výpovědí nestačí – i svědkové lžou a naopak nemusí lhát obviněný. Celá situace svádí k tomu, zahrát si na soudce a nechť čtenář si rozhodne sám, zda obviněný je vinen ve smyslu obžaloby.

Na jedné straně uznávaný postarší spisovatel, autor desítek knih, člen českého i amerického PEN klubu a nositel řady vyznamenání včetně Presidential Medal of Merit 1980 (od presidenta Reagana), Kivanis Award 1988, Literární ceny BBC, atd. s přednáškovou činností na amerických univerzitách, politický vězeň komunistického režimu a poslední vězeň Antonína Novotného.

Na straně druhé poškozený M. Z., robustní postavy, sice bez záznamu v trestním rejstříku, ale u soudu se chovající tak, že napadl jediného svědka v této věci a pošklebující se při závěrečné řeči obhájci, takže musel být předsedkyní vykázán z jednací síně. U soudu přiznal, že obviněnému do prasat nadával, do č... prý ne.

Jediný svědek byl mladý prodavač z prodejny ovoce a zeleniny, který celou příhodu viděl, byť neslyšel – pozoroval ji totiž přes sklo výlohy. Vypověděl, že z vizuálního pozorování bylo zřejmé, že se poškozený choval agresivně.

Výpovědi poškozeného a obviněného se tedy lišily v tom, zda-li obviněný namířil revolver na jeho hlavu a prohlásil, že mu ustřelí palici, nebo zda jej beze slov namířil jen na strop auta.

Důkazní řízení zůstalo omezeno jen na onoho prodavače a výpověď stála proti výpovědi. Klasická situace pro použití zásady „in dubio pro reo“, jak zdůraznil obhájce Jana Beneše.

I spisovatel může být převychován

Obhájce dále poukázal, že „výpověď poškozeného však svědčí ve spojení s chováním poškozeného v jednací síni (ze které byl vykázán) a napadením svědka Holečka o přestávce, jakož i přiznanými nadávkami o praseti, že se jedná o člověka cholerického založení a nedodržujícího dopravní předpisy. Nebyl totiž nejmenší důvod, aby poškozený nerespektoval jízdu obžalovaného, který jel podle dopravních předpisů. I kdyby obžalovaný jel ještě pomaleji, než bylo omezení rychlosti, pak tím neporušoval dopravní předpisy a bylo na každém řidiči, aby to respektoval – tím spíše, že po úseku s omezením rychlosti kolem dobříšského zámku jel přes náměstí s prastarou dlažbou, kde stále omezení rychlosti platilo (výstražná značka omezující rychlost zde nebyla ničím, a to ani odbočující komunikací zrušena) a navíc bylo páteční odpoledne, tedy doba zvýšené frekvence dané nákupy. Úzké náměstí má z obou stran obchody, do kterých vcházeli a z nich vycházeli lidé. Způsob jízdy obžalovaného byl tedy rozumný, pochopitelný a navíc dopravní vyhláškou přikázaný. Reakce poškozeného byly proto neadekvátní v každém případě, a to i za použití licence, že by obžalovaný jel tak, jak uvádí poškozený. Obžalovaný to samozřejmě popírá, ale „i kdyby“, tak na drobné chyby a špatné manévry nelze reagovat způsobem, jakým to činil poškozený a už vůbec ne (lze-li to ještě stupňovat), je-li chybujícím řidičem starší člověk.

Za prvé tedy – na jednání poškozeného v každém případě nebylo nic, co by stálo za vynadání do prasat, a to i kdyby soud vyšel toliko z výpovědi poškozeného.

Za druhé - je třeba hodnotit výpověď poškozeného, kde popřel, že chtěl otevřít dveře auta obžalovaného. Soud musí opět ve smyslu zásady - v pochybnostech ve prospěch obviněného - hodnotit to, že policie nesejmula otisky ze dveří auta obviněného s ohledem na celkové chování poškozeného, a neprovedla důkaz, který mohl potvrdit výpověď Jana Beneše, neboť jeho tvrzení jen odpovídalo skutečnému skutkovému stavu a nakonec i přirozenosti poškozeného. Policie zde zásadně chybovala, když nevyhověla žádosti obžalovaného, aby ze dveří jeho auta sejmula otisky prstů poškozeného. Věc by dnes byla naprosto jasná a motiv obrany u obžalovaného ještě zřejmější.

Postup policie od samého počátku byl účelový. Okamžitě Jana Beneše považovala za pachatele (trestného činu), za pachatele jej také označovala ve svých písemnostech a zcela tak porušila zásadu presumpce neviny a to navíc za situace, když celý incident řádně nevyšetřila, viz již navržený a neprovedený důkaz.

Všechny shora uvedené vývody popírající vinu obžalovaného trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zákona se vztahují i na obžalobu z trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona. Tohoto trestného činu se nemohl (bez ohledu na ostatní tvrzení a důkazy ) Jan Beneš dopustit již proto, že poplašný revolver vytáhl ve svém autě a namířil jej na strop auta. Nedopustil by se ho ani tehdy, kdyby jej namířil na obžalovaného. Nejednal tak namístě veřejnosti přístupném, takže nemohl naplnit hypotézu daného trestného činu, ani znaky skutkové podstaty tohoto činu.

Obhajoba na závěr poukazovala na to, že i kdyby jeho jednání v dané situaci, jak byla shora popsáno, neslo znaky trestného činu, tak jednal v nutné obraně podle § 13 tr. zákona, podle kterého „čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem.“

Ke střetu mezi obhájcem a předsedkyní došlo až v závěru hlavního líčení, když soudkyně referovala osobní data obžalovaného. Tehdy uvedla, že obžalovaný Jan Beneš byl již několikráte trestán, ale že všechna jeho odsouzení byla již zahlazena a je na něj třeba hledět jako na netrestaného (sic). Tedy polepšený recidivista? Proti tomu musela obhajoba protestovat – Jan Beneš byl odsouzen za totalitního režimu jako jeho aktivní odpůrce, jeho tresty nebyly v důsledku uplynutí času zahlazeny, ale byl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. Aby to mladičká soudkyně pochopila, musel obhájce učinit malou historickou exkurzi o předjaří r. 1968, o úloze jeho klienta v něm a v roce 1968 samém, ale z protokolace soudkyně bylo zřejmé, že obhájce mluví jakoby o středověku.

Po tomto výkladu vynesla soudkyně výše citovaný rozsudek. Jan Beneš byl uznán vinným oběma uvedenými trestnými činy a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Jak soudkyně konstatovala, tento trest mu byl uložen z výchovných důvodů.

Šalamoun

Spolek pro podporu nezávislé justice „Šalamoun“ později vydal k tomuto případu prohlášení, kde o této části hlavního líčení uvedl: „Paní soudkyně, zřejmě občansky nevyzrálá, vrhla na Jana Beneše stín recidivy, když neuvedla za co byl za totalitního režimu odsouzen, namísto toho, aby se pro jeho zásluhy k němu chovala s odpovídající pokorou. Porušila jeho občanskou čest a nenapravila to po ohrazení se obhájce zdvořilou omluvou. Kromě toho, že se paní soudkyně zachovala neslušně k obžalovanému, který ji svými zásluhami o návrat České republiky do rodiny demokratických států občansky převyšuje, prokázala, že se neorientuje v moderních dějinách státu a principech, jimiž se od listopadu 1989 řídí. Považujeme to za důkaz její občanské nevyzrálosti a neloajality vůči státu, který ji svěřil prestižní úřad soudce. Soudce, který se nedokáže orientovat v historických a politických souvislostech souzených případů, je podle našeho názoru absurdita. Proto navrhujeme, aby tato soudkyně byla v rámci kárného řízení zbavena své funkce soudkyně.“

Soudkyně dosud funkce zbavena nebyla, rozsudek, který vynesla platí, ale dosud pro odvolání odsouzeného nenabyl právní moci.