Duben 2006

Absurdní divadlo jménem ptačí chřipka

Stanislav Komárek

Podle ne zcela duchaplné, ale oficiální definice jsou jedy látky uvedené v úředním seznamu jedů. Podle stejné logiky je důležitou, ba klíčovou událostí to, co se objevuje v úvodnících předních deníků v zemi. Pokud se tak stane u všech, jako tomu bylo před nedávnem v případě ptačí chřipky, není už ani stín pochybnosti. V heroickém odporu a semknutosti je třeba se bránit zavilému nepříteli, který již pronikl na naše území a již natahuje svůj nečistý spár po našich dětech a starcích.

Jedná se o věc krajně zajímavou a neobyčejně bizarní. Ne tak z hlediska biologického, nejsem ostatně virolog z profese, ale z hlediska kolektivní psychologie, ať nedím psychopatologie. Společnost bytostně cítící ohrožení se vrhá plnou parou a s obrovským instrumentáriem na zcela marginální problém, na němž chce osvědčit své hrdinství a prožít si své existenciální strachy. Již přilétají a nesou smrtící viry...

Situace připomíná zdravotníka, který by u zraněného ignoroval komplikovanou zlomeninu páteře, ale se vší starostlivostí fačoval mírně odřené koleno. Vzhledem k tomu, že vážné problémy, které nás ohrožují, jsou v systému "zabetonovány" tak pevně, že s nimi nelze pohnout, pouští se společnost se vší vervou a troubením na téměř úplnou banalitu jako zástupný problém. Celá věc není zajisté zcela vědomá ani plánovitá a nevěřím, že ji někdo organizuje záměrně, byť farmaceutickým firmám může přinést třeskutý zisk a řadě dalších institucí možnost "zviditelnění" - to, o co a jedině o co v informační společnosti se značně volnými toky peněz jde.

Ptačí chřipka se světem potuluje zajisté odjakživa, či lépe řečeno od dob, co na něm ptáci a chřipkové viry jsou. Nepochybně táhne ve svých vlnách Evropou od šeré nepaměti. Dříve prostě sem tam nějaký pták onemocněl či uhynul a nikdo celý fenomén nepozoroval. K upření pozornosti však dochází až v nejposlednější době a nález mrtvé kachny může dnes působit paniku srovnatelnou s tím, když starořímští ptakopravci, věštící z letu, chování a zajisté i úhynu ptáků, objevili nějaké mimořádně zlé znamení, třeba dokonávajícího supa na zápraží Jupiterova chrámu na Kapitolu. To, že přecházet křižovatku na zelenou je několikanásobně nebezpečnější než obírat se podezřelou ptačí mršinou, chápou jen málokteří. I nejobskurnějších příčin smrti, třeba zabití bleskem, bylo v posledních letech celosvětově zajisté více než obětí ptačí chřipky, v celé Evropě dosud nebyl ještě ani jeden případ, nejen úmrtí, ale vůbec ani onemocnění. Svět je ostatně místo nebezpečné a nezdravé a málo co škodí zdraví tolik jako život sám. Kupodivu nechává každého chladným, že se přestalo očkovat proti viru pravých neštovic s odůvodněním, že nemoc byla celosvětově vyhubena a veškeré kultury zničeny. Pokud, byť pravděpodobnost je jistě malá, tomu tak není a v nějaké vojenské či podobné laboratoři jsou "pro případ potřeby" přece jen uchovány, mohla by nás do opětovného proočkování čekat pandemie, o jaké se nikomu nesní.

Na psychické rovině lze všeobecné hysterie, na nichž se podílejí i některá média, s epidemiemi směle srovnávat. Protože s velkými problémy současné doby si nikdo neví rady, ba si jich není ani vědom, hledá se něco zástupného. Ze západních médií osmdesátých let si pamatuji na časté pořady o porušování lidských práv v Jižní Africe, na rozdíl od paniky z ptačí chřipky velmi oprávněné, ovšem o tom, že minimálně ke stejnému docházelo i v Sovětském svazu, nebylo ani zmínky - z toho šel příliš veliký strach a milosrdné podvědomí celou informaci vymazalo. Trochu mi to připomíná i starý vtip o pánovi, který hledá v noci ztracené hodinky pod lucernou a na dotaz, kdeže je ztratil, odpovídá, že za rohem, ale tady má příznivější osvětlení. Naše kultura odvrací pozornost od skutečných problémů hysterickým nafukováním "neudálostí", protože vše, co je skutečně znepokojivé a co by nám nemělo dát spát, je příliš hrozivé, abychom to vůbec vnímali. Například to, jak si kontaminujeme své myšlenkové a duševní prostředí, to, že odchovávání dětí je společností v zásadě trestáno, že ve snaze přelstít přirozený osud jsme si upletli administrativní mašinérii téměř stejně drtivou, že fatálně závisíme na dovážených energetických zdrojích a další a další.

Vyhubit ptáky, odjakživa ve své nespoutanosti chápané jako symbol svobody a létající bez centrálního dirigismu sem a tam, jak je napadne, je jistě mnohem snazší. Dávají ostatně občanu v mnohém špatný příklad, proto šup s nimi do hal nebo ještě lépe pod zem. Na jazyk se mimoděk dere lidový obrat "pěkná ptákovina". Své venkovské dětství jsem trávil převážně na dvorku mezi drůbeží. Je to už dávno. Tehdy civilizace ještě nebyla tak pokročilá jako dnes a bylo dovoleno si oblíbenou slepici pohladit za to, že dobře nese, nebo i jen tak, pro radost. Pokud dnes nejím kuřata a vejce, není to proto, že na nich lpí virus ptačí chřipky, ale proto, že na nich lpí přízrak lágrů pro ptactvo.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)