Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2006


Čistý štít

Pavel Jacko

Proč se mají neokomunisté v České republice a na Slovensku ušklíbat, že jsme všichni žádali Husáka o milost? Princip kolektivní viny a zejména její aplikace vůči mně osobně mi byl vždy proti srsti, i když chápu, že v mnoha případech není jiné alternativy - dá se nyní těžko s přesností určit, který Čech nevykrádal pohraničí. Některé dokumenty z doby ne tak dávné jsou ovšem stále dostupné. Nevím tedy, proč by měli Češi a Slováci v zahraničí jako celek nést nebetyčnou ostudu hrstky - doufejme, že jen hrstky - upravenců.

Kdo vlastně jsou ti upravenci? Stručně, Češi a Slováci, kteří dle tehdejších komunistických zákonů buď nelegálně odešli z Československé socialistické republiky nebo se nelegálně zdržovali za jejími hranicemi, za což byli socialistickou justicí odsouzeni. Mezitím však v té či oné západní zemi požádali o politický azyl, obdrželi status politických uprchlíků a nedlouho poté poprosili o milost soudruha prezidenta Husáka, zaplatili komunistům odstupek a omilostněni začali navštěvovat komunistický ráj. Obsažněji to vysvětlil pan Ross Hedvíček v Novinách č. 170 a ve www.cs-magazin.com.

Pár let před plyšovou revolucí přišel za mnou do úřadu Čech, kterého jsem neznal, s nějakou právní maličkostí. Zatímco sekretářka pro něj něco psala, bavili jsme se o všem možném a přišla řeč i na upravence. Předpokládám, že můj názor na ně znal z mého vysílání v rádiu 4EB. Řekl, že před časem mu jeho známý povídal o své kulturní návštěvě ČSSR, tj. knedlíky, holky, pivo. Když se divil, jak se mu podařilo přestříhat ty dráty a přeskočit minová pole, bylo mu vysvětleno, že se časy změnily. Stačí napsat nebo zatelefonovat na konzulát, oni pošlou formulář, ten se vyplní a vrátí s příslušným administrativním poplatkem a téměř obratem přijde poštou zbrusu nový čs. pas. Přemýšlel o tom a po nějakém čase zatelefonoval. Formuláře přišly, přečetl si je a jelikož byl slušný člověk, pomyslel si o tom známém své, dál se s ním nestýkal a na celou věc zapomněl. Za pár týdnů mi formuláře do kanceláře přinesl.

Ještě nyní si pamatuji šok z čtení prosby o milost a příslibu dobrého, tj. zájmy Československé socialistické republiky nepoškozujícího chování. Není divu, že se tím upravenci dodnes nechlubí. I když, na druhé straně je dlužno přiznat, že by i mohli. Mohli by říci “Podívejte, kdo tam dnes vládne, historickou pravdu máme my.“ Doufejme, že ne - ale jenom doufat nikdy nestačilo.

Upravenci žádali o milost režim, který jako součást světové sítě komunistické myšlenky, má na svědomí kolem 150 milionů mrtvých. Podpořili ten systém jak finančně svými odpustky v tvrdých valutách, tak morálně. Jaká to musela být útěcha pro soudruhy, kteří možná již v letech osmdesátých měli nějaké pochyby o přednostech jejich zřízení, když viděli, jak uprchlíci, kteří okusili svobodný život na Západě, si ho cenili tak málo. Upravenci prodloužili existenci viditelného komunistického systému a jsou spoluodpovědni za utrpení těch, kteří proti komunistům skutečně něco dělali. Je docela možné, že žádosti o milost vyvážily dopisy žádající propuštění Pavla Wonky.

Vzpomínám si, jak těžko se to vysvětlovalo Polákům, Maďarům nebo Ukrajincům. Jeden Maďar, uprchlík z roku 1956, nakonec pokrčil rameny a řekl: “No, my asi také máme mezi sebou pár zrádců”. StB dobře znala “držitele Masarykova odkazu”. Pokud vím, žádná jiná komunistická rozvědka s takovým úspěšným nápadem nepřišla. Pokud ten, kdo to vymyslel, nedostal tenkrát nějaký řád, a pokud si komunisté ještě řády udělují, měli by ho dekorovat řádem Bílé krysy nebo Bílého tchoře. Nebo Rudé krysy. Musí se uznat, že se jim to povedlo.

Nevíme, nakolik upravenci udávali nebo neudávali. Možná, že někteří vůbec ne, možná, že někteří jen poskytovali „informace“. Kdo ví. V každém případě poskytli Státní bezpečnosti možnost vydírání. Tato možnost, alespoň teoreticky, existuje i dnes a mohla či měla by zajímat Australian Security Inteligence Organisation.

V souvislosti s nedávnými sydneyskými nepokoji, se v australském tisku, včetně Novin, objevily články o neloajálnosti muslimů. Někteří navrhují zbavení občanství. Až na extrémní výjimky jsou články a návrhy pravdivé a logické, ale co my, přesněji „naši“ upravenci? Také obdrželi azyl podvodem, také projevili sobeckou neloajálnost k hostitelské zemi. Je nepravděpodobné, že nám to muslimové připomenou, ale my to víme. Neměli bychom být raději zticha? Anebo - nebylo by dobře vědět, kdo ti upravenci mezi námi jsou? Jsou jich dvě procenta? Nebo deset? Víc?

Jestli jsou informace pana Hedvíčka pravdivé, a není důvodu o nich pochybovat, seznamy upravenců stále existují v ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Vláda České republiky by je měla, v zájmu vypořádání se s minulostí, zveřejnit. Češi a Slováci v zahraničí by o to měli důrazně žádat. Posílat žádosti panu ministrovi Cyrilu Svobodovi.

Dá se očekávat, že se mezi námi najdou lidé, kteří přijdou s tisíci důvody proti.

„Už to je vše za námi, je třeba se dívat dopředu, ne do zpětného zrcátka a za minulostí udělat tlustou čáru.“ V květnu 1945 se Heinrich Himmler vzdal Britům a nabídl své služby v organizování nového demokratického Německa. Když mu došlo, že Spojenci na tlustou čáru nevěří, spáchal sebevraždu. O nějakých pětačtyřicet let později se o něco podobného pokusil Pol Pot. Téměř totální úspěch v aplikaci tlusté čáry za minulostí dosáhli teprve čs. komunisté v roce 1989. Výsledky vidíme a ještě několik generací bude proklínat ty, kteří si mysleli, že stačí zacinkat klíčky od žiguli. Mohu připomenout, že soud v Clevelandu, Ohio nedávno (leden 2006) nařídil deportovat na Ukrajinu osmdesátipětiletého J. Demjanuka, údajně dozorce v nacistickém koncentračním táboře, který již byl souzen v roce 1988 v Izraeli a po odvolání osvobozen, na základě nových důkazů. Čas nezmenšuje vinu.

„Je to zbytečné, stejně to nezveřejní.“ To je možné, ale tím by se opět ukázalo, co je vrchnost v ČR zač a že ten její blábol o demokracii skutečně není nic než blábol. V každém případě to stojí za pokus, ať se nemusíme stydět, když se nás děti nebo vnuci zeptají - a co jsi dělal ty?

„Je třeba se sjednotit proti jinému, naléhavějšímu nebezpečí.“ Protože se nikdy neudělal pořádek s udavači Gestapa, převzal je následný režim, o nic lepší. Pochybuji, že by se upravencům tváří v tvář jinému nebezpečí najednou zpevnila páteř. Naopak, jsem si téměř jist, že by ze zbabělosti a materiálních pohnutek se svědomím nezatěžující lehkostí přestoupili na víru mohamedánskou či čínskokomunistickovolnotrhovou...

„Seznamy mohou být zfalšované.“ Inu, mohou. Nebude tak obtížné zjistit, že jsou, a opět to připomene občanům, kdo jim vládne.

„Bylo by to narušení práva soukromí.“ Pokud je mi známo, trestanec, žádající prezidenta republiky o milost, žádné takové právo nemá a ČSSR jistě nic takového nepřislíbila.

„Zapomeňme na to, bylo těch upravenců příliš mnoho v tom Masarykově národě a udělá nám to ostudu.“ No a? Tím větší důvod se s tím vypořádat, padni komu padni.

„Zveřejnění by mohlo vést k pronásledování nevinných.“ Násilí, výhrůžky násilí, pomluvy, kbelíky špíny jsou převážně diskusní prostředky levice. Pokud vím, za těch 150 000 000 mrtvých to z celého „tábora míru“ odskákali akorát Ceau?eskovi. O nějaké tvrdé ruce spravedlnosti nebo vůbec o spravedlnosti se nedá mluvit. Existuje možnost několika skutečně extrémních případů, kdy emocionální rodinné vztahy převážily morální čistotu. V takovém případě, ať se projeví, nikdo jim nebude trhat hlavu. Udělám vše možné, aby se jejich omluva a vysvětlení zveřejnily.

Jsem zvědav, jestli se najdou takové ty výmluvy, jaké byly obvyklé v roce 1988, kdy se k dvacátému výročí okupace organizoval dopis Gorbačovovi („ať nekecá a stáhne vojska z Československa!“): „Nemohu, oni by pronásledovali mou maminku.“ „A kolik je jí let?“ „No, 79.“ Mimochodem, sebralo se tenkrát téměř 700 podpisů od exulantů z celého světa a v únoru 1989 začali Rusové odjíždět.

A nyní, co dělat, můžeme se zeptat s Leninem. Doufám, že má rada bude dávat větší smysl než jeho, ale že bude přinejmenším tak úspěšná. (Pro ty méně znalé historie - ptal se tak a promptně si odpověděl Uljanov v únoru 1902 v pohodlném exilu ve Švýcarsku.)

Poslat dopis nebo elektronickou zprávu (Češi tomu říkají e-mail) panu ministrovi zahraničních věcí. Adresa, jak lidská, tak elektronická, je níže. Předpokládám, že většina mých čtenářů je schopna napsat dopis, ale pro ty, kteří mají opravdu něco důležitějšího na práci, návrh je také níže.

Důležité je mít o tom všem záznam, aby pak nějaký méně poctivý mluvčí nemohl říci - dostali jsme pouze několik dopisů... Proto navrhuji, aby každý, kdo takový dopis pošle, poslal kopii na mou adresu (130 Lambert Street, Kangaroo Point 4169, Australia; e-mail: jacko@dialix.com.au). Pokud MZV nezareaguje příznivě, máme ještě další možnosti, o kterých je zbytečné teď se rozepisovat.

Návrh dopisu:

Vážený pan

JUDr. Cyril Svoboda

ministr zahraničních věcí České republiky

Loretánské náměstí 101/5

118 00 Praha-Hradčany

Czech Republic

e-mail: info@mzv.cz

(Adresa odesilatele)

(Místo a datum)

Věc: zveřejnění seznamu upravenců

Vážený pane ministře,

nepochybně víte, kdo jsou upravenci, a jste si vědom, jakou ostudu Čechům a Slovákům udělali. Doufám, že sdílíte se mnou pocit hanby nad jejich chováním.

Zdá se, že Vaše ministerstvo má stále k dispozici jejich seznamy. Žádám Vás proto, abyste neprodleně učinil kroky k zveřejnění těchto seznamů. Jde o očistu exilu a anonymita těch, kteří ze zahraničí podpořili komunistický režim, by byla morálnímu zdraví národa škodlivá.

Věřím, že Váš smysl pro historickou spravedlnost Vám nedovolí tuto žádost odmítnout.

S úctou

(podpis)

Doufám, že se mezi námi najde dost lidí, kteří se mnou nejen souhlasí, ale něco málo v téhle věci také udělají. Když ne my, tak kdo? A když ne teď, tak kdy? Aby už konečně nikdo (v nesmrtelných slovech Petra Rady - Kázání v kapli Betlémské) nemusel „znova metat krutá slova do strachem nalomených zad“. Strachem nebo chronickou pasivitou.



Zpátky