Duben 2006

Drsná svědectví legendárního filmaře

Petr Koura, Pavlína Formánková

Na mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně převzal čestného Zlatého medvěda režisér Andrzej Wajda. Přestože tato žijící legenda oslaví za dva týdny osmdesáté narozeniny, pracuje nyní na novém projektu - filmu o masakru polských důstojníků v Katyni.

Téma filmu je pro Andrzeje Wajdu navýsost osobní - jeho otec Jakub Wajda, kapitán polské armády, byl totiž jedním z tisíců polských důstojníků, které Sověti na jaře 1940 v lese u Katyně zavraždili. Wajda vzpomíná, že na otce ještě dlouho po válce čekali. Mladý Andrzej dokonce pod otcovým vlivem uvažoval o vojenské dráze, do kadetské školy ho však nevzali. V době katyňského masakru mu bylo 13 let, o tři roky později se zapojil do polského protiněmeckého odbojového hnutí. Druhá světová válka, v níž Poláci bojovali nejen proti Němcům, ale i proti Sovětům, se stala pro Wajdu celoživotním tématem. Ačkoliv jeho filmy vnímáme dnes jako historické, sám režisér je hodnotí spíše jako osobní svědectví. Jeho životní krédo zní: "Bůh obdaroval filmového režiséra párem očí - aby jedním hleděl do kamery a druhým pilně pozoroval vše, co se děje kolem něho."

Světlo za mříží

Wajda původně studoval malířství. Záhy však zjistil, že je pro něj výtvarný svět příliš strnulý. Také jej nenaplňoval nadšením tehdy panující socialistický realismus, a proto přestoupil na Vyšší filmovou školu v Łodži. Ačkoli jej na budově vítal Leninův citát: Film je nejdůležitější umění, ve škole panovala poměrně svobodomyslná atmosféra.

Po několika dokumentárních filmech dostal v roce 1955 příležitost režírovat celovečerní hraný film Pokolení. Snímek, v němž účinkoval i další polský režisér, který se později proslavil na Západě, Roman Polanski, měl zobrazovat polskou mládež bojující za okupace proti Němcům. Wajda však místo uvědomělých komunistických bojovníků natočil příslušníky lumpenproletariátu, kteří si na odboj spíše hrají. Film se samozřejmě komunistickým funkcionářům nelíbil a některé scény z něho přikázali vystřihnout.

Také následující film, Kanály (1957), o bojovnících varšavského povstání, kteří se probíjejí kanály plnými jedovatého bahna, byl pro vládnoucí režim sporný. Wajda totiž natočil nejen precizní válečnou epizodu ve stylu italského neorealismu, ale i podobenství o cestě člověka ke svobodě. Vyčerpané odbojáře na konci tunelu čeká sice vytoužené světlo, ale v úniku z kanálů jim brání neproniknutelná mříž - jako polský národ, který se z jedné diktatury vymanil, ale vytoužené svobody přesto nedosáhl.

Sudička nové vlny českého filmu

Ranou válečnou trilogii uzavírá film Popel a démant (1958), který se odehrává v prvních dnech po skončení války. Wajda jej sice natočil podle "ideologicky nezávadného" románu spisovatele Jerzyho Andrzejewského, filmovými prostředky však vyznění předlohy zcela změnil. Divák se tak místo s komunistickým funkcionářem Szczukou identifikuje s jeho protivníkem Mackem Chmelnickým, příslušníkem ilegální Armiji Krajowe, která již v průběhu osvobozování Polska bojovala proti komunistům.

Popel a démant se tak stal prvním filmem za železnou oponou, který zobrazoval protivníka komunismu pozitivně. "Ten film na nás působil jako droga," vzpomíná Miloš Forman, který Wajdu nazývá jednou ze tří sudiček nové vlny českého filmu šedesátých let. "Droga, pod jejímž vlivem se začala klubat na veřejnost naše mladická drzost. Drzost vyprávět filmem pravdu." A líčí, jak tento film viděl poprvé s několika přáteli v kině pro stranickou honoraci: "Na zemi se válely prázdné flašky od vodky, neboť před námi tam tento film byl promítán stranickým a vládním představitelům. Film skončil, bylo ticho jako v kostele a my jsme začali sbírat lahve a ždímat z nich zbylé kapky. Někdo prohodil: ,Oni tutově chlastali ze zuřivosti, ale my to dopijeme na zdraví toho, kdo ten film natočil.'"

Trauma svobody

Popel a démant přinesl Wajdovi ocenění na festivalu v Benátkách a Polsku opravdovou hereckou legendu - představitel Macka Zbigniew Cybulski se stal idolem polské mládeže. Pro svou předčasnou tragickou smrt, o níž Wajda natočil film Všecko na prodej (1969), bývá srovnáván s Jamesem Deanem.

Wajda, který disponuje mimořádným citem pro výběr herců, zvolil na Cybulského místo důstojného nástupce, Daniela Olbrychského, který se zakrátko stal jeho "dvorním hercem". Olbrychský exceloval ve výpravném eposu z dob napoleonských válek Popely (1965), v historické alegorii Veselka (1973) či historických filmech Slečny z Vlčí (1979) a Země zaslíbená (1975), které byly nominovány na Oscara.

Olbrychski ztvárnil i hlavní roli ve filmu Krajina po bitvě (1970) na motivy povídek polského spisovatele a někdejšího politického vězně nacismu Tadeusze Borowského. Film zobrazuje první dny, hodiny a minuty vězňů po osvobození koncentračního tábora - včetně jejich brutální msty na dozorcích. Wajda mistrně převedl na plátno traumata vězněných lidí i jejich deziluzi z poválečného světa a dotkl se i jednoho tabu - výbuchu antisemitismu v poválečném Polsku.

Natočil probíhající dějiny

Významným příspěvkem k reflexi polských dějin se stal snímek Člověk z mramoru (1977), v němž se režisér pokusil vyrovnat s budovatelským úsilím padesátých let. Příběh zedníka Mateusze Birkuta, jehož abnormálního pracovního nasazení zneužívá komunistická propaganda, sleduje divák jednak prostřednictvím vyprávění pamětníků, jednak dobových "dokumentů", které Wajda sám v duchu propagandistických filmů padesátých let natočil. V jednom z nich se mihne i obraz české malířky Marie Čermínové alias Toyen; spolu s kresbami Salvadora Dalího je zde její dílo označeno za zvrhlé a dekadentní - na rozdíl od nového, "lidového" umění. Když Birkut pochopí podstatu režimu, který jej zneužívá, odmítá mu dál sloužit a končí před soudem za údajnou protistátní činnost a sabotáž. Z někdejšího hrdiny je zrádce a jeho socha, která měla být uměleckým vzorem socialistického realismu, končí v depozitáři muzea. Závěrečná scéna Člověka z mramoru, v níž novinářka pátrající po Birkutově osudu nalezne pouze jeho syna, byla natočena před bránou loděnice v Gdaňsku. Nikdo tehdy netušil, že se právě zde odehrají události, které povedou k založení nezávislého odborového svazu Solidarita.

Wajda se tehdy do stávkující loděnice vypravil a seznámil se s předákem dělníků Lechem Walesou. Jeden z dělníků tehdy slavnému režisérovi navrhl, aby natočil film o nich, který by se jmenoval Člověk ze železa.

Začal závod s časem - štáb natáčel v neuvěřitelných podmínkách, scénář se tvořil za pochodu a umělci se báli, že nebudou moci práci dokončit. Vznikl tak hraný film o fiktivním odborovém předákovi, Birkutovu synovi, který je však zasazen do reálného prostředí gdaňské loděnice. Jsou zde použity i dobové, tentokrát skutečně dokumentární záběry.

Wajdovi se zde podařilo fakticky natočit probíhající dějiny. Film získal Zlatou palmu v Cannes, doma byl samozřejmě ihned zakázán. "Zakázán" je i sám Wajda, a přijímá tedy nabídku pracovat na Západě. Již v roce 1972 natočil pro západoněmeckou televizi film na motivy románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Pro exteriéry variace na pašijový příběh však Wajda nezvolil obligátní antické kulisy, ale exteriéry Norimberku s jeho stavbami z nacistické éry. Film se jmenoval Pilát a ti druzí a právě tento snímek si nechal Wajda letos promítnout na berlínském festivalu.

V roce 1983 režíroval ve Francii historické drama Danton o střetu dvou vůdců Francouzské revoluce - Robespierra a Dantona. Myšlenkový konflikt dvou někdejších spojenců, který končí Dantonovou popravou, rámují paralely mezi jakobínskou diktaturou ve Francii a diktaturou proletariátu v komunistických zemích.

Wajda se v této době věnoval též divadelní práci - na předních západoevropských divadelních scénách uvedl například dramatizaci románů svého oblíbeného spisovatele F. M. Dostojevského.

Stálé návraty k dějinám

Po pádu komunistického režimu se Wajda angažoval i občansky - v letech 1989 - 1991 zasedal v polském Senátu. Točit však nepřestal a vrátil se opět k válečným tématům.

Ve snímcích Korczak (1990) a Svatý týden (1995) se věnoval antisemitismu ve válečném Polsku. V roce 1999 pak adaptoval básnický epos Adama Mickiewicze Pan Tadeáš. Jako dialogy k filmu použil výhradně Mickiewiczovy verše, což polské diváky nadchlo, kdežto západní Evropa tímto dvouhodinovým velkofilmem příliš nadšena nebyla.

Když o rok později Andrzej Wajda přebíral jako první umělec ze střední a východní Evropy Oscara za celoživotní dílo, prezident americké filmové akademie Robert Rehme o něm prohlásil: "Stal se symbolem odvahy a naděje pro miliony lidí v poválečné Evropě." Sám režisér však řekl: "Klidně bych vyměnil všech svých 44 filmů za to, aby se jeden jediný člověk díky mně stal svobodným."

Narodil se 6. března 1926 v Suwackách, studoval výtvarnou akademii v Krakově, nedokončil ji však a přešel na filmovou školu v Łodži. První celovečerní hraný film natočil v roce 1955 - Pokolení. Na festivalu v Cannes dostal v roce 1957 zvláštní cenu poroty za Kanály. Od roku 1962 režíroval též v krakovském divadle. Na festivalu v Cannes dostal roku 1981 Zlatou palmu za Člověka ze železa. 1982 - 89 pobýval ve Francii. Po roce 1989 byl tři roky senátorem Polské republiky. Oscara za celoživotní dílo dostal v roce 2000

(MFDNES)

Petr Koura, Pavlína Formánková

Na mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně převzal čestného Zlatého medvěda režisér Andrzej Wajda. Přestože tato žijící legenda oslaví za dva týdny osmdesáté narozeniny, pracuje nyní na novém projektu - filmu o masakru polských důstojníků v Katyni.

Téma filmu je pro Andrzeje Wajdu navýsost osobní - jeho otec Jakub Wajda, kapitán polské armády, byl totiž jedním z tisíců polských důstojníků, které Sověti na jaře 1940 v lese u Katyně zavraždili. Wajda vzpomíná, že na otce ještě dlouho po válce čekali. Mladý Andrzej dokonce pod otcovým vlivem uvažoval o vojenské dráze, do kadetské školy ho však nevzali. V době katyňského masakru mu bylo 13 let, o tři roky později se zapojil do polského protiněmeckého odbojového hnutí. Druhá světová válka, v níž Poláci bojovali nejen proti Němcům, ale i proti Sovětům, se stala pro Wajdu celoživotním tématem. Ačkoliv jeho filmy vnímáme dnes jako historické, sám režisér je hodnotí spíše jako osobní svědectví. Jeho životní krédo zní: "Bůh obdaroval filmového režiséra párem očí - aby jedním hleděl do kamery a druhým pilně pozoroval vše, co se děje kolem něho."

Světlo za mříží

Wajda původně studoval malířství. Záhy však zjistil, že je pro něj výtvarný svět příliš strnulý. Také jej nenaplňoval nadšením tehdy panující socialistický realismus, a proto přestoupil na Vyšší filmovou školu v Łodži. Ačkoli jej na budově vítal Leninův citát: Film je nejdůležitější umění, ve škole panovala poměrně svobodomyslná atmosféra.

Po několika dokumentárních filmech dostal v roce 1955 příležitost režírovat celovečerní hraný film Pokolení. Snímek, v němž účinkoval i další polský režisér, který se později proslavil na Západě, Roman Polanski, měl zobrazovat polskou mládež bojující za okupace proti Němcům. Wajda však místo uvědomělých komunistických bojovníků natočil příslušníky lumpenproletariátu, kteří si na odboj spíše hrají. Film se samozřejmě komunistickým funkcionářům nelíbil a některé scény z něho přikázali vystřihnout.

Také následující film, Kanály (1957), o bojovnících varšavského povstání, kteří se probíjejí kanály plnými jedovatého bahna, byl pro vládnoucí režim sporný. Wajda totiž natočil nejen precizní válečnou epizodu ve stylu italského neorealismu, ale i podobenství o cestě člověka ke svobodě. Vyčerpané odbojáře na konci tunelu čeká sice vytoužené světlo, ale v úniku z kanálů jim brání neproniknutelná mříž - jako polský národ, který se z jedné diktatury vymanil, ale vytoužené svobody přesto nedosáhl.

Sudička nové vlny českého filmu

Ranou válečnou trilogii uzavírá film Popel a démant (1958), který se odehrává v prvních dnech po skončení války. Wajda jej sice natočil podle "ideologicky nezávadného" románu spisovatele Jerzyho Andrzejewského, filmovými prostředky však vyznění předlohy zcela změnil. Divák se tak místo s komunistickým funkcionářem Szczukou identifikuje s jeho protivníkem Mackem Chmelnickým, příslušníkem ilegální Armiji Krajowe, která již v průběhu osvobozování Polska bojovala proti komunistům.

Popel a démant se tak stal prvním filmem za železnou oponou, který zobrazoval protivníka komunismu pozitivně. "Ten film na nás působil jako droga," vzpomíná Miloš Forman, který Wajdu nazývá jednou ze tří sudiček nové vlny českého filmu šedesátých let. "Droga, pod jejímž vlivem se začala klubat na veřejnost naše mladická drzost. Drzost vyprávět filmem pravdu." A líčí, jak tento film viděl poprvé s několika přáteli v kině pro stranickou honoraci: "Na zemi se válely prázdné flašky od vodky, neboť před námi tam tento film byl promítán stranickým a vládním představitelům. Film skončil, bylo ticho jako v kostele a my jsme začali sbírat lahve a ždímat z nich zbylé kapky. Někdo prohodil: ,Oni tutově chlastali ze zuřivosti, ale my to dopijeme na zdraví toho, kdo ten film natočil.'"

Trauma svobody

Popel a démant přinesl Wajdovi ocenění na festivalu v Benátkách a Polsku opravdovou hereckou legendu - představitel Macka Zbigniew Cybulski se stal idolem polské mládeže. Pro svou předčasnou tragickou smrt, o níž Wajda natočil film Všecko na prodej (1969), bývá srovnáván s Jamesem Deanem.

Wajda, který disponuje mimořádným citem pro výběr herců, zvolil na Cybulského místo důstojného nástupce, Daniela Olbrychského, který se zakrátko stal jeho "dvorním hercem". Olbrychský exceloval ve výpravném eposu z dob napoleonských válek Popely (1965), v historické alegorii Veselka (1973) či historických filmech Slečny z Vlčí (1979) a Země zaslíbená (1975), které byly nominovány na Oscara.

Olbrychski ztvárnil i hlavní roli ve filmu Krajina po bitvě (1970) na motivy povídek polského spisovatele a někdejšího politického vězně nacismu Tadeusze Borowského. Film zobrazuje první dny, hodiny a minuty vězňů po osvobození koncentračního tábora - včetně jejich brutální msty na dozorcích. Wajda mistrně převedl na plátno traumata vězněných lidí i jejich deziluzi z poválečného světa a dotkl se i jednoho tabu - výbuchu antisemitismu v poválečném Polsku.

Natočil probíhající dějiny

Významným příspěvkem k reflexi polských dějin se stal snímek Člověk z mramoru (1977), v němž se režisér pokusil vyrovnat s budovatelským úsilím padesátých let. Příběh zedníka Mateusze Birkuta, jehož abnormálního pracovního nasazení zneužívá komunistická propaganda, sleduje divák jednak prostřednictvím vyprávění pamětníků, jednak dobových "dokumentů", které Wajda sám v duchu propagandistických filmů padesátých let natočil. V jednom z nich se mihne i obraz české malířky Marie Čermínové alias Toyen; spolu s kresbami Salvadora Dalího je zde její dílo označeno za zvrhlé a dekadentní - na rozdíl od nového, "lidového" umění. Když Birkut pochopí podstatu režimu, který jej zneužívá, odmítá mu dál sloužit a končí před soudem za údajnou protistátní činnost a sabotáž. Z někdejšího hrdiny je zrádce a jeho socha, která měla být uměleckým vzorem socialistického realismu, končí v depozitáři muzea. Závěrečná scéna Člověka z mramoru, v níž novinářka pátrající po Birkutově osudu nalezne pouze jeho syna, byla natočena před bránou loděnice v Gdaňsku. Nikdo tehdy netušil, že se právě zde odehrají události, které povedou k založení nezávislého odborového svazu Solidarita.

Wajda se tehdy do stávkující loděnice vypravil a seznámil se s předákem dělníků Lechem Walesou. Jeden z dělníků tehdy slavnému režisérovi navrhl, aby natočil film o nich, který by se jmenoval Člověk ze železa.

Začal závod s časem - štáb natáčel v neuvěřitelných podmínkách, scénář se tvořil za pochodu a umělci se báli, že nebudou moci práci dokončit. Vznikl tak hraný film o fiktivním odborovém předákovi, Birkutovu synovi, který je však zasazen do reálného prostředí gdaňské loděnice. Jsou zde použity i dobové, tentokrát skutečně dokumentární záběry.

Wajdovi se zde podařilo fakticky natočit probíhající dějiny. Film získal Zlatou palmu v Cannes, doma byl samozřejmě ihned zakázán. "Zakázán" je i sám Wajda, a přijímá tedy nabídku pracovat na Západě. Již v roce 1972 natočil pro západoněmeckou televizi film na motivy románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Pro exteriéry variace na pašijový příběh však Wajda nezvolil obligátní antické kulisy, ale exteriéry Norimberku s jeho stavbami z nacistické éry. Film se jmenoval Pilát a ti druzí a právě tento snímek si nechal Wajda letos promítnout na berlínském festivalu.

V roce 1983 režíroval ve Francii historické drama Danton o střetu dvou vůdců Francouzské revoluce - Robespierra a Dantona. Myšlenkový konflikt dvou někdejších spojenců, který končí Dantonovou popravou, rámují paralely mezi jakobínskou diktaturou ve Francii a diktaturou proletariátu v komunistických zemích.

Wajda se v této době věnoval též divadelní práci - na předních západoevropských divadelních scénách uvedl například dramatizaci románů svého oblíbeného spisovatele F. M. Dostojevského.

Stálé návraty k dějinám

Po pádu komunistického režimu se Wajda angažoval i občansky - v letech 1989 - 1991 zasedal v polském Senátu. Točit však nepřestal a vrátil se opět k válečným tématům.

Ve snímcích Korczak (1990) a Svatý týden (1995) se věnoval antisemitismu ve válečném Polsku. V roce 1999 pak adaptoval básnický epos Adama Mickiewicze Pan Tadeáš. Jako dialogy k filmu použil výhradně Mickiewiczovy verše, což polské diváky nadchlo, kdežto západní Evropa tímto dvouhodinovým velkofilmem příliš nadšena nebyla.

Když o rok později Andrzej Wajda přebíral jako první umělec ze střední a východní Evropy Oscara za celoživotní dílo, prezident americké filmové akademie Robert Rehme o něm prohlásil: "Stal se symbolem odvahy a naděje pro miliony lidí v poválečné Evropě." Sám režisér však řekl: "Klidně bych vyměnil všech svých 44 filmů za to, aby se jeden jediný člověk díky mně stal svobodným."

Narodil se 6. března 1926 v Suwackách, studoval výtvarnou akademii v Krakově, nedokončil ji však a přešel na filmovou školu v Łodži. První celovečerní hraný film natočil v roce 1955 - Pokolení. Na festivalu v Cannes dostal v roce 1957 zvláštní cenu poroty za Kanály. Od roku 1962 režíroval též v krakovském divadle. Na festivalu v Cannes dostal roku 1981 Zlatou palmu za Člověka ze železa. 1982 - 89 pobýval ve Francii. Po roce 1989 byl tři roky senátorem Polské republiky. Oscara za celoživotní dílo dostal v roce 2000

(MFDNES)