Duben 2006

Nechala Horáková zavřít Slánského?

Kristýna Chmelinová

Ve chvílích, kdy Václav Havel v krátkých kalhotách hřímal ,,právě jsem se vrátil z Hradu“, ještě tahali po dvorku kačera. Milada Horáková je pro ně „bachařka“ a před listopadem tu vládl „Husar“. Studentka gymnázia zpovídala vrstevníky, co si myslí o tom, co bylo.

Když přijdete za osmnáctiletými studenty a chcete se bavit o komunismu, považují vás přinejmenším za podivné. O takových věcech se přece mluví v nudných televizních rozpravách, ale zdraví mladí lidé mají docela jiné starosti. „Novinářský“ účel rozhovoru dotázané nakonec přesvědčil, ale jistá rozpačitost většinou přetrvávala.

Pozoruhodné byly už první asociace ke slovu komunismus. Všichni pálili od boku věci jako ,,třešničky“, „podpultový prodej“ nebo ,,omezování osobních práv“. Nikdo nevzpomínal na prvotní pokusy o taková společenství v platónopoli, žádnému dotázanému se nevybavil Marx či vývoj v Rusku po roce 1917. To magické slovo je u nás prostě nezaměnitelně spojeno s naší vlastní historií.

Pocit ze samotného slova komunismus i z celé vzpomínané éry je jednoznačně záporný. Na tom se všichni shodli. Respondenti uváděli, že jim ,,naskakuje husí kůže“, že z celého rozhovoru na dané téma mají ,,šedý pocit“, že slovo komunismus v nich vyvolává ,,mnoho spíše negativních pocitů“, a hlavně že „nemají rádi, jak se v tom každej furt babrá“. Což automaticky vedlo k další otázce. Kdosi kdysi řekl, že dějiny jsou od toho, aby se z nich lidstvo poučilo, takže: Zanechala v nás éra minulého režimu nějaký odkaz? Ponaučení, které by právě nastupující generace měla mít na zřeteli? Odpovědi byly nejisté. Odkaz určitě, ale jaký – to si nikdo netroufl definovat.

Bachařka Milada a král Husar

Že tedy komanči byli zlí a lidé se tu v jejich područí neměli dobře, na tom se mladí shodnou. V tom, proč přesně se neměli dobře, už tak jasno nemají. Velká většina přiznává, že nad tím vlastně nikdy nepřemýšlela a přijala to jako ,,fakt“ buď z rodiny, nebo celkového národního povědomí. Po uměle vyvolaném zamyšlení pak mládež jako příklad „špatného“ uváděla nejčastěji uzavřené hranice, nedostatek zboží, cenzuru a zatýkání a mučení nevinných lidí. Jakých lidí? Mohli by nějaké oběti jmenovat z hlavy? ,,No, nějací spisovatelé, ne? Zavírali katolické básníky... jo a pálili klášterní knihy,“ vzpomíná sedmnáctiletá Šárka studující prestižní olomoucké gymnázium. Říká ti něco jméno Slánský? ,,Rudolf? Nějaký papaláš, ne?“ Zvláštní, na křestní jméno si několik dotázaných vzpomnělo, ale opravdu nikdo netušil, co a proč se s ním stalo. Ani Milada Horáková nedopadla o moc lépe. ,,Jo, tu znám, je po ní pojmenovaná ulice v Ostravě,“ odpověděla Petra. ,,Že by ji zavřeli? Nebo někoho zavřela ona?“ váhá Martin. Na Palacha pak zabrali všichni. ,,Počkej, abych si ho teď nespletla s Opletalem... On se upálil, ne?“ Šárka dál vypráví, jak se jeho výročí stalo symbolem a dvacet let poté se z něj vyklubala revoluce. ,,Proč se upaloval? Asi na protest, ne? Tak nějak proti všemu.“

Další vědomostní mezery mladého gymnaziálního studentstva se objevují při dotazu na zdejší prezidenty. Kdo byl ten první komunistický? Odpověď většinou zní: Nevím. ,,Gottwald nebo Husák,“ uvedla šumperská studentka Adéla pro jistotu oba představitele, jejichž jména jsou tady podle mých dalších průzkumů nejznámější; o druhém jmenovaném většina také ví, že byl až poslední, protože ,,o něm přece zpívají Chinaski“. Ani stále přehrávaná písnička však nezabránila studentovi (který mi hned poté zakázal zveřejnit jeho jméno), aby na dotaz po posledním předrevolučním prezidentovi vyhrkl: ,,Husar!“

Čo bolo, to bolo

A našli by dnešní studenti na minulém režimu kromě stále zmiňovaných krutostí a nedostatků i něco pozitivního? Nějaký detail, který by byl lépe ošetřen než v současnosti? Mnohé tato otázka zaskočila, a stejně jako přiznali, že se nikdy nezamýšleli nad příčinami zlé reputace komunistů, přiznali také, že hloubat nad jejich dobrými činy je nenapadlo už vůbec. Takže znovu dlouhá pauza – a pak se nejčastěji zmiňovaným kladem stala „jistota pracovního místa“. Jiní chválili komunistickou podporu rodiny a rozdávání bytů. Jistým pozitivem vlády komunistů bylo i to, že ,,lidi se proti nim dokázali spojit, pomáhali si, ukrývali se“.

Většina dotázaných v mém průzkumu projevila velkou míru tolerance. Stranu by nejspíš nezakázali, nebojí se opakování převratu osmačtyřicátého roku, protože vidí záruku v dnešní síle mezinárodního tlaku. Rostoucí preference komunistické strany si vysvětlují tím, že ,,mladí blázni neví, co to bylo, a staří si pamatují lepší důchody“. Mí gymnaziální kolegové by také dokázali odpustit bývalým straníkům a nevyhazovali by je z vysokých funkcí. ,,Měly by rozhodovat schopnosti,“ míní Adéla, ,,lidi se můžou vyvíjet a ve straně byl kdekdo, protože se báli.“ „Čo bolo, to bolo,“ shrnula to jiná studentka. Tak mi svitla naděje, že až naše generace nastoupí, nebudou se dokola přetřásat rodokmeny a zbude více času na práci.

(Respekt, www.respekt.cz)