Duben 2006

Exodus tradiční německé majority Rýmařovska v letech 1945 - 1946

Roman Icha, Jiří Karel, Leona Pleská, Herbert Schneider

Již v několika statích (1) jsme se pokusili nabídnout informace o jedné z dosud neprobádaných kapitol části Nízkého Jeseníku vymezené lety 1868 – 1960 a hranicemi bývalého okresu Rýmařov. Především jsme se věnovali osudům německého obyvatelstva, jež zde sídlilo téměř sedm set let. V této souvislosti nutno upozornit na zvláštní fenomén kolonizace oblasti v posledním tisíciletí, jímž se výrazně liší od bohatších oblasti s tradiční převahou české populace. Za všemi změnami osídlení vždy stály válečné události.

Exodus

První řidší osídlování vycházelo z domácích zdrojů z Pomoraví před rokem 1250 (2). V druhé polovině téhož století je na Rýmařovsku překrylo obyvatelstvo německé (3) a kraj zůstal až do roku 1945 etnicky homogenní. Dalším přeryvem se stalo letní tažení oddílu Matyáše Korvína od Olomouce do Niska roku 1474, jež způsobilo na dlouhou dobu zpustnutí rady sídlišť v obou panstvích Rýmařovska (4). Silný pokles obyvatel si vyžádal nové dosídlovaní natolik masivní, že je lze s minimální dávkou nadsázky považovat za další německou kolonizaci, neboť český příspěvek byl mizivý. Další deficit počtu obyvatel způsobila rekatolizace a třicetiletá válka. Rýmařovsko se stalo téměř zcela luterským (5) již v polovině 16. století a po Obnoveném zřízení zemském v roce 1628 stejně jako v českých krajích došlo i zde k hromadnému útěku obyvatel pro víru zvláště na Hornoměstsku se všemi známými atributy včetně loučení s vlastí u Lammersteinu na Kamenné hoře. Vysoké ztráty obyvatel a výrazně zpustnutí kraje způsobila také dlouhodobá švédská okupace (16).

Není účelem naší práce zabývat se podrobně genezí zájmů o likvidaci multietnické společnosti na našem území ve prospěch uměle vytvořené československé národnosti, jež se stala ostatně vytvořením slovenského státu a zvláště po válce již neakceptovatelnou fikcí, přesto však nutno ve stručnosti zmínit vývoj názoru významné části české politiky a jejich protagonistů. Je zarážející, že myšlenkou vystěhování Němců se ve dvacátém století poprvé jasněji zabývá původně ostře protiněmecká a později kolaborující česká Národní obec fašistická. V propozicích NOF, v tzv. styčných bodech pro budoucí práci zákonodárnou, se píše již v únoru 1932 o "deportacích všech těch příslušníků národnosti německé, kteří nejsou spokojeni s našimi poměry, do jejich mateřských států" (7).

Pevnějších obrysů se názoru dostalo v období mnichovské krize a zvláště po ní. Nejednalo se zprvu o masový odsun, avšak spíše o perspektivní uspokojení požadavků mocného souseda územními ústupky, přijatými i v Obraně národa a Politickém ústředí. Na Jesenicku se zvažovalo odstoupení části Horního Slezska po linii Vrbno – Karlovice (8).

Po drastickém záboru pohraničí, jež předchozí návrhy daleko předčil, zůstalo na odtržených územích zhruba 3 000 000 usedlých Němců a přes 500 000 Čechů, jejichž část získala říšské občanství (9). Do torza ČSR odešlo kolem 120 000 Čechů, 15 - 23 000 Židů a více než 12 500 německých antifašistů. V otázce redukce příslušníků menšin včetně obětovaných Čechů se už v letech 1939 - 40 nejzřetelněji angažoval president dr. Eduard Beneš (9). Zábor čs. území, jemuž, ať již z jakýchkoli důvodů, jako nejvyšší představitel země nedokázal zabránit, se mu stal doživotním traumatem. Zesilující brutalizace postupu nacistických okupačních složek vůči českému národu za války logicky zvyšovala tvrdost názoru nejen v londýnském exilu, ale především v krutě postiženém domácím odboji. Zpočátku se do diskuse o poválečném uspořádání zapojili i nejednotní němečtí exulanti v Anglii, kteří že srozumitelných důvodů nechtěli přistoupit na větší přesun obyvatel.

Nekontrolovaná moc

Bezprostřední situace po ukončení války byla neobyčejně příznivá drastickému účtování. V živé paměti zůstávala válečná zvěrstva nacistických ozbrojených složek, lidé viděli na vlastní oči řadu nelidských činů ustupujících fanatiků, přicházeli první svědkové z koncentračních táborů, nastala exploze hrůzných informací, mnoho českých rodin bylo zasaženo na nejcitlivějších místech. V nepřehledné situaci se zvláště v pohraničí dostávali k moci mezi nové příchozími též lidé bez morálky a skrupulí, řešící na bezbranných dilema své válečné zbabělosti a zápecnictví, militantní šovinisté, ba i lidé podezřelí z kolaborace (13). Po nedlouhé sovětském správě, jež se většinou nedokázala nebo nechtěla zabývat ani excesy vlastních vojáků, nastupovaly v pohraničí místní a okresní správní komise. Zpočátku se opíraly o sovětskou armádu, ale záhy se osamostatnily. Ustavily se revoluční či národní gardy z korektních a rozumných lidí, ale i z nevyvážených mladíků, dobrodruhů (14), ba kriminálních živlů a cizinců (15), kteří zatím nemohli opustit republiku. V Rýmařově se jednalo patrně o jugoslávské válečné zajatce (16). Mezi nimi se objevili též jedinci prchající před poválečnou spravedlnosti, neboť se angažovali na straně Němců, ve Wehrmachtu, SS nebo Pavelićově (17) chorvatské armádě. Nová čs. správa (18) neměla zpočátku přesněji vymezeny pravomoci a suplovala neexistující směrnice podle svého. Jednou z prvních starosti bylo rychle vysídlit dezorientované německé obyvatele.

Košický vládní program a vyjádření představitelů nové čs. vlády včetně presidenta Beneše (19) si vykládali členové OSK jako jasný impuls k akci, cudně nazývané evakuací. Vždyť byl výrazně proklamován úmysl vykázat "všechny Němce z historických hranic" (20). Nekontrolovaná moc umožnila tvrdě až nelidské nakládání, vytváření místních nařízení, jež přiváděla do těžké situace též smíšená manželství i německy mluvící Židy, kteří se ještě ani nenadechli z katastrofy největší genocidy světových dějin. Bývalý židovský majitel rýmařovské likérky Silberstein přežil koncentrační tábor, ale dostatečně se nenaučil česky. Do několika let se raději odstěhoval do Německa, s nímž měl smutné účty, než by snášel jednání českých spoluobčanů a špatně skrývaný antisemitismus.

S prvními přicházeli i "zlatokopové," ač to zpráva OSK bagatelizuje. Přijížděli s několika kufříky a s plnými se záhy vraceli do vnitrozemí, jak vzpomíná Ida Krausová že Žďárského Potoka i jeden že spoluautorů, který je zažil vystupující z vlaku a zanedlouho, jak míří s naloženými vozy dál na Šumperk. Své dělaly i smyšlenky. Vyprávělo se, že německý zlatník a optik z Rýmařova ukryl rakouské korunovační klenoty, jež byly svěřeny do opravy jeho bratrům z Vídně. Téměř denně opilý národní správce živnosti bil a vláčel po ulici osmdesátiletou vdovu zlatníka, aby si vynutil ukrytý "poklad." Zbytečně, poklad neexistoval, české děti pak jeho dům postříkaly inkoustem. Nemohly se na to dívat.

Bezprostředně po instalaci české správy bylo pro Němce vyhlášeno stanné právo, stanovena uzavírací hodina (20.00). Němci, označení žlutými páskami s písmenem N (později bílými bez písmene), dostávali zvláštní potravinové lístky s nižším přídělem a všude byly ozbrojené hlídky. Vyňati byli jen rakouští občané. Zpochybněním domněnky, že k prvním a velmi drastickým odsunům docházelo výhradně z vůle lokálních představitelů české moci, je dokument Zemského národního výboru v Brně z 10. 7. 1945 a výnos OSK v Rýmařove z 15. 7. o evakuaci Němců, jež předešly rozhodnutí v Postupimi (21). Připouštíme, že absence jasných pravidel zavinila katastrofální, bezohledně a masivní vyhánění převážně německých stařen, starců, žen a děti již v květnu i červnu a že se státní či místní orgány snažily nekontrolovaným excesům dát alespoň ex post snesitelnější rámec, ač i ten byl drakonický. Působil i odpor vítězných spojenců k nehumánním a neočekávaným krokům české strany, vhánějícím je do neřešitelných situaci ve zničeném Německu. Interregnum v otázce deportací trvalo do 2. 8. 1945, kdy spojenci v XIII. kapitole Postupimské dohody (22) připustili tzv. divoký odsun.

V popsané situaci začal v Rýmařově tzv. divoký odsun do sovětského okupačního pásma. Podle úředního dokumentu se proti spojenecké dohodě datuje již 5. srpnem (něm. prameny uvádějí 6. srpen) (28). Odsun zastihl německé Rýmařovany nepřipravené, o Postupimi nic netušili. Roli sehrála též běžná mentalita lidí, jež nikdy nepřipustí horší z variant. Snad existovalo tušení, snad něco prosáklo z informovaného českého prostředí, ale lidé nevěřili. Výrazný podíl měla tvrdá izolace obyvatel, neustále podezřívaných z piklů proti republice, ba dokonce ze spolupráce se členy wehrwolfu, ačkoli na Rýmařovsku na upozornění samotných Němců zatkli krátce po válce a uvěznili s nacistickými funkcionáři všech pět členů organizace. I tak se jejich neprokázané činnosti připisovala kdejaká noční střelba, krádeže či jiné trestné činy. Vedlo to někdy k tragickým koncům (29). Němečtí osídlenci se separovali do úzkého kruhu rodin, obávali se scházet, aby nebyli trestáni a podezřívání, takže obvykle nevěděli ani o sebevraždách sousedů ve vedlejší ulici.

Bezprostředně po příchodu českých správních orgánů museli Němci odevzdat kromě jízdních kol, hudebních nástrojů a veškerých cenných věci rozhlasové přijímače, neměli žádný přístup k tisku, nesměli cestovat vlakem, a to vše pod hrozbou smrti. Přestala pro ně fungovat i pošta. Nesměli vstupovat do parku, označení na rukávech někde zpestřil zákaz chodit po chodnících. K ukončení povinnosti nosit potupné znamení došlo až 28. prosince 1946 na příkaz vlády (MV č. 1629-2/12-46-8-Vb). Zprávy odsunutých členů necitlivě rozdělovaných rodin pašovali za drobné úplaty sovětští vojáci. Citujme z dopisu matky dvou děti, jež byla odsunuta v srpnu 1945 do Konnernu v sovětské zóně, rodičům do Rýmařova: "Předal ti můj dopis ten Rus, co si byl pro polštář?" (30). Není divu, že získala prostor panika a šeptanda. České prostředí se chovalo převážně odmítavě a nepřátelsky. Intervence ve prospěch německého etnika se zakazovaly, projevy soucitu byly podezřelé, ba trestné, o postoji většiny veřejnosti k "ochráncům" Němců, lidem odsuzujícím bezpráví a nelidskost, raději nemluvit.

Podle pamětníka z rád čs. vojenské posádky v Rýmařově (31) byly správními orgány k odsunu vytipovány bohaté rodiny, což u vojáků vzbudilo podezření, že se tím kryje snaha po obohacení beze svědků. Zda se, že se alespoň část tvrzení zakládá na pravdě, v neúplně dochovaných seznamech se objevují také rodiny textilních podnikatelů, průmyslníků, obchodníků, bohatých živnostníků, majitelů velkomlýnu, likérek, autoopraven, hoteliéři aj.: Rosnerova, Karger, Niessnerova, Ludwigovi, Demus, Schinzel, Ruprecht, Kopsa, Parschova, Thielovi, Ronfeldova, Hinkelmanova, Kreutzingerova, Peyker, Montagovi ap. Seznamy svědčí o absenci soucitu, humanity a slušnosti. Z 809 jmen osob patří jen asi desítka mužům. Převažují jména děti, z nichž některé nedosáhly jednoho roku, osamocených vdov, žen ve věku od 30 a 40 let, jejichž muži byli zajati či nezvěstní, ale i stařen vysokého věku (32). Podle dochovaných českých údajů bylo odsunuto z celého okresu Rýmařov 1 750 lidí. Podle svědectví obklíčila vojenská jednotka Rýmařov ještě za tmy, mnohé nic netušící rodiny byly hrubě vyburcovány a vyhnány ve zmatku napůl oblečené ze svých bytů kolem čtvrté hodiny před mlhavým ránem a eskortovány do tábora, zřízeného narychlo v nedalekém janovickém zámku, s minimálními zásobami a zavazadly, jež zřejmě obsahovaly věci povolené ve Směrnicích pro evakuaci (33).

Jiné dostaly příkaz k odsunu dvě hodiny před odchodem do janovického tábora. V rukopisném konceptu se dochoval Přesídlovací rozkaz OSK v Rýmařove z 5. 8. 1945, zpřesňující směrnice z 15. 7. 1945 (34), který však mohl být stěží použit, pokud je oficiální verze transportu pravdivá. Měl nejspíše platit pro další, jež však byly zastaveny, možná měl vzbudit dojem legality odsunu post quem. Vyzývá, aby se jmenovaný dostavil přesně v 11.00 před svůj dům se zavazadlem váhy 60 kg s nejnutnějšími svršky (šaty, boty, prádlo, pokrývky), jídelním příborem, nádobím a toaletními potřebami, potravinami na 5 dnů, 100 RM na osobu a snubními prsteny. Hrozí, že další předměty budou odebrány. Pro děti mohli použít kočárku. Opuštěný být musel být zanechán v naprostém pořádku a všechny klíče odevzdány veliteli hlídky. Nakonec se upozorňuje, že "jakékoli rušení nebo sabotování tohoto rozkazu bude ihned nejpřísněji potrestáno" (35). Vágní předpis ovšem umožňoval zabavit cokoli podle vůle či zvůle kontrolora. Přesuny s internaci probíhaly obvykle v rozmezí 3 - 4 dnů před vlastním transportem, což nebylo patrně dodrženo. Soustředění lidé potom nastoupili pěšky čtyřkilometrovou cestu na rýmařovské nádraží a tam byli nahnáni do otevřených nákladních vagónů. Bezohledně směstnané lidi spolu se starými a ženami s maličkými dětmi odvezli v průběhu několika dní do ruské okupační zóny v Německu bez ohledu na počasí a chladnoucí srpnové noci. Pod dojmem nečekaných události došlo k nové vlně strachu a 15 sebevraždám většinou starých lidí. Městská kronika to komentuje slovy, že "sebevraždy v roce 1945(?) (byly) toliko ojediněle u osob národnosti německé, hlavně u starších.

Málo se dosud ví o vnitřních přesunech německých obyvatel, jež následovaly ještě roku 1945. V Rýmařově vypravili do Prosečnice n. S. 19. srpna transport 572 říšských Němců, kteří se ocitli na Rýmařovsku po vybombardování nebo se snažili své rodiny ochránit v relativně klidnějším prostředí u příbuzných (38). 7. listopadu bylo odsunuto 65 přestárlých německých občanů do Svatobořic u Kyjova, kde byl za války koncentrační tábor pro cikány a příbuzné čs. zahraničních vojáků, jež zřídily protektorátní orgány a střežila česká ostraha. Vůbec se již nehovoří o německých rodinách, jež byly z různých důvodů ponechány na našem území, ale zbaveny majetku podle prezidentských dekretu a přesunuty uvnitř ČSR, někdy do míst původnímu bydlišti značně vzdálených a vždy do velmi skromných poměrů (39). Nic z toho nebylo napraveno, takže Benešovy dekrety nejsou "vyhaslé" a diskriminace trvá.

Naší spoluobčance paní Schreiberové, jejíž rodině zabavili 1948 domek a majetek, který se nevešel na korbu jediného nákladního auta, stát dodnes nevrátil ani zlomek dědictví.

Státem posvěcený transfer

Legálním se stal z dobového hlediska až postupný transfer roku 1946. V Rýmařově začal 31. ledna 1946. Poslední z transportů roku 1947 odvezl 30 lidí z Břidličné a 250 Rýmařovanů v 9 vagónech. V roce 1946 již začaly působit oficiální směrnice, zmírňující starší předpisy (40). Stanovily místa soustředění a způsob péče o odsunované, kdo má být deportován, kdo vyjmut, společný přesun úplných rodin, dočasně ponechání nepostradatelných odborníků, plán odsunu a další. Bohužel opět jasně nevymezily, co lze vyvézt, a ponechaly dostatečný prostor pro speciální nařízení místních správních orgánů. Stanovily sedmidenní zásobu potravin, váhu zavazadla snížily na 30 kg pro osobu (v Rýmařově ještě v dubnu 50 kg), zároveň však doporučily zvýšit váhu za příhodných přepravních podmínek. Umožnily vyvézt částku do 1 000 RM na rodinu, snubní a upomínkové předměty, řádně oblečení, přikrývky, osobní doklady. Směrnice požadují přísně kontroly a vypočítávají zakázané věci (peníze nad stanovené minimum, valuty, vkladní knížky, hodinky, fotoaparáty, rádia, psací stroje, koberce, kožešiny, v Rýmařově interpretováno jako cenné koberce a kožichy, apod.) a nadále nebrání dalšímu ožebračování Němců těsně před odsunem. Jinak místní přesídlovací rozkaz (41) nařizuje vhodné sváteční oblečení, řádně obutí, pokrývku, jídelní misku, příbor a všechny osobní doklady včetně kmenového listu pro domácnost. Vyhnanci museli přinést ještě balíček s cennými papíry či věcmi a jejich seznam a adresu. Balíček museli odevzdat strážným. Předměty se často objevují v protokolech mezi zabavenými při pokusu o zatajení. Opět se hrozí přísným stíháním za ničení a ukrývání majetku.

Uvědomíme-li si, kolik stalo mnohé z odsunovaných lidí nabytí nevelkého majetku na chudém Rýmařovsku, ještě dnes zamrazí. Z Rýmařova máme zprávy o zabavování kufru, pytlů se šatstvem, obuví i peřinami a penězi, někdy dokonce bylo ponecháno odsunovaným protiprávně jen 100 marek v hotovosti. Měna a valuty jsou hledány v "pašeráckých skrýších." Směrnice se nyní snaží získat nad odsuny alespoň administrativní kontrolu. Zkušenosti se "zlatokopy" z roku 1945 odráží bod o uzavření opuštěných bytů. V Rýmařově však směrnice mnoho respektu nevyvolaly a již první lednový odsun neproběhl bez problémů. Proti pravidlům zařadili do transportu se dvěma zdravotními sestrami i nemocné. Američané proto odmítli převzít šest osob, které musely být ponechány lékařské péči v Domažlicích. Nebylo to poprvé, ještě dvakrát se pokusili v Rýmařově, není známo zda za zády rýmařovské OSK či s jejím vědomím, obejít nařízení o odsunu jen zdravých po lékařské prohlídce a připojili k transportu ještě vagóny s nemocnými, jež Američané opět vrátili.

Při odsunech nebyly v pořádku ani jiné věci. Dokument z 28. 5. 1946 upozorňuje na tříštění rodin, v rýmařovských transportech běžné. Např. pětašedesátiletý Robert Rolle z Edrovic byl odsunut 23. 3. 1946 a jeho dcery Marie, Pavla a vnoučata Leo, Petr, Gerda a Inge až 7. 4., samozřejmě zcela jinam. V Německu se rodinní příslušníci, rozvezeni po celé zemi, shledávali pomoci lístečků lepených na nejrůznější místa, jak to známe z nedávné doby v Kosově či Bosně. Nerespektovalo se mnohdy ani umístění rodin v jediném okupačním pásmu, jak o tom vypovídá případ tříletého Herberta Dlouhyho. Otce pravděpodobně za nejasných okolností zbavili života národní gardisté. Byl na udání odvlečen na neznámé místo a nikdy se již neobjevil. Matka se stala nechtěnou účastníci divokého odsunu do sovětské zóny a chlapec se dostal do amerického pásma se svými prarodiči až roku 1946. S matkou o sobě nevěděli, neúplná rodina se spojila až po sedmi letech, kdy se mamince podařilo z východního Německá uprchnout a šťastné synka najít. Nebylo to však jen rýmařovskou specialitou.

V srpnu při přebírání transportu Američany v Chebu upozorňují sami rozhořčení Češi na hrubé porušování směrnic a krádeže věci těsně před odsunem. 16. 9. 1946 odmítají Američané (v Schirdingu) znovu přijímat transporty s nemocnými a tvrdí, nejspíš právem, že jsou špatně vybaveny, což potvrzují též pamětníci (42), že se porušují rodinné svazky, ztrácejí se věci odsunovaných ve zvláštních vagónech a jsou nezákonné odsunováni také choromyslní a slepí. 24. září 1946 datuje striktní odmítnutí vagónů s nemocnými. Pochopitelně příjem miliónů Němců nesmírně zatěžoval okupační orgány spravující i bez sobeckých kalkulací místních správ s nesmírným vypětím zcela rozvrácenou zemí a zajišťující s ohromnými potížemi potraviny pro říšské Němce. Problémy i tak trvaly.

Z neupřesněného rýmařovského transportu nejspíše na konci léta 1946 byli z transportu vyřazeni tři Němci "pro mozkovou příhodu." Vedle janovického tábora byl zřízen ještě tzv. odsuvný tábor poblíž rýmařovského nádraží, jehož funkce je sice jasná, ale chybí o něm jakékoli zprávy, nebyl-li jen fiktivní. Situace vyvolala další sebevraždy. Do konce roku 1945 zemřel vlastní rukou Lorenz H. (57), 3. 9. Augusta M. (70) z Břidličné, sebevražedkyni odepřeli pohřeb, 4. 9. Anna B. (32) z Ondřejova, pomocná síla v nemocnici. Další zahynuli vlastní rukou v průběhu roku 1946: 20. 2. Karel W. (72) z Najfunku, 7. 3. žena punčocháře Josefa H. (76) ze Staré Vsi, 23. 4. Hedvika H., 1. 7. Gustav S. z Ondřejova, 2. 8. se utopil v mělkém potoce Rudolf P. (64) z Břidličné a zemřela jeho sousedka 18. 11. Anna S., 13. 12. tkadlena Hilda S. (40) z Rýmařova a rolník Franz M. (75) z Rudy.

Někteří Němci se přidávali k vítězům z různých pohnutek, vedle antifašistů, jejichž postoje jsou samozřejmé, lidé cítící gestapáckou kuratelu stejně jako Češi v Protektorátu. Přidávali se však i další, kteří se chtěli zavděčit a vůči svým krajanům se chovali nezvykle tvrdě. Otto Parsch že Stránského hovoří o Josefu Langerovi, který spolupracoval se sovětskými vojáky a nutil mladé chlapce hnát zabavený dobytek až do Uherského Hradiště, honáci se nikdy nevrátili.

Násilí, výhrůžky a okrádání

Lidi z janovického tábora odváděli strážní s namířenými a ostře nabitými zbraněmi na nádraží pěšky, děti a starci byli převezeni auty nebo vozy spolu se zavazadly. Vagónování nepřesahovalo hodinu. Odehrávalo se podle faráře Dědka, který zažil na vlastní kůži odsun 15. 7. 1946, za neustálého křiku a výhrůžek českých stráží stejně jako samotný transport. Českým svědkům utkvěl v paměti zvláště člen SNB Koutný, který při nakládání odsunovaným střílel že samopalů pod nohy bez ohledu na možné následky či vyděšení děti, a byl i Čechům znám jako neobyčejně surový člověk, který krutě nakládal se svou ženou. Přesuny se neobešly ani bez ran pažbami. Po naložení byl každý vagón zvnějška pevně uzavřen. Cestou docházelo až k půldenním zdržením. Dveře se obvykle otevřely kromě nutných zastávek až v při přebírání transportu na našem území a definitivně v Německu. Každý transport měl 40 krytých nákladních vagónů, tzv. dobytčáku, pro přepravované, v každém bylo umístěno 30 lidí částečně podle obcí, byla připravena kamínka a malá dávka uhlí. Odsunový příkaz z dubna 1946 nařizuje, aby si každý s sebou přinesl též 3 kg pevně svázaného dříví na podpal. Jízda v dobytčácích byla strastiplná zvláště v chladných měsících a v noci. Nejenže profukovalo, ale u prvních odsunů se ani netopilo, ve vagónech nadále neměli pryčny, ba dokonce chyběly i lavice na sezení, lidé seděli a spali přímo na studené podlaze zabalení do jediné přikrývky, což bylo zvláště svízelné pro matky s dětmi, starými někdy několik měsíců, často podvyživenými a nemocnými. Ve vagónů sloužilo lidem uzavřených v těsném prostoru na 3 dny jediné naprosto nedostačující hygienické zařízení, "džber na odpad". Cestovní rozvrh transportu 68019 (23. 3. 1946) uvádí ještě další 2 železniční vozy: osobní vůz pro důstojníka a 15 členů vojenské eskorty a další na potraviny. Celkem tedy tvořilo každý vlak 42 vagónů rozdělených na dva díly (s dvěma lokomotivami), jež vyjížděly postupně (např. v 15.02 a 18.15). Je tedy otázkou, jak probíhalo stravování. Lidé měli zdravotní potíže. V uvedeném protokolu uvádí velitel transportu ppor. J. Beran: "Mezi Olomouci a Zábřehem zemřela 84letá Němka Cecilie Marxová z Valšova... mrtvola ohledána lékařem... a předána... v Zábřeze. Příbuzní nereflektovali na účast na pohřbu. Jinak se nevyskytl případ vážnějšího onemocnění. Strava vydávána (!) 24. 3.: snídaně - Kolín (9.45), oběd - Malešice (12 hod.), večeře - Plzeň (20 hod.), snídaně 25. 3. - Domažlice (7 hod.). Chování transportu klidné" (43). Není sice důvodů nevěřit, že u jmenovaného transportu to tak skutečně bylo, víme však, že u prvního z odsunu nedostali odsunováni najíst ani v janovickém táboře před odsunem (něco přinášeli příbuzní zvenčí), ani po cestě po celou dobu čerpali že svých ubohých zásob, jež si povinné vzali s sebou na 7 dnů a u vlaku nebyl lékař. Najíst a napít dostali až v Němečku od pracovníků červeného kříže, tam byly též ošetřeny děti (44). Zdá se, že uvedená praxe odporující spojeneckým dohodám musela skončit záhy. Přejímku prováděla obvykle v Domažlicích (25. 3. dorazil transport v 0.44) komise s americkým styčným důstojníkem, v našem případě 25. 3. v 9.00. Odtud vlak pokračoval dál do Brodu n. L., kde končil (téhož dne ve 14. 30). Ze zápisu kontroly ve Furthu im Walde měl transport pro 1 199 osob v zásobovacím vagónu 1 200 kg chleba, 600 kg bílého chleba (pečiva?), 1 200 kg brambor, 144 kg cukru, 108 kg mouky, 120 kg krup, 54 kg margarínu, 36 kg mleté kávy a 18 kg soli. Tyto potraviny nesloužily tedy ke stravování po cestě. Mléko pro děti chybí.

O kvalitě stravování hovoří Ida Krausová. Při přestávce v Praze dostali nepoživatelnou polévku z bramborových slupek, kterou demonstrativně vylévali, což brali strážní protismyslně jako provokaci. Zajímavou otázkou je, proč se liší počty odsunutých v českých a německých záznamech, ale odpověď neznáme. Jednalo se o slušnost českých lidí kolem transportu, aby netrhali rodiny, a tak přikázané počty korigovali na vlastní odpovědnost, nebo se jednalo o snahu zbavit se většího počtu Němců rychleji? Možné je též, že německá strana nemohla přesněji zmapovat všechny transporty, zvláště ty, které mířily do sovětské zóny, a tak některé chybí. Pokud byl některý člen rodiny vážně nemocen a transport by podle lékařů ohrozil jeho život, bývali jednotlivci z přesunu vyřazení. Často, aby neosaměli, volili žádost o výjimku. Kupř. těžce nemocný pětapadesátiletý Ernst Gold žádá, aby mohl odejet na vlastní riziko. Je tedy zařazen i s žádosti v českém, anglickém a německém vyhotovení (45). Odsunům často předcházely nechutné scény při kontrolách. Ještě 21. 11. 1946 zaznamenáváme 46 stížnosti na odebírání povolených zavazadel a obuvník Ohmacht požaduje vrácení ševcovského nářadí. Zabavovalo se doma, na nádraží a předtím v janovickém táboře. Podle dochovaných dokumentů nešlo jen o cenné předměty z drahých kovů či hodinky, ale i věci nepochopitelné, a těžko rozhodnout, zda za tím stala hloupost nebo zvůle. Např. v seznamu zabavených věcí 11 16. 6. 1946 se zcela vážně uvádí: ložní prádlo (34 kg), zbytky bavlněných látek (13 kg), 6 pánských košil a jedny trikotové spodky, dámské šaty, vlněné svetry, boty včetně galoší a dětských botek, nitě, vlněná příze (18 kg), 4 elektrické žehličky a hlava šicího stroje. 5. 7. 1946 zas čteme kromě perlového náhrdelníku a dalších šperků i zlatý snubní prsten, jež měl být podle směrnic ponechán, alpakovou patentní tužku a rysovadla bez pouzdra. 1. až 4. 6. 1946 bylo zabaveno též několik měděných a mosazných hrnců, ručníky (12 kg) a 1 obyčejná žehlička. 7. září získal stát 1 pumpky, 1 ručník, 2 pracovní kalhoty a 1 logaritmické pravítko. 26. 10. 1946 zabavili v táboře mezi 17 položkami též 1 dětské trenýrky a kožený opasek. Všechno bylo vážně vedeno, odsouhlaseno a převezeno do skladu v budově OSK (46). Otázkou je, kolik nepřiznaných věci zmizelo v kapsách či aktovkách horlivých kontrolorů a dozorců. Největší zájem vyvolávalo zlato a šperky. Nekonečna řada hodnotných věci se zničila, vyhazovaly se starožitností, mnoho vzácných knih a notového materiálu skončilo ve sběru, byť se jednalo o Dvořáka či Smetanu. Revizi majetku dělali na místě i někteří samozvanci. Jeden z autorů vzpomíná na tetu Marii Parschovou, které mladý učitel Adamik "zabavil" ve sněhu kruté rýmařovské zimy při náhodném setkání válenky. Musela je na místě vyzout a odejít domů bosá. K silnému prochlazení se přidalo další při transportu 7. 4. 1946 ve studeném dobytčáku. Krátce na to zemřela v Německu na neléčený zápal plic. Zanechala po sobě 2 holčičky ve věku 3 a 4 roky, ale naštěstí se ještě setkala s tchyni, jež se o děti postarala, manžel byl v zajetí.

Některé že smíšených rodin, jež vznikly v Rýmařově před válkou, odešly roku 1938 před nacisty. Nyní se vracely a setkávaly se s německými příbuznými připravenými k odsunu. Vyvstalo dilema, jak jejich úděl ulehčit. Rodiny těžce postižené záborem a okupaci byly bezohledně vystaveny nechutným prohlídkám svých bytu (také zápecníky z Protektorátu a nedávnými kolaboranty), zdali něco blízkým neuschovaly. To vyvolávalo znechucení a odpor. U pana Schneidera, soudního úředníka, dokonce vyházeli členové SNB i hlínu z květinových truhlíku na balkóně. Marky neměly v Německu žádnou cenu, jediným platidlem zůstaly drahé kovy, a mnozí je proto zkoušeli převézt, aby si pro začátek zajistili trochu jídla. Občas se českým příbuzným podařilo pomoci. Schneiderovi uschovali příbuzným jejich trošku zlata, jež převezli v buchtě, později při návštěvě Československa jim předali fotoaparát a hodinky. S příbuznými se dělili o potravinové lístky, protože k ním přicházeli zcela vyhladovělí až z Dvorců. Poučný je i případ paní z Rýmařova, která našla ukryté zlato a poctivě jej odnesla na policejní stanici. Neznámý důstojník SNB vše přijal a poděkoval s tím, aby se nazítří stavila pro odměnu. Druhý den na stanici o špercích nevěděli a včerejšího "důstojníka" neznali. Docházelo též k dalším podivným setkáním. Když přicházeli čeští Tyloví, byli odsunováni jejich vzdáleni němečtí příbuzní Thielovi a Krischovi, s nimiž se neznali, vztahy zjistil až při sestavování genealogie rodu před několika lety Tomáš Týl (47).

Čekání na exodus

Rýmařovsko se stalo v období posledního půltisíciletí obětí rady válek, s nimi spojených výrazných ztrát obyvatel a opakovaných kolonizaci. Poslední z nich si v mnohem nežádala s jejich krutosti, od předešlých se však lišila vyšším množstvím exulantů. Živelnost tzv. divokých odsunu v červenci a srpnu zpochybňují na Moravě dokumenty ZNV v Brně z počátku července 1945, jež pak rozpracovaly jednotlivé OSK, jak dokládá rýmařovská vyhláška o "evakuaci" Němců z poloviny téhož měsíce. Divoký odsun, jež se na jejím základě odehrál ještě 5. srpna, se ve své části zaměřil na bohatší část dosud zcela izolovaných a neinformovaných obyvatel a přinesl řadu odsouzeníhodných excesů. Přes zastavení dalších odsunů probíhaly ještě v srpnu vnitřní přesuny přestárlých německých obyvatel i dalších, kterým úřady umožnily zůstat trvale na území ČSR. Legální transporty vysídlovaných obyvatel započaly až 31. lednem 1946 a skončily 1947. Přes jistá zlepšení lze s jistotou doložit, že i tehdy došlo k řadě hrubých činů, zbytečných úmrtí, sebevražd i k okrádání odsunovaných do té míry, že musely zasahovat ústřední instituce státu na opakovaně stížnosti Spojenců. Vágní nařízení navíc dávaly možnost dvojího výkladu. Také technika transportu byla vzdálená dnešnímu chápání pojmu humanity.

Přestupky proti národní cti

Česká společnost se vůči Němcům, kteří zatím žili ve svých bytech s přišlými Čechy nebo v náhradních prostorách, chovala, až na výjimky, nepřátelsky. Emotivní projevy měly nejrůznější podobu a důvody, výše jsme se o nich zmínili, avšak ke klimatu přispívaly i správní instituce a tisk. Šířily se zcela nepodložené zprávy o akcích wehrwolfů a vystrašení Němci byli a priori nebezpečnými spiklenci. Mnozí nerozlišovali mezi slovem Němec a pojmem zločinec, někteří tím kamuflovali nezřízenou touhu po majetku, o nějž se kromě neněmeckého původu nijak nezasloužili. Vzorem postupu proti Němcům se iracionálně stala nacistická zvůle a rasistická justice. Trestní komise například řešila případ přestupku proti národní cti (srov. nacistické prznění rasy), jehož se dopustil Čech J. Ch. intimním stykem s Němkou H. K. V Břidličné za podobný "zločin" zatkli, jak informuje 1. 6. 1946 okresní deník Hraničář též "devatenáctiletého J. Zhřívala, který se zamiloval do Němky Heidenreichové tou měrou, že se s ní chtěl oženiti". Když mu sňatek zakázali a děvče rychle odsunuli, rozjel se za ní nešťastník 2. 3. do Německa. Nenalezl ji, zoufalý se vrátil a "bude postaven před soud pro naprostý nedostatek národní cti". Občany zpracovával stejný deník už dříve. 17. 5. 1946 denuncuje může upozorněním na pobouření českých manželek, protože některé "usedlíky lákají německé ženy k intimním stykům, po jejichž zjištění dochází v českých domácnostech k bouřlivým výjevům" a "někteří nesvědomití Češi donášejí svým milenkám různé potraviny a jiné potřebné předměty (na př. prádlo)". Hraničář nevolá k zodpovědnosti záletné ženáče, ale po zrychlení odsunu.

Snahy některých Němců o zmírnění diskriminace se vždy odmítaly. Ženy čekající na odsun se musely stále zamykat před opilci, kteří jim po večerech i v noci bouchali na dveře domku. Zpočátku musely otevírat. Všichni Češi nebyli stejní, a někteří se spřátelili se spolubydlícími, zvláště děti rychle bourávaly bariéry. Ve skautském oddíle v Jihlavě jsme měli oblíbeného německého kamaráda Freda Burkeho, který ztratil rodiče a vychovávala jej stará babička. Šovinismus dospělých nám byl cizí. Wittmannovi vzpomínají na starého pana Vylíčila, který jim o Vánocích 1945 připravil stromeček. Někteří své německé sousedy uklidňovali, že právě jim odsun nehrozí a možná by to i přivítali, ale nakonec se slova ukázala téměř vždy planá. Jednalo se spíše o snahu vyhnout se nepříjemné pravdě nebo nestěžovat předčasné rodinám i tak nelehký osud. Na německé usedlíky se nakládalo více práce, než bylo v lidských silách. Rodina Krausů musela s jediným koněm, kterého zatím vlastnila, obdělávat pole celé Staré Vsi již v květnu 1946. Odpočinek byl nemyslitelný. Na nenáročné oslavě stříbrné svatby 25. 5. 1946 v kostele u faráře Zolpera, dostali příkaz, aby odpoledne posekali obecní louku. Každý oheň, krádež či problém se přisuzovaly Němcům. Po požáru Schrottovy stodoly v Dolní Moravici (konec března 1946), kde již téměř rok žili Češi, zatkl strážný Weissgerber 19 německých chlapců ze vsi a odvedl je k výslechu do Rýmařova, aniž kdo pátral po skutečně příčině. Němci již většinou raději volili odsun, bylo jasné, že k žádné únosné změně nedojde, ale někteří odejít nesměli. Byli důležití pro chod závodu. Především se jednalo o pracovníky textilek. Vyreklamováni českými řediteli závodu zůstali: Ing. Wilhelm Knorr, skvělý chemik a barvíř, Rudolf Richter, odborník v těžké hedvábnické technice, Ernst Koher, znalec surovin, Friedrich Berger z Rýžoviště, desinatér, a dlouhá řada tkalcovských dělníků a mistrů. Po zaučení českých příchozích měli být odsunuti, což se nakonec nestalo. Někteří načas ztratili původní zaměstnání. Naposledy v létě roku 1948 jim byl zkonfiskován majetek. Wittmannovi museli do dvou dnů opustit svůj domek a byli podle prezidentského dekretu č. 71 přidělení i s dětmi na zemědělskou práci do Trsic a později Bukovan. Je odsouzeníhodné, že pracovití lidé vytvářející hodnoty pro stát byli na půl století zbaveni majetku, stali se druhořadými občany a děti omezovány ve studiu, zatímco prezident Zápotocký omilostňoval velitele lidických vrahů. V padesátých letech zapsala kádrovačka Zdražilová zkušenému německému barvířskému mistru Franzi Schreiberovi do pracovní karty: "jeho práce je dobrá přesto, že je německé národnosti", Hildě Neugebaurové: "politicky ji nehodnotíme, poněvadž je příslušníci německé národnosti". Otilie Knorrová zas "neovládá dokonale česky" a "jako Němku ji musíme označit, že se dnes nehlásí ani k Němcům, ani k Čechům ... Není však možno jí ... důvěřovat ... nějakou náklonnost k dnešnímu lidově demokratickému zřízení nemá" (52).

Jednoduché to neměla zpočátku ani smíšená manželství. Jeden z autorů vzpomíná na zoufalý nedostatek potravin. Když jej česká matka devítiletého poslala na stráň nad městem natrhat trochu šípků na čaj, chytil jej příslušník SNB, zbil jej a zahnal s prázdnou se slovy, že němečtí fakani nebudou trhat české šípky. Ještě v 70. letech jemu i dalším dělala v tzv. kádrovém materiálu potíže poznámka nadřízeného, že otec byl vojákem wehrmachtu. Pokud by roku 1942 otec odmítl povolávací rozkaz, zastřelili by jej za velezradu a rodina by skončila v koncentráku. Otec volil záchranu rodiny a zahynul na rumunské frontě jako voják v týlu.

Němci byli často šikanování, aby si někteří primitivové zvedli sebevědomí. Za jiné hovoří případ z Lomnické ulice v Rýžovišti, kde museli v létě 1945 za práskání biče dokola volat: "Heil Hitler, wir danken unserem Führer". Zoufalé to bylo pro Němce i s potravinami, neboť měli zvláštní lístky se značně sníženým množstvím potravin a zásoby již žádné.

Janovický tábor

Zvláštní kapitolu tvoří internační tábor založený 24. 7. 1945 v janovickém zámku Harrachu, kdysi centru osvícené správy a zdroji kultury části Rýmařovska. Tábor patřil mezi moravskými k významnějším a ostrahu tvořili vojáci (53) i příslušníci výpomocných bezpečnostních sil. Řízením byli pověřování příslušníci SNB. Sloužil k věznění tzv. hromadných zločinců stíhaných za členství v nacistických organizacích. Jednalo se o fukcionáře, ale i prosté členy NSDAP, SdP, SA, HJ, DJ, NSKK, jejichž počet průběžně dosahoval 300 osob. Příslušníci gestapa či SS se v seznamech nevyskytují. Je též zvláštní, že ne všichni předváleční členové SdP se stali členy NSDAP a opačně. Do nacistické strany vstupovali z kariérních důvodů starostové, úředníci, podnikatelé, jiní z přesvědčení, samozřejmě též naivové a nebezpeční fanatici. Po prvních zatčeních se stal dnem hromadné akce 13. srpen 1945. Zachovaly se jen seznamy z Břidličné (zatčeno 9 osob) a Janovic (zatčeno 10 osob). 18. 8. 1945 byli pozatýkáni všichni vojáci wehrmachtu, jímž se podařilo uniknout zajetí a vrátit se domů. Podle svědků byli postupně internováni i propuštění zajatci. Nikoli všichni, Alfred Rieger, kterého propustili z amerického zajetí a po složité pouti dorazil domů, zatčen nebyl a našel si zaměstnání v lese podobně jako šestnáctiletý Franz Schon. Patnáctiletí a šestnáctiletí chlapci, nahnáni na frontu v poslední chvíli a zajati ruskými vojáky, byli obratem propouštění s průvodním listem. Pokud se dostali do rukou české správy, nahnali je většinou na práci v karvinských dolech. Kurt Brixel vzpomíná na nesmírný hlad a těžkou práci. Stravou byla denně trocha polévky a na týden šiška chleba, kterou bylo obtížné uhájit před spoluvězni. Nebýt českých kuchařů, kterým jich bylo líto a občas jim schovali knedlík nebo něco brambor, stěží by přežili. Vrátil se na podzim roku 1946.

Internaci českých a polských vojáků německé a maďarské armády ukončil příkaz vojenského pověřence OSK v Rýmařove dne 19. 12. 1945 (54). Ještě 23. 8. 1945 převládají mezi 175 zadržovanými ženy. Celkový počet internovaných za jiných účelem než k odsunu dosáhl v průběhu celé existence zařízení 1 055 osob. Věznění byli i rukojmí, např. 14. 8. 1945 zajistili vojáci 28 lidí z Janovic, Janusová a Nového Pole, protože byl 7. 8. 1945 při výkonu strážní služby postřelen vojín Václav Doležel. Podle seznamu se jednalo o 5 vdaných žen od 37 do 57 let a 23 většinou ženatých mužů mezi 18. až 61. rokem, ale i patnáctiletý a šestnáctiletý chlapec. Posléze je propustili, podíl Němců asi nebyl prokázán, opačně by byl konec tragičtější. Zatýkání prováděli členové SNB i armády podle seznamu, ale čerpali i z udání samotných Němců. Stav lidí soustředěných před odsunem se po dobu 3 - 4 dnů dvakrát až třikrát měsíčně zvyšoval až k počtu 1 500 osob. S příchodem prošli kontrolou zavazadel a další tělesnou prohlídkou, při nichž byli mnozí svévolně zbaveni věci i součástí oděvů. Do odsunu pracovali v zámku nebo na přilehlých polích. Do transportů někdy zařazovali i dlouhodobě izolované. 3. 5. 1946 se propustilo 72 lidí "pro odsun do Německa," když byli dříve "zatčeni."

Dva termíny zní českým pamětníkům, zvláště z rodin odbojářů, podivné: tábor se nazývá občas koncentračním a internováni jsou vyslýcháni třemi vyšetřovateli mimořádného lidového soudu (viz smutné proslulý Volksgericht). Soudili obvykle nevelké ryby. Z nich byl nejvýše postaven první vězeň po zřízení tábora od 25. 7. 1945 Robert Heider (zatčený 17. 7. 45), Truppenführer SA a "zelený kádr r. 1938". Správa tábora předávala některé po tvrdém vyšetření nebo po vyžádání soudům v Rýmařove či v Olomouci. Byli zde také zbytečně vězněni i vážně nemocní a přestárlí lidé. Podle dochovaných lékařských vyšetření se objevují jednak standardní onemocnění: žaludeční vředy, astma, angína pectoris, dna, tuberkulóza, cukrovka, nervové zhroucení, částečně i celkové ochrnutí a výhradně u žen, nejspíše znásilněných, kapavka, jednak špatně léčená válečná zranění: hnisavý průstřel břicha a páteře, průstřel kolenního kloubů, střepiny granátů, zmrzačené ruce, amputované končetiny ap. S nemocnými se zacházelo špatně a jakákoli intervence či úleva že strany lékaře byla přísně zakázána. Nedatovaný ručně psaný příkaz dr. Franzi Kuxovi k lékařským prohlídkám vězňů s nečitelným podpisem okresního lékaře a bezpečnostního referenta hrozí: "Činíme Vás osobně zodpovědným za příliš benevolentní posuzování pacientů a ukládáme Vám rigorosní vyšetřování ... Upozorňujeme, že neuposlechnutí ... rozkazu by mělo za následek Vaše internováni" (55). Došlo i k pochybným úmrtím, bohužel se nezdařilo nalézt vyšetřovací protokoly českých komisi, jež zjišťovaly špatně nakládání s vězni už roku 1945 podobně jako v Krnově, Bruntále či Jeseníku (56).

V táboře zahynul za nejasných okolností Heinrich Frommel, velitel hasičů z Nového Pole. Další záhadou je případ Aloise Kirchnera z Rýžoviště, který údajně uprchl 10. 3. 1946 z janovického tábora, ale zmizel beze stopy navždy. Věc se nikdy nevyšetřovala, jisté je jen, že nepřežil. Došlo též k dalším úmrtím po průstřelech a můžeme se jen dohadovat o příčině a místě, víme však, že nešlo o starší válečná zranění. 16. 1. 1946 zemřel Rýmařovan Robert Nitsch (44) po průstřelu pánve, 30. 12. 1945 s prostřelenými plícemi Edvard Hartel (44) z Rudy. Umíralo se i jinde. Erwin Bernd zahynul na nucených pracích po smrtelném úrazu podobně jako devětapadesátiletá Marie Schwarzová z Rýmařova po těžké fraktuře lebky již 3. 6. 1945, jen Annu Schwabová skonala nejspíš stářím ve svatobořickém táboře 18. 11.1946. Ryžovišťan Alois Dubowy byl téhož dne ubit v obávaném hodolanském táboře, který nazvali Němci krvavým. 22. 10. 1945 předali poprvé z tábora do starobince 26 lidí, z toho 15 žen s poznámkou, že "internované osoby jsou 3x denně z bezpečnostních důvodů kontrolovány příslušníky SNB," nejstarší E. Weiss měl 82 let. Teprve 19. ledna 1946 dosáhli někteří nemocní a další stáří vězni propuštění do péče příbuzných "na revers," rodiny byly též denně kontrolovány (57). Později odešlo dalších 20 přestárlých (z nich se A. Zimmerová, H. Pompeová a J. Pompe se narodili v roce 1864). V starobinci na Hornoměstské č. 26 se tehdy s nimi bylo ještě 11 mužů, 25 žen a 40 dětí. Není jasné, proč byli speciálně zajišťování slovenští Němci (58).

Vězni byli z nejrůznějších profesí, nejčastěji to byli dělníci, ale též učitelé, inspektor, zvěrolékař, revizor, živnostníci, dílenští mistři, podnikatelé, úředníci, rolníci, penzisté i ženy v domácnosti. Některé z nich pověřila správa tábora různými funkcemi. Vězeň Josef Strečanský (psán i Streczanski) byl zároveň strážným (kápo?), G. Scholz a J. Matych pracovali v kuchyni. K vnější české ostraze patřil bývalý německý obecní policista Weissgerber, který se mezi Němci i Čechy zapsal příkrým jednáním s internovanými i s návštěvami. Velmi odměřeně a s nevůli se choval i k paní Wittmannové, nesoucí svému muži, válečnému zajatci, deku. Proniknout do tábora a pomoci vězňům nebylo jednoduché. Věznění byli v drsném klimatu Rýmařovska nedostatečné chráněni proti prochladnutí jedinou přikrývkou, takže dokonce židovský advokát, který se vrátil z exilu a ztratil v koncentrácích téměř všechny příbuzné, přinesl svým vězněným zaměstnancům koňské houně přes protesty velitele. Vstup si však musel vynutit velmi tvrdě (59). Vězni pracovali pod dozorem v továrnách (textilkách Schilu, Flemicha, olovárně Franke & Scholz), na pile a v zemědělství (velkostatek Janovice). Na hřišti v Rýmařově se třídil zabavený majetek, suroviny a válečný materiál. Sporadicky vyreklamovali jednotlivce jinam. A. Jarmer pracoval jako vedoucí ve stavební firmě Schubert spolu s úředníky a stavebními dělníky.

S internovanými se zacházelo velmi hrubě, docházelo i na bití, snižování jejich důstojnosti, i na znásilňování. Strážní brali vězněným nejen utajené šperky, ale snubní prsteny i návštěvám, do tábora dokonce umožnili strážní vstup dvěma děvčatům, které vytrhávaly internovaným ženám z uši náušnice bez ohledu na zranění boltců. Nedostatečná strava bez potřebných kalorií, jak svědčí týdenní jídelníčky s podpisy velitelů tábora vrch. stržm. Kasala, Daňka a vrch. stržm. Chuma, musela vyvolat u těžce pracujících podvýživu, vysokou i na poválečné poměry. V týdnu 10.-16. 12. 1945 nacházíme denně ráno (8.00) kávu a suchý chléb, k obědu (12.00) kromě jediného dne, kdy bylo maso s bramborami, vždy jen polévky (zelné, bramborové, vzácné kroupové, řepné, z kostky), večeře (20.00 hod.) kopírovaly snídaně, jen jedenkrát se objevila kyselá polévka a v pondělí chleba s marmeládou. Stejný obsah jídelníčku následuje po 17. 2. 1946.

Stav dokresluje vzpomínka dolnomoravického faráře Dědka na paní K., která se vrátila z nedlouhého věznění domů (časem byly propuštěny ženy s dětmi): "Polomrtvá paní vypadala jako smrt. A děti vyhublé na kost" (60). Pokud to bylo možné, snažili se příbuzní žijící mimo tábor poněkud zlepšit krušný jídelníček. Schneiderovi občas přinášeli s překážkami jídlo dědečkovi. Lidé v táboře byli i před odsunem stále sledování. Zachovalo se hlášení OSK Zemskému výboru v Brně s udáním německého básníka Františka Togela z Velké Stáhle, který napsal tři básně s tématem odsunu, ačkoli je OSK považovala za nezávadné. Heimatlos se loučí s domovem, Der Maschinengewehrstand líčí s humornou nadsázkou noc v táboře a Die Entlasung si tropí žerty z dezinfekce. Zemský národní výbor upozorňuje na šíření papežovy modlitby za uprchlíky, sice nezávadné, nařizuje však "zakročit" a případ hlásit, pokud bude obsah modlitby prezentován "provokativně" (61).

Janovický zámek se stal v letech 1945 - 46 podle dobře informovaného V. Hejla (62) jedním že sedmi nejhorších v republice. Chybí však zatím o něm více konkrétních informací a bude třeba čerpat z dalších archivů. V dobových pramenech se jen někdy objeví poznámka, že se děly věci, jež nám neslouží ke cti. Ale i ze souvislosti lze odvodit, že táborová správa překračovala v mnoha ohledech přísný Domácí řád pro internační tábory (63), který vydalo MV již roku 1945. Odňaté předměty nebyly často ukládány, ale zcizovány, vězněným se v rozporu s domácím řádem odebíraly hodinky, strava nebyla jakostní, překračoval se zákaz styku s internovanými nad meze služebních úkolů, nepečovalo se dobře o nemocné, chyběla dostatečná hygiena, teplá voda, existovaly tělesné tresty, obcházely se soudy, apod. Šikanování a špatně zacházení se netýkalo jen trvale internovaných, ale ve stejné míře též lidí shromážděných k odsunu. Od příchodu do tábora začal řetěz prohlídek, jež neustále zmenšovaly objem odvážených věci. Ida Krausová vzpomíná, že radost že záchrany lepších svršků rychle pominula, když každému příchozímu probrali strážní balíčky připravené na cestu a co se jim líbilo, zabavili. Synovi přitom zbylo jen to, co měl na sobě. Sestřenici paní Schreiberové sebrali při příchodu do tábora při odsunové akci snubní prstýnek, a nebyla zdaleka jediná. Janovický tábor byl zrušen MV ke dní 30. listopadu 1946 (64).

Těžké začátky vyhnanců v Německu

Také začátky v Německu byly pro vyhnance z Rýmařovska nesmírně těžké, vítala je zničená zem a nesnesitelné prostředí špatně zásobované sovětské okupační zóny, ba ani přijatelnější okupační pásma ostatních válečných spojenců mnoho neulehčila. Nepokrytá nenávist byla všudypřítomná. Okolí se dívalo na přijíždějící neprávem jako na viníky války, na tvory, kteří jim chtějí vzít i z tak již mizivého koláče. Dávali jim to trvale a patřičně na vědomí, takže i zde se stávali nadlouho opět druhořadými občany. Když přišla paní Wittmannová se třemi dcerami do Německa v lednu 1946, umístili je do špinavé školy, kde onemocněla. Na prosbu o trochu mouky jim zdejší statkář řekl: "Když nemáte peníze, tak se oběste!" Teprve důrazný poukaz na společnou křesťanskou víru jej oblomil. Jiní byli bez ohledu na ženy a děti umístěni společně do táborů, jídlo se mnoho nelišilo od janovického, spalo se i po dvou na pryčně a do města se nesmělo vycházet. Osudy roztříštily rodiny do různých míst na pomocnou práci a trvalo roky, než je v nové zemí přijali a ony se sešly. Bezprostředně po příjezdu umřeli další, zvláště starší lidé po útrapách transportu i citelném neporozumění vyčerpané a rozvrácené společnosti. Dobrého přijetí se dočkali většinou jen šťastlivci, kteří se dostali do několika dalších trochu přijatelných míst. Po delší době, když se začalo Německo za pomoci vítězů vzmáhat, se situace postupně uklidnila a lidé se uplatnili v různých zaměstnáních. Dnes se cítí svobodnými a rovnoprávnými občany německého státu, na původní vlast vzpomínají s nostalgií a někteří s nepřekonanou trpkostí. Nikdo z těch, které jsme poznali osobně, včetně příbuzných autorů, se již do českých zemí a zvláště na chudobné Jesenicko nechce natrvalo vrátit a jejich děti k naší zemi žádný osobní vztah již necítí. Snad ještě dodat, že transporty sovětských občanů zavlečených Němci (80 lidí z Ruska, sovětské i polské Ukrajiny), jež jsme uvedli dříve, byly ve svém průběhu od převzetí sovětskými orgány a v důsledcích v SSSR ještě tragičtější než německé (65).

Poznámky:

1 Icha, R. - Karel, J. Schneider H.: Těžké umírání na prahu míru, Střední Morava 9/99, s. 21-42, Olomouc 1999; Karel., J.: Podivná konfiskace harrachovského majetku v Janovicích (1945 1947), Střední Morava 10/2000; Olomouc 2000, Karel, J.- Pleská, L.: Směrnice k divokým odsunům?, Střední Morava, 12/01, s.120-124, Olomouc 2001.

2 Gos, V. Novák, J., Karel, J.: Počátky osídlení Rýmařova, Památky archeologické, roč. LXXVI, Praha 1985; Gos, V.- Karel, J.- Novák, J.: Zaniklé středověké sídliště v Rýmařově, Časopis Slezského muzea, série B, vědy historické, roč. XXIII, č. 2, Opava 1974; Novák, J.- Karel, J.: Příspěvek k výzkumu počátku osídlení Rýmařovska, Vlastivědný věstník moravský 2/XXVI, Brno 1974.

3 Gos, V. Novák, J., Karel, J.: Počátky osídlení...

4 Hosák, L.: Dějiny Rýmařovska, II. díl, Olomouc 1958; Turek, A. Jisl, L.: Ostravsko za česko-uherské války ve světle písemných pramenů i archeologických nálezů, Časopis Slezského muzea, roč.3, série B, vědy historické, Opava 1953, Valšov pustý do r. 1556, Ondřejov do r. 1541 ad., některé zanikly zcela (Scalcodorf, Volšov, Bradlné...).

5 Karel. J.: Janovičtí Hoffmannové, Střední Morava, 50/98, Olomouc 1998.

6 Berger K.: Geschichte der Stadt Römerstadt, Brno 1909.

7 Pasák, T.: Český fašismus 1922 - 1945 a kolaborace 1939 - 1945, Praha 1999; Fašistické listy 8. 2. 1932.

8 Vondrová, J.: Češi a sudetoněmecká otázka 1939 - 1945, ÚMV Praha 1994, jednalo se hranici vymezenou kostelem v Krásných Loučkách po hřbetnici přes Vraclávek, po okraji lesů jižně od Starých Purkartic na okresní hranici a Bärenfangkoppe - Orlík přes Dolní Domašov a dál na Nickelsberg a Pichelik.

9 Beneš, E.: Odsun Němců z Československa, Výběr z Pamětí, projevů a dok. 1940-1947, odevzdání některých území Německu a vytvoření tří etnicky homogenních autonomních celků; Staňek, T.: K problematice vysídlení německého obyvatelstva z Československa po druhé světové válce, přednáška Sylaby, katedra historie FF Ostravské university, Ostrava 1991. Vondrová, J.: Češi ... - Memorandum E. Beneše S. Wallesovi - německé regiony liberecký, karlovarský a krnovský, jednání 1939 se týkala i německých exulantů odhadovaných na 2 000 osob a 5 000 německý mluvících Židů. Beneš 9. 3.40 v Chatham House: "nelze vystěhovat 3,5 miliónů Němců." 18. 9. 1940 depeše do Prahy - vytvoření 3 německých žup. Hladký, S.: Postavení české menšiny na šev. Moravě v prvních letech okupace, VVM 3/XXIII, Brno 1971.

10 Beneš, E.: Odsun ..., Staňek, T.: K problematice ... 9. 6. 1942 Smutného záznam rozhovoru prezidenta s min. Molotovem: " ... Němců je mnoho... 1 1/2 miliónů je třeba jich vyhnat..."

11 Beneš, E.: Odsun ..., Vondrová, J.: Češi ... 6. 6. 1943 archivováno pod č. 202/43, oficiální souhlas sov. vlády s myšlenkou odsunu, telegram H. Ripky přes. Benešovi.

12 Staňek, T.: K problematice ... Staňek T.: Perzekuce 1945, Praha 1996.

13 Srv. dva funkcionáři KSČ: prvního Němci znali pod přezdívkou "kožený kabát", v sedmdesátých letech podezřelý z konfidenství pro nacisty, zbaven stranického důchodu, nevyšetřován, další, za války poznán na gestapu v Brně paní Marburgovou, stíhanou pro židovský původ. Nepodala žalobu, neboť nemohla z psychických důvodů podstoupit martyrium procesu a reminiscencí na mrtvé příbuzné, všichni zahynuli v koncentračních táborech. Po válce zabral dům a majetek ing. Knorra, který nesměl po roce 1945 opustit ČSR a musel nadále pracovat v hedvábnické továrně bří Schielů (pozd. Hedva), v 60. letech pronásledoval lékaře dr. Überala, kolem 1964 zbaven členství, ale nevyšetřován. Oba případy byly zticha sprovozeny ze světa a většina aktérů již nežije. Jména nelze uvést, protože se nám nepodařilo nalézt průkazný materiál, lidé, kteří případ dobře znají, odmítají podat potřebné a seriózní informace. Totéž platí o několika dalších.

14 Na příslušníka revoluční gardy (seznam z 28. 5. 1945) žádá z nejasných důvodů informace o chování a majetkových poměrech litovelský soud, OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, fol. 1., další proslulí později jako nebezpeční hospodští rváči. Hradilová J.: Internace německého obyvatelstva v adolfovickém táboře 1945 1946. Jeseník, sv. 2, Jeseník 2001.

15 Viz seznam příslušníků RG, OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, ič. 1, karton 3.

16 Zpráva o činnosti okresní správní komise (OSK pozn. aut.) v Rýmařově, Budujeme pohraničí, Rýmařov, v lednu 1946, předsedou byl R. Polame, později K. Novák (pův. zemědělský ref.)

17 Malaparte, C. Kůže, Praha 1974, chorvatský poglavnik (vůdce) Ante Pavelić srovnatelný s nejodpornějšími nacistickými zločinci, JUDr. Oskar Spitzer (+) vzpomínal na žádost nejmenovaného Chorvata že Staré Vsi, nejspíše dozorce z nacistického koncentračního tábora, který jej drze žádal o zastupování.

18 OSK, MSK, SK okresní nebo místní správní komise, resp. jen správní komise zřízeny především v místech s převažujícími německými obyvateli, nahrazovaly zde později vznikající volené národní výbory (1946). V českém prostředí národní výbory ilegálně vznikaly již před koncem války.

19 VIII. kapitola Košického vládního programu: potvrzování či rušení čs. občanství, vypovídání odsouzených nestíhaných hrdelním soudem a okamžitě vykázáni něm. uprchlíků; Staňek, T.: Perzekuce 1945, Praha 1996. Beneš, E.: Odsun...: Benešovy výroky 3. 4. 45 v Humenném, 28. 4. 45 v Popradu, zvl. 9. 5. 45 v Bratislavě; Staňek, T.: Odsun Němců a křesťané (1945-1948), Střední Evropa, roč.7, c.22, 23, Praha 1992, Staňek, T.: K problematice...; Kolář, P.: Od osvobození k totalitě (přednáška), Sylaby OU, Ostrava 1991.

20 Staňek T.: Perzekuce 1945, Praha 1996.

21 Karel, J.- Pleská, L.: Propozice k "divokým" odsunům?, Střední Morava 12/01, Olomouc 2001.

22 Postupimská dohoda, článek XIII. ze dne 2. 8. 1945, Dědinová, S.: Slyšme i druhou stranu, České Budějovice 1991, odůvodnění článku ve Zprávě č. 1841 zvl. výboru poslanecké sněmovny, Washington, 24. 3. 1950 měla zhumanizovat nevyhnutelné vyhnání Němců z východní Evropy a zabránit jejich deportacím do subarktických oblasti SSSR.

23 Staňek, T.: K problematice ... Postupimská dohoda, kapitola XIII., 3. odstavec vyzývá východoevropské země, aby zatím zastavily další vysídlování.

24 Staňek, T. Perzekuce ...

25 Staňek, T.: K problematice ...

26 Směrnice k provádění soustavného odsunu (transferu) Němců z území Československé republiky, čj. B-300/1990, datováno 31. 12. 1945 (!), fond ONV Rýmařov, fol. 117/157 - 160, OA Bruntál.

27 Staňek, T.: K problematice ...

28 OA Bruntál karton 117/157-160, Römerstadter Ländchen, Wetzlar, březen-duben 1990, Römerstadter Ländchen, Wetzlar březen-duben 1995 doplněný reprint, termín "divoký odsun" je velmi nepřesný termín, neboť byl jen zdánlivě výsledkem místní zvůle, ale ve skutečnosti odstartovaný ZNV v Brně.

29 Srov. udání tří osob, funkcionářů NSDAP a SA, OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, sign. 115, kart. 153; Icha, R. - Karel, J. Schneider H.: Těžké umírání..., dosud nevyjasněná poprava dvou Němců na konci června 1945.

30 Dopis mladé matky postižené divokým odsunem do Konernu v sovětské zóně z 13. 10. 1945, Městské muzeum v Rýmařově, archiv, inv. č. 1190, vzpomínky moravického faráře A. Dědka, tzv. Wasserpoláka z Hlubčicka, odešel do exilu s farníky dobrovolně na své přání, ač mu nabídli setrvat.

31 Svědectví Jaroslava Slouky (+), příslušníka posádky čs. armády v Rýmařově v létě roku 1945, jednalo se o vojáky mobilizované na Hané těsně po válce.

32 OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, karton 117/157 160, nejstarší žena měla 83 let.

33 Karel, J., Pleská, L.: Propozice ...

34 OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, sign. 115, karton 153

35 OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, sign. 115, karton 153

36 Po incidentu zasáhl proti vojákovi, který vyběhl z rady a začal bezdůvodně bít malé německé dítě.

37 Budujeme pohraničí, zpráva o činnosti Okresní správní komise v Rýmařově, Rýmařov, leden 1946. Zpráva nepřináší žádné detaily, skutečný stav nepřiměřené idealizuje, naprosto se liší od našich poznatků.

38 V Přehledu odsunutých Němců z okresu Rýmařov roku 1946, OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, kart. 117/157-160: "odsunuto 572 říšských Němců", 47 z okresu, 525 ze sev. Moravy" transport č. 7659.

39 Případ setzdorfské (nyní Vápenná u Jeseníku) rodiny Hettmerových odsunutých do Jihlavy, majetek nebyl dosud vrácen.

40 Směrnice k provádění soustavného odsunu (transferu) Němců z území Československé republiky, čj. B-300/1990 z 31. 12. 1945, protiřečí Odsunový příkaz z 12. 4. 1945 podepsaný předs. OSK R. Polame, viz přinést balíček s cennostmi a seznamem obsahu, brožura Unvergessene Heimat Nieder und Ober Mohrau.

41 Přesídlovací rozkaz pro Marii, Hertu, Margaretu a Marii Wittmannovy z Janusova, Rýmařovské 9, ženy se měly dostavit do Oppitzova hostince v Janusově v 8 hod. 27. 1. 1946.

42 Vzpomínka účastnice odsunu z Wetzlaru na nedostatečné vybavení stísněných a špatně vytápěných vagónů.

43 OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, kart. 117/157, 403/46 Cestovní rozvrh a hlášení OSK Rýmařov ze 4. 4. 1946. Transport s 324 muži, 699 ženami a 177 dětmi do 6 let, všichni měli legitimační lístek, 3x lékařské vysvědčení a stvrzenku na dávku potravin. Podle potvrzení byli transportu schopni a 15. 7. provedeno odvšivení pudrem DDT, podepsáni český úřední lékař s nečitelným podpisem a německý lékař dr. Hofer.

44 Vzpomínka paní Marie Wittmannové.

45 OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, kart. 117/157 dáno v Janovicích (int. tábor) 6. IV. 1946.

46 OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, sign. 115, karton 153.

47 T. Týl, genealogie rodu. Vyšší vrstvy obyvatelstva v rýmařovském regionu v 15. až 17. stol., seminární práce , Práv. fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1998, archiv Městského muzea v Rýmařově.

48 B-300/4112-46, OA Bruntál, Praha 28. 5. 1946, fond ONV Rýmařov, sign. 115/153 .

49 MV c. Z/s-3060-4/3-46 ze 4. 3. 1946, OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, sign. 115/153.

50 MPSV X-1270-13/6-46) a MV c.1620-14/6-46-12-Vb/3, OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, sign. 115/153.

52 Torzo karet s kádrovými posudky, Brokát Rýmařov 1950-55, archiv muzea, inv. č. 1237.

53 Čj. 201, dův. 1945, Propuštění zajatců z německé a maďarské armády, fond ONV Rýmařov, sign. 115/153.

54 Staňek, T.: Tábory v českých zemích 1945-1948, Slezský ústav SZM v Opavě, Opava 1996.

55 V originále v závěru text přeškrtán, OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, kart. 115.

56 Hradilová, J.: Internace německého obyvatelstva v adolfovickém táboře 1945-1946, Jesenicko, sv. 2/2001, s. 25-34, Jeseník 2001.

57 Nařízení OSK 4 dův./1946 z 19. 1: 1946, OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, sign. 115/153.

58 Čj. 1401/45, Velitelství stanice (SNB) ve Staré Vsi, 5.12.45, OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, sign. 115/153.

59 Vzpomínka JUDr. Oskara Spitzera (+).

60 Životopisné vzpomínky faráře A. Dědka, kopie uložena v archivu Muzea Rýmařov.

61 OA Bruntál, fond ONV Rýmařov, folio 115, ZNV Brno 24.682-II/13-46, OSK Rýmařov 281/přes.-46.

62 Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí, Praha 1990, Staňek, T.: Tábory v českých zemích 1945-1948, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě, Opava 1996.

63 OA Bruntál, fond MNV Rýmařov, kart. 115, MV 1620-3/9-45-1-V/4.

64 OA Bruntál, fond MNV Rýmařov, kart. 115, MV 1620-5/11-46-6-Vb/3 ze dne 8. 11. 1946. MV 1622-18//9-46-Vb/3 z 19.9.46.

65 Icha, R. - Karel, J. Schneider H.: Těžké umírání ...

66 Römerstädter Ländchen, 42/282, 47/282, Wetzlar 1990, 1995, OA Bruntál, fond ONV Rýmařov kart. 117/157-160.

Zusammenfassung

Das Gebiet Römerstadt haben ab dem Mittelalter zahlreiche Kriege, derer Folgen es zu dauernder Vervollständigung der Bevölkerung kam, betroffen. Falls wir uns nicht strikt an dem Inhalt des Terminus festhalten, könnten wir die Änderungsepoche als Kolonisationen nennen. Die tschechische Kolonisation bis zur Mitte des 13. Jh. bedeckte fast ohne Rest die deutsche Besiedlung in der zweiten Hälfte und seine Ethnizität hat sich über zwei folgende Epochen der Besiedlung bis 1945-7 nicht geändert. Die anerkanntermaßen letzte Kolonisationswelle hat aber mit seiner Kräftigkeit alle vorherige übertroffen. Die Idee der Aussiedlung der Deutschen hat sich vom Ende der ersten Republik geändert und hat immer mehr deutsche Staatbewohner eingeschlossen. Im Gebiet Römerstadt hat ihre Realisation der unlegale wilde Transfer am 5. August 1945 mit allen tragischen Folgen für seine Opfer aufgenommen. Nach den inneren Verschiebungen im Jahr 1945 hat die weitere Phase der schon systematischen Aussiedlung am 31. Januar 1946 begonnen und nach seiner Beendung im Jahr 1947 ist im Gebiet Römerstadt nur ein wirtschaftlich unentbehrliches Fragment der ursprünglichen deutschen Majorität geblieben, das aber auch weiterhin gewisse Maße diskriminiert wurde. Das zeitgemäße Klima verursacht noch mit lebenden Erinnerungen an das nazistische Verbrechen, den Befürchtungen der proklamierter Rache von deutschen Geheimorganisationen, vor allem Wehrwolf, jedoch auch vom Teil der Presse ernährt, der Diktion von Regierungserklärungen und Anweisungen aber auch dem älteren Chauvinismus bildete die Bedingungen für Nichteinhaltung den humanitären Grundsatzen und Erschwerung der Situation des ohnehin schwer betroffenes Teiles von tschechoslowakischen Bürgern. Das Ergebnis waren außer einer schweren Schikane und beispiellosem Eigentumsverlust in erster Linie zwecklose Lebensverluste, hinter welchen unverantwortliche und moralisch versenkte Personen, Kriminelle, Fanatismus, Reichtumsgier, Mangel an Menschlichkeit und revolutionäre Justiz standen, ob es sich um Morde, Lebensverluste bei überhöhter Arbeitsbelastung, unbedachte richterliche Urteile oder Selbstmorde, vorzeitige Todesfalle oder progressive Krankheitsentwicklungen wegen des Stresses handelte. Im Bezug zu der betroffenen Bevölkerung wurden im Grenzgebiet Methoden benutzt, die den nazistischen (Regress für Benevolenz zu deutschen Kranken, für Mühe nach Gerechtigkeit, für Kritik der Behandlung der Deutschen und Mitleidbezeigung, Bestrafung der emotionellen Beziehungen zwischen tschechischen und deutschen Personen, die Bezeichnung mit Bändern, Informationsisolation der deutschen Bevölkerung) auch mit seiner Terminologie (Konzentrationslager, Volksgericht, Versündigung gegen Nationalehre u. a.) nicht nachgeben. Neben den Problemen mit den Transporten nach Deutschland (Verluste von bedürfnislos bewilligten Mitgepackten, ihres Diebstahles, Einteilung der Kranken und Überaltenten) gehörte zu den unakzeptablen auch das Janowitzer Internierungslager, betrachtet von manchen Experten als eins von den schlimmsten am Staatsgebiet. Auch hier ist es zu prägnanter Verletzung auch so ziemlich drakonischen Anweisungen des Innenministeriums gekommen. Zuungunsten der Sache haben sich aber in den Archivquellen keine Protokolle den Untersuchungskommissionen bewahrt, nicht einmal Unterlagen, dass sie sich um das Lager interessierten, so daß wir in der genannten Frage auf die Aussage ein paar bisher lebenden Personen, die sich bisher auf die Zwischenfalle trotz wesentlichen Zeitabstand erinnern, hingewiesen sind. Auch so ist es gelungen einige Umstande feststellen, die diese Behauptungen als hoch wahrscheinliche nachweisen. Ein bislang nicht bearbeitetes Kapitel der Zeit ist auch die schwere Situation der Vertriebenen auf dem Gebiet des vom Krieg zerstörtes Deutschlands, dass jahrelang die getrennten Familien ohne Eigentum und erträglicher Möglichkeit des Lebensunterhaltes in der manchmal ungerechten Gesellschaft betroffen hat.